Časopis Naše řeč
en cz

Domácké podoby rodných a příbuzenských jmen na -i (y)

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

Mezi domáckými podobami našich (obecných) jmen příbuzenských a (vlastních) jmen rodných (křestních) zvláště nápadné jsou podoby na -i, pravopisně též -y. Máme na mysli jména (podoby) jako:

(a) tati, mami, babi, teti;

(b) Pavli, Joži, Toni; Evi, Jani, Zdeni, Marti, Anči, Věri/y.

Příznačné pro tyto podoby — kromě zakončení na -i(y), které se jinak v češtině (mimo starobylé máti, dci a ojedinělé neti[1]) vyskytá jen u slov zřetelně cizích (kuli, dandy; peri, whisky)je to, že se vyskytují především v oslovení (a patří tedy k výzvové a výrazové funkci jazyka), a jen některá z nich také v platnosti jiné; v tom případě přibírají jména mužská koncovky zájmenné (jako kuli, dandy), ženská jména zůstávají nesklonná (jako peri, whisky).[2]

O výrazně citové povaze těchto jmen svědčí i to, že se vedle základních podob se zakončením krátkým vyskytují řidčeji i podoby se zakončením dlouhým: tatí, babí; Pepí, Frantí, Toní; Janí, Lojzí, Ančí.[3]

[14]Naše mluvnice nevěnovaly těmto jménům dosud pozornost, jistě proto, že jde o jev jazyka afektivního, který zatím nebyl předmětem soustavného badatelského zájmu. Jen Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny (Praha 1947) poznamenává, že základem těchto domáckých podob jsou většinou přejatá jména zdomácnělá, ale koncovka -i, -y není česká (I 534) a že se tato jména neskloňují (I 514). Rozšířenější z nich zachycují naše slovníky a označují jako příznačné pro řeč familiární a dětskou.

Domácké podoby rodných a příbuzenských jmen na -i jsou podobami až druhotnými, a to zpravidla obměnami hotových již podob domáckých, řidčeji též podob neutrálních, základních. Není pochyby o tom, že jejich vlastním zdrojem je řeč dětská, přesněji řeč dětí, které vůbec slova dospělých různě zkracují a jinak obměňují (z obměn našeho formálního typu srov. např. dětská slova boti, botí z botičky, kyti, kytí z kytičky atp., srov. i dělat haji, hači, hačí atp. z hajat, hačat atp.), druhotně však i řeč dospělých, kteří ve styku s dětmi takových podob sami užívají a sami je dětem navozují). Na dalším stupni užívají však takových podob i dospělí mezi sebou, a to tehdy, chtějí-li dát svému projevu ono důvěrné citové zabarvení, které je příznačné pro svět dětí a pro vztah dospělých k dětem. Zejména pro ženy je příznačné, že se rády navzájem oslovují stejně jako v dětství.[4]

Zamyslíme-li se nad hojnými doloženými podobami rodných jmen vlastních na -i a -y hlouběji, zjistíme, že tu máme co činit s několika více či méně odlišenými skupinami takových jmen.

Vývojově nejstarší vrstvou těchto jmen (podob) — nepřihlížíme-li k zmíněným již ojedinělým jménům mati, neti, dci, která však nebyla domáckými obměnami, nýbrž základními podobami, odpovídajícími např. lat. mater, řec. mètèr —, jsou jména, která více či méně zřetelně prozrazují svůj původ: převzetí z německého prostředí.

Patří sem

(a) mužská jména Pepi, Lojzi, Hanzi, Juli, Dolfi, Rudi, Poldi (s výslovností -dy!), Karli, Toni (s výslovností -ny!), Gusti (s výslovností -ty!), Vili, Juli, Viki (-y) ap.;

[15](b) ženská jména Pepi, Fini/y, Lojzi, Poldi, Gusti, Kristi, Cíli, Máli, Lori, Hedy, Fany, Máry, Toni/y, Klári/y, Žofi, Zuzi, Gábi ap.

Tyto podoby se u nás ujímaly od 30. let minulého století především v prostředí městském, hlavně ovšem tam, kde se mluvilo oběma jazyky (vzpomeňme např. na Máchovu snoubenku Lori Šomkovou a její přítelkyni Lény Forchheimovou), ale záhy pronikaly i do prostředí venkovského, zejména vlivem Vídně, kam česká děvčata chodívala sloužit, popř. učit se vařit, šít atp. a čeští tovaryši se vydávali na zkušenou.

Nedokládá je proto ještě vůbec slovník Jungmannův. Nejstarší doklady má archív Slovníku jazyka českého z 30. let minulého století: je zajímavé, že nejdříve jsou doloženy tyto domácké podoby od jmen křestních (nejstarší Pepi ž. z r. 1836, Pepi m. z r. 1843), teprve později (až od 70. let) i od jmen příbuzenských (tati z 1873, tatí z 1886, mami z 1892, babi z 1898).

V němčině jsou domácké podoby rodných jmen na -i doloženy od přelomu 18. a 19. století, a to zejména na území horskoněmeckém, v němčině švýcarské, bavorské a rakouské. Mají tu namnoze podobu shodnou s podobou, která zdomácněla u nás: Pepi, Poldi, Dolfi, Toni, Gusti, Kristi atp. nebo se liší jen v pravopise: Anni, Betti, Cilli (Zilli), Elli, Vicki, Hansi, Susi, Stasi, Resi, Steffi, Walli, Nelli, Lissi atp.

Ze jmen příbuzenských jsou na celém území rozšířena Vati, Pappi, Mutti, Mammi, Omi, Sohni, z jiných jmen osobních Bubi, Pussi aj. Obliba domáckých jmen na -i byla v němčině podepřena v druhé polovině minulého století módní vlnou přejímání mnohem starších[5] domáckých jmen anglických na -y, původem[6] a písemnou i zvukovou formou namnoze velmi blízkých, jako Andy, Anthony, Benny, Billy, Bobby, Conny, Dandy, Danny, Dicky, Freddy, Harry, Henry, Jacky, Jimmy, Johny, Monty, Paddy, Percy, Perry, Robby, Rommy, Sammy, Sandy, Stanley (výsl. -i), Teddy, Tommy, Willy; Amy, Anny, Betty, Bessy, Conny, Dolly, Elsy, Fanny, Gracy, Jenny, Kitty, Liddy, Lissy, Lizzy, Molly, Nancy, Nelly, Patsy, Patty, Peggy, Perry, Sally, Sandy, Tilly. Pod vlivem anglické grafiky se často i zdomácnělá německá jména píší s anglickým zakončením -y: Tony, Cilly, Dany, Eddy, Lil/l/y, Gaby, Henny, Hetty, Jenny, Lon/n/y, Polly, Tony, Wally, Wendy.[7] Jen pravopisnou variantou jsou jména [16]na -ie (o stupeň familiárnější): Georgie, Charlie; Aggie, Christie, Connie, Eddie atd.

U mnohých přejetí z angličtiny se vědomí cizosti setřelo tak, že se -y považuje za pouhou grafickou variantu domácího zakončení na -i; následkem toho se časem objevují i pravopisné dublety domácí, jako Toni // Tony, Nelli // Nelly, Jenni // Jenny.

Je třeba poznamenat, že zdaleka ne všechna vlastně německá (a v němčině zdomácnělá) jména tohoto typu jsou skutečně odvozena příponou -i(y), jakou máme bezpečně zejména ve jménech anglických a v švýcarském Hansi, Heini, Seffi, Uli atp. V četných případech vznikly podoby na -i(y) zřejmě krácením, useknutím koncové slabiky[8], funkčně nedůležité a nevýrazné; tak je tomu např. u jmen Christi z Christina, Albi z Albína, Rosi z Rosina, Moni z Monika ap., často spolu s useknutím slabiky nebo slabik v násloví Loisi z Aloisie, Toni z Antonie, Mali z Amalie, Resi z Theresie, Stasi z Annastasie, Mili z Emilie, Tili z Otilie, Poldi z Leopoldine, Gusti z Augustine.

Přimkla se však formálně i funkčně ke jménům se slovotvornou příponou -i, takže se od nich svou slohovou hodnotou nijak neodlišují. Móda těchto domáckých podob spadá v němčině do doby biedermeieru, spjatého s nástupem středních maloměšťanských vrstev, její vrchol lze klást přibližně do doby secese, tedy na konec minulého a počátek tohoto století. I dnes je tento typ domáckých jmen na německém území ještě živý.

Je přirozené, že při těsném zapojení našich zemí do kulturního kontextu německého v bývalém Rakousku-Uhersku pronikala tato módní domácká jména i do prostředí českého, především tam, kde se vedle domácího živlu silněji uplatňoval i živel německý, jak tomu bylo v Praze, v Brně a dalších městech, ale i do smíšených oblastí pohraničních. Jsou mezi nimi i jména, která nemohla navázat na podoby domácí, jako Mici (něm. Mizzi), Mimi, Lori, Bety (tak volali doma Boženu Němcovou), Lili ap. Dnes jsou tato jména ve své většině zastaralá, dožívají u příslušníků bývalé vyšší společenské (měšťanské) vrstvy, usilující o výlučnost ve svém vzájemném, zejména rodinném styku a napodobující cizí vzory, ale také o společenský odstup s blahovolným zabarvením (tak zvl. Máry, Fany, Pepi, Tony).

Při přijetí do češtiny byla pak přijata nejen hotová domácká jména na -i, nýbrž i sám model, podle něhož byla v němčině mnohá tato slo[17]va tvořena. Proto i po odeznění této vlny — v prvních desítiletích našeho století, když slova této vrstvy vycházejí u nás z módy — drží se pevně ty podoby, které lze i na půdě českého jazyka chápat jako useknuté (Lojzi, Rézi, Stázi ap. na pozadí Lojzina, -inka, -ička, Rézina, -inka, -ička, Stázina, -inka, -ička).[9]

A tím se dostáváme k druhé vrstvě domáckých jmen (podob) zakončených na -i (y). Jsou to podoby vzniklé krácením až na naší domácí půdě, a to jednak ze jmen složených s první částí na -i, jednak ze jmen odvozených zdrobňovacími příponami -íček/-ínek, -ička, -inka, příležitostně i od jmen z hlediska češtiny neodvozených se samohláskou i (y) v předposlední slabice (zvláště jmen na -ina, -ika, -ie).

Ze jmen složených vznikly podoby jako Ladi z Ladislav, Vladi z Vladislav, Vladimír, Břeti z Břetislav, Stani ze Stanislav(a), Rosti z Rostislav, Vlasti z Vlastimil(a), Boži z Božidara (ale také z Božena, viz dále) ap.

Na pozadí zdrobnělých podob na -ík, -ínek / -íček se běžně pociťují podoby jako Joži (Jožínek, Jožíček), Jeni (Jeník, Jeníček), Pavli (Pavlík, Pavlíček), Petři (Petřík, Petříček), Ludvi (Ludvík, Ludvíček), Boži (Božík, Božíček), Tomi (Tomík, Tomíček), Vaši (Vašík, Vašíček) atp., ale i Pepi, Lojzi, Honzi, Karli, Toni, Franti, Gusti; na pozadí zdrobnělých podob na -ek: Oldři (Oldřišek), Jindři, Bedři; na pozadí zdrobnělých podob na -inka, -ička se obvykle pociťují podoby jako Ani (Anička), Hani, Jani, Zdeni, Blani, Máni, …; Marti, Květi, Vlasti, Evi, Ivi, Slávi, Andi (z Anda, Anděla), ; Anči, Tonči, Fanči, Hanči, Manči, Emči, Barči, Jarči.[10]

Takto mohou být hodnoceny i podoby Rudy (Rudýnek), Kristi (Kristýnka), Gusti, Albi, Justi, Pepi a dále Hedvi (Hedvička), Lojzi, Stázi, Rézi, Gábi, Klári/y, Rózi, Luci, Štefi atp.

Některé z nich mohou však vedle toho být pociťovány i jako useknuté [18]podoby jmen základních: Kristi na pozadí Kristina, Gusti na pozadí Gustina, Albi na pozadí Albína, Justi na pozadí Justina, Pepi na pozadí domácké podoby Pepina, Jiři na pozadí Jiřina a podobně Hedvi na pozadí Hedvika, Moni na pozadí Monika, Mary / Máry na pozadí Marie, Luci na pozadí Lucie, Žofi na pozadí Žofie atp.

Ve všech případech existuje však vedle hodnocení ve smyslu krácení i chápání těchto podob jako odvozených příznačnou příponou -i od často rovněž již domáckých podob na -a, -e atp.: Kristi ke Krista, Gusti ke Gusta, Stázi k Stáza, Rézi k Réza atp. a podobně i Ládi k Láďa, Vládi k Vláďa, Stáni k Stáňa, Vlasti k Vlasta atp. a ovšem i Pepi k Pepa, Lojzi k Lojza, Honzi k Honza, Franti k Franta, Toni k Ton(d)a a Ani k Anna, Jani k Jana, Marti k Marta, Zdeni k Zdena, Evi k Eva atp.

Chápání domáckých podob jako odvozených slovotvornou příponou -i je samozřejmě jedinou možností u jmen (méně četných) nemajících příponové (zdrobňující nebo jiné) -i-. Tak je tomu u podob jako Blaži // Bláži (k Bláža nebo Blažena), Růži (k Růža n. Růžena), Boži (k Boža n. Božena), Mili // Míli (Míla nebo Milena, popř. Miloslava, Ludmila aj.), Jari / Jári (k Jára n. Jarmila), Věri (k Věra); Libi (k Liba n. Libuše), Květi (ke Květa n. Květuše), Zuzi (k Zuza, Zuzka n. Zuzanka Zuzička je až k Zuzi!), Káti (ke Káťa n. Kateřina) atp.

Na rozdíl od skupiny jmen zřetelně přejatých z němčiny je tato mladší skupina stále živá a produktivní. Jména sem patřící omezují se převážnou většinou na oslovení, a jsou proto přímo souvztažná s vokativy podob, které se jeví jako jejich základní:[11] Břeti, Svati, …; Jani, Vlasti, Růži … k Břeťo, Sváťo, …; Jano, Vlasto, Růžo, …

Svým citovým zabarvením stojí tato jména na přechodu mezi domáckými podobami na -a (ve vokativu na -o) a mezi podobami zdrobnělými: Máni, Zdeni, …; Joži, Vládi, … atp. Jsou důvěrnější než Máňo, Zdeno, …; Jožo, Vláďo, … atp., nikoli však tak důvěrné a mazlivé jako vlastní zdrobněliny Máničko, Zdeničko, …; Jožínku, Vládíčku, … atp. Proto se jich často užívá jednak ve styku se staršími dětmi, jednak v důvěrném styku mladých lidí, především dívek mezi sebou a pak vůbec v kruhu rodinném a ve styku úzce přátelském. Nejsou však tyto podoby stejně běžné na celém území našeho národního jazyka ani ve všech společenských vrstvách a prostředích. Podle mé zkušenosti jsou [19]např. velmi oblíbené v Brně a jeho okolí, např. na Blanensku, zatímco v Praze a v středních Čechách se jich užívá střídměji. Svou úlohu tu má ovšem i generační příslušnost. Podrobnější průzkum jejich užívání zbývá však teprve vykonat.

Obdobné poměry jsou v zásadě u mnohem méně početných obecných jmen příbuzenských (to je přirozeně dáno malou početností a uzavřeností této pojmenovací skupiny)[12] a několika málo jiných obecných jmen významově se k této skupině přimykajících.

Z příbuzenských jmen mužských patří sem podoby tati (k tatínek, -ček i tata/táta) a řidší papi, kmotři, bratři, strýči a dědi/dědy; ze jmen ženských mami (k maminka, -ička i mama/máma), babi/bábi, teti a řidší sestři, kmotři, staři (moravské); z ostatních jmen mazlivá mazli, punti; holči, pusi, koči ap., sestři (o řádových a zdravotních sestrách) a zastaralé sleči.

I když také zde musíme počítat s cizím podnětem — srov. zejména mami s něm. Mammi a ovšem papi s něm. Pappi (z franc. papá) —, byl tento podnět v češtině tvořivě rozpracován na ryze domácích výrazech pro základní příbuzenské vztahy. Mužská jména se dnes pociťují buď jako useknuté podoby zdrobnělých jmen na -ínek, -íček, srov. tati tatínek, tatíček, papi papínek, strýci strýčinek, kmotři — kmotříček, dědi dědínek; mazli — mazlík, mazlíček, anebo jako podoby odvozené příponou -i z domáckých již podob tata/táta, papá, strýček, děda, ev. základního (neutrálního) kmotr; obdobně ženská jména se pociťují jako useknuté zdrobnělé podoby na -inka, -ička, srov. mami maminka, mamička, babi/bábi babička, bábinka, teti tetička, tetinka, kmotři — kmotřička, sestři sestřička; holči holčička, holčinka, popř. holčina, pusi — pusinka, koči kočička, sleči slečinka, anebo jako podoby odvozené příponou -i z domáckých podob mama/máma, baba/bába, stařenka a z neutrálních podob teta, kmotra, sestra; slečna, holka, kočka, pusa. Sem se podařilo i zmíněné již starobylé máti, souvztažné jednak s matinka, matička, jednak s matka.

Historie domáckých podob na -i (y) poskytuje nám tedy zajímavý příklad toho, jak přejetí celé řady cizích jmen se stalo základnou pro dva zcela odlišné jmenotvorné postupy — odvozování příponou a zkracování — useknutím zakončení výchozího jména, přesněji výchozího [20]tvaru, které se natolik prolnuly, že musíme dnes mluvit o jediné, z velké části podvojně motivované skupině domáckých podob rodných a příbuzenských jmen. Okolnost, že většina těchto jmen se vyskytuje pouze v platnosti oslovení, klade ovšem otázku, zda tu jde skutečně o jména, byť funkčně omezená, anebo zda v těchto podobách nemáme vidět spíše zvláštní tvary vokativu, ať již zkrácené nebo obměněné specifickou příponou.

Zároveň nám studium těchto podob i zajímavě osvětluje význam dětské řeči pro citovou oblast jazyka i jeden z důležitých motivů výrazových variací (obměn) — snahu o přesné vystižení citového postoje mluvčího k tomu, co se tímto výrazem označuje.


[1] Jde tu o starobylé r-kmeny: podoba na -i (mati, neti, dci) byla pouze v 1. a 5. pádě jedn. čísla, v ostatních pádech byla zřetelná kmenová přípona -er- (např. 2. p. jedn. č. mateře, neteře, dceře). Toto skloňování je dnes zastaralé; v novějším jazyce je jméno máti nesklonné, jméno neti se v 1. a 4. p. rozdvojilo na net a neteř, v ostatních pádech jsou zpravidla jen tvary z neteř — podle ‚dlaň‘, dci bylo nahrazeno odvozeným útvarem dcera.

[2] I u těch jmen, která se vyskytují i mimo vokativ, bývá však nejistota v jejich užívání; např. v Přehledných dějinách literatury české od Arne Nováka jméno Machovy osudové milenky Lori vyskýtá se v této podobě jen v nominativě (vokativ se tu nevyskytuje), ostatní pády jsou od Lora (k Loře atp.).

[3] Tyto podoby jsou dnes častější jen v některých oblastech našeho jazyka, vyskytují se však již v nejstarších dokladech, především v oslovení. Je těžko rozhodnout, jde-li tu o druhotné zdloužení, i jinak běžné při zvolání (srov. Petřé, Jankú, Miloší; Ančó), které se zobecnilo a přeneslo na celý typ — jak by pro to svědčilo pozdější jejich doložení (tatí je doloženo až od 80. let minulého století) —, či jde-li o příklon ke vzorům ‚Jiří‘, ‚paní‘, (srov. stará jména Jiří, Jiljí, Antoní, Matí; Maří, Hančí), podepřený i souvztažností (mužských) jmen na se zdrobnělými podobami na -ík, -íček / -ínek, srov. Toní — Toník, Toníček; tatí — tatík, tatínek / tatíček.

[4] Dokládá to i náš vlastní výzkum: z 50 osob dotazovaných na oblibu a hodnocení těchto jmen převážná většina žen potvrdila, že jich samy užívají.

[5] Tento typ je tu doložen již od 15. stol.

[6] Někteří badatelé (např. Marchand) se však domnívají, že historickou souvislost není třeba předpokládat, nýbrž mají za to, že německá jména vznikla nezávisle na anglických; opírají se při tom o Jespersenovu teorii o symbolické úloze samohlásky i.

[7] Méně výrazný podíl měla na formování těchto jmen v němčině francouzština (Ferry Henri; Netti/ -y), italština (Luigi, kdežto Giovanni není domácké) a jazyky severské (Helgi; Hedy, Dagny, Helvi). — Zřídka se v českém prostředí přejímala také tato anglická a francouzská jména na -i/y, proto od nich můžeme ve svém výkladu odhlédnout (častěji se vyskytují jen jako jména umělecká, srov. např. Any Ondra). Teprve po druhé světové válce se dostávají do módy některá jména anglická, jako Harry, Johny, Kitty, Nelly aj., pociťují se však jako cizí a strojená, bez výraznějšího citového zabarvení.

[8] To je umožněno přízvukem, který je u těchto jmen na slabice jiné než první, srov. A‘loisie, The‘resie, Anna‘stasie ap.; proto mohla slabika nebo slabiky před přízvukem v méně pečlivé (původně dětské) mluvě zaniknout.

[9] Hranice je tu ovšem neostrá, protože i u cizích jmen je tendence zapojovat je do soustavy českých domáckých jmen, především dotvářením podob na -i(y)na, -i(y)nka atp., srov. Pepin(k)a, Lojzin(k)a, Klárin(k)a, Micin(k)a, Julin(k)a, Fanynka, Katynka atp.

[10] Vlastně bychom měli ve všech případech vycházet z vokativů, tedy Jani z Janičko, Ludvi z Ludvíčku atp., protože ty jsou v našem případě podobou výchozí, základní, kdežto ostatní pády jsou druhotně dotvořené. — Chápání podob na -i jako useknutých podporují i vedlejší podoby s -í, jako Pepí, dobře vysvětlitelné z výchozích podob mužských na -inku, -íčku, -íku (Pepíčku, Pepíku); jinak je tu třeba počítat s krácením í > i. Především se však takovému chápání dostává opory od paralelních domáckých podob zakončených na -u, jako Maru, Milu, Jaru, Bohu, Danu atp., u nichž výklad mechanickým krácením ze zdrobnělých podob na -uška, -unka je jedině možný a tento důvod zcela zřejmý.

[11] Odtud sklon chápat tyto podoby jako zvláštní, citově příznakové vokativy jmen na -Ø, -a (jako by Jeni bylo zvláštním vokativem k Jan, Joži k Joza, Zdeni k Zdena, Anči k Anča atp.). Protože však na druhé straně mají četná jména -i(y) vedle sebe i (většinou zhrubělá) jména na -in(a), -yn(a), pociťují se obě tyto podoby jako souvztažné, a tedy vzájemně od sebe odvozené.

[12] Příbuzenská jména obecná tvoří jen mizivou přechodovou vrstvu jmen vlastních, jejichž úkolem je identifikovat jedince, ke jménům obecným, pojmenovávajícím již ne jedince, ale třídu, druh (ve svém konkrétním užití, v rámci příbuzenského styku, označují tato jména jedince, zároveň však i jeho příslušnost ke třídě, druhu (tzv. konotace)).

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 13-20

Předchozí Karel Hausenblas: Vlastní jména v umělecké literatuře

Následující Emanuel Michálek: Z dějin předobrozenecké češtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1