Časopis Naše řeč
en cz

Výrazy v publicistickém textu označené uvozovkami

Eva Minářová, Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

-

I. Hodnotíme-li prostředky jednotlivých funkčních stylů z hlediska sourodosti, můžeme sice nezřídka konstatovat ve vztahu k stylu umělecké literatury rozdílnost v řeči postav a v řeči autorské, při jazykové charakteristice postav rozdíly ve vyjadřování, v běžně dorozumívacím stylu různý poměr základní vrstvy spisovné k tolerovaným prvkům teritoriálně podmíněné mluvy, v odborném stylu ryzí zaměření na výkladový objekt nebo větší či menší zřetel k adresátu sdělení — nicméně všechny tyto výrazové prostředky vřazují se do výrazových řad, souborů, kde nacházejí své pevné místo, jakési „domovské právo“. Pokud jde o slovesné umění, praví L. N. Tolstoj výstižně, že spisovatel nalézá jedině možné umístění jedině možného slova. Ve slovesném umě[15]ní platí, že jakékoli historismy, archaismy, dialektismy, vulgarismy, eufemismy, prvky slangu, argotu, profesní mluvy, slohové prostředky knižní, publicistické, hovorové, odborné — ty všechny mohou v uměleckém textu najít své oprávnění, přispívají-li k ztvárnění uměleckého záměru.

Jinak je tomu v publicistice. V ní očekáváme vyjadřování jednoznačně spisovné, úže možno říci, vyjadřování v neutrální stylové vrstvě spisovného jazyka; to by dobře plnilo informativní funkci publicistiky. Jenže publicista má čtenáře, diváka, posluchače zároveň i získávat, má jej uvědomovat a přesvědčovat. Nadto, zejména v mluvené publicistice, prosazuje se společenský požadavek „bezprostřednosti“ vyjadřování a to se děje povýtce na úkor ryzí spisovnosti vyjadřování. Jindy se hodlá publicista přiblížit i po jazykové stránce tomu prostředí, o kterém referuje, záměrně zachovává přiměřenost výrazu tomuto prostředí. Nebo jakákoli citová angažovanost potenciálně obrážená v publicistických projevech představuje koneckonců dosti důležitý přídatný rys k základnímu racionálnímu smyslu sdělení. Ani ona nebývá zpravidla vyjadřována neutrální vrstvou spisovných prostředků.

Ještě jednu specifičnost publicistiky nelze přehlédnout: Zatímco u umělecké literatury běží převážně o dvojstranný vztah mezi tvůrcem a čtenářem (divákem), pak v případě publicistiky dochází — publicisticky řečeno — k „široké výměně“ názorů, a tedy i jazykových formulací. Argumentace publicisty bývá zpravidla obohacována o výroky politických představitelů, o rčení obrážející lidovou zkušenost a moudrost, o kulturní reminiscence z antiky nebo z bible, o přímé nebo volněji reprodukované citáty z myšlenkové pokladnice věků, v publicistice socialistického společenství o odkaz klasiků marxismu-leninismu. Tato bohatá různorodost pramenů publicistického poznání přispívá k mnohovrstevnatosti publicistického stylu a zesiluje jeho výše uvedenou funkci uvědomovací.

Složitost situací politických a ekonomických, kulturních a sportovních, jež jsou jádrem publicistiky, a na druhé straně trvalý úkol formovat adresáta publicistického projevu komplexně, tedy rozumově i citově, vede tvůrce publicistického projevu k využití celého bohatství národního jazyka, nicméně při respektování oné neutrální vrstvy spisovného jazyka. Výrazy stylisticky aktivní, „příznakové“, spisovné nebo i nespisovné čnějí v publicistickém textu, jejich užití je výsledkem zamyšlení nad jazykem a hodnocení textu jeho tvůrcem; formulační [16]záměr je dotvrzován i formálním vyznačením onoho „vyčnívání z textu“ — uvozovkami.

Tato specifická funkce uvozovek byla už v naší odborné literatuře povšechněji charakterizována. J. V. Bečka ve studii Jazyk a styl novin (Vydavatelství a nakladatelství Novinář, Praha 1973) rozlišuje především případy, kdy se publicista s platností reprodukovaného vyjádření ztotožňuje, a naopak, kdy se od něho distancuje. (Obojí však je podle našeho názoru záležitostí povýtce jen věcného obsahu sdělení, třebaže upozornění na rozdílné stanovisko publicisty k přejímanému výroku je správné.) Autor uvádí dále postřeh, že některá vyjádření nejsou ve spisovném projevu zcela na místě a za jejich užití se publicista vlastně omlouvá. Ve stejném smyslu píše F. Cuřín: „Zpravodajové tak celkem pohodlně ulamují hrot výtkám, že do spisovného jazyka uvádějí slova nespisovná, zpravidla slangová“ (O jazyce novin, NŘ 41, 1958, s. 226). Z rukopisných studií pojednává o našem tématu kandidátská práce spoluautorky tohoto příspěvku, doktorské (PhDr.) disertace I. Peschové a D. Hermannové a několik diplomových prací na filozofické a pedagogické fakultě UJEP v Brně. Je třeba poznamenat, že kladení interpunkčních znamének, tedy i uvozovek, je rámcově vymezeno Pravidly českého pravopisu; naše analýza není s tímto vymezením v rozporu, nýbrž i v našich případech zpravidla běží o citování výroku nebo jednotlivého výrazu proneseného už jindy a jinde mimo komunikační výměnu mezi publicistou a adresátem jeho projevu. Tím není řečeno, že by v budoucích vydáních jazykových příruček nemělo být o specifickém využití citování v publicistice pojednáno právě ve výkladu o uvozovkách. Ostatně podle V. Šmilauera mají uvozovky mezi rozdělovacími znaménky zvláštní postavení: Jejich užití není závazné, takže v mnohých textech je nenajdeme vůbec. Jinde je jejich užití hodně subjektivní. Nutné jsou vlastně jen při citování doslovného znění cizího textu. V jejich užívání vládne nezřídka móda a často se jich užívá zcela nesprávně. — Dokumentační materiál byl získán excerpcí ústředního tisku a krajských a okresních časopisů od r. 1974; uvedení pramene pro úsporu místa opomíjíme. Za přiměřené považujeme členění materiálu podle orientace na původce prvotního projevu.

II. Výrazy a výroky čnějící z textu, vyznačené uvozovkami, mají tuto platnost:

1. Jak řekl X. Y.

Případy z této skupiny jsou nejbližší běžnému citování — tzv. přímé řeči. Uveden je i původce prvotního výroku, avšak z výroku se uvádí jen jistý výraz: Rozhodující jsou „vyprodukované koruny“, jak nám řekl ředitel závodu…; už drželi „nosy moc nahoře“, jak to charakterizoval trenér; na to téma odmítl výslovně vedoucí výpravy „špásovat“.

Někdy sice nebývá původce prvotního výroku výslovně uveden, ale čtenáři je zřejmý: „Velký bílý člověk“ však naděje v něho kladené nesplnil; nemohli jsme se smířit s tím, že dřinu havířů zmařil výron „kuřavky“ (tj. tekutého písku); „oteckovi“ nejprve nevěřil.

[17]2. Jak se říká

a) Uvozovkami se signalizuje hovorový, ne plně spisovný charakter výrazu: do 1. máje to chtějí „dorazit“; komise dílo „odklepne, nebo neodklepne“; „zaběhnuté“ formy, „zlepšovák“, „benzinka“, „sálovky“ (sálová obuv); tím spíše se uvozovkami opatřují výrazy vzniklé univerbizací, jež zůstávají jednoznačně mimo spisovnost přes obecný ráz používání: „pavlačák“, „cibulák“ (cibulový vzor na porcelánu), sem patří i slova tvořená z písmen jako „zetka“, „embéčko“ (automobil zn. Škoda 1000 MB), „tirák“ (vůz mezinárodní přepravní organizace TIR), „déčko“ (zde konkrétně název pavilónu na výstavišti).

b) Početnou skupinu tvoří výrazy citového charakteru, které jsou v kontextu neutrálně spisovném nápadné: „přítelíčci“, „bourák“, poplatky za „bačkorovou kulturu“, „zahrádky piv“, trénink jim „zachutnal“; sem náleží i případy ironie: „posilněný“ řidič, dnešní „hrdinové“, je znám jako „stálý zákazník“ (zloděj), „vysloužili si“ tresty; jejím druhem je i zlehčování významu vyjádření: vracet se k starým „hříchům“, důkaz jeho „rouhání“, jeho (zlodějovo) „působiště“, důstojný otec „zneužil“…, „hrozí“ nám vepřové s knedlíky, „minizemětřesení“; pod dojmem této „pohany“; eufemistické vyjadřování: „oněmělá herečka“.

c) Někdy uvozovky naznačují, že vyjadřování je zkrácené, s výpustkou: specialisté „na kůži“ (tj. pracující s kůží), „v rychlosti“ jsme první, obyvatelé „postižených“ domů, „luková“ situace (podobná luku), „znepokojivé“ publikace, „škodná“ (často přeneseně: zloději).

d) Naopak se uvozovek užívá v případě výrazové kondenzace: „zlato“ (zlatá medaile); „Fučík“ (závody J. Fučíka); „Brňák“ (autobus jezdící do B.); „železáři“ (členové družstva Třince); „fischery“ (tkalcovské stavy firmy G. Fischer); naše „naděje“ (nadějní hráči); „španělské zklamání“; dále: „bronzoví“ Poláci (mužstvo s bronzovou medailí); „sváteční expresy“ (jedoucí ve svátek) a vůbec mnoho dalších případů tzv. implicitního shodného přívlastku.

e) Také perifráze a další případy přenášení významu (mnohé z nich jsou již lexikalizované) pro svou citovost bývají označeny uvozovkami: „královna moří“, „země tisíce jezer“, „země vycházejícího slunce“, „žlutí andělé“, „královna sportu“, „nemoc chudých“, „první kroky na čtyřech kolech“, „létající kolos“, utkání „o salátovou mísu“ (o Davis Cup), „první dáma“ (nejlepší gymnastka), „císař“ Franz (přezdívka západoněmeckého fotbalisty), žebříček „kanonýrů“, nenápadný „dělník“ (o sportovci), „plivátko“ (malé kluziště), „pán“ na hřišti.

[18]f) Někdy se autor omlouvá, že se uchyluje k výrazovému klišé: za „velkou louží“, „mořský vlk“, nebyla to jen „procházka“, jsou „nad věcí“, nejsou „chudou příbuznou“, humor bude „reprezentovat“ L. Sobota.

g) Uvozovky vyznačují zpravidla i jádro obrazných rčení založených na „řeči o řeči“: Evropa pracujících říká „ne“ Evropě trustů; přívlastek „nízkokalorický“ označuje největší přednost pokrmu; výraz „v nejbližší době“ je dost neurčitý; ono „musí“ není nejsprávnější vyjádření vztahu k pracovním úkolům; úmyslně říkám „lidmi“, a ne jednotlivci; termín „modernizace“ se používá k označení každé změny; ale bohužel je tu právě i dost „ale“.

Někde uvozovky představují náhradu jazykově hodnotícího (odmítavého) komentáře: … přece oběžníků o „plnění usnesení o opatření k šetření“ zase přibylo.

3. Jak někde říkají (řekli)

Tato skupina odvolání se na cizí výrok je nejčlenitější.

a) Především sem řadíme výrazy citátové souvisící alespoň původně s cizí situací: „wunderteam“; „sborná“; „anšlus“; „totaleinsatz“; „libero“ (volný hráč v sestavě fotbalového mužstva — přenáší se už často na naši situaci); „gastarbeiter“; „the Duke“ (přezdívka amerického hudebníka); „pop music“; počeštěné: pořádají „nóbl párty“. Citátová slova souvisí i s kulturně politickým základem latinským: „de jure“; „vis maior“.

b) Početná skupina výrazů souvisí s pracovním prostředím a odtud jsou přenášeny do publicistického textu, i když si zachovávají úzce profesní ráz — proto ostatně stávají v uvozovkách: „polypropylén“, „generel“, „kontejnerový terminál“, „výstup“, „krytí“ měny, hladké tašky „bobrovky“, konstrukce „obráběcích hlav“, „kočka“ (zvedák), vodní „dělo“, „úmrtnost“ (míra propadání žáků), „obložnost“ (kapacita nemocnice vyjádřená počtem lůžek), „hovorový impuls“, „kosmická geologie“.

Charakteristiku jednoznačnosti určující podstatu profesní mluvy nesou i označení číslic (v kontextu vždy významově jednoznačná): „pětka“ (závodník s č. 5), „devítka“ (tramvajová linka 9), „třiadvacítka“ (mužstvo hráčů do 23 let), rekonstrukce „pětadvacítky“ (domu č. 25), „stovka“ (dopravní vyhláška č. 100), kraulová „stovka“ (trať 100 m plavaná stylem kraul).

Součástí profesní mluvy bývá i sloveso dělat v různých souvislostech: [19]38. číslo se nám opravdu podařilo „udělat“; na Domažlicku ve Staňkově „dělají“ vejce v jednom místě; „udělal si“ předepsanou výkonnostní třídu, „dělat“ řeku (sjíždět).

c) Další výrazy v uvozovkách spínají text se zájmovým prostředím; jsou povahy buď slangové, nebo po rozšíření obecně české: měl jsem zmrzlinu „zadáčo“, „koumák“, „mejdan“, „melouch“, „prkýnka“, „blinkr“, „kápnout na někoho“, z toho nic „nekápne“, „fuška“, „fasovat“, „fortel“, „kšeft“, „šichta“; „šalinkarta“ (brněnský výraz), „betonování“ (soustředění na obrannou hru), „obutí“ auta.

d) Řídké výrazy nářeční jsou uvozovkami důsledně vyznačovány: „tetiny“ (členky pěveckého sboru); nově promovaní „stréci“; vlčnovské „búdy“; stromky až „zez Plzně“, žít na „dědině“, „šlahačka“ (součást velikonočních obyčejů), „hanácky hode“, „buchty na kost“ (na jídlo).

e) Uvozovky se objevují v tisku i v souvislosti s obraznými rčeními původu lidového, k nimž se řadí přísloví, říkanky ap. Jde většinou o užití frazeologického spojení ustáleného, jindy však obměněného. Uvozovky zde mají překlenout stylovou distanci mezi textem neutrální vrstvy spisovné a projevem lidové obrazotvornosti založené na názorném a konkrétním odrazu jevů a vztahů: „Lež má krátké nohy“, „Jiný kraj — jiný mrav“; „být z ruky“, nemá „ustláno na růžích“; kde je „zakopaný pes“; měli se „jako v bavlnce“; mají v soutěži své „želízko“ (modifikace obratu mít želízko v ohni); přispěl každý svou „troškou“ (modifikace obratu jít s troškou do mlýna); „blýskání na časy“, zachránil se s „odřenými zády“; prodej o „zlaté“ neděli, nejprve je třeba udělat pořádek „na vlastním dvoře“.

f) Daleko vzácněji se v tisku vyskytují rčení z mytologie antické nebo náboženské — jsou vždy v uvozovkách: „čistili zřejmě Augiášův chlév“; ale „kostky byly už vrženy“; má sklon „k páchání nepravostí“; spadlo jim pod stůl „jen pár drobků“; „vstát z mrtvých“ už nemůže; „na počátku bylo slovo“; „přilil olej na plamen inflace“ (s obměnou); nejsou jim dány „shůry“.

g) Uvozovky vyzdvihují častěji i frazeologii knižního, uměleckého původu: hodlal si vybojovat „své místo na slunci“; „bílá místa“ uvnitř okresů, jde o klidný „podzim života“; „místo nahoře“, kniha patří do „červené knihovny“; cesta „sladkého života“, žádné „modré závoje“, ve „službách“ Svitu, rychlejší než „carův kurýr“.

h) Uvozovky vyjadřují též respekt k termínům odborného stylu v oblasti politiky a politických věd: příslušníci „politického středu“, „pátá [20]kolona“, „vzdušný most“, „psychologická válka“, „obchodní válka“ mezi USA a západní Evropou, „radikálové“, extrémní „levice“.

Právě mezi těmito případy odkazování na to, „jak někde říkají“, tkví doména výrazů, od jejichž platnosti, pravdivosti se publicista distancuje. Zpochybnění výroků „odjinud“ je pochopitelně vyvoláno odlišným politickým a životním postojem publicisty na jedné straně a původce (původců) prvotního výroku na straně druhé. Uvozovky zde podtrhují cizost, nezaručenost, odlišnost pojetí. Například: metropole „třetího“ světa, obraz „velkého“ světa kšeftařů, západní „gentlemani“, země „svobodného světa“; „všeobecná demokracie“; zájmy „národní“; noviny National Zeitung očišťují „slavnou minulost“, „demokratizace“ kapitálu, „vlastenecká“ společnost, země „hospodářského zázraku“, „středoevropské pojetí“ hry (o jehož kladných hodnotách se pochybuje).

Zde je vhodné připomenout, že základní funkcí uvozovek je i zde citování a teprve druhotnou (vyplývající z kontextu) odstup od jeho platnosti, srov. veskrze kladné hodnocení v opisu „ostrov svobody“ (pro Kubu).

4. Abych tak řekl

Případy tohoto druhu už sféru citování opouštějí, nehodláme-li do ní zahrnout jakousi sondu do slovní zásoby vlastní publicistovi. Vpravdě však běží o hledání výrazu. Původce promluvy jako by pociťoval, že na čtenáře bude výraz působit překvapivě, nicméně přesto jej považuje za nejpřiměřenější. Příklady: závodník „nabere“ vzduch do oděvu; vzdušné „mazání“; pošta se obrací na své „zákazníky“; na „nultém“ mistrovství světa, začaly se „rodit“ první stroje; kosmetický „servis“ proti stárnutí; „líheň“ nových talentů; pochází „z kuchyně“ střediska učebních pomůcek; „novorozeně“ žirafy měří 175 cm (náhrada označení mláděte); přístroj „dýchá“ za člověka; hlavní „žně“ potravinářského obchodu; škodovky „putovaly“ do Jugoslávie; epizody jsou k vlastnímu jádru jen tak „přilepené“; kamenosochařství nebylo nikdy „zdravou“ profesí.

Uvozovky doprovázejí i případy jazykových inovací skutečných nebo častěji domnělých: utratil pár „frančíků“; „hračkárenský“ průmysl; „umělohmotná“ kytka; „zprůchodnit“; „půlkulaté“ výročí; častější jsou módní složeniny s mini-: „minibazének“, „miniseriál“, „ministánek“.

III. 1. S rutinní řemeslnou tvorbou publicistů souvisí i nadužívání uvozovek v případě výrazů neutrálně spisovných za běžných situací: konzumenti „vážné hudby“, octl se před „disciplinární komisí“, chodci „odkašlávají“ po chodnících, „únik“ z rodičovského dohledu, je v „o[21]chranném dohledu“, „usedl“ za řízení vozidla, vidět své oblíbence „zblízka“, poskytli „první pomoc“.

Soustavněji se setkáme s úzkým výkladem přivlastňovacích zájmen: jako by vyjadřovala majetek osoby, jíž se přivlastňuje, a právě uvozovkami se má naznačit, že publicista má na mysli jiný vztah: v „jeho“ disciplínách, postavil se za „svou“ věc; „její“ podnik, zajížděli na „své“ okresy; každý má „svého“ herce; „naše“ příhoda se stala…; „váš“ rajón; „vaši“ mámu (!); občané odcházeli ke „svým“ regimentům; řada „jeho“ lidí se probojovala…; žáci se budou o „své“ stromy pečlivě starat; besedovali se „svými“ důchodci; žít pro „svou“ činnost.

2. Jak z některých výše uvedených případů zřetelně vyplývá, bývají uvozovky často postaveny chybně nebo nevhodně. Tak často ohraničují jen část frazeologického celku (nést „ovoce“; „podzim“ života), jindy se nevhodně vztahují k určité jeho části (každé „a“ má i své „b“), posléze nejednou odtrhují sloveso od zvratného zájmena (družstevníci si „přivstali“). Vůbec platí, že umístění uvozovek je dosti často nepromyšlené. (V našich příkladech jsme pochopitelně jejich umístění neupravovali).

3. Někdy bývá vcelku nadbytečně připojováno k výrazům s uvozovkami výslovné jazykové hodnocení, též jako větná vsuvka: bylo to vítězství, jak se říká, o „prsa“; jak se lidově říká, „jen se vezou“; do její „kuchyně“, obrazně řečeno, jsme nahlédli…; tak říkajíc „za pochodu“; máme-li hovořit mluvou mladých, tedy „koumák“; tzv. „speciální barevky“, doslova touš „vypíchl“.

V mluvené publicistice se bez podobného explicitního hodnocení neobejdeme. Nicméně „naopak“ i v ní se objevuje výraz s jazykovým termínem v uvozovkách, např. tento v uvozovkách „pomník“ civilizace.

4. Mimo publicistiku se uvozovky objevují v naší funkci nesoustavně a přitom jen v některých jejích odstínech (např. ve stylu umělecké literatury jen při odstínu hledání výrazu, podobně též při inovaci terminologie ve stylu odborném; podrobněji nebylo dosud zkoumáno).

IV. Souhrnně lze funkci uvozovek ve spojení s výrazy čnějícími z textu charakterizovat takto:

1. Celkově je funkce uvozovek jako odkazu na cizí výrok jedním z dokladů o integrující roli publicistiky při výměně zpráv, poznatků politických, ekonomických, kulturních a sportovních, o široké výměně myšlenek, o jejich přejímání a reprodukování.

2. Výrazy v uvozovkách jsou v publicistickém textu signálem stylistické aktualizace; jejich jasně vyznačeným umístěním v textu je zároveň [22]respektována základní neutrální spisovnost publicistického stylu, výrazy nespisovné, cizí, emocionálně zabarvené, výrazy neposkytující záruku vhodnosti pro to nebo ono místo v textu, neočekávané, překvapující, vyjádření zkrácená, profesní, jako by zůstávaly v publicistickém textu „hosty“, třebaže vzhledem k funkci publicistiky vítanými.

3. Vzhledem k obecné nezaručitelnosti zprávy a poznatku cizího původu umožňují výrazy v uvozovkách, aby se tvůrce textu distancoval od platnosti a pravdivosti jejich sdělení. To je velmi důležité v ideologických zápasech dnešního světa.[1]


[1] Srov. St. Toms, Úvod do teorie žánru, Praha 1972, s. 11: „Publicistika je veřejná politická činnost, zejména literární a novinářská, jejímž předmětem jsou jevy, problémy a rozpory současného života společnosti. Má ovlivnit smýšlení a jednání lidí a vždy je tendenční.“

Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 1, s. 14-22

Předchozí Jan Petr: K pojetí vztahů mezi národy v díle Gustáva Husáka

Následující Slavomír Utěšený: K obrazu běžné mluvy v dnešním uměleckém překladu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1