Časopis Naše řeč
en cz

Současná stylistika a její aplikace v praxi

Jana Hoffmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Společenský význam této tematiky zdůraznilo kolokvium uspořádané katedrou českého a slovenského jazyka filozofické fakulty UK ve dnech 8.—10. září 1982 ve Štiříně, kterého se účastnili pracovníci vysokých škol, akademických ústavů, pedagogičtí pracovníci, redaktoři některých nakladatelství i zahraniční hosté.

Bloku teoretických příspěvků věnovaných obecným otázkám stylu a stylistiky dominovala vystoupení předních odborníků v této oblasti u nás — K. Hausenblase, Fr. Mika a J. Mistríka. Z jejich referátů vystoupila jazyková stylistika v širokém kontextu stylistiky obecné (zaměřené na stylové jevy ve všech oblastech lidské aktivity s interpersonálním dosahem) a styl v širokém pojetí komunikativně funkčním a systémovém. Úzké pojetí stylu, pramenící ze závislosti stylistiky na stylistice literární nebo z jejího omezování na pouhý komentář ke gramatice a lexikologii, bylo už překonáno, stejně jako omezující úzké pojetí jazykového systému a požadavek „čisté lingvistiky“ (přistoupilo se už ke zkoumání nejvyšší, textové roviny stavby sdělení, k vlastním prostředkům jazykovým byly přibrány i mimojazykové, vedle jazykového systému se zkoumají i řečové realizace). Pozornost byla věnována i znakové povaze stylu, jeho sémiotické interpretaci: styl zde nevystupuje jako výsledná — hlavně jazyková — realizace, ale jako východisko, určitá mentální skutečnost, řídící a motivační faktor, jako autorská koncepce obsahu. V naší moderní stylistice už pevně zakotvily jak předpoklad prvotní realizace stylu v tematické rovině výstavby sdělení a slohové strukturace tematické složky (styl se nechápe pouze jako forma, ale jako zformovaný obsah), tak i pojetí stylu především jako integračního principu výstavby komunikátu (projevuje se ve výběru, popř. modifikaci nebo novotvoření, a ve způsobu uspořádávání stavebních prostředků z různých rovin — opět ne pouze jazykových).

Velký důraz byl položen na vztah stylistiky k jiným vědním disciplínám a koncepčním přístupům: do společného kontextu s ní dnes vstupují a místy se s ní překrývají nauka o řeči, o řečovém jednání, teorie řečových aktů, rétorika, jazyková pragmatika, sociolingvistika, psycholingvistika; hovořilo se např. i o vztahu stylistiky a sémantiky. Stylistika sama náleží do rámce nauky o komunikátu, o textu (jako dílčí disciplínu teorie textu vedle textové gramatiky, pragmatiky atd. ji vymezil i D. Viehweger), která je opět součástí nauky o komunikaci. Stylové bádání a propracovávání teorie textu je dnes nutno především co nejvíce zkoordinovat (např. při zkoumání druhů, typů textů).

Speciálněji zaměřený referát J. Mistríka byl věnován závažnému stylistickému problému polarity ekonomie a redundance. Snaha o věcné, úsporné vyjadřování odpovídá životnímu rytmu moderní společnosti a vede k hojnému využívání příznačných prostředků jazykových (hlavně lexikálních a syntaktických: univerbizace, zkra[148]cování slov vedoucí až ke slangovým deformacím, enumerace, polovětné konstrukce) i mimojazykových. Úspornost vyjadřování však umožňuje i dobrá znalost reálií, situace, kontextu; ekonomie se dosahuje i logickou výstavbou textu, stylovou diferenciací, adresností formulací atd. Tyto tendence se projevují i v moderní próze, např. v hojnosti souřadných spojení, v odstraňování spojek a interpunkce. Úspornost vyjádření však nesmí vést až k jeho nesrozumitelnosti pro příjemce, k jeho obtížnému dešifrování. Na druhé straně však autor dokázal i funkčnost redundance v uměleckých textech, ale mj. i při opakování určitých informačních celků v rozhlasovém vysílání.

Takřka celým jednáním kolokvia prostupovala problematika druhů stylu, jejich propracovanosti, možností a potřeb jejich diferenciace. V řadě příspěvků bylo aplikováno rozlišení stylů komplexních a simplexních,[1] které již prokázalo svou užitečnost a dále se rozvíjí.

Vedle toho ještě ani v dnešní komunikační a jazykové situaci neztratilo zcela svůj význam rozlišování stylu vysokého, středního a nízkého.[2] Do popředí vystoupil mj. problém zpracování stylů interindividuálních (interpersonálních, „objektivních“) a individuálních („subjektivních“), metod a způsobů jejich popisu; v souvislosti s otázkou identifikace charakteristických individuálních rysů a objektivních, normovaných složek individuálního stylu se pak hovořilo o závažném problému stylových norem a jejich závaznosti. Zpracovávání druhů stylu, snaha o jejich systematiku se bude samozřejmě v československé stylistice dále opírat o její nejvýznamnější dosavadní výsledky — o teorii funkčních stylů pražské školy a o soustavu výrazových kategorií Fr. Mika.

Z jednotlivých funkčních stylů dokázaly konferenční příspěvky především velký — a jistě oprávněný — zájem o styl publicistický, o jeho současný vývoj a specifické žánry. Nejobecnější referát J. Chloupka vyzdvihl jeho výrazovou smíšenost, integraci různých souborů vyjadřovacích prostředků (od odborných k hovorovým) v publicistické stylové vrstvě. Značná uvolněnost norem umožňuje užívání expresívního, obrazného a někdy — se speciální funkcí — i nespisovného výraziva v publistických projevech. Přitom se však publicistika dnes stává jakýmsi „novým arbitrem spisovnosti“ velmi častým, až nadměrným vyznačováním nespisovných, ale i jinak nápadných, příznakových výrazů uvozovkami.[3] Z dalších typických prostředků publicistiky se hovořilo o neosobních konstrukcích, o konkretizaci lidových rčení a přísloví v titulcích, o postavení frazeologie (dnes jí spíše ubývá), o funkčnosti petrifikovaných forem v některých rubrikách a vůbec o koloběhu automatizace-aktualizace v publicistice. — Únosnou mírou uplatnění cizích slov a internacionalismů v některých zpravodajských a analytických žánrech publicistiky se zabývala O. Schulzová; porovnávala přitom jejich frekvenci a využití v tisku [149]českém a slovenském. Tyto prostředky je nutno uplatňovat uvážlivě, v souladu s požadavkem všeobecné srozumitelnosti denního tisku; zejména zahraničněpolitické zpravodajství v českém tisku obsahuje někdy až 18 % substantiv cizího původu. — Rovněž E. Dvořák v příspěvku o uplatnění prostředků odborného stylu v publicistice konstatoval, že sice v minulosti vliv odborného stylu pomáhal konstituovat speciální normy publicistického stylu při jeho emancipaci od stylu umělecké literatury, dnes však — jistě v souvislosti s rostoucí společenskou prestiží vědy v období vědeckotechnické revoluce — se těchto prostředků užívá přes míru. Velké množství abstrakt, přejatých slov, málo známých termínů v publicistickém lexiku i příliš složitá, kondenzovaná, přetížená stavba vět a souvětí (zásluhou jmenných konstrukcí, řetězců neshodných přívlastků, konstrukcí s nevlastními předložkami, dlouhých parentezí a vložených — často nepravých — vedlejších vět) jsou v rozporu s funkcí publicistiky, adresované široké veřejnosti, a nezřídka i s mluvenou formou projevu (v rozhlase, televizi).

Příspěvky ke stylistice uměleckých textů dokázaly, že v této oblasti má naše stylistika největší tradici, ale také nejobtížnější úlohu. Proti zkoumání stylu publicistického zde nejde o základní charakteristiku funkčního stylu a jeho prostředků, ale o velmi speciální a zajímavé otázky. Zkoumá se např. styl některých pomezních žánrů: tak T. Žilka se pokusil charakterizovat literaturu faktu a prostřednictvím soustavy binárních opozic ji odlišit od umělecké literatury. Ukázal hybridnost literatury faktu, její komplikované vztahy k literatuře odborné (se zvláštním postavením literatury popularizační, ale i např. stylu literatury historiografické), k publicistice i k tzv. „populární“ literatuře. — Pozornost badatelů se zaměřuje na velmi speciální složky uměleckých textů: A. Macurová na kolokviu přednesla další výsledek svého soustavného zkoumání[4] stylizace komunikačních procesů, modelování komunikace v uměleckém textu. Tentokrát autorka zvolila Carrollovu Alenku v kraji divů a za zrcadlem. Jde o text bohatý na metakomunikační složky, kde jako výrazný princip komunikace vystupuje neporozumění a nedorozumění a kde se stylizovaný komunikační proces tohoto typu výrazně podílí na utváření smyslu textu. U textu nečeského původu byly navíc zdrojem obohacení výkladu různé metatextové interpretace v jednotlivých překladech. — Konečně pracují stylistikové i s konfrontací konkrétních textů: P. Mareš ukázal, že pohádka Josefa Čapka, přičleněná ke knize Devatero pohádek jeho bratra Karla „jako přívažek“, liší se svou kompaktností od uvolněnosti, stylizace přirozeného, improvizovaného vyprávění, která se projevuje v tematické i jazykové výstavbě textů Karlových (i když v řadě dalších podstatných stylových rysů se zde texty obou autorů shodují).

Živou diskusi vyvolal na kolokviu podnětný referát J. Hrbáčka, který poukázal ke dvěma bolavým místům současného stavu poznání v naší lingvistice. Autor se zaměřil jednak na charakter dnešní společenské konverzace, projevů se zřetelnou kontaktovou funkcí, a položil otázku specifiky konverzačního stylu (i když [150]dnes už nepěstujeme salónní, vyumělkovanou, od vnější situace odpoutanou, i esteticky působící a výhradně spisovnou konverzaci, na níž byla založena oblíbená konverzační dramata, přesto vedeme často „hovor pro hovor“, jehož cílem je pouze společenský kontakt; dnes však konverzace častěji přechází k informativnímu dialogu, vyprávění aj.). Za druhé autor předložil k diskusi poměr „funkčního stylu prostě sdělovacího“ a „hovorovosti“: existuje-li stylový typ hovorových spisovných projevů a stylová vrstva hovorových prostředků, nejde ještě o zvláštní funkční styl. Opět se projevila dosud nedostatečná propracovanost diferenciace pojmů-termínů „prostě sdělovací“ — „hovorový“ — „běžně mluvený“ — „mluvený“ — popř. „konverzační“ ve vztahu k různým útvarům národního jazyka, funkčním stylům, stylovým normám, typům i vrstvám a se zřetelem k naší současné jazykové situaci.

V souvislosti se zkoumáním individuálních stylů soustředil K. Kučera pozornost na jednu z oblastí aplikované stylistiky — atribuci textu (tj. určování autorství, popř. i dalších podmínek vzniku textu). Porovnal metodologii tohoto odvětví a „vlastní“ stylistiky při zkoumání individuálních autorských stylů. Pokud jde o hlavní zkoumané stylové jevy, oba přístupy by se měly vzájemně doplňovat: vlastní stylistika by měla více využívat kvantitativních metod, atribuce textu by se vedle neuvědomovaných znaků autorského stylu měla věnovat i složkám uvědomovaným.

Lze jen litovat, že nejmenší pozornost byla na konferenci věnována stylu odborných projevů — přes jejich význam v současné společnosti; pouze některé speciální jevy odborné syntaxe se objevily v referátech B. Rulíkové a O. Müllerové (viz dále).

Další blok referátů byl věnován stylové diferenciaci prostředků z jednotlivých rovin jazykového systému. K. Horálek hovořil o málo zpracované problematice stylistické platnosti fonologických jevů,[5] do níž řadí i např. dublety typu řekl — řek, více — víc, již — už… — Stylistickou charakteristikou frazémů (zvláště knižních na jednom pólu a hovorových na druhém) se zabýval J. Mlacek: položil důraz na rozlišení stylistické hodnoty celku frazému a jeho jednotlivých komponentů, upozornil na rozdílný stylistický status variant frazému a na posuny ve stylistické charakteristice při aktualizaci frazeologie (např. směrem k hovorovosti, vyšší expresivitě atd.). — J. Oravec připomněl rozdílnost stylistické charakteristiky v některých případech také u gramatických synonym (např. u některých předložkových pádů s různými sémantickými odstíny).

Velkému zájmu se na kolokviu těšila syntaktická stylistika. J. Štěpán zjišťoval kvantitativními metodami charakteristiku uměleckých textů z hlediska komplikovanosti větné stavby. Získané údaje o počtu jednotlivých vět a druhů souvětí přispívají k charakteristice individuálního stylu, který odráží způsob myšlení autora. Maximální syntaktická složitost byla zjištěna např. u textů V. Řezáče, naproti tomu značná převaha vět jednoduchých nad souvětími v próze Z. Pluhaře. — Podle názoru B. Rulíkové dosavadní charakteristiky syntaxe odborných projevů málo [151]respektovaly rozdíly plynoucí z povahy jednotlivých vědních oborů, užívaných žánrů, vývojových tendencí a dalších faktorů. Autorka ukázala, že je třeba přihlížet i ke komunikačnímu zapojení odborných textů, rozlišovat v nich rovinu vlastního obsahu od vstupů autorského subjektu a rovinu sdělení základního, zdůrazněného a vedlejšího (a popsat typy konstrukcí sloužící k diferenciaci těchto rovin). — Další z výsledků svého systematického úsilí o charakteristiku mluvených projevů předložila O. Müllerová. Zaměřila se tentokrát na speciální typ komunikátů, reprezentujících dva základní komplexní styly — na improvizovanou odbornou přednášku, v níž jsou vlastnosti odborných textů modifikovány rysy komunikátů běžně mluvených. Autorka charakterizovala dílčí „výkladové postupy“, v těchto textech velmi časté a funkční — korekturu, rektifikaci, parafrázi a explikaci.

Také textové stylistice byla věnována řada příspěvků. V referátu k tomuto tématu ukázal D. Viehweger různou míru reflexe stylových vlastností textů v některých teoretických pokusech o typologii textů (klasifikace B. Sandigové, E. Werlicha, E. U. Grosseho a dalších). Sám autor rozpracovává klasifikaci a popis textů podle cílů a podmínek komunikačního jednání.[6] Texty — komplexní cílové systémy — se člení na jednotky (Handlungseinheit) podle činností spojených s dílčími cíli. Novým prvkem v autorově teorii je rozlišení textů vztažených k cíli hypotakticky (dílčí cíle jsou podřízeny cíli dominantnímu) a paratakticky (žádný z cílů není dominantní, což vede k funkční neurčitosti textu). Cíle a podmínky řečového jednání determinují i styl textu.

E. Bajzíková se zabývala výstavbou odstavce jako jedné ze sekundárních (vyšších) jednotek textu. Snažila se osvětlit jeho vztah k elementární textové jednotce i k textovému celku. Dále se soustředila na způsoby navazování mezi odstavci, na jejich obsahovou souvislost a na uplatnění konektorů. Na materiálu z nejoblíbenějších autorů současné slovenské prózy, V. Šikuly a L. Balleka, ukázala výrazné typy začátků a konců odstavců.

Autor teorie tematických posloupností v textu Fr. Daneš mohl (pro nedostatek času) jen stručně naznačit platnost tohoto jevu vzhledem k různým stylovým postupům a literárním žánrům.

H. Hrdličková věnovala pozornost prostředkům textové syntaxe ve vyučování slohu na vyšším stupni základní školy; zaměřila se na užívání zájmen, zájmenných příslovcí a lexikálních anafor v žákovských pracích. Cenná je snaha autorky odhalit příčiny nedostatků v užívání těchto prostředků, které souvisí s nedostatky v myšlení žáků.

O charakteristiku speciálního druhu textu — eseje a esejistického stylu se pokusila D. Slančová. Komplexní esejistický styl umístila v soustavě stylů na přechod mezi stylem odborným a uměleckým — vazba ke stylu publicistickému a popř. řečnickému je mnohem slabší. Jde o vysoký styl, jehož hlavními znaky jsou knižnost, psanost, pojmovost, ale také dynamika, implicitnost, mnohoznačnost, obraznost, intenzita výrazu, potenciální dialogičnost aj.

[152]Tematický okruh konfrontační stylistiky byl předznamenán programovým referátem V. Budovičové. Jako hlavní úkol této další aplikované disciplíny stylistiky určila autorka zjišťování nositelů asymetrie překladu a originálního textu a míry ekvivalence obou textů ve využití příznakových prvků, v poměru hovorovosti a knižnosti aj. Tato konfrontace pomáhá rovněž osvětlit nerovnoměrnost stylového rozvrstvení národních jazyků i uplatnění jejich nespisovných útvarů v komunikaci; historický vývoj této situace se obráží v konstituování konvencí literárního vyjadřování. Kromě teorie funkčních stylů využívá konfrontační stylistika i poznatků z bádání o stylech individuálních (v této souvislosti byl zdůrazněn pojem „rukopis“). — V. Formánková ukázala význam metody zpětného překladu pro zjišťování ekvivalence a asymetrie překladu a originálního textu. Metoda umožňuje i vyvozování některých obecnějších závěrů — odhaluje např. rozdílné množství emocionálních a expresívních prostředků v jednotlivých jazycích, které vedlo referentku k hypotéze o větší výrazové síle omezenějšího množství těchto prostředků. — G. Horák provedl zajímavé srovnání expresívního, převážně nespisovného lexika v trilogii V. Šikuly (Majstri, Muškát a Vilma) a jeho ekvivalentů v českém překladu E. Charouse.

Historická stylistika, vývoj stylů u nás dosud čeká na podrobné a systematické zpracování. Této tematice byl také věnován pouze jediný příspěvek — referát J. Poráka o stylovém rozvrstvení ve starší češtině. Autor konstatoval, že především stylová diferenciace tvaroslovných prostředků je propracována minimálně; poněkud více poznatků máme o stylistice lexikální (výskyt nových termínů — např. zásluhou Klaretových slovníků) a syntaktické (např. výskyt nových spojek v souvislosti se složitější reflexí myšlenkových vztahů ve výstavbě souvětí). Některé hláskoslovné jevy, patřící dnes k charakteristice obecné češtiny, měly v historickém vývoji našeho jazyka specifické stylové zabarvení. Rovněž např. užívání tradičního spřežkového pravopisu a nového pravopisu bratrského bylo v 16. století stylisticky diferencováno.

Jeden z hlavních záměrů pořadatelů kolokvia, tj. ujasnění současného stavu a potřeb aplikace stylistiky v praxi, byl nejvýrazněji naplněn v bloku příspěvků věnovaných slohové výchově. Úvodní referát k jejím koncepčním otázkám přednesla M. Čechová. Zdůraznila nutnost plynulé, postupné slohové výchovy na jednotlivých stupních školy, zaměřené na všechny složky výstavby promluvy. Větší pozornost než dosud je třeba věnovat zvláště obsahové stránce projevů a jejich fungování v komunikaci, naplňování komunikačních záměrů. Cílem slohové výchovy musí být jak ovládnutí základních slohových norem, tak rozvíjení samostatné slohové tvořivosti žáků (neoddělitelné od rozvoje myšlení, osobitého vidění a chápání skutečnosti).[7] Dosažení stylovosti projevů je nadřazeno požadavku jejich přísné spisovnosti — ze slohové výchovy nelze tedy vylučovat projevy hovorové, v přirozených situacích ani prvky mluvy mládeže. Důraz se klade na včasné a soustavné pěstování [153]mluvených projevů (schopnosti projevů připravených i nepřipravených) včetně projevů dialogických.[8]

Důležitým prvkem nové koncepce slohové výchovy[9] je i podřazení systému slohových postupů a útvarů systému funkčních stylů. Nová koncepce usiluje rovněž o účinnější kooperaci jazykové a literární složky pro slohové cíle. — Názorným doplňkem tohoto programového referátu se stal příspěvek K. Dvořáka, který na základě materiálu z písemných slohových prací středoškoláků dokumentoval právě nedostatky ve zvládnutí norem funkčních stylů a slohových útvarů, v respektování slohotvorných činitelů při výstavbě komunikátů, i odraz některých nedostatků v myšlení žáků, např. v eliptickém vyjadřování, v neuspokojivé spojitosti projevu atd.

Řada referentů (kromě M. Čechové i K. Zelinková, O. Hausenblas) věnovala v tomto bloku pozornost využití ukázkových textů v hodinách slohové výchovy. Z cvičných textů je nutno co nejvíce vytěžit pro zvýšení schopnosti žáků porozumět textům, analyzovat je a hodnotit. Při obsahové interpretaci by žáci měli prokázat správné pochopení věcné stránky, měli by identifikovat postoj autora k tématu, komunikační funkci textu i jeho situační zapojení. Vedle rozboru kompozice, poznání žánrové specifiky textu i příznačných jazykových prostředků je jako průprava pro vlastní slohovou tvořivost důležitá i schopnost reprodukce textu. Pro textová cvičení lze doporučit i korigování chybných stylizací v rozborových textech; více by se mělo využívat ukázek žákovských prací.

A. Debická-Šimonková provedla ve svém referátu rozbor slohových pojmů v učebnicích základní školy. Zabývala se osvojováním pojmů ve slohové výchově, jeho vztahem k osvojování vlastních slohových dovedností. Soubor slohových pojmů v učebnicích je určen cílem a obsahem slohového vyučování, dále vztahem k pojmovému aparátu teoretické stylistiky (jeho zjednodušením pro školské potřeby), a konečně funkcí ve výstavbě učebnicového textu. Obsah pojmů se ve výuce vytváří a specifikuje postupně, stejně tak se zvyšuje i počet pojmů a termínů (od návodů ke konkrétní řečové činnosti — „vypravujte, popište, zeptejte se…“ — až k pojmům náročnějším). Autorka rozlišila pojmy jádrové a pojmy pomocné, nevlastní atd., zabývala se i problémem synonymie termínů. Charakterizovala podíl pojmového aparátu na specifice učebnicového textu; další rozpracování této problematiky může značně obohatit i poznání učebního stylu.[10]

Blok slohové výchovy nejlépe umožňuje pokusit se stručně postihnout základní charakter a směřování celého kolokvia. Jednání nepochybně navázalo na nejcennější tradice a výsledky československé stylistiky a ukázalo cesty k jejich dalšímu rozvíjení (prohlubovat široké, zejména komunikativně funkční pojetí stylu, klasifikaci a výklad funkčních stylů, zkoumání individuálních a interindividuálních stylů v náležitých proporcích) i k jejich obo[154]hacení a doplnění některých mezer (rozvíjet stylistické bádání v těsném vztahu k nauce o textu a styčným disciplínám, perspektivně i k jiným společenskovědním oborům; propracovat na marxistickém základě koncepci a metodologii stylistiky srovnávací a historické). Jeho výrazným znakem však byl především neustálý zřetel k aktuální společenské situaci, k vývoji společnosti a k jejich vlivu na jazyk a jazykové projevy (problémy spjaté s rozvojem hromadných sdělovacích prostředků, s prestiží vědy a významem odborného stylu v současné společnosti, s oblibou literatury faktu, s rostoucí potřebou kultivace mluvených projevů, s kontaktovou funkcí komunikátů a s dalšími příznakovými faktory), a vytrvalé úsilí všech účastníků o orientaci celého stylistického bádání na praktické potřeby, na prosazení jeho výsledků do slohové výchovy ve škole a do komunikační praxe. (Z tohoto hlediska byla jistě velmi užitečná účast učitelů i pracovníků nakladatelství.) Proto byly z jednání neustále vyvozovány důsledky pro vysokoškolskou přípravu studentů bohemistiky a slovakistiky, pro zadávání témat ročníkových, diplomových aj. prací, pro zlepšování slohové úrovně práce profesionálních uživatelů jazyka, hlavně redaktorů, moderátorů atd., i pro popularizaci ověřených stylistických poznatků v široké veřejnosti. Celé kolokvium bylo proniknuto úsilím dosáhnout soustavným a uvědomělým působením na veřejnost toho, aby potřeba péče o slohovou stránku vyjadřování mluveného i psaného byla obecně považována za dovršení a ucelení péče o jazykovou kulturu.


[1] Srov. K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, AUC, Praha 1971.

[2] Srov. K. Hausenblas, Vysoký — střední — nízký styl a diferenciace stylů dnes, SaS 34, 1973, s. 85—91.

[3] Srov. o tom E. Minářová, J. Chloupek, Výrazy v publicistickém textu označené uvozovkami, NŘ 66, 1983, 14—22.

[4] Srov. A. Macurová, Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta, Praha 1981; — táž, Funkce metajazyka a metařeči ve Fraisových Mužích z podzemního kontinentu, SaS 41, 1980, s. 198—203.

[5] Srov. K. Horálek, K stylistice zvukových prostředků jazyka, NŘ 66, 1983, s. 57—68.

[6] Viz jeho stať Zur Sequenzierung van Sprachhandlungsfolgen, in: Linguistica I, Praha 1981, s. 1—20.

[7] Viz už M. Čechová, Jazyková kultura a výuka češtiny ve škole, in: Aktuální otázky jazykové kultury, Praha 1979, s. 145n.

[8] Viz M. Čechová, Dialogické projevy a vyučování, ČJL 33, 1982/83, s. 54—59.

[9] Viz o ní více např. M. Čechová, Teorie a praxe vyučování českému jazyku na gymnáziu, Praha 1982, zvláště s. 170n.

[10] Viz např. K. Hausenblas, Učební styl v soustavě stylů funkčních, NŘ 55, 1972, s. 150—158.

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 3, s. 147-154

Předchozí Alena Nejedlá: Bibliografie české lingvistiky

Následující Libuše Kroupová: Slovník cizích slov od Lumíra Klimeše

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1