Miloš Dokulil šedesátiletý

František Daneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Přední náš bohemista a obecný jazykovědec PhDr. Miloš Dokulil, DrSc., dožil se 5. července 1972 svých šedesátin. Narodil se r. 1912 ve Ctidružicích v okrese moravskobudějovickém a Moravě zůstal věren až do svého přechodu do Prahy v r. 1948, kdy byl povolán do Ústavu pro jazyk český; srdcem však je Moravanem dodnes. Své mládí a studentská léta prožil v Třebíči (která zůstává trvale jeho domovem ve vlastním smyslu), slavistiku a germanistiku vystudoval na filosofické fakultě v Brně, především jako žák B. Havránka a Fr. Trávníčka (z dalších učitelů rád vzpomíná na zesnulého slavistu V. Machka, germanistu A. Beera aj.). Neobyčejně nadaný a slibný student byl pak vyslán studovat obecnou jazykovědu do Kodaně, kde tehdy působili zejména dva vynikající vědci, L. Hjelmslev a V. Brøndal, z nichž hlavně druhý na mladého Dokulila velmi silně zapůsobil a trvale jej ovlivnil (posmrtně vyšlou práci prvního z nich, „Jazyk“, přeložil a upravil pro české čtenáře a vydal v nakladatelství Academia v loňském roce).

Po skončení studií působil Dokulil jako středoškolský profesor krátce v Brně a v Jihlavě a od r. 1939 do r. 1948 v Novém Městě na Moravě; po jistý čas byl i lektorem dánského jazyka na brněnské filosofické fakultě. Své učitelské povolání měl velmi rád a vykonával je neobyčejně poctivě, důkladně a s mimořádně širokým odborným rozhledem (což je ostatně vůbec typicky dokulilovský přístup k jakékoli činnosti). Zároveň však začal pracovat i vědecky (první jeho stať byla otištěna r. 1938 v Slově a slovesnosti). Proto bylo zcela přirozené, že jej jeho bývalý vysokoškolský učitel B. Havránek, tehdejší „akademický referent“ postupně budovaného akademického Ústavu pro jazyk český, povolal do této instituce, aby tím významně posílil rozvíjející se bádání gramatické a obecně lingvistické. V oddělení gramatiky současného spisovného jazyka pracoval pak M. Dokulil téměř po celou dobu svého působení v ÚJČ (po několik let je i vedl), a i když byl od 1. července 1970 pověřen vedením celého ústavu a byla mu zároveň svěřena významná funkce předsedy vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV, jeho vědecký zájem patří nadále tomuto oboru.

Charakterizovat stručně vědeckou osobnost tak bohatou, složitou a „svojskou“, jako je M. Dokulil, není úkol snadný. Imponující je nejen šíře jeho [222]zájmů a zálib a rozsah i hloubka jeho znalostí (zdaleka se neomezujících jen na jazykovědu a zaměřujících se vedle filosofie zejména na vědy přírodní), nýbrž i mimořádná schopnost myšlení teoretického, abstrahujícího a zobecňujícího. Má i vynikající smysl pro jazykový detail, ale vidí jej vždy v zákonitých vztazích systémových. Jazykové jevy vykládá v jejich dialektickém sepětí s myšlením a společností a v jejich vývojové i synchronní dynamičnosti. Jeho teoreticko-metodologický příklon k marxistickému vědeckému přístupu není tedy náhodný a vnější, vyplývá z celého jeho badatelského postoje a zkušeností. Osobitý je jeho způsob podání výkladů: není abstraktně strohý nebo tezovitý; je explicitní, stylisticky bohatý, vybroušený a obrazně názorný, spíše nadnesený než suchopárný, vždy však logicky přesný.

Čtenářskému okruhu Naší řeči je M. Dokulil blízký svým zájmem o současný spisovný jazyk a o jazykovou kulturu. Tento zájem se projevuje nejen ve výběru témat, jejichž soustavnému vědeckému osvětlení a zpracování se věnoval (je to především morfologie po stránce formální i významové, zejména morfologie slovesa, tvoření slov a zčásti též syntax), nýbrž i v tom, že těchto obecných a systematických poznatků dovedně využívá při hodnocení jednotlivých sporných nebo nových jazykových jevů, které přináší každodenní dorozumívací praxe současné socialistické společnosti. Přitom jeho postoj k otázkám jazykové správnosti, normy spisovného jazyka a její kodifikace je teoreticky dobře fundován, a proto neupadá do žádné z obou možných krajností: strnulého brusičství, nebo bezprincipiálního liberalismu. Jako člověk pokrokový věří v možnost výchovy a převýchovy „veřejného jazykového mínění“ v duchu racionálním. Pokud vím, dosud nikdo lépe nevystihl dialektickou povahu kodifikace spisovného jazyka než on ve stati K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace[1]: „Jsem vůbec toho názoru, že kodifikace by měla sestoupit s koturnů a méně přikazovat a zakazovat a více vykládat. Nikoli jen: toto je správné a ono nesprávné. Nýbrž: to či ono je v soudobé češtině zákonné, je noremní. To je obvyklé, častější. Tento tvar dosud převládá, je však postupně zatlačován živelně pronikajícím tvarem jiným, systémovým. Tento tvar je produktivní, onen neproduktivní. Tato vazba je progresivní, ona ustupuje. Apod. Kodifikace by tedy měla mít při své statičnosti i jistou perspektivní hloubku.“

V naší i zahraniční (hlavně sovětské) jazykovědné veřejnosti je M. Dokulil znám především jako vynikající teoretik a zejména jeho práce z oboru sémantické morfologie a tvoření slov, otištěné zčásti v cizojazyčných sbornících, vzbuzují trvale pozornost a jsou vysoko oceňovány. Rozbor této významné složky jubilantovy vědecké činnosti najdou čtenáři v časopise Slovo a slovesnost z pera akad. B. Havránka. My se zde zaměříme na tu jubilantovu odbornou činnost, která se týká speciálně českého jazyka. Pro bohe[223]mistiku mají v prvé řadě význam jeho velké práce o tvoření slov. Zatímco těžiště prvního svazku Dokulilem velkoryse projektovaného díla Tvoření slov v češtině, totiž jeho originální „Teorie odvozování slov“, leží v oblasti obecně lingvistické, má druhý svazek, „Odvozování jmen podstatných“, podávající slovotvorný rozbor téměř úplného materiálu současné spisovné češtiny, dosah značně širší, též praktický. Jde sice o dílo kolektivní, ale náš jubilant má na něm opravdu lví podíl nejen jako tvůrce teoreticko-metodologické koncepce a jeden z redaktorů, ale i jako autor tří podstatných oddílů tohoto rozsáhlého, osmisetstránkového díla (a více méně spoluautor oddílů dalších). Podrobnější probírka soupisem Dokulilových prací překvapivě ukazuje, kolik zájmu a úsilí věnoval náš jubilant konkrétní problematice současné spisovné češtiny, popularizaci vědeckých poznatků a přímo i jazykové výchově, školní i mimoškolní. V našem časopise začal publikovat r. 1949 (kdy péče o Naši řeč přešla do Ústavu pro jazyk český) a přispěl v tomto ročníku hned třemi příspěvky; prvním z nich je rozbor a výklad osobních vazeb slovesa býti s infinitivem typu byl jsem se koupat, metodologicky cenný tím, že v syntaxi uplatňuje diferencovaný zřetel formálně gramatický a sémantický. Druhý, aktuální příspěvek je zaměřen normativně a týká se složených slov s první částí lido- (lidovýchova, lidovláda, lidospráva) a ohlašuje se v něm autorův zájem o otázky slovotvorné. Třetí příspěvek hlásí se pak mezi drobnosti z normy současné spisovné češtiny, jichž publikoval Dokulil celou řadu nejen v Naší řeči, ale zejména v druhém a třetím výběru z jazykových koutků Čs. rozhlasu (u druhého výběru se uplatnil zároveň jako redaktor). Dokulilovy drobnosti vynikají nejen bystrostí postřehu, odhalováním systémových souvislostí daného jevu v celé šíři a hloubce a teoreticky fundovaným a jasným řešením, ale též vytříbenou a vynalézavou stylistickou formou. V Naší řeči publikoval Dokulil i některé aktuální články, jako např. o tom, jak se nová, socialistická skutečnost zrcadlí v slovní zásobě češtiny (1951), vysvětloval v sérii článků změny v nových Pravidlech českého pravopisu (je též spoluautorem příručky „Píšeme podle nových Pravidel“) a loni hodnotil (spolu s pisatelem této jubilejní vzpomínky) čtvrt století práce Ústavu pro jazyk český. V našem časopise uveřejnil též přípravnou studii k jedné ze svých prací slovotvorných (Některé typy názvů osob podle činnosti, 1956). Záslužné byly i jeho referáty o některých důležitějších pracích o slovenštině, bulharštině a ruštině (o té psal i v časopise Sovětská jazykověda (1955), ve Slovanském přehledu (1956) a je spoluautorem „Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy“ (1961)).

Z ostatních prací popularizačních vyniká — vedle konfrontačně pojaté stati o překládání slovesného vidu (v Knize o překládání, 1953) — systematicky pojatá studie Vývojové tendence časování v současné spisovné češtině (ve sb. O češtině pro Čechy, 1960), která je přímo klasickým příkladem dialekticky pojatého výkladu jazyka jakožto dynamického systému, jehož se ovšem může odvážit jen ten, kdo zná dokonale studovanou oblast jazykových [224]jevů ve všech jejich souvislostech. Zároveň tato studie představuje i náčrt jubilantova teoreticko-filosofického kréda, v typickém Dokulilově podání:

„Tyto různé rozporné síly nedovolí slovesné soustavě ustrnout, naopak podmiňují její stálý pohyb; ten se projevuje nejprve jako kolísání jazykové normy, jako zápas prvků nových, nastupujících, progresívních s prvky starými, ustupujícími, regresívními. Dříve nebo později zvítězí tyto prvky nové nad starými, aby v témž okamžiku daly vznik novému rozporu, který se opět musí tak či onak rozřešit dříve nebo později bojem protikladů, jako jinde i v oblasti jazyka je rovnováha vždy jen relativní a jen dočasná, kdežto pohyb je absolutní a věčný, neboť vývoj je jediný, a to dialektický.

Pro teorii jazykové normy vyplývá z těchto faktů základní metodologický požadavek a zároveň nejvyšší kritérium jazykové správnosti: v zápase jazykových jevů, tvarů i významů, působících někdy až dojmem chaotičnosti, orientovat se na to nové, nastupující, živé a tvořivé, neboť jen tam, kde je život, může se organizovat řád.“

Již jsme se zmínili o tom, že Dokulil rád a úspěšné učil. Jeho přechodem do Ústavu pro jazyk český však jeho pedagogické působení neskončilo. Když počal r. 1950 vycházet metodický časopis Český jazyk, stal se Dokulil členem jeho redakční rady (pracoval tu až do r. 1958) a pilným přispěvatelem. Seznamoval učitelskou obec s pokroky a výsledky současné jazykovědy u nás a v Sovětském svazu, informoval o práci našich jazykovědných pracovišť a odpovídal i na drobné dotazy. Jeho článek Opravovat zvratné se, si po čárce? dokonce přesáhl rámec metodický a přesvědčivě vyřešil jeden velmi sporný bod současné kodifikace. — Daleko větší dosah měla ovšem jeho výrazná autorská účast na nových učebnicích českého jazyka, na nichž se začalo pracovat po zavedení jednotné školy u nás pod vedením akad. B. Havránka. Dokulilovo jméno čteme mezi autory všech středoškolských učebnic češtiny od r. 1951 do r. 1959, a rovněž tak zdařilých učebnic pro pedagogické školy. Pro zajímavost pak ještě dodejme, že M. Dokulil je i jedním z mála jazykovědců, kteří se dostali do čítanky: pro Čítanku pro I. tř. středních škol (1950) napsal totiž dvě pěkné popularizační stati, „Naše jména osobní“ a „Jak vznikla jména osad“. Obě zároveň dokládají jubilantův zájem o onomastiku (nauku o jménech) i jeho zájmy vlastivědné (do tohoto okruhu patří i dva jeho emocionálně laděné příspěvky v Oběžníku Kruhu přátel českého jazyka). A není asi náhodné ani to, že časopis Československý les je jedním z opravdu mála nejazykovědných časopisů, do nichž Dokulil přispěl odbornými články: dosvědčuje to jeho velkou lásku k přírodě a poučený zájem o ni, postoj pro našeho jubilanta tak charakteristický.

Pokusili jsme se zde načrtnout vnější obraz jedné složky jazykovědné činnosti bohaté osobnosti Miloše Dokulila; jistě však jsme nestačili vystihnout její vnitřní dynamiku (tedy tu stránku, kterou, jak jsme poznali, právě on ve [225]svých pracích o jazyce umí tak mistrně podat). Nechť nám to náš vzácný přítel a učitel promine. Snad nám ale přesto dovolí, abychom mu při jeho životním výročí stiskli jménem jeho spolupracovníků i celé naší jazykovědné obce srdečně ruku, popřáli mu hodně zdraví a pracovní i životní pohody a upřímně poděkovali za to, co vykonal (a ještě v budoucnu nepochybně vykoná) pro českou jazykovědu, pro lepší poznání našeho národního jazyka, pro jeho tříbení a pro povznášení jazykové kultury, a v neposlední řadě pro akademický Ústav pro jazyk český, jemuž věnoval téměř pětadvacet let svého života a práce.

František Daneš

Poznámka redakce

Jubilantovi je věnováno celé 2. číslo a část příspěvků v 3. čísle časopisu Slovo a slovesnost. Vedle hodnocení Dokulilova díla (z pera akad. Bohuslava Havránka) a podrobné bibliografie jeho prací jsou tam v hojné míře zastoupeny články zejména z oblasti rozboru dílčích složek slovotvorného systému češtiny a jeho vztahu k slovní zásobě vůbec, ale také jednotlivé práce týkající se českého hláskosloví, tvarosloví, skladby a stylistiky, i některé příspěvky obecně jazykovědného charakteru.

Presidium Československé akademie věd udělilo M. Dokulilovi k jeho šedesátinám stříbrnou čestnou oborovou plaketu Josefa Dobrovského za zásluhy o rozvoj společenských věd.

---

[1] Slovo a slovesnost 13 (1951/52); uvedený citát je otištěn na s. 139.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 4, s. 221-225

Předchozí Jaroslav Zima (= Jaroslav Machač): Sportovní televizní komentář (K jeho stránce jazykové a slohové)

Následující Zdeněk Hlavsa: Chodíte do nějakého kursu?