Sedmdesátiny Miloše Dokulila

Josef Filipec

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Na vrcholu tvůrčích sil a uznáván doma i v zahraničí dožívá se 5. července 1982 dalšího významného životního jubilea PhDr. Miloš Dokulil, DrSc., bývalý vedoucí vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV, nositel stříbrné plakety Josefa Dobrovského ČSAV. Naše jubilejní připomínka se týká bezprostředně předcházejícího desítiletí jeho tvůrčí činnosti a navazuje na charakteristiku k jeho šedesátinám od Fr. Daneše (NŘ 55, 1972, s. 221—225).

V tomto období defilují před námi hlavní tematické okruhy jeho zájmů, týkající se všech jazykových rovin, popř. vyplývající i z jeho úředních funkcí, činnosti redakční, z členství v různých komisích a z povinností školitele, oponenta a recenzenta. Přesto však má tato mnohotvárná činnost dvě osy, jimiž je jednak nauka o tvoření slov v širším rámci teorie pojmenování a lexikologie, ale i na pozadí gramatiky, jednak problematika morfologická v zaměření formálním i sémantickém. V obou těchto hlavních směrech lze Dokulilovu činnost označit jako prohlubování a dotváření s úsilím o závěreč[83]nou syntézu. I když jsou jeho práce svými východisky i materiálovou výzbrojí především bohemistické, znamenají svou teoretickou pronikavostí a metodologickou přesvědčivostí podstatný příspěvek i na úrovni slavistiky, germanistiky a obecné lingvistiky. To mimo jiné dokládá i skutečnost, že jeho hlavní práce Tvoření slov v češtině 1, Teorie odvozování slov (Praha 1962), která se stala základnou pro bohužel dosud kolektivně neuzavřenou práci týmovou u nás, ale i pro podobné práce zahraniční, byla přeložena do polštiny (Teoria derywacji, Wrocław aj. 1979, přel. A. Bluszcz — J. Stachowski) a překládá se i do ruštiny a do němčiny a dále že jeho zásadní příspěvek kritizující Jakobsonovo pojetí univerzální platnosti binárních protikladů také v morfologii (SaS 19, 1958) byl zařazen do reprezentativního sovětského výboru z českých a slovenských prací (Jazykoznanije v Čechoslovakii, sbornik statej, red. A. G. Širokova, Moskva 1978).

Tato poslední práce je ostatně pro pochopení osobnosti našeho jubilanta charakteristická. Na základě podrobné znalosti materiálu i soudobé lingvistické literatury přesvědčivě dovodil, že sémantické vztahy mezi členy základních morfologických kategorií jsou příliš mnohotvárné a složité, než aby je bylo možno vystihnout jediným principem a jednoduchou formulí vyvozenou při rozboru fonologickém. Komplexnost jeho pohledu, která je adekvátní komplexnosti jazyka, nad jiné pak prokazuje jeho článek K problematice slovních druhů (Materiály ze semináře pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny, Praha 1974).

M. Dokulil vychází ve svých pracích z pokrokových tradic české lingvistiky v meziválečném období a dovede její nauku přesvědčivě vyložit, aplikovat i dotvářet, např. v článku Tradition der Prager linguistischen Schule und Beziehung der strukturell-funktionellen Sprachwissenschaft zur terminologischen Sprachbehandlung (Sborník provozně ekonomické fak. Vys. šk. zeměd. v Praze Suchdole, 1975). Jako renesanční a dynamická osobnost, nadaná smyslem pro vyvažování dialektických protikladů, našel však už po příchodu do Ústavu pro jazyk český v r. 1948 cestu k marxistické jazykovědě, na jejíž hlavní teze ve svých pracích často upozorňuje. Dokládá to jak stálý zřetel k pracím sovětské lingvistiky, tak vlastní práce, např. v období, které sledujeme, studie Pojem modálnosti výpovědi ze stanoviska teorie odrazu (Otázky slovanské syntaxe 3, Brno 1973). Rozlišuje se tu odraz skutečnosti přímý a nepřímý, postihující reakci subjektu na částečně odraženou skutečnost, a modálnost v širším a užším smyslu. Tento příspěvek je zároveň svědectvím zájmu našeho jubilanta o problematiku syntakticko-sémantickou (vyjadřování modálnosti byla věnována už jeho disertace z r. 1952).

Z Dokulilových slovotvorných příspěvků v minulém desítiletí jsou nejdůležitější ty, které se týkají sloves a adjektiv. Vznikly v souvislosti s přípravou dalšího svazku Tvoření slov v češtině, pro který vypracoval oddíl týkající se tvoření sloves. Nejzávažnější z nich je konfrontačně zaměřený a [84]teoreticky fundovaný článek o deadjektivních slovesech v češtině a němčině, ve kterém si autor všímá čtyř skupin sloves a jejich shod i rozdílů v obou jazycích. (Die von Adjektiven abgeleiteten Verben in der tschechischen Gegenwartssprache im Vergleich mit dem Deutschen, sb. Beiträge zur konfrontierenden Sprachwissenschaft, vyd. E. Eichler, J. Filipec, B. Havránek, R. Růžička, Halle/Saalle 1976, 112—127.) Jde o slovesa objektová, procesuální (typu obohatit), subjektová, změny stavu (typu bohatnout) a stavová reflexíva (červenat se) a nereflexíva (hladovět). Příspěvek vyznívá typologickým zjištěním: slovo v češtině je charakterizováno proti slovu německému větší kontextovou autonomií, v němčině, využívající pomocných sloves (např. rot machen, rot werden), jde v protikladu k češtině o větší analytičnost. Obdobnou, ale užší tematiku má i bohemistický příspěvek Slovesa odvozená ze jmen přídavných označujících barvy (NŘ 55, 1972). Od adjektiv pojmenovávajících barvy, a to barvy základní, jejich odstíny i vzdálenější kvality (např. světlý, tmavý), se odvozují faktitiva (typ černit), slovesa změny stavu (černět) a méně produktivní typy (černat; černit se; černět se, černat se); obě poslední skupiny sloves mají odstín ‚výrazně se projevovat (jako černý)‘. Stranou stojí i příznakově počínavá slovesa (bledý → blednout). Jde tu vlastně o příspěvek týkající se slovotvorného pole a pole synonym. V článku K jednomu typu slovesných pojmenování (NŘ 57, 1974) zaujala autora slovesná pojmenování metajazykové povahy odvozená od osobních zájmen (tykat, vykat), od substantiv ve funkci oslovení (bratříčkovat, b. se, b. si) a od citoslovcí. Dílčí cíle sleduje teoreticky vyhraněná slavistická studie Status a funkce tzv. kmenotvorné přípony slovesné v slovanském tvoření slov (v pohledu diachronním a synchronním), odmítající připisovat primárně slovotvornou funkci přechodným útvarům s funkcí především klasifikační, v nichž z hlediska synchronie splynuly různé historicky rozlišitelné prvky (Čs. přednášky pro VII. mezin. sjezd slavistů ve Varšavě, 1973).

Řadu příspěvků týkající se nauky o tvoření slov i teorie pojmenování zahajuje významný článek K tvoření vztahových adjektiv od dvouslovných pojmenování (Jazykovedné štúdie 12, 1974), mající dosah i pro pravopis, na jehož teoretickém propracování i praktické úpravě se M. Dokulil významně a iniciativně podílel. V typu lidově demokratický postihuje nový syntakticko-slovotvorný způsob adverbiálně-adjektivní, odlišující se od typu složeninového (literárněvědný). Teoreticky i z hlediska pravopisu závažný je i článek Status tzv. vlastních názvů (SaS 38, 1977), zpřesňující pojetí a definici těchto pojmenování, která jsou podle něho „obouznačná nebo ambimodální“, tj. pojmenovávají zároveň i třídu předmětů, i jednotlivinu: místní národní výbor (v…). Převaha jedné z obou funkcí má dosah i pro pravopis — v tomto případě jde o psaní velkých písmen. Slovotvorné ustrojení cizích slov v češtině, především internacionalismů, charakterizuje článek Slovotvorná charakteristika cizích slov, všímající si substantiv (ta se přizpůsobují domácímu systému nejpomaleji), adjektiv a sloves (NŘ 60, 1977; [85]spoluautorem je J. Kuchař). Další mezeru v slovotvorném popisu češtiny odstraňuje příspěvek Domácké podoby rodných a příbuzenských jmen na -i (-y) (NŘ 59, 1976). Tyto podoby vznikají krácením, zvláště při oslovování z vokativů (Ladi, Vlasti, Rudy vedle Rudi), ale i odvozovací příponou (Jari, Káti aj.).

M. Dokulil se vždy hrdě hlásí k svému vědeckému učiteli B. Havránkovi i k V. Mathesiovi. Je jedním z těch, kdo významně zasáhli do české teorie pojmenování. Dokazuje to řada jeho příspěvků od diskusního vystoupení publikovaného v bratislavském lexikografickém sborníku (1953) přes Tvoření slov v češtině 1 až po zasvěcenou kritickou recenzi dvousvazkového sovětského sborníku Jazykovaja nominacija (1977; srov. SaS 41, 1980; označeno jako Dokulil a kol.). Tyto zřetele ho postupně sblížily s prací lexikografickou a lexikologickou. Budiž zde vděčně vzpomenuto i jeho spoluúčasti na úpravě morfologie a pravopisu v Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Lexikologické teorie se dotýká jeho průkopnický článek K otázce prediktability lexikálního významu slovotvorně motivovaného slova (SaS 39, 1978), usilující postihnout složité vztahy mezi významem slovotvorným a lexikálním, které nejsou vždy jen vztahy prosté ekvivalence, ale častěji inkluze a mnohdy i průniku. Lexikologická inklinace spolu se zájmem o terminologii, který našeho jubilanta vždy provázel, přivedla ho k prospěšné práci pojmoslovné a terminologické — svědectvím toho je příspěvek Význam, obsah, smysl (Jaz. aktuality 14, 1977) nebo informativní stať o nových německých jazykovědných encyklopediích (SaS 36, 1975). Tyto jeho práce mají vyústit v plánovaný pojmoslovný a terminologický jazykovědný slovník.

O tom, že M. Dokulil pokračuje neúnavně ve své badatelské činnosti, svědčí i skutečnost, že mu byly svěřeny důležité autorské a redakční úkoly při zpracování akademické mluvnice češtiny.

Letošní životní jubileum Miloše Dokulila je významnou událostí v životě naší jazykovědy. Vždyť je kolegou i učitelem nás všech a ze zásob svého vědění vždy všem štědře a nezištně rozdává. I v době, kdy byla jeho rodinná situace velmi obtížná, vždy mu byl osud ústavu primum necessarium. Chtěli bychom ho ujistit, že se na tyto ryzí hodnoty vědce a člověka nezapomíná.[1]

---

[1] V článku bylo přihlédnuto k výběru prací, který z materiálů útvaru vědeckých informací ÚJČ připravili Z. Tyl a A. Jiřičková.

Naše řeč, volume 65 (1982), issue 2, pp. 82-85

Previous Marie Čechová: Jubileum Aloise Jedličky

Next Alexandr Stich: Výslovnostní kodifikace přejaté slovní zásoby