Mluvnická shoda členů rozvíjejících názvy výtvorů slovesných

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

-

V rámci jazykového projevu se může stát součástí věty (výpovědi) název literárního nebo uměleckého díla, novin, časopisů, sborníku apod. (dále zkracuji: název díla a časopisu). Takový jednoslovný nebo víceslovný název má v rámci řečových prostředků češtiny povahu vlastního jména, avšak zároveň je významově přehledný. Podržuje si popisnou funkci obecných jmen (apelativ), podmíněnou obecným významem apelativ, z nichž je složen (ponejvíce z plnovýznamových slov, zřídka ze slov neplnovýznamových), avšak shodně s vlastními jmény (proprii) označovaný jev — a tím je v našem případě dílo nebo časopis — v rámci třídy jevů jednoznačně určuje (identifikuje) a odděluje (individualizuje) od jevů téže třídy. Proto se na takový název díla a časopisu může vztahovat určení, že je to zároveň jméno obecné i vlastní, tedy obouznačné (ambimodální).[1] Z významového a skladebního hlediska název vystupuje jako jeden nedělitelný celek (a takto se také chápe), jako samostatná jednotka. Stává se větným členem, vstupuje do skladebních vztahů podřízenosti (subordinace) nebo přiřaďování (koordinace) a s ostatními větnými členy je ve významových a funkčních vztazích.

S ohledem na vymezení tematiky našeho příspěvku se omezíme na prozkoumání mluvnických prostředků v rámci kategorie rodu, čísla a pádu, uplatňujících se při vyjadřování shody (kongruence) v rámci vztahu podřízenosti, kdy název díla jako součást skladební dvojice (syntagmatu) je členem řídícím (podmětem) a příd. jméno (přívlastek) a sloveso (přísudek) je jejím členem závislým.

Shody v rodě, čísle a pádě se užívá k vyjadřování vztahu závislostí příd. jména jakostního a vztahového (včetně příd. jména slovesného a přivlastňovacího), základních číslovek jeden, dva a řadových číslovek ve funkci přívlastků, popř. přístavků ve vztahu k řídícímu podst. jménu v jakékoli větné funkci. Shoda v rodě, čísle a pádě se také uplatňuje u složených tvarů slovesných (u minulého času, podmiňo[226]vacího způsobu a u opisného trpného rodu) užitých jako přísudků, popř. doplňků ve vztahu k podst. jménu ve funkci podmětu.

Mluvnickou shodu v rámci subordinačního vztahu chápeme jako výraz podřazenosti členu závislého na členu řídícím. Projevuje se tím, že člen závislý vyjadřuje mluvnickými prostředky rod (včetně životnosti a neživotnosti), číslo a pád členu řídícího a takto se s ním v mluvnické charakteristice ztotožňuje, přejímá od něho tyto mluvnické kategorie.[2] V přívlastkovém syntagmatu jde o vztah determinace, v přísudkovém o vztah predikace.

V jazykové praxi se setkáváme právě při uvádění názvů děl a časopisů ve větném kontextu s některými obtížemi a nejasnostmi s ohledem na náležité uplatňování shody u přívlastku a přísudku, jestliže název díla a časopisu vystupuje jako podmět věty. Zvláště je to patrné v případě shody v rodě. Jak jsme již uvedli, rodová shoda je jen prostředkem vyjádření skladební sounáležitosti dvou i více větných členů. Těmto otázkám se dosud nevěnovala v odborné literatuře náležitá pozornost právě z hlediska jazykové správnosti a spisovné normy, přestože nejde ani zdaleka o jev okrajový, nebo snad v jazykové praxi (zvláště ve vědeckém a publicistickém stylu) ojediněle se vyskytující.

Názvy děl a časopisů jsou jednoslovné (např. Tvorba, Slavia) a víceslovné (např. Rudé právo, Slovo a slovesnost, Svět motorů), nebo mají formu věty (např. A. Zápotocký, Vstanou noví bojovníci; N. Ostrovskij, Jak se kalila ocel). Významovým základem názvu může být každé plnovýznamové slovo (podst. jméno, příd. jméno, zájmeno, číslovka, sloveso a příslovce) a v některých případech také citoslovce (např. Hurá! Ahoj!) a jen výjimečně také neplnovýznamové slovo[3] (např. Kipling, Když…, K. Piskař Buď―anebo, 1916).

Užití shody u přídav. jména v přívlastku a u slovesných tvarů v přísudku nevyvolává pochybnosti v případech,[4] kdy /1./ název díla a časo[227]pisu[5] je jednoslovný a tvoří jej podst. jméno (např. Práce; Vesmír; Slavia; K. Konrád, Rozchod (1934); K. Čapek, Matka (1938); /2./ název díla sestává ze spojení jméno + příjmení jedné osoby (např. L. N. Tolstoj, Anna Kareninová, 1889; I. S. Turgeněv, Andrej Kolosov, 1844); /3./ název díla a časopisu je vytvořen syntagmatickým spojením příd. jméno + podst. jméno (např. Rudé právo; Večerní Praha; Český lid; J. Hora, Bouřlivé jaro, 1923; K. Čapek, Bílá nemoc, 1937; /4.1/ řídící podst. jméno obsažené v názvu díla je rozvíjeno druhým podst. jménem ve stejném pádě (např. J. Hora, Jan houslista, 1939; J. Glazarová, Zahradník Hejduk, 1944); /4.2./ řídící podst. jméno obsažené v názvu díla a časopisu je rozvíjeno skladebně podřízeným podst. jménem /4.2.1./ v nestejném bezpředložkovém pádě (např. Svět motorů; F. Halas, Torzo naděje, 1938; P. Křička, Svět zvířat, 1919; N. A. Dobroljubov, Říše temna, 1859), /4.2.2./ v nestejném předložkovém pádě (např. Host do domu; J. Hora, Dech na skle, 1938; N. K. Čukovskij, Domek u řeky, 1947; /5./ název díla má formu jednoduché věty s podst. jménem řídícím tvar přísudku (např. I. G. Erenburg, Naděje neumírá, 1937; A. P. Bjalevič, Ozvěna bouří, 1965; J. V. Bondarev, Prapory žádají palbu, 1959); /6./ název díla má formu souvětí, v jehož hlavní větě je řídící podst. jméno (např. A. B. Čakovskij, Cesty, které volíme, 1960; B. Istru, Stíny, které bolí, 1968), /7./ název díla má formu věty vedlejší (např. E. Vachek, Až se ucho utrhne, 1940; L. Bromfield, Když nastaly deště, 1937).

V těch případech, kdy v názvu je obsaženo jedno podst. jméno, příd. jméno v přívlastku a jmenná část slovesná v přísudku se s ním ztotožňuje v rodě, čísle a pádě. Srov. Práce dnes vyšla v rozsahu X stran, Rudé právo přineslo v plném znění projev soudruha X, Sekorův Brouk Pytlík se stal oblíbenou četbou dětí, Syn lidu M. Thoreze přinesl četné poznatky o dějinách dělnického hnutí ve Francii.

Při užití ustálených značek (iniciálových zkratek) jako LF (Listy filologické), NŘ (Naše řeč) apod. se shoda řídí rodem, číslem a pádem podst. jména, které tvoří základ pojmenování názvu časopisu. Proto napíšeme, že NŘ otiskla článek profesora X, LF přinesly příspěvek [228]J. Nováka o staročeském verši atd. Obdobně je tomu v případě iniciálových zkratek, které mají základ v souslovném pojmenování.[6] Skutečnost, že nemají jmenný rod ani jiné mluvnické významy, někdy způsobuje v povědomí mluvčího a pisatele rozkolísanost jejich shody v rodě. Za spisovné užití shody budeme však považovat takové, které odpovídá rodu plné podoby základního podst. jména obsaženého v iniciálové zkratce. Proto uvedeme, že ČMF (Časopis pro moderní filologii), ČNM (Časopis Národního muzea), ČČF (Český časopis filologický) apod. vycházel od r. X, nebo že OSN (Ottův slovník naučný) si dodnes zachoval svou vědeckou a informativní hodnotu.

U cizojazyčných názvů časopisů jako Slavica Pragensia, Acta virologica, Biologia plantarum, Studia psychologica apod., se shoda českého přívlastku a jmenné části přísudku řídí rodem, číslem a pádem podst. jména v jazyce původního jazyka citovaného názvu,[7] nebo (jako v případě anglických názvů děl a časopisů) mluvnickým rodem a číslem českého překladu řídícího podst. jména. Podle toho uvedeme, že několik let nevycházela Slavica Pragensia nebo že Studia psychologica jsou již rozebrána.

Obdobně uživateli nepůsobí potíže uplatnění shody u názvů děl a časopisů dvouslovných a víceslovných, utvořených podst. jmény stejného mluvnického rodu a čísla. Názvy tohoto typu jsou časté, např. časopis Hudba a škola (1966), Domov a svět (1949), Škola a obec (1878), K. Matěj Čapek-Chod, Siláci a slaboši (1916), týž Výhry a prohry (1915) apod. Shoda se řídí podle mluvnické charakteristiky prvního podst. jména, které se mluvnicky ztotožňuje s druhým podst. jménem. Proto napíšeme a řekneme, že Dostojevského Zločin a trest (1866) se zařadil ke klasickým dílům ruského kritického realismu 19. století; Thomayerovy Studie a vzpomínky z r. 1922 byly vyhledávaným svědectvím doby atd.

Na rozdíl od souřadného spojení dvou podst. jmen, v němž se klade přísudek obvykle v množ. čísle (např. Krejčí a švec se procházeli po náměstí), v případě jejich spojení v názvu díla se vždy užívá přísudku v jedn. čísle podle mluvnické charakteristiky podst. jména názvu, název díla se chápe jako jedna skladební jednotka (např. Štolbův Krejčí a švec se hrál na jevišti r. 1870).

U dvouslovných a víceslovných názvů děl a časopisů, utvořených [229]podst. jmény nestejného rodu a čísla, popř. životnými a neživotnými v množ. čísle, vzniká nejistota, jak uplatnit shodu příd. jména v přívlastku a jmenných slovesných tvarů v přísudku. Již zběžný pohled do katalogů časopisů a literárněvědných encyklopedií (op. cit. v pozn. 5) nám ukáže, že tento typ je velmi častý u názvů literárních a uměleckých děl, časopisů, sborníků apod. V těchto názvech se uplatňují téměř všechna spojení podst. jmen rozdílného rodu a čísla.

Ukázkově zde uvedeme alespoň některé dvouslovné názvy děl a časopisů tohoto typu.

a) Jedn. čís. muž. rodu + jedn. čís. žen. rodu: Dům a domácnost (1946), Film a doba (1955), Domov a cizina (1921), Člověk a příroda (1949), Člověk a práce (1949), Svět a práce (1917), Svět a vlast (1927), M. Hanuš, Petr a Kristina (1945), F. Herites, Křemen a hlína (1909), V. Nezval, Slepec a labuť (1930), A. Bebr, Tristan a Izolda (1925), M. A. Bulgakov, Mistr a Markéta (1966), A. N. Tolstoj, Kohout a liška (1958) atd.

b) Jedn. čís. muž. rodu + jedn. čís. stř. rodu: J. Chaloupka, Hlas a mlčení (1923), L. Bena, Anděl a zvíře (1932), J. Guth-Jarkovský, Vřes a kapradí (1906), N. I. Dubov, Chlapec a moře (1963) atd.

c) Jedn. čís. žen. rodu + jedn. čís. muž. rodu: Škola a svět (1951), Škola a život (1855), Móda a vkus (1919), M. Nohejl, Dívka a sen (1925), M. Pujmannová, Radost a žal (1945), A. N. Tolstoj, Touha a stesk (1948), J. A. Dolmatovskij, Píseň i verš (1975), J. Baltrušaitis, Lilie a srp (1948) atd.

d) Jedn. čís. žen. rodu + jedn. čís. stř. rodu: Ot. Fischer, Duše a slovo (1929) atd.

e) Jedn. čís. stř. rodu + jedn. čís. muž. rodu: Drůbežnictví a chov drobného zvířectva (1953), Dřevo a tvar (1949), Ot. Fischer, Slovo a svět (1937), Zd. Bár, Srdce a domov (1932), týž, Jaro a dým (1935) atd.

f) Jedn. čís. stř. rodu + jedn. čís. žen. rodu: Dřevo a technika (1949), Sklo a keramika (1945), Zdraví a rodina (1931), V. Pazourek, Jaro a smrt (1936), A. A. Blok, Rusko a inteligence (1908), J. Degutytéová, Slunce a písnička (1961) atd.

g) Jedn. čís. muž. rodu + množ. čís. muž. rodu: J. I. Čarušin, Nikita a jeho přátelé (1938), A. Baltakis, Chléb a mraky (1973) atd.

(h) Jedn. čís. stř. rodu + množ. čís. stř. rodu: S. K. Neumann, Srdce a mračna (1935) atd.

(i) Množ. čís. + jedn. čís.: Finance a úvěr (1951), St. Hanuš, Housle a ruka (1943) atd.

[230](j) Množ. čís. + množ. čís.: Knihy a čtenáři (1937), Fakta a argumenty (1959), Fakta a cifry (1946), F. X. Šalda, Loutky a dělníci boží (1917), J. Hora, Noci a sny (1930), J. Bryl, Ptáci a hnízda (1964), A. K. Fedin, Města a roky (1924), V. O. Korotyč, Hvězdy a pruty (1969), V. Štech, Kejkle a frašky (1928) atd.

Průzkum jazykového povědomí provedený u dostatečného počtu uživatelů spisovné češtiny ukázal, že v uvedených případech, kdy název díla a časopisu se skládá ze dvou podstatných jmen rozdílného rodu a čísla, shoda se řídí podle mluvnického určení prvního podst. jména názvu. To se stává reprezentantem celého názvu a jeho mluvnické kategorie rozhodují o shodě jak přívlastku, tak přísudku s daným dvoučlenným názvem. Povědomí o shodě s prvním řídícím podst. jménem názvu díla a časopisu může být u mluvčího (pisatele) ještě dodatečně posíleno mluvnickými kategoriemi závislého přívlastku skutečně slovně vyjádřeného nebo pouze možného, avšak nevysloveného, které jsou pak vodítkem pro shodu v přísudku.

Proto napíšeme a řekneme, že loňské Slovo a slovesnost vyšlo v pěkné typografické úpravě, Český jazyk a literatura byl tentokráte rozebrán, Věda a život přinesla v minulém roce zajímavé články, Školství a věda otisklo nedávný projev soudruha X. Obdobně každý z nás řekne, že Tolstého Vojna a mír se stala oblíbenou knihou několika generací, Sukův a Zeyerův Radúz a Mahulena se nepřestal těšit zájmu hudební veřejnosti, nebo že Neumannovo Srdce a mračna vyšlo r. 1935.

Můžeme také poukázat na rozdílnou shodu v rodě a čísle v případě spojení podst. jmen rozdílného rodu v názvu díla a časopisu a souřadného spojení dvou podst. jmen v rámci vícečlenného podmětu, např. Ilustrovaný Kohout a liška A. N. Tolstého vyšel r. 1958 — Kohout a liška pobíhali po dvoře.

Shoda příd. jména v přívlastku a jmenných částí slovesného přísudku se také řídí podle životnosti a neživotnosti prvního podst. jména. Důsledky shody se projevují v pravopise, pokud název obsahuje životná a neživotná podst. jména. Z uvedených důvodů napíšeme, že Brylovi Ptáci a hnízda vyšli v r. 1964, Šaldovy Loutky a dělníci boží z r. 1917 se staly oblíbenou knihou pana X.

Náležitá shoda přívlastku s názvem díla a časopisu se uplatňuje také v případě, že se ho užije v jiném než 1. pádě. Srov. V posledním Slově a slovesnosti vyšla stať pana X, do loňského Českého jazyka a literatury napsal profesor X, ve čtyřdílné Vojně a míru L. N. Tolstého [231]je zachycen boj ruského lidu proti Napoleonovu vpádu do Ruska.

Pokud užijeme ustálené značky (iniciálové zkratky), která má základ v souslovném pojmenování skládajícím se z podst. jmen nestejného rodu, popř. čísla, řídí se shoda podle prvního podst. jména názvu. Proto napíšeme, že ČJL (Český jazyk a literatura) začal vycházet r. 1959 jako pokračování časopisů Český jazyk a Česká literatura.

U názvů děl sestávajících ze dvou příd. jmen se nejspíše rozhodneme pro užití předsunutého charakterizačního podst. jména, abychom se vyhnuli nepřirozené stylizaci. Tak tomu bude např. při uvádění druhé básnické sbírky F. Šrámka Modrý a rudý (1906) nebo slavného Stendhalova románu Červený a černý (1830), výstižněji Červená a černá (barva).

Jestliže název díla tvoří číselné určení počítaného předmětu, řídí se shoda podle zásad platných pro shodu obecných jmen s číslovkovými výrazy.[8] Proto řekneme a napíšeme, že Hrachauského Tři rozměry vyšly r. 1967, koupil jsem si Dovydaitisových Dvanáct větrů (1970) nebo že Macharových Čtyřicet let s Aloisem Jiráskem (1931) vykreslilo ve formě vzpomínek přátelství obou spisovatelů.

Shoda ve stř. rodě se uplatňuje v případě, že v názvu díla je řídícím slovem podst. jméno v prostém nepřímém nebo v předložkovkém pádu, zájmeno a příslovce. Shodu ve stř. rodě mají také cizojazyčné názvy děl zařazené do českého kontextu, pokud neobsahují podst. jméno. Podle toho budeme uvádět Píšovo Dnem i nocí vyšlo r. 1921, Herbenovo Na dědině (1893) bylo brzy rozebráno, Ze života hmyzu bratří Čapků se poprvé hrálo 8. dubna 1922, Václavkovo Od umění k tvorbě (1949) patřilo k jeho oblíbené studijní literatuře, Gercenovo Kdo je vinen (1847) se zařadilo mezi klasickou revoluční četbu, My 48 vycházelo v letech XX, My a doba se dobře četlo, Macharovo Vzpomíná se vyšlo r. 1920, Měl jsem psa a kočku (1939) K. Čapka nesmělo chybět v jeho knihovně, Abramovo Jednou na podzim (1974) jsem přečetl se zájmem, Holasovo Dokořán vyšlo r. 1936, recitoval Nezvalovo Sbohem a šáteček, Štolbovo All right (1888) rozesmálo všechny diváky atd.

V některých případech při uvádění názvu díla bude snad vhodnější dát přednost jiné stylizaci věty, jíž např. docílíme tím, že předsouváme před název charakterizační substantivní označení. Takto vyzní celá věta přirozeněji, kromě toho ještě bude obsahovat další informaci o povaze díla. Srov. např. Píšova sbírka proletářské poezie Dnem i nocí [232]vyšla r. 1921, básnická sbírka F. Halase Dokořán vyšla r. 1936, Červinkovy povídky Okolo lesů a pasek (1920) měly mezi čtenáři úspěch, Gercenův román Kdo je vinen? čteme ještě dnes s velkým zájmem, kniha Ty a ona je určena dospívající mládeži atd.

Pokud název díla má formu dvojčlenné věty, která obsahuje podst. jméno v 1. pádu jedn. nebo množ. čísla a to plní funkci podmětu, musíme v tomto případě připustit v souladu s nejednotným jazykovým povědomím uživatelů spisovné češtiny (podle našeho zjištění) dvojí řešení shody rodu a čísla. Buď se bude shoda řídit podle stř. rodů, nebo, a to zvláště hovorově, podle mluvnických kategorií podst. jména v podmětu. Podle toho budeme považovat obě užití shody za spisovná: Zápotockého Vstanou noví bojovníci již vyšlo // vyšli v několika vydáních, Erenburgova Naděje neumírá vzbudilo // vzbudila značnou pozornost, Ostrovského Jak se kalila ocel patřilo // patřila k oblíbené školní četbě apod. V psaném jazyce, nehovorově však nejspíše dáme přednost tomu, když se před název předsune charakterizační substantivní označení, např. Zápotockého román Vstanou noví bojovníci vyšel…

Obdobné zásady pro uplatňování shody platí u tříslovných, popř. víceslovných názvů děl a časopisů složených z více podst. jmen rozdílného rodu a čísla. Shoda se řídí podle mluvnických kategorií prvního podst. jména. Např. Domov, krása, zdraví (1959) přinesl stať o…; Dřevo, lesy, voda (1975) se těšilo zájmu u čtenářů; Macharovy Krajiny, lidé a netopýři (1910) mě nezaujaly; Nebe, peklo, ráj (1931) K. Biebla vyšlo v pěkné grafické úpravě apod. Případy takové stylizace věty budou nejspíše méně běžné. Raději dáme přednost předsunutí charakterizačního substantivního označení před název.

Závěrem. Mluvnická shoda v rodě, čísle a pádě u příd. jména v přívlastku a ve jmenných částech slovesných tvarů v přísudku (doplňku) u názvů děl a časopisů, které jsou spojením dvou i více podst. jmen s rozdílným rodem (popř. číslem), se řídí podle mluvnického rodu (popř. čísla) a pádu prvního podst. jména. Pokud je podst. jména v názvu užito v nepřímém pádu předložkovém a bezpředložkovém, nebo se v něm vyskytuje jiný slovní druh než podst. jméno, uplatňuje se shoda ve stř. rodu. Shoda ve stř. rodu nebo podle mluvnických kategorií podst. jména v podmětu se užije u větných názvů děl obsahujících podmět. Ve všech sporných nebo stylisticky nevyhovujících případech se doporučuje předsunout před název charakterizační podst. jméno (časopis, ročenka, sbírka básní, román, veselohra apod.). V na[233]šem příspěvku jsme poukázali jen na nejčastější typy názvů děl a časopisů a zkoumali je z hlediska shody podle rodu, čísla a pádu. Neměli jsme v úmyslu podat jejich vyčerpávající přehled, tato problematika se musí stát předmětem zvláštní studie.

---

[1] M. Dokulil, Status tzv. vlastních názvů, SaS 38, 1977, s. 311—319.

[2] K pojetí shody srov. J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, Praha 1975, s. 48—54; E. Pauliny, Slovenská gramatika (Opis jazykového systému), Bratislava 1981, s. 24—28, 253—254, 261—264 aj.; B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, s. 329—333; Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 70—80; F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1958, s. 40—45.

[3] K pojetí plnovýznamových a neplnovýznamových slov s ohledem na členy skladebních dvojic srov. B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, s. 330 a také s. 89—90.

[4] J. Kuchař, K rodové shodě podstatných jmen, NŘ 42, 1959, s. 193—204.

[5] Při sběru materiálu jsem využil kromě katalogů Státní knihovny ČSR v Praze ještě tyto publikace: Katalog novin a časopisů, Praha 1973; J. Kunc, Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918—45, Praha, I. 1945, II. 1946; Knižní novinky 1935—1947. Seznam původních i přeložených českých knih Ústřední knihovny hl. m. Prahy, Praha, I.—II. a rejstříky, 1948. Slovník spisovatelů. Sovětský svaz. Zpracoval kolektiv autorů za hlavního vedení M. Hraly, Praha, I.—II., 1977.

[6] J. Hrbáček, Vyjadřování shody se zkratkami, NŘ 49, 1966, s. 177—179.

[7] J. Petr, Shoda českých přívlastků s názvy citovanými v cizím jazyce, NŘ 65, 1982, s. 66—72.

[8] Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 71—72.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 5, pp. 225-233

Previous Jiří Kraus: Moderátor

Next Vlasta Červená a kol.: K dějinám vzniku a vydávání Jungmannova Slovníku