Časopis Naše řeč
en cz

Slovotvorná charakteristika cizích slov

Miloš Dokulil, Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Slovní zásoba každého spisovného (kultivovaného) jazyka se skládá ze dvou dílčích souborů, a to souboru slov domácích, popř. do značné míry zdomácnělých, a souboru slov přejatých z jiných jazyků a dosud pociťovaných jako cizí. Rozdíly mezi oběma soubory se týkají mnoha stránek, mají ráz komplexní a jsou systémové. Natom nic nemění okolnost, že v různých jazycích existuje různá míra této komplexní a systémové odlišnosti, popř. že v každém jednotlivém jazyce je hranice mezi slovy domácími a cizími různě výrazná. K odlišným rysům obou souborů patřívá např. zvukové (hláskové) složení, grafický obraz (zejm. pravopisné zásady), tvaroslovná charakteristika v širším smyslu (tj. i soubory tvarů), v neposlední řadě i charakteristika významová (lexikálně sémantická) a popř. i slohová.

K odlišným rysům patří také v některých jazycích charakteristika slovotvorná. Cizí slova mívají své osobité rysy slovotvorné, „zvláštnosti“ ve své utvářenosti, ve své slovotvorné stavbě, jimiž se odlišují od slov domácích. V podstatě jsou to rysy charakteristické pro mezinárodní slovní zásobu ve všech jazycích. Tato mezinárodní nebo internacionální slovní zásoba se v jazycích evropského typu převážně opírá o řeckolatinské základy, přejímá jejich prvky i způsoby tvoření slov. To je patrné z toho, že proti stovkám a tisícům prvků, zvl. slovotvorných afixů, užívaných ve všech evropských jazycích a patřících k původnímu řeckolatinskému fondu, lze jmenovat jen ojedinělé afixy, které nelze přímo z tohoto fondu odvodit a které se — poměrně nedávno — rozšířily i mimo jazyk, v němž mají své domovské právo (patří k nim např. původně francouzská přípona -áž ve slovech jako špionáž, metráž, nověji užívaných v češtině, nebo anglická přípona -ing/-ink ve slovech jako kemping, trénink aj.).

Slovotvorné rysy cizích (internacionálních) slov se ozřejmují v každém jazyce jiným způsobem. Čeština ve shodě s tím, že v podstatě [170]zachovává zvukové složení cizích slov, zachovává i tyto jejich slovotvorné rysy, často značně odlišné od prostředků a způsobů tvoření slov domácích.

To se ovšem netýká přejatých slov všech, nýbrž pouze těch, která si více či méně podržela i po svém přejetí do češtiny zřetelnou slovotvornou stavbu, která svou vnější podobou naznačují také svou stavbu významovou. Tak třebas v cizím slově norma můžeme sice ze stanoviska našeho jazyka rozlišit koncovku 1. pádu jednotného čísla -a a základ norm-; tento základ nám však svou vnější podobou nijak nenapovídá význam tohoto slova, neboť jej už dále nečleníme, má prostě charakter globální, dále nečlenitelné značky. Naproti tomu ve slově normalizace můžeme vyčlenit — odhlédneme-li od koncovky 1. pádu jedn. čísla -e — vedle prvků norm- ještě nejméně tři prvky další -al-, -iz- a -ac-; spojení těchto prvků také naznačuje, jak máme rozumět slovnímu celku jimi utvořenému: ‚činnost normalizování, tj. stanovení norem (o jednotných rozměrech, tvarech, jakostech ap., mající za úkol sjednocení), nebo uvedení v normální stav, v stav odpovídající normě.‘ Taková slova nazýváme popisná. Tak jako u slov domácích jsou i u slov cizích útvary popisné v převážné většině. Míra uvědomování si této popisnosti, strukturovanosti cizích slov je ovšem u různých uživatelů různá podle toho, do jaké míry jsou jazykovému povědomí uživatelů vlastní prostředky, z nichž jsou cizí slova utvořena (to se koneckonců týká i strukturovanosti slov domácích), popř. do jaké míry si uživatelé uvědomují odlišnost cizích prostředků od slovotvorných prostředků domácích. Obecně však platí, že si rysy cizosti slov uvědomujeme i z hlediska slovotvorného a že tyto cizí rysy slovotvorné patří k nápadným a výrazným charakterizačním rysům přejaté slovní zásoby v češtině.

To se týká zejména základního pojmenovacího druhu slovního, tj. jmen podstatných. Rysy cizosti jsou tu o to nápadnější, že čeština — na rozdíl od některých jazyků jiných, jako třeba angličtiny (ale z velké části i ruštiny) — vede u jmen podstatných i po stránce slovotvorných prostředků poměrně ostrou ohraničující čáru mezi oblastí slov cizích a oblastí slov domácích. Konkrétně to znamená, že jen omezeně se slovotvorné prostředky vyčleňující se v češtině v slovech přejatých, tj. cizí slovotvorné předpony a zvláště přípony, spojují i se základy domácími a také naopak, že se jen v omezené míře spojují cizí základy s formanty domácími.

[171]Nejde tu ovšem o nespojitelnost absolutní, ale jen o různě diferencovanou možnost a také platnost různých způsobů a typů. Tak např. je hojnější spojování cizích základů s domácími předponami: často je zastoupena předpona ne- (nesympatie, neintervence, nemarxista aj.), řidčeji přípony ostatní, pa- (pakultura), pod- (podtitul, podsekce), proti- (protiofenzíva, protiklerikalismus), nad- (nadprodukce), mezi- (meziprodukt, mezigenerace), před- (předfiltr) aj.; dosti časté je i odvozování z cizích základů, zvláště jsou-li již do značné míry zdomácnělé, pomocí domácích přípon, srov. např. armovač, frézovačka, datumka, hokejka, brigádník, opozičník, kopírák, kádrovák, biletářka, skifař atp. Rozdíl mezi těmito způsoby je v tom, že prvního se využívá spíše v odborném (knižním) jazyce, kdežto druhý je příznačný zvláště pro jazyk mluvený (hovorový).

Naproti tomu relativně omezenější je spojování domácích základů s cizími formanty, a to opět s rozdílnou platností u předpon a přípon. Spojování s předponami je — zejména v poslední době — živější zvláště u odborných termínů, srov. např. ultrazvuk, ultrapaprsek, metajazyk, antihmota, subdodávka, parabřidlice, mikročástice, a počítáme-li mezi předpony i prvky typu mini- nebo maxi-, i v jazyce hovorovém; minisukně, maxikabát apod.; sem lze zařadit i výrazy jako pseudoučenec, pseudověda aj. Spojování domácích základů s cizími příponami má pak speciální výrazovou platnost: slova jako vědátor, synátor, pracant, chytristika, polopatismus, jánabráchismus, popř. i vlivologie aj.[1] mají expresívně-emocionální zabarvení, někdy i s příchutí komiky. Obdobným způsobem jsou diferencována i slova složená (viz zde, s. 182n.).

Zpravidla však cizí slovotvorné prvky, přípony a předpony, výrazně charakterizují slova, v nichž vystupují, jako cizí. To je nápadné zejm. u internacionálních — řeckolatinských předpon. Připomeňme si tu slova jako anti-fašista, -teze, -patie, -pod, -semita, -militarismus; dis-harmonie, -kontinuita, -lokace, -ponovat; dia-log, -gnóza; -lekt; epi-gram, -demie, -gon, -log, -zoda; in-cident, -dex, -dikace, -diskrece, -dispozice; inter-dikt, -ference, -jekce, -punkce, -val, -mezzo; kon-cen-trace, -fekce, -fese, -flikt, -kretizace, -solidace; kontra-bas, -dikce, -punkt, -revoluce, -špionáž; para-bola, -digma, -dentóza, -lýza, -zit; per-forace, -spektiva, -sekuce; re-akce, -cenze, -cept, -ferát, -forma, -kreace.

Zde všude — a v řadě případů obdobných — se internacionální předpony zřetelně vyčleňují, i když jejich funkčně významový vztah k ostat[172]ku slova nemusí sám být zcela jasný. V některých případech můžeme taková slova i v rámci naší slovotvorné soustavy chápat jako utvořená od cizího slova základového cizí předponou: srov. např. demokratický — antidemokratický, harmonie — disharmonie, chronický — diachronický, geneze — epigeneze, dispozice — indispozice, nacionální — internacionální, text — kontext, revoluce — kontrarevoluce, fráze — parafráze, akutní — subakutní, akce — reakce. V jiných případech tomu tak není. Z hlediska češtiny nedá se utvořit slovo cizí předponou od nějakého (cizího) slova základového, ať již proto, že takové slovo do češtiny přejato nebylo (nebo aspoň není obvyklé) — máme např. parabola apod. hyperbola, ale žádné bola — anebo takovému spojení brání důvody významové: vedle diagram, epigram, anagram máme sice i prosté gram, a na něm založená slova miligram, dekagram, kilogram atd., ale jeho (přenesený) význam (váhové jednotky) nám dnes nedovoluje přímé spojení se slovy s předponou. I v těchto případech se však předpony zřetelně vyčleňují, na základě analogie a na základě konfrontace slov s různými předponami (jako parabola — hyperbola), a jejich identifikace zesiluje ráz cizosti u takových slov.

Stejnou úlohu výrazných ukazatelů mají i cizí přípony. Z velkého množství substantivních přípon cizího původu a hodnocených dosud jako cizí uveďme si aspoň ty nejčastější.

Internacionální charakter mají např. mužské přípony podstatných jmen činitelských -ant a -ent (srov. slova jako aspirant, formant a na druhé straně konkurent, disponent), -or, -tor, -átor, a -itor (kontrolor, investor, kompresor, inspektor, reaktor, agitátor, propagátor, recitátor, monitor, auditor), popř. -ista (tankista, hokejista), souvztažné přípony -ik a -ika, vytvářející názvy odborníků, pěstitelů určitého oboru a příslušných oborů (matematik — matematika, numismatik — numismatika, heraldik — heraldika), -ista a -ismus, označující stoupence, přívržence určitého směru, hnutí a směr sám (socialista — socialismus, rasista — rasismus, pesimista — pesimismus), přípona -ce a její rozšířené varianty -ace a -ice se základním významem dějovým (funkce, inspekce, agitace, propagace, ventilace, kondice, definice) a -tura s variantami -atura, -itura (kultura, literatura, politura) a mnohé další.

Z přípon germánsko-románských uveďme si aspoň -er u převzatých jmen osob (činitelů) i nástrojů, jako dispečer, boxer, sprinter, manažer, a -ér v téže platnosti: aranžér, montér, reportér, transportér.

Také tyto přípony zřetelně signalizují cizost příslušných slov. Tuto svou schopnost si slovotvorné prvky uchovávají díky tomu, že se přejí[173]mají do češtiny zpravidla beze změny nebo jen s takovými úpravami, které zcela nesetřely jejich zvukový charakter.

Jen zřídka dochází k takovým úpravám cizích slovotvorných prostředků, které je sbližují s domácími: např. laboratoř, konservatoř s příponou -z pův. -órium (srov. -ař/ář: písař, kovář)[2]; nebo starší arcivévoda, arcikněz, arcibiskup, arcidílo s předponou arci- z pův. středolat. archi- (srov. arcikacíř, arcibídák).[3]

Cizost jmen podstatných se tedy pociťuje nejvíce a jejich adaptace se omezuje — nehledíme-li k nezbytné záměně hlásek, které čeština nemá, hláskami příbuznými, popř. k více či méně pronikavé úpravě pravopisné — zpravidla pouze na zařazení k některému z domácích tvaroslovných, skloňovacích vzorů a podvzorů.

S tímto tvaroslovným zařazením jde někdy ovšem ruku v ruce i úprava zakončení slova, tedy jeho vnější formy, ať už jde

a) o skutečnou (slovotvornou) příponu, jako třeba v jménech na -ce: koncentrace, funkce, justice apod. (zde z původ. lat. -tio), ve jménech na -ze, -se: revize, komise (z lat. -sio, -ssio), na -ta, popř. -t: tangenta z lat. tangens podle nepřímých pádů, srov. gen. -nt-is, detergent z lat. detergens, gen. -nt-is, -ida: gastritida, bronchitida z řec. -itis, podle nepřímých pádů, srov gen. -tid-os[4], nebo

b) o pouhé zakončení; zejména často se vypouští zakončení nom. sg. mužských podstatných jmen lat. na -us a středních lat. na -um (řidčeji zakončení odpovídajících podob řec. na -os a -on): paragraf, z lat. paragraphus, triumf z triumphus, instrument z instrumentum, protokol z protocollum, recept z receptum; Homér z řec. Homéros (u jmen jiných původní zakončení v nom. resp. ak. sg. zůstává: globus, cirkus, socialismus, album, datum, tvary ostatních pádů však vycházejí z podoby kmenové, např. instr. socialismem, nom., ak., pl. alba; u dalších [174]se naopak zakončení nom. sg. přehodnotilo v slovotvornou příponu: kubus, gen. kubusu, korpus, gen. korpusu, epos, gen. eposu, chaos, gen. chaosu; stadión, gen. stadiónu, elektron, gen. elektronu).

Dosti často se cizí zakončení zaměňuje domácím, zejm. v žen. rodě — zakončení na -a je produktivní a často dochází v tomto směru k adaptacím: čokoláda, barikáda, majonéza, adresa z franc. podob na (němé) -e, přes něm. -e [e], univerzita z lat. universitas, nekróza, řec. nekrósis aj., ale jsou i příklady opačné: program, systém z řec. programma, systema. Pravidlem dochází k úpravě řec. zakončení -ia na -ie: ekonomie, symfonie, kategorie atd.

Ale většina přejatých jmen podstatných zůstává co do vlastního slovotvorného hlediska a formy nepřizpůsobena, zachovává si své osobité slovotorné rysy, odlišující je od jmen domácích.

Poněkud odchylná je slovotvorná charakteristika cizích sloves; v jejich vnější slovotvorné podobě se adaptace projevuje výrazněji, takže se hranice mezi slovesy domácími a cizími u některých typů do jisté míry stírá. Všechna přejatá slovesa se jednotně včleňují do české tvaroslovné soustavy: nepřejímají se celé podoby infinitivní (a teprve ne tvary finitní, určité), nýbrž pouze slovesné kmeny a ty se pak zařazují do 6. třídy slovesné (podle kmene minulého) a ve shodě s tím dostávají v infinitivu třídní příponu -ova-t, jako česká slovesa vzoru „kupovat“ (a v ostatních tvarech se časují podle tohoto vzoru).

Srov. např.: agitovat, analyzovat, balancovat, cenzurovat, dimenzovat, eskontovat, fluktuovat, garantovat, havarovat, ilustrovat, kalkulovat, legitimovat, mentorovat, normovat, operovat, penzionovat, rafinovat, riskovat, sabotovat, sportovat, telefonovat, transportovat, uzurpovat, vetovat.

Do téže slovesné třídy patří však i četná odvozená slovesa domácí, u nichž kmenová přípona mluvnická -ova-t funguje druhotně v úloze slovotvorné, srov. např. bojovat, účtovat, bubnovat, učitelovat apod. To pak vede, jak ukazují třeba významově paralelní dvojice typu bojovat — sportovat, účtovat — normovat, bubnovat — telefonovat, učitelovat — mentorovat, dýhovat — asfaltovat aj., k tomu, že mnohá z cizích sloves (sportovat, normovat, telefonovat, mentorovat, asfaltovat) se mohou pojímat také jako odvozená od cizího základu v rámci domácí slovotvorné soustavy, tedy vlastně nikoli už jako prostě přejatá a tvaroslovně zařazená, nýbrž jako skutečně v češtině utvořená. (Takto jednoznačně se pojímají i slovesa typu znervóznit, zkvalitnit, zintenzivnit, tvořená — podobně jako domácí zneklidnit apod. — předponou z- [175]a mluvnickou kmenovou příponou -i-t od již adaptovaného jména přídavného). Zřídka se cizí, německá, ale značně už zdomácnělá slovesa přejímají do vzorů „prosit“ a „dělat“: hýřit, trefit, blikat, couvat.

Příznakem výraznějšího přizpůsobování mnohých sloves s cizím základem domácí slovotvorné soustavě je také tato okolnost: Přejatá slovesa nejsou vidově jednoznačně zařazena, mají obouvidý (resp. co do vidu neutrální) charakter a teprve při větší míře zdomácnění se vidově diferencují, a to tak, že se jen příponou adaptovaná slovesa hodnotí jako pouze nedokonavá a k nim se pomocí domácích předpon (řidčeji perfektivizující přípony -nu(t) přitváří dokonavý protějšek: srov. např. cenzurovat — zcenzurovat, normovat — znormovat, planýrovat — zplanýrovat, kódovat — zakódovat, popř. — ojediněle — hovor. risknout (k riskovat), trumfnout (k trumfovat), tipnout (k tipovat). Vedle těchto ryze vidových formantů se valná část cizích sloves spojuje i s domácími formanty obměňujícími lexikální význam slovesa, např. poddimenzovat, nastylizovat, předkalkulovat, přeorganizovat, vyoperovat, odkomandovat, zamontovat, prokomponovat, dobetonovat, zasportovat (si), přivulkanizovat, prokonzultovat ap. Naproti tomu je v češtině poměrně nízký počet sloves s předponami cizími (internacionálními) typu kolaborovat, exhumovat, transformovat, subskribovat; frekventovanější jsou jen slovesa s cizími předponami de- a re-, která v některých případech můžeme i v rámci naší slovotvorné soustastavy chápat jako utvořená od cizího slova základového cizí předponou: kódovat — dekódovat, centralizovat — decentralizovat, mobilizovat — demobilizovat, popř. katolizovat — rekatolizovat, krystalizovat — rekrystalizovat atp.

Nicméně značná část přejatých sloves si zachovává svou cizost, nespojuje se s domácími formanty obměňujícími lexikální význam, ani nevytváří vidové dvojice. Tak bez vidového protějšku jsou i některá slovesa značně frekventovaná, např. havarovat, ilustrovat, informovat, legitimovat ap.

Významným rysem slovotvorné cizosti přejatých sloves je i ta skutečnost, že se od nich, pokud označují složitější, intelektuální nebo vůbec nekonkrétní činnost, netvoří přídavná jména účelová příponou -c(í). Rys cizosti je pak podtržen u těch sloves, u nichž před mluvnickou příponou domácí předchází také ještě slovotvorná přípona cizí. Tak četná slovesa, především ta, která prošla prostřednictvím francouzským, mají ještě slovotvornou příponu -iz- (mívají většinou význam ‚(u)činit nějakým nebo něčím‘), srov. absolutizovat, bagatelizovat, [176]civilizovat, demoralizovat, egalizovat, formalizovat, galvanizovat, hypnotizovat, imunizovat, kolonizovat, legalizovat, motorizovat, normalizovat, opalizovat, pasterizovat, racionalizovat, socializovat, terorizovat, valorizovat. U několika málo sloves přejatých do češtiny z němčiny nebo prostřednictvím německým a náležejících k hovorové vrstvě jazyka je pak před mluvnickou příponou -ova-t slovotvorná přípona -ír/ýr-: fantazírovat, forsírovat, frizírovat, kašírovat, kopírovat, kurýrovat, masírovat, radýrovat, režírovat, pikýrovat, planýrovat, sekýrovat, servírovat, špacírovat aj.

O cizích přídavných jménech můžeme v češtině mluvit jen podmíněně. Nejen že se přídavná jména, jsou-li jako celek přejata z některého cizího jazyka, adaptují ještě pronikavěji než slovesa, a to netoliko prostředky mluvnickými, ale přímo slovotvornými (příponami -n(í) a -ick(ý)), ale navíc se v češtině příd. jména s cizími základy přímo tvoří (od jmen podstatných, sloves i jmen přídavných), a to v podstatě týmž způsobem a týmiž prostředky — jen poněkud zredukovanými —, jako se tvoří přídavná jména domácí.

Tak se v češtině soubor přídavných jmen, která ve svém základu mají cizí (přejatý) prvek, váže jednak na cizí (zprav. mezinárodní) slovní zásobu a její způsoby a prostředky tvoření, jednak na slovotvorný systém přídavných jmen domácích. Tato podvojnost a přechodný ráz kategorie adjektiv má za následek i nestabilnost, variabilitu souboru, popř. jednotlivých výrazů. Vazba jistých afixů na typy základů je dána jen rámcově, takže umožňuje existenci variant a dublet.

Daleko nejčastěji se cizí přídavná jména nejrůznějších typů počešťují domácí slovotvornou příponou -ní, jako apartní, bizarní, externí, fádní, moderní, korektní apod. Nezřídka předchází před touto domácí příponou ještě slovotvorná přípona cizí. Tak např. se často i v počeštěných adjektivech opakují tyto morfémy charakteristické pro cizí adjektiva: -ál- (-uál-, -iál-): centrální, normální; aktuální, sexuální; oficiální, speciální; -il-: agilní, civilní, sterilní; -bil-: mobilní, labilní, stabilní; -án- (-én-): humánní, spontánní, mondénní; -ant-: elegantní, riskantní; -ent-: decentní, impotentní; -ár-: primární, legendární, vulgární; -ér- ležérní, prekérní, řidč. primérní; -esk-: pitoreskní, romaneskní; -or-: iluzorní, provizorní; -át-: adekvátní, obligátní, separátní; -iv- (-ív-): aktivní, efektivní, pasívní; -óz- (-éz-): nervózní, monstrózní, grandiózní/grandiézní, pompézní. Mnohem řidčeji plní tuto zdomácňující úlohu přípona -ný, reálný (zast. řidč. abstraktný, sociálný aj.).

[177]Přejatá přídavná jména počeštěná příponou -ní se liší od jmen odvozených touž příponou na domácí půdě (viz dále) poměrně výrazně, a to nejen znaky formálními, uvedeným souborem cizích morfémů před vlastní příponou předcházejících a zpravidla i tím, že v češtině neexistuje k přejatým adjektivům příslušné slovo, které by mohlo být chápáno jako základ odvození (tzn. že se takové adjektivum už z formálního hlediska chápe jako primární, neodvozené), ale často i znaky významovými. Ve valné většině jde o přídavná jména jakostní, kvalitativní, anebo alespoň snadno nabývající hodnotících významů, která lze např. stupňovat, kdežto při vlastním odvozování se tvoří zpravidla adjektiva ryze vztahová. Tak se např. liší přejatá adjektiva tolerantní, evidentní, potentní, relativní, emocionální, instruktivní, negativní, variabilní od odvozených adjektiv toleranční, evidenční, potenční, relační, emoční, instrukční, instruktážní, negační, variační, tvořených od substantiv na -ce (tolerance apod.).

Druhou adaptační příponou -(i)cký počešťujeme zpravidla jen jeden typ cizích přídavných jmen, který má v řečtině příponu -ikos, v latině -icus, ve francouzštině -ique, v angličtině -ic(al), v němčině -isch. Primárních, neodvozených adjektiv tohoto typu (tj. i s jakostním, hodnotícím významem) je však v češtině značně menší počet, např. autentický, archaický, dynamický, energický, exotický, chronický, identický, lakonický, organický, plastický, toxický, typický apod.

Hranice mezi přídavnými jmény do češtiny přejatými (a počeštěnými příponou -ický) na straně jedné a v češtině touž příponou odvozenými na straně druhé není již zdaleka tak výrazná jako u adjektiv na -ní. Je to z několika důvodů. Primárních, nebo alespoň nemotivovaných adjektiv tohoto typu je v češtině, jak jsme již řekli, poměrně málo. Značnou část adjektiv zakončených na -ický můžeme opřít o cizí podstatné jméno převzaté a v češtině užívané, takže je také chápeme jako v češtině utvořené. Přispívá k tomu vazba dané přípony na určité typy přejatých podstatných jmen, např. na jména zakončená na -ika (popř. i souvztažná se jmény osob na -ik nebo na -a aj.): atletika, dynamika, kosmonautika, logika/logik, turistika/turista; dále na -ismus (popř. souvztažná se jmény osob na -ista): formalismus, humanismus, atavismus, na -ie (popř. souvztažná se jmény osob na -ik 0 aj.): chemie, akademie, filozofie, geometrie, jakož i na -ma (popř. souvztažná se jmény na -ik): drama, astma, schéma, na -us, popř. -os: cyklus, kosmos; na -sa (-za) a -se (-ze) (souvztažná se jmény osob na -ik): analýza, geneze, skepse, praxe apod.

[178]Protože při odvozování příd. jmen od domácích slov typu dělník — dělnický, básník — básnický dává přípona -ský (učitel — učitelský, masér — masérský) po hláskové podobě se zakončením základu na -ík zakončení na -ický, lze podobným způsobem chápat i odvozování adjektiv od jmen cizích zakončených na -ik(a) (např. bolševik — bolševický ap.). Ovšem taková přídavná jména, k nimž nemáme v češtině podstatné jméno takto, tj. na -ik(a), zakončené, např. telefonický, optimistický, realistický, demokratický, aromatický aj., nelze chápat jako odvozená příponou -ský (s příslušnou alternací). V takových případech je ovšem nutné počítat s obojí (paralelní) funkcí formantu -ický, tj. jak s touto funkcí adaptační, tak i s funkcí slovotvorně odvozovací. Tento druhý způsob chápání je podepřen zejména výrazy jako drogistický, gážistický, tankistický aj., tj. přídavnými jmény výrazně odvozenými příponou -ický (od jmen na -ista) až v češtině.

A konečně k stírání hranice přispívá i stránka významová: jména na -ický jsou jak charakteru jakostního s různým stupněm hodnotících odstínů (srov. energický, typický, plastický), tak i ryze vztahového (matematický, kosmonautický, geografický, kalorický, tematický). Nezřídka je lze však chápat obojím způsobem, např. dramatický, schematický, systematický, problematický, kategorický, taktický, akrobatický, demokratický, aristokratický, rytmický, praktický apod.

Oba uvedené typy přídavných jmen na -ní a -ický představují vlastně různý stupeň přizpůsobení cizích jmen systému, který existuje v češtině. Jména nepřizpůsobená, která čeština ponechává bez jakékoli slovotvorné a tvaroslovné adaptace, jsou vlastně jen výjimkou. Patří sem několik nesklonných jmen vlastních jazyku hovorovému, jako prima, extra, fajn, blond, lila, běž, khaki aj., popř. ojedinělé výrazy odborné jako brutto, netto aj.

Vedle toho se vztahová adjektiva (s cizím základem) v češtině tvoří přímo, a to týmiž prostředky jako vztahová přídavná jména domácí, např. od cizích podstatných jmen: příponou od jmen zvířat (gazelí, mamutí jako opičí, příponami -ův a -ský od jmen osob (dispečerův/dispečerský, aspirantův/aspirantský, jako učitelův/učitelský), od jmen místních příponami -ní, -ový (od některých jmen obecných: archívní, muzejní, parlamentní, univerzitní, internátní, suterénní, lazaretní, laboratorní, metropolní podobně jako školní; plážový, plantážový/-ní, garážový jako bytový), a od všech jmen vlastních příponou -ský (oxfordský, sicilský jako pražský); od cizích jmen věcných a abstraktních se tvoří adjektiva (nepočítáme-li již zmíněnou příponu -ický) příponami –ní [179]a -ový, jejichž distribuce se zhruba řídí podobnými tendencemi jako u jmen domácích[5]: tak příponou -ní se pravidelně odvozují zejména přídavná jména od cizích podst. jmen dějových jako konkursní, kontrolní, debatní, a to zejména také zakončených na -ce (revoluční, evidenční), na -se/-ze (diskusní, recenzní), na -ura (cenzurní, drezúrní) a na -áž (montážní, instruktážní), a také od jmen vlastnosti zakončených na -ita (humanitní, kapacitní, intenzitní), od jmen institucí na -át (konzulátní, rektorátní) a od některých dalších významových (i formálních) skupin jmen. Naproti tomu příponou -ový se odvozují příd. jména spíše od cizích jmen konkrétních (turbínový, gramofonový, pyžamový, hotelový atd.).

Obraz přídavných jmen přejatých a adaptovaných, popř. v češtině z cizích podstatných jmen odvozených by nebyl úplný, kdybychom nenaznačili i některé typy jejich variant a dublet. Formální dvojí (i několikeré) podoby adjektiva vztahující se k témuž (cizímu) základu mají ovšem nezřídka odraz sémantický, a to nejen v různém lexikálním (věcném) významu jednotlivých podob, nýbrž a zejména v té sémantické charakteristice, která je pro přídavná jména příznačná, totiž zda obsahují příznak jakostní, hodnotící (s možností stupňování příznaku), či nikoli.

Tak především kolísá způsob adaptování příponou -ní a -ický, a to bez výraznějšího významového rozlišení: efemérní — efemerický, fotogenní — fotogenický, homogenní — homogenický; obdobně to platí i pro adjektiva s uvedenými příponami, která můžeme chápat i jako odvozená: epizodní — epizodický, telefonní — telefonický, telegrafní — telegrafický, kvadrátní — kvadratický, kosmopolitní — kosmopolitický ap.

Hojné jsou dvojice adjektiv adaptovaných (popř. odvozených) příponou -ní, v nichž jednoho z členů předchází před -ní ještě cizí slovotvorná přípona: impulzívní — impulsní, reflexívní — reflexní, expanzívní — expanzní, paradoxální — paradoxní, strukturální — strukturní, normální — noremní, titulární — titulní, popř. i obligatorní (s dvojí cizí příponou: -at- a -or-) — obligátní (s jednou příponou). Přídavná jména uvedená na prvním místě mají zpravidla charakter jakostní, kdežto adjektiva bez cizí slovotvorné přípony bývají ryze vztahová a chápou se spíše jako odvozená v češtině (srov. i alternaci typu vkladné -e- u přídavného jména noremní, příznačnou pro slova domácí).

[180]Bez výrazného významového rozlišení jsou četné dvojice výrazů zakončených příponami -ní a -ový: barokní — barokový, automobilní — automobilový, anténní — anténový, patentní — patentový, materiální — materiálový, rajonní — rajónový, popř. s cizí slovotvornou příponou před -ní: zonální — zónový, semestrální — semestrový, sufixální — sufixový, planetární — planetový ap. Jen zřídka je první člen, tj. adjektivum na -ní, charakterizován větší či menší mírou hodnotícího příznaku: charakterní proti charakterový, konfliktní proti konfliktový, programní proti programový.

U dvojic s variantními podobami na -ický a -ový je už sémantické odlišení významnější. Kdežto jména na -ový jsou jen vztahová, jména na -ický bývají i hodnotící, jakostní, např. organický — orgánový, symbolický — symbolový, typický — typový, eliptický — elipsový, magnetický — magnetový. Neplatí to však obecně, jsou i dvojice bez tohoto rozdílu, např. motorický — motorový, atomický — atomový, metrický — metrový, popř. morfematický — morfémový aj.

Ojediněle se vyskytují i varianty přídavných jmen typu kandidátský — kandidátní, oponentský — oponentní, které se hlásí jako k slovotvornému základu ke jménům osob a kde se jeví jako primární podoba na -ský (srov. i šoférský, debutantský, renegátský aj.); variantní podoba na -ní je zřejmě od jmen typu advokátní, vztahující se nejen ke jménu osoby (advokát), ale i oboru (advokacie).

Některá přídavná jména mají i tři a více podob, které však bývají někdy významově, slohově a popř. i frekvenčně odlišeny, např. alkoholní — alkoholický — alkoholový, monolitní — monolitický — monolitový, normální — noremní — normový, procentní — procentuální procentový — procentický, momentální — momentní — momentový, fonematický — fonemický — fonémový atpod. (Zcela stranou necháváme dvojice, které se liší slovotvorným základem, jako např. taktní — taktický, projekční — projektový, dekorativní — dekorační, destruktivní — destrukční aj.).[6]

Tvoření přídavných jmen od přejatých sloves se omezuje na typy, které jsou nejproduktivnější i u jmen domácích vzoru „kupuje“, tj. např. sportující, diskutující jako pracující; cenzurovaný, ilustrovaný jako obalovaný; formalizovatelný jako spojovatelný; o omezeních při tvoření účelových adjektiv na -cí jsme již mluvili. Od přídavných jmen přejatých (nebo i odvozených), pokud vyjadřují vlastnost, se běžně [181]tvoří i komparativy, jako normálnější, archaičtější apod., netvoří se však od nich nová příd. jména vyjadřující různou míru vlastnosti. Tento stav dokreslují i slovotvorné schopnosti cizích adaptovaných (i odvozených) adjektiv spojovat se s předponami. Vyžadují-li to vyjadřovací potřeby, lze je při splnění podmínek významových spojovat i s produktivními předponami domácími. Nejběžněji se ovšem vyskytuje záporová předpona ne- (neaktuální, nesportovní) a předpona nej- (připojovaná k 2. stupni) vyjadřující superlativ (nejstabilnější, nejtypičtější); časté jsou však i jiné předpony (z původních předložek), např. bezkonfliktní, bezmotorový, meziparlamentní, meziplanetární, mimoekonomický, mimogalaktický, nadnormální, nadlimitní, porevoluční, posezónní, podnormativní, podtitulní, protifašistický, protidemokratický, předkrizový aj. Naproti tomu spojování s cizími předponami je více omezeno; jako odvozená v rámci naší slovotvorné soustavy můžeme chápat příd. jména s předponou anti- (antifašistický, antihistorický — tu je vždy možno užít i domácí předpony proti-), inter- (internacionální, intersexuální), popř. i kontra- (kontrarevoluční) a dále s hodnotícími předponami hyper- (hypermoderní, hyperkritický), ultra- (ultrareakční, ultraradikální, srov. i ultrakrátký, ultrapravicový) a popř. i super- (supersenzitivní). Ostatní předponová adjektiva chápeme zpravidla tak, jako by byla přejata jako celek nebo odvozena z předponových substantiv, např. asymetrický, anorganický, impotentní, intolerantní, disfunkční, koaxiální, koncetrický, reakční, reprodukční, subakutní.

Pokud jde o příslovce, obecně se nepřejímají. Výjimky, jako respektive, plus, minus, fajn, pel-mel, jsou nečetné. Cizí příslovce souvztažná s přídavnými jmény se v češtině tlumočí příslovci utvořenými na domácí půdě od přejatých (popř. odvozených) jmen přídavných. Tedy: komický — komicky, notorický — notoricky, korektní — korektně, primární — primárně, normální — normálně, popř. etážový — etážově. Celková slovotvorná charakteristika, např. i co do spojování s předponami, vyplývá tedy z charakteristiky přídavných jmen.

Vedle typických, základních slovotvorných (odvozovacích) prostředků, rozšiřujících slovní základ (slovotvorných předpon a přípon), patří k charakteristice přejatých slov v češtině i některé slovotvorné prostředky druhotné, průvodní, s nimiž se v domácí slovní zásobě nesetkáváme. Jsou to především některá neobvyklá střídání hlásek, jimiž se slovo odvozené liší od slova základového, např. z (s) — t: poezie — poeta, poetický; c — t: demokracie — demokratický; k — g: funkce — fungovat, reakce — reagovat; b — p: absorbovat — absorpce; k — h: [182]kontrakt — kontrahovat apod., dále n — 0 (podoby s nazálním infixem a bez něho): fingovat — fikce, restringovat — restrikce.

Zvláštní postavení cizích slov v české slovní zásobě se projevuje i tím, že pokud se taková slova stávají základy dalšího (příponového) odvozování, dává se přitom jednoznačně přednost odvozovacím prostředkům cizím. Srov. např. paralelní řady se základem domácím a cizím: národ — (národní) znárodnit — znárodnění, ale demokracie — (demokratický) demokratizovat — demokratizace nebo šířit — šíření — šiřitel, ale propagovat — propagace — propagátor (vedle propagovat — propaganda — propagandista). Neplatí to však v plné míře o odvozování předponovém, zvláště u sloves a přídavných jmen, kde se v hojné míře využívá i předpon domácích (viz výše).

Také u slov složených jsou to vesměs jen jejich jednotlivé složky, tj. první nebo druhé části složenin, na jejichž podkladě se slova takto utvořená ozřejmují v češtině jako cizí. Jinak se totiž skládání slov z českých základů v zásadě neliší od skládání ze základů cizích kvalitativně, tj. jinými způsoby a typy tvoření, ale spíše kvantitativně. Je např. zajímavé, že velká většina složených slov z řeckolatinských základů se vyznačuje týmž formálním příznakem jako složená slova česká (a vůbec slovanská) — spojovacím vokálem -o- mezi oběma složkami, plnícím úlohu tzv. interfixu. (Od původu tu jde o převládající kmenový příznak, téma, u jmen podstatných a přídavných.) Srov. např. paralelní a i co do významu obdobně tvořené dvojice výrazu cizího a domácího: terminologie — názvosloví, bibliofil — knihomil, germanofob — stávkokaz, chronometr — časoměr, fotograf — dálnopis, demokracie — lidovláda; autonomie — samospráva. Cizí kompozita se však skládají i ze tří složek, např. elektrokardiogram, trigonometr, radiomagnetofon, což u složených slov domácích je velmi řídké (červenomodrobílý). (Mezinárodní odborné názvosloví, např. chemické, vytváří ovšem pro své specifické vyjadřovací potřeby i rozsáhlejší složeniny, kombinované popř. se značkami, zkratkami, ciframi atp.)

U cizích, zejména mezinárodních slov je skládání daleko častější, produktivnější a také jednotlivé části složenin se hojněji u různých slov opakují, mají větší stupeň funkčního zatížení než obdobné komponenty domácí. Srov. např. velký počet složenin s první částí cizího slova aero-, jako aerodrom, aerodynamika, aeroklub, aerolinie, aeromechanika, aeroplán, aerosol, aerostat, aerotechnika a m. j., a naproti tomu značně menší využití v složeninách první části vzducho- (vzducholoď, vzduchoplavba, vzduchoprázdný, vzduchotechnik, vzduchotěsný). Podobně je [183]tomu i s druhými částmi složenin, srov. např. hojnější využití cizího komponentu -logie (morfologie, zoologie, antropologie, mineralogie, psychologie, farmakologie atp.) proti domácímu komponentu -sloví (tvarosloví, dušesloví).

Také počet cizích základů, které vstupují do složených slov, je větší než počet základů domácích, např. se v češtině nevyskytují složená slova s první částí „rozhlaso-“, ale máme velký počet složenin s první částí rádio-; u druhých částí mohou sloužit jako obdobný příklad časté složeniny s -téka (bibliotéka, glyptotéka, diskotéka aj.) a naproti tomu skutečnost, že se nevyskytují složená slova s druhou částí na -„sbírka“, -„soubor“. Značný počet prvků, které se ve složeninách pociťovaných jako cizí vyskytují, nemá ovšem vůbec domácí ekvivalent, např. elektro-, foto-, gramo-, kino-, magneto-, techno-, a proto tyto cizí základy zastupují ve složeninách prvky domácí a nezřídka se spojují s druhými částmi vytvářenými slovy domácími, např. elektroléčba, fotobuňka, gramoměnič, kinoslužba, fotokulomet ap.

[…]

A konečně je tu ta závažná okolnost, že se mnohé části cizích složených slov nevyskytují v češtině jako slova samostatná, nýbrž vystupují právě jen ve složeninách: srov. např. filozofie, vlastně „láska k moudrosti“, hypnologie „nauka o spánku“, monogamie „jednosňatečnost“, leukémie „bělokrevnost“, androgyn „muž—žena“ (tj. kdo má obojí pohlaví, jinak též hermafrodit, spojující jména Herma a Afrodity), hepatolit „jaterní kámen“ apod. Že jde o slovo složené, a nikoli odvozené, si uvědomujeme jen z hlediska významu (a nikoli formy), a to na pozadí českých ekvivalentů některého z řady výrazů, v nichž se dané prvky uplatňují: např. že jsou složenými, a nikoli odvozenými výrazy slova mikrofilm n. mikrobus, si ozřejmujeme na pozadí toho, že slovo s obdobnou první částí mikro-, tj. mikroskop, má jako ekvivalent domácí složené slovo drobnohled. Vědomí relativní autonomnosti jednotlivých složek složených cizích slov je podporováno často i tím, že některé takové složky stávají v různých slovech na různých místech, tj. v platnosti členu určovaného i členu určujícího (srov. např. filozofie, filatelie aj. proti bibliofilie, anemofilie aj.; monolit, chryzolit, lepidolit aj. proti litosféra, litografie aj.).

Nelze ovšem popřít, že právě okolnost, že složka kompozita v češtině jako samostatné slovo chybí, přispívá k tomu, že se takové útvary někdy chápou jako odvozené. To vše vytváří specifické postavení cizích složených slov, pokud je ještě jako strukturovaná pociťujeme: hranice mezi slovotvornou strukturou složeniny a odvozeniny se stírá a [184]jednotlivé složky snáze nabývají charakteru odvozovacích afixů, přípon, popř. předpon. To se týká např. prvků jako makro- (-molekula, -kosmos), mikro- (-bus, -film), tele- (-vize, -objektiv), tacho- (-metr), bi- (-cykl) apod. Značně větší počet takových prvků je v druhých částech složenin, např. -fil (bibliofil, diskofil), -nom (astronom, ekonom), -log (katalog, nekrolog), -for (semafor, termofor), -urg (chirurg, demiurg), -fikace (specifikace, bonifikace) aj.

Vedle uvedených složených slov, v nichž lze řeckolatinský základ přímo identifikovat, třebaže většina těchto slov vznikla v novější době jako mezinárodní výrazy umělé (zpravidla však zemi, kde byla vytvořena, neprozrazují), užívá se v češtině i v jiných evropských jazycích kompozit, jejichž prvky nelze přímo z řeckolatinského základu odvodit. Patří sem např. složeniny, které se chápou jako anglické, s druhou částí na -bus (autobus, trolejbus, minibus, bibliobus, kosmobus, hydrobus), -dozer (buldozer, angledozer), -bal (fotbal, basketbal, srov. i nohejbal), -man/-men (rekordman, superman, sportsmen, byznysmen); -stor (tranzistor, termistor, tyristor, rezistor, pozistor, varistor, senzistor — pojmenování obvodů a prvků v elektrotechnice), v novější době i -tel (hotel, motel, botel, rotel) apod.

Vidíme tedy, že i po stránce slovotvorné tvoří cizí slova v české slovní zásobě jakýsi stát ve státě, oblast, pro niž platí zčásti jiné zákonitosti než pro slova domácí. Jak jsme už naznačili, čeština patří k jazykům, které nepřiznávají přejatým slovům domovské právo jen tak lehce. Nejsnáze vstřebává do sebe z hlediska slovotvorného jména přídavná a částečně i slovesa. Naproti tomu přizpůsobování, asimilace podstatných jmen je spojeno s obtížemi. Ty jsou patrné v „obtížnějším“ spojování slovotvorných prvků cizích slov s prvky domácími a dále v tom, že při tvoření slov jdou tu vlastně paralelně vedle sebe dva systémy, domácí a cizí, které se prakticky jen dotýkají a jen ve velmi malé míře prostupují.

Teprve, když nějaké slovo prověří delší doba, získává jistý nárok na to, aby bylo přijato do národního jazyka jako jeho plnoprávný prvek a splynulo tak se slovy domácími. Taková slova jako košile, kabát, klobouk nebo opět kostel, kněz, kříž asimilovala se za staletí natolik, že si jejich cizí původ už vůbec neuvědomujeme.

Naproti tomu cizí slova později přejatá a zejména cizí slova mezinárodní z řeckolatinských základů si podržují v češtině své cizí rysy; částečná asimilace se tu týká vlastně jen jejich výslovnosti, pravopisu a ovšem jejich začlenění do české tvaroslovné soustavy. Jejich zvu[185]kový sklad a jejich slovotvorná stavba zůstávají však v zásadě nedotčeny.

Slovotvornou charakteristiku cizích slov jsme mohli podat jen rámcově, v hlavních rysech bez některých podrobností (a také ovšem bez důkladné exemplifikace). Nicméně i tak může být jistým vodítkem při adaptování cizích slov a popř. i pro tvoření slov z cizích prvků v češtině.


[1] Podrobnější poučení viz v jednotlivých kapitolách Tvoření slov v češtině 2, Praha 1967.

[2] I tu jde sice o příponu cizího původu, a to z lat. -arius, přes staroněmecké -ári, hláskovým a zvláště slovotvorným vývojem však natolik zdomácnělou (spojuje se prakticky jen se základy domácími), že se její cizí původ vůbec necítí.

[3] Ještě řidčeji se slovotvorné prostředky cizího původu (nahodile) zcela shodují s prostředkem domácím, srov. např. cizí příponu -án ve slovech jako kastelán (z lat. castellanus), luterán (z lat. lutheranus) a domácí českou expresívní příponu jmen nositelů vlastností -án ve slovech jako dlouhán, velikán a touž příponu krátkou, jednak v mezinárodních názvech chemických sloučenin: metan, etan, propan, butan apod., jednak v českých názvech solí síran, uhličitan nebo ve jménech zhrubělých: copan, zoban atd.

[4] V obou posledních případech jde o jev charakteristický pro přejímání některých typů latinských a řeckých jmen. Při přejímání do češtiny vychází se nikoli z nominativu (jehož podoba bývá u těchto typů různými hláskovými změnami zjednodušená), nýbrž z podoby kmene tak, jak nezahaleně vystupuje v pádech ostatních.

[5] Srov. Vl. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, 1971, zejm. s. 116—119.

[6] Viz články A. Sticha v NŘ 52, 1969, s. 210 a v NŘ 58, 1975, s. 71.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 4, s. 169-185

Předchozí Marie Ludvíková: Konference na vývěskách?

Následující František Kopečný: Nový výměr nedokonavosti českých sloves?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1