Časopis Naše řeč
en cz

K dějinám vzniku a vydávání Jungmannova Slovníku

Vlasta Červená a kol.

[Articles]

(pdf)

-

Všechny zjistitelné okolnosti, které pomáhají blíže osvětlit způsob zpracování tohoto základního díla české jazykovědy 19. století a jeho vnější dějiny, jsou cenným příspěvkem nejen k dějinám novodobé české jazykovědy, ale k dějinám české kultury, českého myšlení a české společnosti vůbec.[1]

Přes veškerý zájem, který byl tomuto základnímu dílu v posledních třech desetiletích věnován, máme vůči němu (a tím i vůči sobě samým) ještě závažný a tíživý dluh. Především je naléhavou potřebou české kultury druhé vydání tohoto slovníku, který se dnes stává bibliografickou vzácností a jehož původní exempláře už podléhají ničivému působení času tak, že je stěží lze používat při každodenní práci s ním,[2] ale stejně, ba více naléhavá je potřeba zevrubné a všestranné monografie o něm, která by toto dílo popsala od elementárních hledisek technických a metodických (tj. podala by např. soupis a vysvětlení zkratek pramenů a provedla jejich analýzu, popsala by stavbu [234]hesla z hlediska lexikografického apod.) až po jeho aspekty jazykově kulturní, ideologické atd.

K budoucímu splnění tohoto úkolu chceme přispět tímto výkladem, navazujícím především na článek zesnulého M. Helcla z r. 1959 (jehož památce tento příspěvek věnujeme).

Helcl se ve svém výkladu opíral o materiál, který mu poskytl unikátní exemplář Slovníku, v kterém jsou vevázány původní obálky jednotlivých sešitů, po nichž Slovník vycházel; na 2. straně obálky 1. sešitu I. dílu bylo totiž otištěno Návěští, které Helclovi poskytlo údaje umožňující zpřesnit obraz o vnějších dějinách vydávání Slovníku (exemplář je dnes v majetku prof. Karly Helclové-Kozlové); text tohoto Návěští zní:

Tento slovník vydává se po svazcích 25archových čtvrtletně, t. s počátkem měsíců října, ledna, dubna, července, v ceně 2 zl. stř. těm, kdož 4 zl. na poslední dva jeho svazky napřed složili aneb složí. Předplacení to trvati bude až do vyjití čtvrtého svazku čili Iního dílu skončeného, po čemž krámská cena, t. 2 zl. 30 kr. stř. za 1 svazek, nastoupí, v kteréž ceně i těm, kdož napřed platiti nechtějí, tento první i všecky budoucí svazky k službám stojí. P. T. páni předplatitelé uctivě se žádají, aby pořádným odbíráním vycházejících svazků nákladnému vydávání díla tohoto nápomocni býti ráčili.

V Praze dne 29. září 1834. Vydavatel

Vedle toho však existovalo ještě jedno „návěští“, které je též cenným pramenem, a to nejen pro vnější dějiny díla, ale i pro poznání vývoje textu Slovníku v poslední fázi jeho vzniku. Je to reklamní dvojlist téhož formátu, jaký má i Slovník;[3] vytiskla ho knížecí arcibiskupská kněhtiskárna v Praze a jeho text je datován 27. únorem 1834; vzniklo tedy v době, kdy rukopis Slovníku byl už v podstatě hotov.[4] Obsahuje Jungmannem podepsané vlastní Návěští o vydávání Česko-německého slovníku (a německou verzi tohoto návěští, paralelně otištěnou v pravém sloupci návěští, pod názvem Ankündigung eines [235]neuen vollständigen Böhmisch-deutschen Wörterbuches); na druhém listu dvojlistu je pak publikována ukázka z textu Slovníku, a to hesla rosa-rostlina (v knižním vydání Slovníku je to s. 846—8 III. dílu). Tento dvojlistový leták měl více účelů: vedle funkce propagačně reklamní informoval širší veřejnost i o některých důležitých okolnostech zpracování Slovníku a umožňoval tak i posouzení zvoleného postupu. Protože jde o text mimořádně závažný a zároveň velmi obtížně přístupný,[5] přetiskujeme tu českou verzi Jungmannova návěští v úplnosti:

NAVĚŠTÍ O VYDÁVÁNÍ ČESKO-NĚMECKÉHO SLOVNÍKA

Níže podepsaný sbíral po mnohá léta slova i mluvení způsoby v kněhách českých starého i nového věku, a podobné jiných sbírky, jmenovitě pp. Faust. Prochásky, Ant. Pišelího, Jos. Dobrovského, Jos. Zlobického, Ant. Puchmajera, Ant. Marka, Václ. Bergnera, Michalovského, Fabra a j. v svou zásobu snášel. Zbuzován jsa od mnohých stran k vydání na světlo snůšky té, a koupiv šťastnou náhodou etymologický vlastnoruční slovník bývalého tu v druhé polovici XVII. století c. k. rady při apelací p. Václ. Rosy, i našed jiné znamenité pomůcky, o kterých v předmluvě šířeji mluviti míní, přiložil konečně k tomu mysl, aby zásobu tu spořádal, soudně procídil, a v jeden celek uvedl. Což, bohu díky dokonal; že pracně a pilně, toho sobě svědom: zdaž i dobře? — to jiní rozsoudí. Přiložený výpisek z litery R vnitřní díla toho spořádanost i ouplnost poněkud ukáže. I formát a způsob zevnitřní týž samý, jako zde, býti má; papír aspoň takový, ne-li lepší. Litery cele nové se lijí, sličnější, než tyto v průbě býti mohly. Že drobná litera zvolena, stalo se s dobrým rozmyslem, ano by jinák kniha ve více dílů zrostla, a velmi se zdražila. — Měl skladatel na zřeteli ovšem nejvíce spitovatele(!), kazatele, ouředníky, a všechny ty, kteří buď povoláním, buď dobrolíbeznou vůlí něco českého psáti chtějí; ale přispěti žádal i čtoucím, nebo z češtiny do němčiny překládajícím, uváděje všecku, pokud mohl, jazyka zásobu, stará, zastaralá, i nová slova. Výrazy Moravanům a Slovákům obyčejné, pokudž posavadní prameny a pomůcky postačovaly, ano i některé jinoslovanské, kteréž naše domácí buď vysvětlují, buď nedostatek jich doplniti mohou, zvláště jestli již od koho kdy užity byly, také zde umístěny, ano i zle tvořená slovce, jsou-li poněkud v běhu, nevypuštěna, z nichž buď jméno nového spisovatele nechať odpovídá, neb znamení + předložené kárá. — Slovník ten přes 500 archův silný vycházeti bude po svazcích 25archových v ceně 2 zl. na stříbře, pokud možné, každého čtvrt léta, a sice první svazek koncem září b. r. — Pro usnadnění jak vydavateli, tak kupujícím zvoluje se cesta předplacení tím způsobem, aby pp. odběratelé (nemají-li podílu na pokladnici musejní k vydávání českých [236]kněh, kteřížto zvláštní zprávy jich se týkající v prvním svazku Čas. Mus. na r. 1834 se dočtou,) nestížili sobě položiti 4 zl. v stříbře na poslední dva svazky téhož slovníka, kteréž potom beze všeho platu jim se pořádně vydají, první pak svazek, jakož i druhé vždy po vyjití jich zaplatiti a řádně odebírati se uvolili. Jména pp. předplatitelů na konci tištěna budou, a protož se uctivě žádají, aby čitedlně psané jméno své, důstojenství a obydlí tam, kde napřed zaplatí, oznámiti ráčili.
Po vyjití celého díla druhá jeho část:

SLOVNÍK NĚMECKO-ČESKÝ NA ZÁKLADU DOBROVSKÉHO STAVENÝ,

bez prodlení vydáván bude, k němuž potřebné sbírky již se hotoví.
Předplacení přijímá se až do konce měsíce srpna b. r.
a) U vydavatele v Praze na Novém Městě, Široké ulici, Nr. 749.
b) V knížecí Arcibiskupské kněhtiskárně na Starém Městě, Nr. 190.
c) V kněhoskladu pp. Kronbergra a Webra v Starém Městě na Malém rynečku, Nr. 144.
d) U všech podstatných pp. kněhkupců, kteří se v té případnosti buď k vydavateli samému, buď do dotčených dvou míst obrátiti mohou. V Praze dne 27. února 1834.

Josef Jungmann, doktor filosofie a profesor humanitní na akademickém cís. král. gymnasium staroměstském[6]

Protože německý text Návěští (Ankündigung) není doslovným překladem verze české, otiskujeme zde z něho alespoň první odstavec, obsahující podstatné informace:

Der Gefertigte sammelte seit dreissig Jahren Materialien zu einem böhmisch-deutschen Wörterbuche sowohl in den Schriften alter und neuer Zeit, als auch aus dem Gebrauche, und vermehrte seinen Vorrat durch ähnliche Sammlungen Anderer, namentlich eines Michalowski, Faber, Prochaska, Pischeli, Dobrowsky, Zlobicky, Puchmayer, Marek, Bergner u.a. Hierzu hatte er das Glück Wenzel Rosa‘s etymologisches Wörterbuch an sich käuflich zu bringen, und erfreute sich der tätigen Hilfe mehrerer Freunde bei seinem Unternehmen. Dadurch ward er in den Stand gesetzt ein Werk liefern zu können, welches einem Jeden, der böhmisch schreiben und lesen will, höchst nützlich, wenn nicht unentbehrlich sein dürfte, indem es nicht allein die Bedeutungen und Wurzeln der Wörter angiebt, sondern auch ihre Fügung, und durch die Nachweisung ihrer Quellen gewissermassen ihre Geschichte enthält. Mährische, slowakische Wörter, sowiet die bisherigen Quellen und Hilfsmittel hinreichten, sind ebenfalls aufgenommen worden, ja selbst Einige [237]aus andern slawischen Dialekten, wenn sie zur Beleuchtung oder Ergänzung des Böhmischen dienlich schienen.

(Exemplář Návěští je nyní v majetku knihovny Ústavu pro jazyk český ČSAV.)

Text návěští je zajímavý v několika směrech. Pokud jde o prameny, je pozoruhodné, že se zde, na rozdíl od předmluvy Slovníku, Jungmann vůbec nezmiňuje o dílech z doby humanistické ani o Komenském, zato zdůrazňuje úlohu slovníku Rosova;[7] to mělo závažné důsledky ideové, protože se tím paralelně s obrozenskou tezí o pobělohorském jazykovém úpadku (hlásanou samým Jungmannem např. v úvodu k IV. oddílu jeho Historie literatury české) zároveň naznačovala přece jen jistá nepřetržitost českého jazykového vývoje.

Výrazně zde Jungmann formuloval zaměření Slovníku. Na prvním místě stojí pochopitelně „spisovatelé“, tj. literární tvůrci, užívající jazyka aktivně a nejuvědoměleji (pod „spisovateli“ se skrývali zřejmě i žurnalisté). Výslovné uvedení „ouředníků“ bylo snad zčásti vyvoláno i snahou získat úřední podporu celému podniku (viz pozn. 3), ale obráželo i podstatnou skutečnost hlubší, totiž že ve vrstvách úřednických mělo české obrozenské hnutí významnou oporu (to odporuje běžné a ustálené představě zvláště o „páních Francích“, tedy úřednících vrchnostenských, jakožto společenské vrstvě vůči jazykově obrozenským snahám buď lhostejným, nebo výslovně nepřátelským, ale odráží to dobovou skutečnost celkem správně; většina těchto úředníků skutečně byla asi pro obrozenské hnutí bezcenná, ale vedle toho existovala ne nepočetná složka této společenské skupiny, která podporovala české obrození velmi aktivně a dokázala pro to využít své autority úřední i přirozené; z této vrstvy vyšel nakonec např. E. Arnold, z vrstev státního úřednictva J. Němec a mnozí jiní; významný podíl úřednictva na odběru obrozenských publikací zachycují i četné prenumerační seznamy). Naopak zaráží, že zde chybí výslovný odkaz na učitele, školy a školní jazykově výchovnou praxi. Zčásti to asi odráží skutečnosti vnější, zvláště fakt, že bědné sociální a existenční podmínky této vrstvy předem zbavovaly četné její příslušníky možnosti opatřit si dílo tak nákladné, jako byl Slovník. Ale skrývá se tu patrně i fakt podstatnější. Jednak to, že Jungmann sám nepočítal, že by se jeho rozsáhlé dílo mohlo bezprostředně uplatnit ve školní praxi, omezené, pokud šlo o češtinu, na školy elementární, jednak to, že podíl učitelstva na obrozenských snahách nebyl ještě ani v 30. letech [238]takový, jak předpokládáme (a jak jsme si to později idealizovali např. podle Raisových Zapadlých vlastenců).[8]

Třetí vrstvou, k níž se Jungmann v Návěští výslovně obrátil, byli „kazatelé“, a to hned na druhém místě za „spisovateli“. I za tím se zřejmě skrývá skutečnost povahy především sociální, totiž známý fakt, že tato vrstva měla v obrozenském hnutí, zvláště na venkově, postavení mimořádné a v jistém směru vůdčí; přelom v tomto ohledu nastal až po r. 1848. Je však třeba si povšimnout, že Jungmann v Návěští neoslovil přímo „kněžstvo“, ale „kazatele“. Ani to není náhodné, nýbrž odráží to jistý aspekt skutečnosti: tentokrát však už ne v rovině sociální, ale v rovině přímo jazykové a literární. V polovině 30. let 19. stol., kdy se k vydávání Slovníku přistupovalo a kdy se už důrazně ohlašoval nástup nové vlny romantismu, a to „byronovského“ typu, žila a působila u preromantika Jungmanna (i jeho stoupenců) ještě v nijak neoslabené síle vyhraněně klasicistická koncepce literatury a kultury vůbec. Reprezentantem této klasicistické koncepce byla především žánrová literární soustava, jak ji Jungmann sám čtrnáct let předtím předložil v 1. vydání své Slovesnosti (1820). Jejími třemi základními složkami bylo /1./ básnictví, tedy jazyková sdělení orientovaná esteticky a podřízená plně veršové organizaci textu, /2./ prostomluva čili próza (jejímiž složkami byl sloh jednací, dějepisný, naučný a listovní), ta byla cele zaměřena na věcnou stránku sdělení; jazyková sdělení v jejím rámci tvořená neměla a nemohla sloužit jako „vzorové krásy“, a /3./ řečnictví, stojící podle Jungmanna „uprostřed prózy a poezie“.[9]

Řečnictví už podle této teorie bylo integrální součástí soustavy jazykově i literárně slohové. Reprezentantem tohoto žánru byla přitom však v soudobé slohové a literární situaci vlastně jen homiletika.[10]

Jungmann se tedy v Návěští obrátil adresně právě k těm třem spo[239]lečenským skupinám, které reprezentovaly jako nositelé jeho teoretickou slohovou konstrukci (spisovatelé ztělesňovali produkci „básnickou“, kazatelé „řečnickou“ a ouředníci „prozaickou, prostomluvnou“).

Ale nejen teoretické schéma se zde uplatnilo; Jungmann zároveň svou orientací na tři společenské skupiny prokázal i schopnost bystré analýzy jazykově společenské situace. Homiletická próza byla v dobovém pojetí stále ještě pevnou a nedílnou součástí slovesné tvorby a česká próza v ní dosahovala významných tvůrčích úspěchů z hlediska jazykově slohového i literárního (zatímco umělecká fikční beletrie, tedy z hlediska naší dnešní slohové soustavy vlastní umělecká próza, se vyvíjela pomalu a s potížemi); homiletické sbírky takových autorů, jako byl Puchmajer, V. Nejedlý, aj. se cenily stejně vysoko jako jejich tvorba básnická a měly značný ohlas a velký dosah; nedávno před započetím vydávání Slovníku vyšlo dokonce vrcholné, klasické obrozenské dílo tohoto žánru, a to (dnes neprávem opomíjené) Kázně a řeči J. Kollára (Pešť 1831), které zasáhly do jazykového, slohového, uměleckého i ideového vývoje obrozenské společnosti způsobem přímo epochálním (z tohoto typu literatury vyrůstala pak např. i publicistická próza Havlíčkova).

Ale Jungmannovo zdůraznění „kazatelů“ jako předních uživatelů jeho Slovníku mělo i velmi reálné pozadí jazykově kulturní. Jungmann zřejmě střízlivě hodnotil možnosti tehdejší školní výchovy pro šíření prohloubenějších znalostí kodifikace spisovné češtiny a hlavně pro zvyšování jazykově slohové úrovně veřejné komunikace. Kazatelna byla v prostředí metternichovského absolutismu jediným hromadným sdělovacím prostředkem, řečeno dnešní terminologií, který mohl sloužit i jako vzor spisovné mluvené češtiny. Jungmannovi šlo o to, posílit Slovníkem mj. právě i rozvoj mluvené podoby spisovného jazyka, a to byl zřejmě hlavní smysl jeho orientace na skupinu kazatelů. Vi[240]díme, že jeho představa o možnostech praktického působení jeho velikého vědeckého díla byla velmi promyšlená a že její součástí bylo i ujasňování otázek sociolingvistických, zvl. otázky aktivních nositelů spisovného jazyka a možností ovlivňovat veřejnou jazykovou praxi v celém jejím komunikačním a slohovém rozpětí (včetně projevů mluvených).

Návěští doplňuje naše dosavadní znalosti ještě v jednom směru, a to pokud jde o vyhraňování koncepce Slovníku a dalších Jungmannových záměrů, které s tím souvisely. Je obecně známo, že Jungmann se obíral plánem vydat ještě 6. díl Slovníku, že materiál Slovníku v něm měl být uspořádán podle kořenů slov (tzn. že celá slovní čeleď měla být zpracována v jednom hesle, bez ohledu na rozdíly v abecedním pořádku jednotlivých slov), že pro splnění tohoto úkolu získal F. L. Čelakovského, ten že však práci nedokončil a takto uspořádaný 6. díl pak nevyšel.[11] Je také z literatury známo, že Jungmann měl záměr vydat paralelní slovník německo-český; s jeho přípravou se začalo po ukončení vydávání Jungmannova Slovníku česko-německého, práce zahájil autorův bratr Antonín, také však práci nedokončil a materiál předal J. Frantovi-Šumavskému, když Franta začal vydávat německo-český slovník[12] — uspořádaný ovšem abecedně, ne podle kořenů. Spor o tuto dvojí možnou koncepci zpracování (postup podle kořenů zastával z důvodů teoretických Dobrovský, zatímco Jungmann sáhl z důvodů praktických po principu abecedního řazení) byl už také popsán několikrát.[13]

Návěští z 27. 2. 1834 ukazuje, že počátek práce na slovníku německo-českém je z r. 1839 nutno přesunout už nejpozději do r. 1833, a že přípravy byly už v tak pokročilém stavu, že Jungmann nejen neváhal toto dílo veřejně avizovat, ale dokonce sliboval zahájit jeho vydávání hned po slovníku česko-německém. To nám nepřímo naznačuje rozsah tohoto materiálu, a z toho můžeme usoudit, že podíl Jungmannova materiálu na slovnících Franty Šumavského byl značný, mnohem větší, než se soudilo.[14] Ještě pozoruhodnější je zjištění, že i tento slovník měl být uspořádán „na základě Dobrovského“; je nyní ovšem otázka, co se tím vlastně myslilo. V zásadě si lze představit dvojí pojetí. Nutně by se vycházelo v tomto slovníku z „kořenu“ německého; k němu se mohl buď připojit jako ekvivalent jeden kořen [241]český, a kolem něho seskupit všechny odvozeniny z něho utvořené. Nebo se mohlo k heslovému kořenu německému připojovat kořenů českých několik, a to jednak kořeny synonymní, jednak různé české kořeny, které se objevovaly v českých ekvivalentech rozmanitých slov utvořených v němčině z daného kořenu. V prvním případě by slovník zachytil na obrovském materiálu slovotvorné potence češtiny a sémantickou diferenciaci stejnokořenných slov, v druhém případě by navíc představil do značné míry i synonymické vztahy. Ať tak, či onak, byla tato koncepce rehabilitací vědecké hodnoty Dobrovského pojetí a slibovala vydat unikátní dílo velké hodnoty poznávací i kulturní. Dnes se ovšem musíme s lítostí smířit s tím, že ani slovníky Šumavského neumožňují tuto velkolepou koncepci, o níž nás zpravilo Návěští, rekonstruovat aspoň v hrubých detailech.

Nejen text vlastního Návěští, ale i připojená ukázka z písmena r skýtá bohaté informace, a to především o tom, jak se text Slovníku vyvíjel a precizoval během doby od dokončení první rukopisné verze do dokončení vydání, tedy jak byl text ještě měněn a redigován do své konečné podoby.

Už ani sama volba hesel ukázky není pravděpodbně věcí náhody.[15] Jungmann vybral úsek počínající skupinou písmen ros-, tedy úsek z počátku druhé poloviny díla, a tím veřejně doložil, že rukopis je skutečně připraven jako celek. Nerozhodl se pro hesla předponová, pro češtinu tak typická, zato sáhl po skupině hesel, která jinak českou slovní zásobu reprezentovala skutečně dobře. Zastoupena byla jak slovní zásoba domácí, a to čeledí slov ze základu substantivního (jednoslabičné ros-, dvouslabičné rosol-) i ze základu slovesného, dějového (rost-), tak slovní zásoba přejatá (neslovanské rosmarin i slovanské rosomach, rostek); u hesel čeledi rosol se objevily i varianty slovenské. Byla tu zastoupena jedním heslem i jména vlastní (Rossia). Materiál ukázky obsahoval jak lexikální prvky staré, ustálené, obecně známé, tak obrozenské novotvary a navrhované přejímky z jiných slovanských jazyků. Důraz byl výběrem ukázky položen na odbornou, terminologickou složku slovní zásoby, poněkud do pozadí její volbou ustoupila jiná funkce Slovníku, totiž do velké šíře rozhojnit synonymické možnosti češtiny pro potřeby umělecké tvorby (jen u hesla [242]rosný se sérií příkladů z autorova vlastního překladu Miltonova Ztraceného ráje naznačilo, jak lze starý prostředek aktualizovat pro záměry estetické). Diplomaticky se Jungmann volbou ukázky vyhnul tomu, aby naznačil, jak bude zpracována přejatá slovní zásoba internacionální (tím se vyhnul možnosti útoků, které by byly navázaly na starší výtku Dobrovského, jenž chtěl internacionalismy odsunout na konec do samostatného přídavku).[16]

Dokladový materiál v heslech ukázky obsažený reprezentoval Slovník dobře a výstižně, zahrnoval doklady jak staročeské a doklady z doby střední, tak literaturu současnou, odbornou, uměleckou i časopiseckou, příklady z úzu a příklady z jiných slovanských jazyků, především z polštiny a ruštiny. Ukázka dávala i představu o sémantické analýze hesel, o jejich zpracování z hlediska etymologického, tvaroslovného a frazeologického.

Text ukázky je v podstatě shodný s definitivním, zredigovaným textem příslušné pasáže Slovníku; textové rozdíly však nejsou přece jen ojedinělé a pro poznání vzniku Slovníku poskytují fakta závažná:

1. Grafická a typografická stránka díla

V návěští omlouval Jungmann užití malých typů písma snahou zmenšit rozsah díla; při sazbě díla se nakonec u latinské kurzívy užilo typů ještě menších, než jsou v ukázce, a zároveň se úzkostlivě šetřilo zatahováním neplných koncových řádků hesel (hesla rosol, rosolnivka, rostectvo). To naznačuje tísnivé poměry, zvl. finanční, za nichž Slovník vycházel. Přesto však Jungmann v rozsáhlé míře zaváděl do textu při redigování pomlčky, aby text zpřehlednil; zároveň upravoval zásadním způsobem interpunkci hesel, a dosáhl tím značného zvýšení jednoznačnosti textu (např. v hesle rosolovatý). Zpřehlednění textu přispělo i to, že ve Slovníku jsou celá podheslová spojení tištěna majuskulemi — v ukázce tak bylo jen u prvního slova spojení (srov. např. heslo rosnivka). Měnil zkratky, jednak proto, aby byly jednoznačné (Lin. > Linn., tj. Linné, aby nevznikalo mylné domnění, že jde o Lindeho), jednak proto, aby byly zřetelnější (W. L. > Víd. list., sp. > spec., sl. > slc., popřípadě je rozpisoval: čel. > čeleď), jednak je počešťoval (Czern. > Čern.; [243]etc. > atd., nesoustavně Ms. > rkp.), a jednak opět Šetřil místem (W. N., tj. Veleslavínův Nomenclator, > Wn.).[17]

2. Množství hesel a dokladů

Přestože heslář Slovníku byl v první verzi rukopisu, ukončené na sklonku r. 1833, v podstatě stabilizován, nebránilo to tomu, aby byl v redakční fázi, během vydávání Slovníku, rozšiřován. Tak v úseku zahrnutém ukázkou letáku přibylo v Slovníku heslo rosavka ‚cestička travnatá urošená‘, s odkazem na úzus, dále heslo rosnička ‚bot. Drosera‘, s odkazem na Floru Čechiku bratří Preslů, heslo rostení, rus. rastenie, incrementum, tedy rusismus, který Jungmann však zároveň mohl prezentovat jako součást staré češtiny (našel ho v rukopisném slovníku Jana z Velešína ze 16. stol.).

Vedle toho přibývalo v Slovníku hesel i z příčin, které tkvěly ve vývoji Jungmannových názorů na stavbu jazyka a v proměnách jeho lexikografické teorie. V našem materiálu to pěkně dokumentuje samostatné heslo Slovníku rosolkářův, v ukázce pouze přihnízdované k heslu rosolkář. Jungmann v rozmezí let 1833—37 dospěl zřejmě k názoru, že příd. jméno přivlastňovací je samostatná odvozená lexikální jednotka, ne součást tvaroslovné soustavy základového podst. jména, a vyvodil z toho důsledky i pro slovníkářskou praxi (v průběhu práce na Slovníku se tedy stále víc odkláněl od Dobrovského principu slovníku pořádaného „dle kořenů“; Jungmannovo stanovisko bylo v tom velmi progresívní; bylo by účelné, kdyby dnešní lexikografická praxe, nezachycující např. slovesná přídavná jména ani jako přihnízdovaná podhesla, jeho podnětů v tomto ohledu následovala).

Vedle toho se v průběhu definitivního redigování textu Slovníku a jeho vydávání zřejmě ještě dále rozšiřovala excerpční základna Slovníku a text Slovníku se až do poslední chvíle obohacoval o nové doklady; o tom svědčí např. doklad v hesle rosa označený Lom. řet. (tj. Š. Lomnického z Budče spisek O sedmi řetězích ďábelských z r. 1586, 2. vyd. 1606), tedy z literatury starší, ale právě tak doklady z literatury nejnovější, např. doklad se zkratkou Techn. III v hesle rosový (tj. adaptovaný překlad J. S. Presla díla J. M. Poppeho Obšírné prostonárodní poučení o řemeslech a umělostech čili Technologie vše[244]obecná a zvláštní, díl III, Praha 1837 — tedy dílo vydané v roce, kdy právě vycházel i III. díl Jungmannova Slovníku!), nebo doklad se zkratkou Miner. v hesle rost (jde o Preslův Nerostopis čili mineralogia, spis vydaný též roku 1837).[18]

3. Způsob vykládání heslových slov a zpracování hesel

Rozdíly, které nacházíme ve způsobu vykládání hesel v ukázce a ve Slovníku, jsou podmíněny různými podněty. Některé z nich jsou zase jen následkem snahy o úspornost, o zkracování textu Slovníku (např. když explicitní údaj jejíž rodové jsou v hesle rosopastka je zestručněn na pouhé Rodové; údaj Rosná kaše, 1. z rosičky kaše byl zestručněn vypuštěním opakujícího se slova kaše apod.), jiné však mají příčiny hlubší, lexikograficky a lexikologicky interní.

Většinu z nich lze uvést na společného jmenovatele, jímž je záměr zřetelněji a jednoznačněji vyhraňovat typ Slovníku jakožto slovníku jazykového; Jungmann proto omezoval nebo vypouštěl výklady věcné, které přibližovaly jeho dílo typu slovníku encyklopedického: tak z hesel rosnobejl a rosnolist zmizel v definitivní verzi údaj, že jde o botanické rody, které jsou reprezentovány vždy jen jedním druhem; ve výkladu spojení rosy pršení (heslo rosa), doloženého z Rešeliova slovníku, byl odstraněn výklad o mylnosti představy, kterou tento jazykový prostředek obráží, a o pravém způsobu vzniku rosy; heslo rosnice bylo v tomto duchu zcela přepracováno a zestručněno a byl odstraněn výklad o zvyku chovat pro předpovídání počasí v lahvích žáby — rosnice zelené.

Naopak přibývalo výkladových pasáží, které se týkaly jazykové stránky heslových slov a které měly i dosah jazykově kulturní jakožto regulátory jazykové praxe; např. v hesle Rossia přidal Jungmann teprve při poslední redakci výklad o tom, že toto pojmenování bylo do ruštiny vneseno až „od řeckých oprávcův knih církevních“ z řečtiny a že původní, dodnes v lidu užívané pojmenování je Rus, a tím nepřímo usměrňoval v tomto bodu i soudobou českou jazykovou praxi (proto i vynechal doklad na příd. jm. rossijský z ČČM IV, který ukázka ještě obsahovala) apod.[19]

Usiloval také podle možnosti o zpřesnění a zjednoznačnění výkladů. To ukazují tyto příklady: slovo rosepad, o jehož významu měl [245]v ukázce ještě pochybnosti, mu doklad ze stč. Jádra knih lékařských[20] pomohl určit jednoznačně jeho pojmenování jisté „zeliny“.

Zpřesňování výkladu se týkalo i uvádění cizojazyčných, zvl. německých ekvivalentů, tak např. heslové slovo rosný, vyložené původně jako příd. jméno čistě široce vztahové pomocí německých ekvivalentů thauig, Thau-, bylo pak ve Slovníku samém výstižněji pojaté i jako výraz schopný postihnout i kvantitativní významové rysy (thauig, voll Thau).

Bohatství údajů rozhojňovalo dodávání dubletních tvarů (např. morfonologických dublet rošení, rošený k heslům rosení, rosený), dublet pravopisných, umožňujících adaptaci a tím včleňování výrazů cizího původu do češtiny (např. dublety rozmarín, rozmarína, -ový do hesel rosmarin atd.), uváděním slovotvorných dublet slovenských (např. dublet rosolník, -čka do hesel rosolkář, -řka). Pro zpřesňování klasifikace pozice slov v spisovném jazyku sloužily proměny v udávání pramenů jednotlivých dokladů. Tak např. v hesle rositi změnil Jungmann u dvou dokladů týkajících se rošení lnu původní odkaz na své vlastní dílo (J.) na odkaz k úzu (Us.), a tím naznačil, že nejde o spojení čistě „literární“, ale žijící především v běžné jazykové komunikaci. Naopak u spojení rosná voda (v hesle rosný) dodal německý ekvivalent Thauwasser, a vypustil odkaz na úzus, ponechávaje jen [246]odkaz na Zlobického; tím naznačil, že jde o spojení žijící především ve spisovném jazyku, v literární komunikaci.[21]

4. Mezislovanské jazykové vztahy, přejímání slov

Materiál získaný srovnáním ukázky a Slovníku vypovídá náznakovým, ale výmluvným způsobem také o tom, jak v konkrétních případech probíhal rozhodovací proces v tak závažné a citlivé otázce, jakou bylo obohacování slovní zásoby obrozenské češtiny z jinoslovanských zdrojů (připomeňme si, že Jungmannova koncepce byla i v tomto směru už dříve kritizována, např. A. J. Puchmajerem, a že i generace vstupující v 30. letech do veřejného života a do literatury vyjadřovala tu a tam svou nechuť k jazyku, který úsilím generace Jungmannovy sice znásobil své možnosti právě v slovní zásobě, ale tím se stával do jisté míry výlučným, ezoterickým, vzdáleným lidovým čtenářským vrstvám).

V některých případech, např. u básnických složenin, které si beztak už svou podstatou nutně ráz jisté výjimečnosti podržovaly, odstraňoval v poslední fázi práce nad rukopisem poukaz na cizí (většinou polský) zdroj slova (heslo rosorodný). V jiných případech slovo omezoval, zdůrazňuje, že jde o pouhý návrh, amplifikující synonymum k vžitému výrazu domácímu, a že se tedy ani nepočítá s jeho uvedením do běžného, každodenního jazykového oběhu: tak polonismus rostek, zaváděný vedle domácího letorost, které mohl Jungmann doložit ze staré češtiny i ze současné domácí běžné i literární jazykové praxe, byl v ukázce uveden bez omezení, ale ve Slovníku ho Jungmann opatřil hvězdičkou, tj. naznačil, že jde (a zřejmě i nadále půjde) o výraz omezený, exkluzívní, nikoli patrně o synonymum terminologické, ale o synonymický prostředek umělecké literatury.[22]

Náš materiál naznačuje také, že Jungmann do poslední chvíle uvažoval o větší nebo menší vhodnosti použít toho neb onoho zdroje pře[247]jetí a že své rozhodnutí v jednotlivostech i pozměňoval; tak r. 1833 navrhoval ještě pro zoologický rod Gulo adaptovaný rusismus rosomach (z rossomacha), třebaže nedlouho předtím byl do češtiny v Kroku a v Preslově Savectvu (vyd. právě r. 1834) uveden polonismus rosomák; během tří let se však rozhodl respektovat už ujímající se odborný úzus a zvolil jako základní podobu heslového slova podobu rosomak, doplněnou údajem o polském původu, a vedle ní jen jako podheslo uvedl citátově podobu ruskou rossomacha; adaptovaná podoba rosomach zmizela ze Slovníku vůbec. A skutečně, Jungmannova autorita pomohla tento polonismus prosadit.[23]

Drobný historický dokument, dvojlistý propagační leták z února 1834, nám umožnil proniknout do základního novočeského slovníkářského díla, jak doufáme, poněkud hlouběji, než jsme ho znali dosud. Pomohl nám lépe sledovat Jungmannův pracovní postup a záměry, které tento postup určovaly, a zároveň ukázal i širší sociolingvistické a jazykově kulturní okolnosti, které vznik díla spoluurčovaly a do nichž měl Slovník podle záměru svého autora aktivně spoluzasahovat. Z podaného výkladu jsme mohli lépe poznat i onu obrovskou cílevědomost, houževnatost, odpovědnost a píli, které byly pro autora Slovníku tak příznačné. Ani to není snad nadbytečné nyní, kdy se blíží stopadesáté výročí zahájení vydávání Slovníku, vděčně a s obdivem v našem časopisu připomenout.


[1] Z prací vydaných v poválečné době připomínáme zvláště: Al. Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárněvědná a lingvistická, Praha 1949; M. Helcl, Kdy opravdu vycházel Jungmannův Slovník česko-německý?, NŘ 42, 1959, s. 238n.; T. Z. Orłoś, Zapożyczenia polskie w Słowniku Jungmanna, Wrocław—Warszawa—Kraków, 1967; táž, Zapożyczenia słowańskie w czeskiej terminologii botanicznej i zoologicznej, Kraków 1972; V. Šmilauer, Jungmannův Slovník česko-německý, ve sb. Josef Jungmann a jeho pokrokový odkaz dnešku, Slavica Pragensia XVII, AUC-Philologica 3—4, Praha 1974, s. 43n.; A. Kamiš, Slovní zásoba v Jungmannově slovníku, tamt. s. 67n.; T. Z. Orłoś, Polsko-czeskie związki językowe, Kraków 1980; J. Petr, K neuskutečněnému druhému vydání Jungmannova slovníku, NŘ 64, 1981, s. 80n.; Jungmannovým slovníkem se zabýval také L. Janský ve své nevydané disertaci Jungmannova práce lexikografická (Praha 1952), a to zejména výstavbou hesla a vztahem k Lindovu Slovníku.

[2] Viz J. Petr, cit. čl., s. 89.

[3] O existenci tohoto návěští z konce února 1834 věděl V. Zelený a spojil jeho vydání s neúspěšnou snahou Jungmannovou získat podporu úřadů pro předplatní akci prostřednictvím nejvyššího kancléře hraběte Mitrovského, který prý pomoc administrativy odmítl, byl však prý ochoten vydání Slovníku napomoci schválením díla „správci zemskými úřadům podřízeným“ za podmínky, že Jungmann předloží „příslušný počet návěští“ (V. Zelený, Život J. Jungmanna, Praha 1915, na s. 303—4). Naše překvapení však vyvolává Zeleného poznámka, že návěští „ani velikostí formátu, ani úhledností papíru“ se nevyrovnalo Slovníku samému; ani jeden, ani druhý údaj neodpovídá skutečnosti, papír návěští je dokonce lepší než papír některých partií Slovníku. Buď neměl Zelený návěští v ruce, nebo bylo vydáno koncem února ještě návěští jiné — to je však málo pravděpodobné.

[4] V. Šmilauer, cit. studie, s. 44.

[5] Leták nám poskytla dr. E. Stehlíková, z Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV v Praze, jíž srdečně děkujeme.

[6] V nadpisu některých exemplářů je podoba NÁVĚSTÍ (tedy s písmenem s; není to však svědectvím o dvojí rozdílné sazbě tohoto letáku, pouze se během tisku ulomilo diakritické znamínko).

[7] Viz i A. Kamiš, cit. práce, s. 69—70.

[8] K podílu úřednictva a učitelstva v obrozenském hnutí viz M. Hroch, Die Vorkämpfer der nationalen Bewegung bei den kleinen Völkern Europas, AUC — Philosophica et historica XXIV, 1968, s. 45, 52—3 aj. Úřednictvo se podle Hrochových materiálů podílelo početně na obrozenských edičních podnicích hned za kněžstvem a studentstvem (přičemž ze studentů se v značné míře opět doplňovaly vrstvy kněžské a úřednické).

[9] Slovesnost 1820, s. XXX, LXXVIII a XCVI. V 2. vydání Slovesnosti z r. 1845 provedl Jungmann závažný kompoziční přesun: „prózu“ přesunul na místo první, a „poezii“ položil až za ni; tím zdůraznil komunikační funkci jazyka zaměřenou neesteticky. K Jungmannovu chápání rétorické teorie a řečnického stylu viz J. Kraus, Rétorika v dějinách jazykové komunikace, Praha 1981, s. 144—157, zvl. 147—8.

[10] Ještě když Jungmann hledal pro 2. vyd. Slovesnosti příklady na „řeči světské“, které by tvořily protějšek „řečem duchovním“, neměl k dispozici nic jiného než řeč kněze J. Rautenkranze v hradeckém kněžském semináři (kterou už otiskl i v 1. vydání), tedy text až nebezpečně se blížící „řeči duchovní“, dále překlad J. P. Koubka polské řeči krále Jana Kazimíra z r. 1668 a nakonec dokonce anonymní překlad pohřební řeči z britského parlamentu (!) — to není náhodné; anglické parlamentní řeči a řečníci suplovali v obrození u nás nedostatek žánru světského řečnictví častěji, srov. např. Máchovy obsáhlé výpisky z Anglických fragmentů H. Heineho o řečích H. Broughama, nebo později Havlíčkovo popularizování politických řečí O’Connorových; všechny tyto příklady politických neduchovních řečí byly součástí přípravy vstupu české společnosti jakožto samostatného subjektu do politického života.

[11] V. Zelený, cit. d. s. 316—17; J. Petr, cit. d., s. 81.

[12] V. Zelený, tamt., s. 317—18; J. Petr, tamt., s. 81—2.

[13] V. Zelený, tamt., s. 107, 111; V. Šmilauer, c. d., s. 46, J. Petr, c. d., s. 81.

[14] Autor monografie o J. Frantovi M. Kaňák (Praha 1975, s. 101—2) o této materiálové spojitosti mezi Slovníkem Jungmannovým a slovníky Frantovými mlčí, zato zdůrazňuje zásadní metodologický rozdíl v práci obou těchto lexikografů; činí tak však způsobem nepřijatelným a neodpovídajícím skutečnosti, když v Jungmannově Slovníku hledá funkci výlučně nebo převážně „národně obrannou“ a charakterizuje ho jednostranně jako „historickou sbírku“ českého lexika registrující kdejaké „antikvární kuriózum“. — O Frantově účasti při vydávání Jungmannova Slovníku v l. 1834—39 viz tamt., s. 75.

[15] Nemůžeme tu odolat, abychom neuvedli domněnku sice nedokazatelnou, ale přece zcela možnou. Jungmann se v Návěští, jak jsme viděli, přihlásil velmi výrazně k Rosovi jako k svému předchůdci; to, že pro ukázku zvolil zrovna úsek začínající heslem rosa, mohl být skrytý, symbolický a náznakový hold tomuto předchůdci — odpovídalo by to preromantické i romantické zálibě v znakovém jednání, pro české obrození tak příznačné. Pojmenování rosa mělo totiž v české obrozenské literatuře dědictvím z předchozího období češtiny barokní bohaté asociace — bylo symbolem růstu, vzkvétání, vzestupu, bohatství a hojnosti.

[16] K Jungmannovu zpracování neslovanské přejaté slovní zásoby srov. A. Stich, Přejaté a cizí prvky v lexiku Havlíčkovy novinářské prózy, v edici Stylistické studie I, tisk ÚJČ ČSAV, Praha 1974, s. 95n., zvl. 97—102, kde je ukázáno, že Jungmann byl (v neshodě s dnes ustáleným názorem) realisticky velmi tolerantní k adaptovaným přejímkám z němčiny, ustáleným v běžném nespisovném jazykovém styku, typu flaška, kistna, piksla, sesle apod. (srov. i A. Kamiš, cit. d., s. 74—75), naopak že silně omezoval internacionalismy, z nichž do Slovníku pojímal většinou jen ty, za něž ručila autorita češtiny humanistické (srov. i A. Kamiš, cit. d., s. 69), dále nejlepší obrozenská jazyková praxe a lexikografická kodifikace (Muzejník, Kramerius; Dobrovský, Palkovič, Sychra) a v neposlední řadě jazykové poměry v polštině (tím Jungmann češtinu vlastně druhotně „slavizoval“, sbližoval ji s jiným, vyspělým a lexikálně ustáleným jazykem slovanským).

[17] Lze uvést ještě další dílčí změny v zkratkách: některé byly povahy čistě formální (například zkratky u př., n. př., n. p. byly sjednocovány ve prospěch podoby poslední, zkratka Vulga. byla změněna na Vulg., tedy zkratkový typ dodnes v češtině obvyklý, zakončený souhláskovým písmenem), jiné odrážely ustalování jazykově formální podoby Jungmannovy jazykovědné terminologie (např. pro zdrobněliny byla zkratka dim. změněna na dem., tedy opět na podobu užívanou dodnes).

[18] V hesle rosový přibyl ještě doklad rosové siemie se zkratkou Ms. Vodň., což je zřejmě Vodňanský kodex z poč. 15. stol. (srov. Staročeský slovník, Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 115, heslo VODŇ).

[19] Jungmann tu autoritativně rozhodl ve věci kolísání mezi základy rus- a ros(s)- jako pojmenovávacího východiska pro označování největšího slovanského národa. Už A. Puchmajer psával Rossie (např. v úvodní dedikaci Pravopisu rusko-českého z r. 1805), Jungmannovci (A. Marek, Vetešník) používali též podob Ros(s)ie, Jungmann sám kolísal: v pojednání O klasičnosti (1827) má podobu Rossaníni, předtím však, v Historii literatury české z r. 1825 (s. 2) užil podob z obou základů vedle sebe: „Rusové neb Rossiané“. Hledání podoby pro češtinu nejvhodnější nejnázorněji ukázal F. Palacký (v ČČM 4, 1830, sv. 1, s. 76): „Celá tak nazývaná Malá, Bílá, Černá i Červená Rus jsou vlastně rusinské, jen Veliká Rus jest rossijská, čili jak my pravíme (prolož. zde), ruská.“ Po r. 1837, kdy vyšel III. díl Jungmannova Slovníku, se pojmenování ze základu ros(s)- objevují skutečně jen už zcela výjimečně, a to výhradně v textech z ruštiny přeložených nebo zpracovaných na základě ruských předloh (např. v Havlíčkově překladu Gogolova Nosu, 1845, s. 37). — Je to malý, ale názorný doklad na to, jak Slovník, třebaže neměl vcelku poslání kodifikační, do kodifikace přece jen zasahoval; jeho autorita byla značná, a pokud některá kodifikační doporučení obsahoval, bývala vesměs respektována.

[20] Toto rukopisné dílo, z něhož jsou doklady už v ukázce (viz heslo rostiti), Jungmann nebo někdo z jeho spolupracovníků v letech 1833—37 zřejmě znovu studoval, popř. kolacionoval excerpci z něho s originálním rukopisem díla, jak ukazuje v právě uvedeném hesle oprava novočeské podoby jedním na původní jedniem (v souvislosti s tím změnil Jungmann i zkratku díla z Ms. Gád, na Gád rkp.).

[21] Ukázka skýtá možnost sledovat Jungmannovu redakční práci v poslední fázi vzniku díla i v jiných zajímavých detailech. Jungmann měnil pořadí dokladů a odkazových zkratek, popř. jiných složek heslového odstavce, aby dosáhl zjednodušení, zpřesnění a zjednoznačnění výkladů, ze stejných důvodů pozměňoval občas tvpy písma: měnil i jazykovou podobu užitých slov (cizý > cizí, herynkový > heryňkový; měsíčitá > měsičitá a nitkovitá > nitovitá v hesle rosnatka, apod.) nebo měnil přímo slova ((rosol) sleďový > slanečkový). Změny v jazykové podobě citovaných dokladů, popř. v bibliografických odkazech nasvědčují, že během vydávání Slovníku se doklady aspoň zčásti znovu revidovaly (srov. doklad z Komenského Janua v heslu rosa, bibliograf. údaj dokladu z alchymického rukopisu v heslu rosný).

[22] Viz T. Z. Orłoś(ová), díla cit. v pozn. 1 (Zapożyczenia 1967, s. 34, 42 — položka 71; 1972, s. 44).

[23] Viz T. Z. Orłoś(ová), cit. díla, 1967, s. 48, 52; 1972, s. 124, 155, 157 a 135, 141, 155, a E. Hoffmannová, J. S. Presl K. B. Presl, Praha 1973, s. 106. Podoby rosomak, rosomák byly běžné v české odborné literatuře 20. a 30. let 19. stol. (srov. např. Krok, 1, 1821, 2, 79; tamt. 1, 1823, 4, 147, ČČM 1832, 230, Krok, 3, 1836, 2, 444), ale navíc pronikla tato podoba i do poezie: v 609. znělce Slávy dcery (1832) umístil Kollár do slovanského pekla i množství „Pikulíků, Mořen, rosomáků“. — Nedopatřením však v konečné verzi ponechal Jungmann druhově přivlastňovací příd. jméno jen v podobě rosomaší a vyložil je podst. jménem rosomacha, tedy podobou, kterou Slovník jako heslo vůbec neuváděl.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 5, pp. 233-247

Previous Jan Petr: Mluvnická shoda členů rozvíjejících názvy výtvorů slovesných

Next Jan Petr: O jazyce současné české publicistiky v číslech