K jednomu typu slovesných pojmenování
Miloš Dokulil
[Články]
-
Mezi různými způsoby, jimiž přistupujeme k pojmenování skutečnosti a které pak obvykle realizujeme utvářením nových slov, zcela zvláštní postavení zaujímá ten způsob, při němž pojmenováváme nějaký jev skutečnosti nikoli na základě nějakého jiného jevu skutečnosti, nýbrž na základě výpovědi o této skutečnosti, na základě jazykové reakce na tuto skutečnost — tedy způsob, který zůstává uvnitř jazyka samého. Zatímco ostatní typy pojmenování označují nějakou mimojazykovou skutečnost na základě jejího vztahu k jiné skutečnosti, už pojmenované (např. pojmenováváme bytost na základě některé její vlastnosti — houbu podle růžové barvy růžovka, nebo podle její činnosti — člověka podle toho, že spisuje, spisovatel, nebo pojmenováváme děj na základě jeho vztahu k určité vlastnosti — stávat se tuhým: tuhnout atp.),[1] neodkazuje tento způsob pojmenování bezprostředně k nějaké mimojazykové skutečnosti, nýbrž pojmenovává určitý věcný obsah tím, že jej vztahuje k určitému výrazu jazyka (obvykle v jeho užití ve výpovědi): Tak např. řekne-li o sobě žena, že není žádná hejpočkej, míní tím, že není ženou toho druhu, na který lze takto volat.
Nejnápadněji a nejvýrazněji uplatňuje se tento, mohli bychom říci „metajazykový“ (což znamená, že se vyjadřujeme jazykem o jazyce) způsob pojmenování u sloves. Přehlédneme si tu hlavní skupiny takových slovesných pojmenování, jejichž společným významovým vzorcem je: realizovat takový či onaký jazykový výraz.[2]
Než se však věnujeme našemu vlastnímu úkolu, zastavíme se stručně u formální stránky tvoření sloves. Pro tvoření sloves je příznačné především odvozování předponami, jež stojí ve službách vyjadřování různých modifikací slovesného děje [58](např. číst → dočíst ‚dokončit čtení‘, psát → připsat ‚připojit psaním‘). To se v našem pojmenovacím typu neuplatňuje vůbec; zato se tu uplatňují oba slovotvorné způsoby další: poměrně omezené odvozování vlastními slovotvornými příponami, závazně provázené zařazením do některého z produktivních vzorů slovesných (2. až 6. třídy podle kmene infinitivního) (srov. hou-k-at k hou, hu-č-et k hu), a především vedle předponového odvozování druhý základní způsob tvoření sloves — odvozování pouhým zařazením do některého z produktivních slovesných vzorů; protože tyto vzory zhusta zastupují slovesné třídy, charakterizované v reprezentativním tvaru infinitivním určitou kmenotvornou příponou, mluvívá se nepřesně o odvozování sloves slovotvornými příponami -nou- (např. bledý → blednout), -e/ě- (např. kámen → kamenět), -i- (např. tupý → tupit), -a- (např. černý → černat) a -ova- (např. kámen → kamenovat). Tu však nejde o vlastní přípony slovotvorné, nýbrž o přípony mluvnické, charakterizující tvarotvorný kmen tzv. infinitivních nebo také minulých tvarů slovesných, a to nejen sloves ze současného hlediska odvozených (jako jsou ta, jež jsme shora uvedli), ale i sloves neodvozených (jako např. tisk-nout, um-ět, pros-it, děl-at, mil-ovat), tedy o přípony nazývané také kmenotvorné nebo kmenové. V odvozených slovesech nejsou nositeli odvozování tyto kmenotvorné přípony — které nadto u většiny slovesných vzorů nevyznačují soustavu slovesných tvarů ve svém celku, ale právě jen skupinu tvarů infinitivních (minulých) (srov. umět, ale umí, dělat, ale dělej, prosit, ale pros atp.) — nýbrž zařazení do slovesného vzoru vcelku, úhrny všech jejich tvarů, tzv. tvaroslovné charakteristiky.
U slovesných pojmenování našeho typu využívá se nejčastěji zařazení do slovesného vzoru „děl-at“, řidčeji „kup-ovat“, popř. ve spojení se slovotvornou příponou -k-, a dále „trp-ět“, popř. ve spojení se slovotvornou příponou -č-, při tvoření sloves nedokonavých, a zařazení do slovotvorného vzoru „tisk-nout“, popř. ve spojení se slovotvornou příponou -k-, při tvoření sloves dokonavých, okrajově zařazení do slovesného vzoru „prosit“.
Slovotvorné přípony k a č jsou navzájem komplementární: k je před a a o, č před e, i. Řídce se vyskytují i slovotvorné přípony jiné: t (jektat, chechtat se), ot (chichotat se), ť (chroptět), ň (huhňat), l (brumlat). V řadě případů není hranice mezi kmenem a slovotvornou příponou zcela jasná.
Jazykové výrazy, které jsou motivem odvozených struktur slovesných pojmenování, o něž nám tu jde, mohou být různého druhu:
a) Malou, ale osobitou skupinu tvoří slovesa našeho typu od osobních zájmen, která jsou základními signály komunikačně jazykové situace. Primárně poukazují k těmto osobním zájmenům vyjádřeným ve výpovědi explicite v úloze oslovení — společným významovým vzorcem této skupiny je tedy „oslovovat někoho tím či oním [59]zájmenem“, pak však i tehdy, vyrozumívají-li se pouze implicite z příslušného osobního tvaru slovesa. (Srov. A co Vy? Jak Vy se máte? proti Jak se máte? Mějte se dobře.)
Po stránce formální jde tu vesměs o odvozování slovotvornou příponou -k- ve spojení s kmenotvornou příponou -a(t), zařazující sloveso do 5. třídy infinitivní k vzoru „dělat“.
Jde o slovesa tykat ‚oslovovat někoho »ty«‘ a podobně vykat; onikat, onkat ‚říkat někomu »on« nebo »ona« místo »ty« nebo »vy«‘. (Řídké je *onikovat[3] s tvaroslovnou charakteristikou 6. třídy infinitivní -ova(t), vzor „kupovat“.)
b) Nezřídka bývá motivem odvozených sloves metajazykového typu pojmenování osoby nebo vůbec živé bytosti ve funkci oslovení.
Tak je tomu ve slovesech jako pánovat ‚oslovovat »pane«‘, milostpánovat ‚oslovovat »milostpane«‘, jemnostpánovat, pantátovat, *vašnostovat, *slečňovat, *slečinkovat, *sousedíčkovat, *hospodyňkovat, … a podobně *kolegovat a dále *tatínkovat, * strýčkovat, často ve spojení se zvratnými zájmeny se, si, vyjadřujícími vzájemnost: bratříčkovat (si), sestrovat se, si, *sestřičkovat si, švagrovat (si), švagříčkovat (si)[4], *svakovat. Zastaralé je †pikartovat ‚nadávat pikartů‘. Svým základním významem sem patří i slovesa, v jejichž základě je jméno zvířete: kočičkovat ‚říkat »kočičko«‘ a *psovat/psuji vedle psout a se slovotvornou příponou -k- peskovat ‚nadávat psů‘.
V mnoha případech rozvíjejí se tu významy přenesené: např. *sestrovat se, *sestřičkovat si ‚nazývat se navzájem »sestry, sestřičky«‘, pak i ‚jednat jako sestry, sestřičky‘; svakovat si ‚oslovovat se navzájem »svaku«‘, pak i ‚být v švagrovském poměru‘, peskovat ‚nadávat »pse«‘, pak i ‚jednat, zacházet jako se psem‘. Těmito svými přenesenými významy vybočují naše slovesa z pojmenovacího typu, který je středem našeho zájmu, a zařazují se druhotně k typu základnímu.
Na přechodu k výrazům citoslovečným jsou základy sloves jako *božekat, *božekovat ‚naříkat »bože, bože«‘, *ježíšmarjovat atp.; bědovat, hořekovat (v pův. významu ‚naříkat »(ó mé) hoře«‘), od původu pádové tvary jmen.
[60]Jak patrno, všechna slovesa této skupiny jsou expresívní a jejich vlastní doménou je oblast jazyka mluveného.
c) To v plné míře platí i o těch slovesných pojmenováních našeho typu, v jejichž základě je citoslovce. Připomeňme si tu, že citoslovce nemají na rozdíl od jmen podstatných, jmen přídavných, příslovcí a sloves úlohu pojmenovávací (stejně tak nemají ani úlohu v širším smyslu ukazovací jako zájmena a zájmenná příslovce, ani úlohu kvantifikující jako číslovky), nejsou to v tomto smyslu slova, nýbrž jen „signály nebo apely, neodtržitelné od konkrétní situace, na kterou ukazují“[5].
Nejčastěji bývají základem slovesných pojmenování našeho typu citoslovce napodobující neartikulované zvuky lidí a zvířat (a) a jiné zvuky přírodní i zvuky vznikající při různých lidských činnostech, zvláště při užívání rozmanitých nástrojů atp. (b) (tzv. imitativní). Obecná významová formule je tedy ‚vydávat/vydat takový či onaký zvuk‘.
Existují tři řady těchto sloves, lišící se videm a způsobem slovesného děje: 1. prostě trvací slovesa nedokonavá na -(č)e(t); 2. opětovací slovesa nedokonavá na -(k)a(t) a 3. s nimi souvztažná okamžitá slovesa dokonavá na -(k)nou(t); srov. syčet—sykat—syknout. (Děje nemající prakticky trvání mívají k své dispozici pouze dvě řady sloves: 1. -(k)nou(t) pro jednotlivé děje okamžité a 2. -(k)a(t) pro opětované děje okamžité.)
Z nepřeberného množství těchto sloves uveďme aspoň trvací slovesa jako
(a) bečet, bučet, bzučet, cvrčet, hučet, chrčet, ječet, kňučet, kokodáčet, kovíčet, kvičet, mečet, mňučet, mručet, ryčet, řičet, skučet, syčet, vrčet ap.;
(b) břinčet, crčet, drnčet, fičet, fučet, frnčet, hrčet, kručet, řinčet, srčet, škručet, zurčet
— se slovotvornou příponou -č a kmenotvornou příponou -e(t), zařazující tato slovesa k 3. třídě infinitivní vzoru „trpět“; dále opětovací slovesa
(a) bafat, bekat, broukat, břískat, bzikat, cucat, cvrkat, fňukat, frkat, hafat, hekat, houkat, hýkat, chrochtat, klkat, kvákat, kuňkat, kvíkat, kvokat, kýchat, mlaskat, mňoukat, pípat, pšíkat, pšoukat, rafat, srkat, sykat, škytat, štěkat, šťukat, tíkat, vrkat, vřískat …;
[61](b) bácat, bouchat, brkat, brnkat, břinkat, buchat, cinkat, cupat, cvakat, drcat, drncat, ďobat, dupat, foukat, frnkat, hrkat, chlamstat, chlístat, chňapat, chroupat, chrupat, chrstat, chřupat, klapat, klepat, klofat, klovat, lískat, louskat, lupat, luskat, mrkat, plácat, pleskat, plískat, praskat, práskat, pukat, rupat, stříkat, škrabat, škrtat, šlehat, šoupat, štípat, šťouchat, šťuchat, tleskat, trkat, třaskat, třískat, ťukat, zobat, žbluňkat, žďouchat, žďuchat, žuchat …,
s kmenotvornou příponou -a(t), zařazující tato slovesa k 5. třídě infinitivní vzoru „dělat“ a zčásti též (po retnicích) ke vzoru „mazat“ (srov. cupe, klove), a s nimi souvztažná slovesa okamžitá na -nou(t), zařazující se ke 2. třídě infinitivní vzor „tisknout“:
(a) bafnout, beknout, brouknout, břísknout, bziknout, cucnout, cvrnknout, fňuknout, frknout, hafnout, heknout, houknout, hýknout, chrochtnout, klknout, kváknout, kuňknout, kviknout, kvoknout, kýchnout, mlasknout, mňouknout, pípnout, pšíknout, pšouknout, rafnout, srknout, syknout, škytnout, štěknout, tíknout, vrknout, vřísknout …;
(b) bácnout, bouchnout, brknout, brnknout, břinknout, buchnout, cinknout, cupnout, cvaknout, drcnout, drncnout, ďobnout, dupnout, fouknout, frnknout, hrknout, chlamstnout, chlístnout, chňapnout, chroupnout, chrupnout, chrstnout, chřupnout, klapnout, klepnout, klofnout, klovnout, lísknout, lousknout, lupnout, lusknout, mrknout, plácnout, plesknout, plísknout, prásknout, puknout, rupnout, stříknout, škrábnout, škrtnout, šlehnout, šoupnout, štípnout, šťouchnout, šťuchnout, tlesknout, trknout, ťřasknout, třísknout, ťuknout, zobnout, žbluňknout, žďouchnout, žďuchnout, žuchnout …
Jsou ovšem i slovesa na -a(t), která nemívají (z důvodů věcných) vedle sebe okamžitá slovesa na -nou(t), jako např. cvrlikat, čiřikat, hejkat, huhňat, kdákat, kejhat, kloktat, *kokodákat, krákat, kukat, kykyrykat, bublat, capat, hopsat, chroustat, tepat aj. (dokonavý protějšek se k nim tvoří předponou za-: za-cvrlikat ap.). Patří k nim i zvratná chechtat se, chichotat se, hihňat se (se zvratnou částicí se, patrně analogií podle smát se).
Okrajové postavení mají slovesa na -i(t) s tvaroslovnou charakteristikou vzoru „prosit“ s případnými slovotvornými příponami -č-, -ň-, -ť-. Často jde jen o vedlejší podoby sloves na -e/ě(t). Patří sem např. nedokonavá *chroptit (vedle chroptět), kokodáčit (vedle kokodáčet, kokodákat), *krákořit, chrastit, chřestit, šustit …, dokonavá (oka[62]mžitá) bacit, praštit, strčit … Jejich slovotvorný sklad není však vždy průhledný. Rovněž slovesa na -ova(t) s tvaroslovnou charakteristikou vzoru „kupovat“ tvoří se v rámci této skupiny jen vzácně: srov. cukrovat o hrdličce (k »cukrú«), hudrovat//*hudrat v původním významu o čertu (k »hudry, hudry«).
Řidčeji odkazují slovesa této skupiny k citoslovcím náladovým; taková jsou např. *achat, *achkat, *áchat ‚naříkat »ach«, »ách«‘, *achichat, *achichovat k citoslovci achich, *hejsat, juchat, hudrovat/hudrat. Sem patří i slovesa s významy ‚pronášet nějakou kletbu‘, jako hromovat (k hrome, vlastně 5. pádu podstatného jména hrom), sakrovat, krucifixovat, remtetit, basamaremtetit.
Zcela okrajové postavení mají slovesa od citoslovcí vybízecích, jako bjúkat ‚pohánět dobytek slovem »bjú«‘, hejkat (o lidech) ‚křičet, volat‘ k citoslovci hej v platnosti zavolání, upozornění.
V mnoha případech nejsou základová citoslovce v slovnících doložena, i když jejich existenci lze předpokládat:
např. k bručet ‚vydávat (souvisle) bručivý zvuk‘, brouknout ‚vydat bručivý zvuk‘, broukat ‚opětovně vydávat bručivý zvuk‘ není doloženo základové citoslovce (je doloženo pouze brum, které je bezprostředním základem slovesa brumlat), je však zcela dobře možné.
V jiných případech se patrně základové citoslovce reálně vůbec nevyskytuje a sloveso je tvořeno přímo jako sloveso imitativní (z jen potenciálního citoslovečného základu). To je přirozené, a proto časté tehdy, když se původní imitativní význam zobecnil (např. když hulákat pův. ‚volat »hulá«‘, srov. hola, nabylo významu ‚vůbec dělat hluk, povyk‘ nebo když se těžiště významu přesunulo ze sféry zvukových efektů na některou jinou stránku slovesného děje (srov. např. cucat, cumlat, dumlat ‚sát, vysávat‘, kde původní motiv zvuku vydávaného při sání se zastřel a do popředí vstoupila představa pohybově zraková).
Protože však i v četných případech, kde výchozí citoslovce je doloženo, rozvilo sloveso významy jiné, především metonymické (např. hopsat pův. ‚volat »hopsa« při skákání, pak vůbec poskakovat‘), nelze vést mezi obojími případy zřetelnou hranici.
Je záhodno tu připomenout, že uvnitř našeho typu zůstávají slovesa jen svými základními významy, tj. pokud jim lze přiřknout obecný význam ‚vydávat zvuk („dělat“) tak a tak‘.
d) Zajímavé, ale jen příležitostné je uvnitř našeho pojmenovacího typu tvoření sloves k charakteristickým heslům, pozdravům, počátkům písní, básní, modliteb atp. Srov. např. *nazdarovat ‚pro[63]volávat »Nazdar!«‘, hajlovat ‚provolávat německý pozdrav »Heil!«‘, rukulíbat ‚zdravit »rukulíbám«‘; otčenášovat, zdrávasovat ‚modlit se »Otče náš«, »Zdrávas, Maria«‘ atp.
Ze staršího politického žargonu sem např. náleží slovesa *kdedomovat ‚s oblibou zpívat píseň »Kde domov můj?«‘, zprav. hanlivě: ‚projevovat vlastenectví jen slovy‘, a hejslovanit ‚při každé příležitosti zpívat píseň »Hej, Slované«‘, zprav. hanlivě o tom, kdo okázale a povrchně hlásá slovanské vlastenectví, ale činy je neprojevuje (souvztažné s podstatným jménem hejslovan, označujícím konatele takové činnosti).
e) Jen velmi zřídka bývají základem pojmenování našeho typu výrazy charakteristické pro určité jazykové společenství (nářeční skupiny ap.), popř. typizující některý jeho jazykový jev.
Sem patří např. *bulat ve významu ‚říkat »bul« (místo obecně českého »byl«)‘, častější v odvozené přezdívce příslušníků daného nářečí bulák, a dále odvozených jménech bulácký, bulačina.
Jinak jde vesměs o odborné, popř. pracovní termíny jazykovědné. Slovesa sama jsou však doložena poměrně zřídka; většinou se vyskytuje jen podstatné jméno slovesné nebo některé jiné odvozené od slovesa. Srov. akání k akat (o ruských nářečích) ‚mluvit akajícím nářečím‘ a jeho protějšek okání ‚mluvit s okáním, mluvit okajícím nářečím‘ a dále názvy jekavský (a odvozené jekavština), ekavský (ekavština), ikavský (ikavština) a čakavský (čakavština), štokavský (štokavština), cokavský (cokavština), kajkavský (kajkavština) (o nářečích jihoslovanských) podle toho, jakou hláskovou střídnici tu má původní dvojhláska ě (tzv. jať), popř. jakou podobu tu má naše zájmeno co, vztahující se k vesměs potenciálním slovesům jekat, ekat, ikat; čakat, štokat, cokat, kajkat.[6]
Jak patrno, jsou jednotlivé skupiny sloves dosti rozdílné a rozmanitě zaměřené, co je však spojuje, je právě obecný rys pojmenovacího typu, kterému jsme v tomto článku věnovali svou pozornost, tj. právě to, že pojmenování se zde děje odkazem k výrazu jazyka ve smyslu významového vzorce: říkat to či ono, vydávat takový či onaký zvuk ap. Pokud naše slovesa rozvinula, jak jsme ukázali, druhotné, meto[64]nymické významy, když se z původního vyjádření zvuku o sobě významové těžiště přesunulo na činnost, již takový zvuk doprovází, a dále pak na různé jiné stránky této činnosti, vymykají se z rámce sledovaného pojmenovacího typu a zařazují se těmito svými významy do typu základního.
[1] Srov. M. Dokulil, Teorie odvozování slov (Tvoření slov v češtině 1), Praha 1962, s. 32.
[2] Otázka, jakou povahu takový jazykový výraz má, je-li spjat s nějakým obsahem, či nikoli, je druhořadá, a necháváme ji proto stranou.
[3] Hvězdičkou před slovem označujeme — v souhlase s našimi jednojazyčnými slovníky — řídký výskyt slova, křížkem před slovem jeho zastaralost.
[4] Uvádíme tu podoby doložené v našich slovnících, v zásadě však existují všechny tři podoby vedle sebe: nezvratná (‚oslovovat někoho tak a tak‘), se zvratným se (‚oslovovat se navzájem tak a tak‘) a se zvratným si (‚říkat si navzájem tak a tak‘).
[5] Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962.
[6] Doklady viz např. v díle K. Horálka Úvod do studia slovanských jazyků, Praha 1962.
Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 2, s. 57-64
Předchozí Luděk Bachmannn, Slavomír Utěšený: Dva české nářeční texty
Následující Josef Filipec: Využití odvozenin při určování mnohoznačnosti
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1