Osobní jména v českém jazykovém systému

Miloslava Knappová

[Články]

(pdf)

-

Antroponymum, tj. (vlastní) osobní jméno, je základním prostředkem individualizace nějaké konkrétní osoby pomocí lingvistických kategorií typických pro jazyk, v němž se příslušného antroponyma užívá. V českém jazyce podobně jako i v mnoha jazycích dalších jsou jimi jazykové kategorie podstatného jména. Je to dáno skutečností, že antroponymy jsou pouze substantiva, popř. slova užívaná ve funkci substantiv (adjektivní příjmení Veselý, slovesné Nevím, větné Osolsobě). Vyplývá z toho, že jazyková výstavba a užití antroponym jsou v češtině podmíněny substantivním systémem českého jazyka, konkretizovaným v jednotlivých jazykových rovinách.

1. Jméno osobní vystupuje vždy jako substantivum konkrétní. V rovině gramatické se u něho uplatňují substantivní gramatické kategorie. Je to především kategorie životnosti. Gramatická kategorie mužského a ženského rodu se v češtině opírá — podobně jako v jiných jazycích — o přirozený rod pojmenovávaných jedinců. Pokud se antroponymy pojmenovávajícími osoby mužského rodu, např. příjmeními, stala (původní) apelativa ženského nebo středního rodu, přešla k rodu mužskému (ta švestka — ten Švestka, to stehno — ten Stehno) a stala se životnými. K rozlišování gramatické kategorie rodu napomáhá u základních podob rodných (křestních) jmen mužských a ženských povětšině též jejich rozdílné zakončení v 1. pádě. Pro ženská jména je typické zakončení na -a (Anna, Eliška), méně často na -e (Marie, Alice), ojediněle — u cizích jmen — na souhlásku (Ráchel, Dolores); u těch z nich, která jsou v češtině obvyklejší, vystupuje jako dubletní zakončení též -a (Dagmar i Dagmara, Karin i Karina). Pro mužská jména je naopak typické zakončení souhláskové; ze samohláskových se u nich objevuje zřídka -o (Ivo, Oto, Mirko, Bruno), ojediněle -e (Arne) nebo -a (Géza, Béla, Sáva). Mezi základními podobami jmen [226]byla z mimojazykových důvodů[1] oficiálně ponechána pouze dvě jména obourodá, která se v praxi na základě zakončení na -a jako obourodá již užívala, a to René a Nikola. S obourodostí se ve větší míře setkáváme jen u některých typů hypokoristických podob zakončených na -a (Stáňa), -ka (Jarka), -ča (Pepča), -da (Milda), -i/-y (Pepi, Tony). Situační kontext (rodinná ap. společensky uzavřené prostředí) při jejich užití zaručuje odpovídající rodovou identifikaci pojmenovávané osoby. Mezi hypokoristiky označujícími děti nebo mládež se v nářečích setkáváme též se zakončením typickým pro střední rod (mláďata), jímž je -e (Barče, Hanče); slouží k pojmenování děvčat.

Dodržování rodové gramatické kategorie je v spisovné češtině závazné i při užívání příjmení. Ženská příjmení se v češtině užívají vždy v přechýlené podobě,[2] a to bez ohledu na původ příjmení a na národnost jeho nositelky (Valentýna Nikolajevová-Těreškovová, Brigita Bardotová). Odvozovací přípona -ová se u ženského příjmení stala diferenciačním prvkem úřední jmenné soustavy. (Povinnost užívat ženské příjmení v přechýlené podobě je v ČSSR zakotvena i v zákoně o jméně a příjmení a v příslušných směrnicích jej vykládajících.) Z podoby příjmení tedy v češtině zpravidla poznáme pohlaví jeho nositele; výjimku tvoří pouze příjmení ve tvaru adjektiv měkkých (Dolejší, podobně i Kočí) a přivlastňovacích (Tomšů, Jakubův), jejichž zakončení je u apelativ obourodé. (O typu Dana Dvořáků, Dvořákovic viz dále.)

2. Kategorie mluvnického čísla vykazuje u českých antroponym — podobně jako i v jiných jazycích — jisté odlišnosti od obecných jmen životných. Protože antroponyma individualizují konkrétního jedince, primárně se jich užívá v čísle jednotném, které je pro ně základní a bezpříznakové. V plurálu se užívají pouze v případě nutnosti počítat osoby téhož jména (ve třídě bylo pět Martinů a tři Pavlové) nebo příjmení, což se vyskytuje poměrně sporadicky, popř. je jejich užití v plurálu podmíněno stylisticky (Puchmajerové — básníci rázu Puchmajerova). Příjmení vykazují ještě další zvláštnosti. U těch z nich, která jsou homonymní s apelativy životnými (Truhlář, Kuchař), se v nominativu plurálu objevuje pouze tzv. delší tvar na -ové, nikdy [227]tvar na -i (truhláři a truhlářové, ale jen Truhlářové, kuchaři a kuchařové, ale jen Kuchařové ap.). Rovněž užití plurálového tvaru na -ové je u příjmení poměrně řídké (bratři Pospíšilové).

Vedle tvaru na -ové se v nominativu plurálu užívá ještě tvaru na -ovi (Svobodovi, Novákovi), což je původem tvar zpodstatnělého posesívního adjektiva: Novákovi = Novákova rodina. Tvar na -ovi se jako plurálová koncovka vyskytuje i v paradigmatice apelativ (lékárníkovi, pekařovi). U vlastních jmen má však „čistě“ antroponymickou funkci; formálně je to plurál, kterého se užívá k označení speciální, příbuzenskými vztahy ohraničené skupiny lidí tvořících rodinu. Tvar Novákovi tedy označuje muže i ženy patřící do rodiny Novákovy, zatímco tvar Novákové pojmenovává dva nebo více mužů příjmení Novák, a to bez ohledu na jejich možné příbuzenské vztahy. Rodina jako celek se dále ještě v spisovné češtině označuje genitivem plurálu — rodina Novotných, Kočích (v nářečích je též Svobodů, Nováků), nářečně i pomocí patronymické přípony -ovic, označující příslušníky rodiny nebo šíře rodu (Svobodovic, Novákovic); uvedených typů zakončení se užívá i k označení jednotlivých příslušníků rodiny: Petr / Alena Nováků, Novákových, Novákovic.

3. Antroponyma se jako slova ohebná závazně skloňují, a to v souhlase se svým zakončením podle jednotlivých typů životných apelativních vzorů. Při přejímání jmen z cizích jazyků je v češtině nutné začlenit přejímaná antroponyma do českého tvaroslovného systému a přiřadit je podle zakončení k nějakému českému deklinačnímu vzoru tak, aby se dala bez potíží skloňovat.[3] Ženská rodná jména, jejichž zakončení ve výslovnosti neodpovídá žádnému českému ženskému skloňovacímu typu, se nejčastěji tvaroslovně počešťují přidáním ženské tvaroslovné koncovky -a (franc. Simone — česky Simona). Původní nesklonnost přetrvává u přejatých jmen ve spisovném jazyce jen výjimečně, a to zpravidla jako variantní možnost, např. u ženských jmen zakončených na souhlásku (Ester — 7. p. s Esterou i s Ester); je totiž běžné, že pod vlivem skloňování v běžně mluveném jazyce proniká ženské zakončení na -a do 1. pádu a je pak kodifikováno jako spisovné (Dagmar, nově i Dagmara). Při skloňování cizích příjmení vychází česká kodifikace primárně z jejich původní podoby vyslovované s přihlédnutím k jejich podobě psané: maď. Székely, vysl. [sékej] — 2. p. Székelye, Jókai [jókaji] — 2. p. Jókaiho, franc. [228]Maurois [moroa] — 2. p. Mauroise [moroaze], angl. Walpole [vólpoul] — 2. p. Walpolea [vólpoula].

U příjmení, která jsou v češtině homonymní s neživotnými apelativy, se objevují tvaroslovné odlišnosti: neživotné apelativum se skloňuje neživotně (suk — 2. p. suku), životné proprium životně (příjmení Suk — 2. p. Suka). Tento morfologický jev bývá provázen i odlišnostmi morfonologickými (mráz — 2. p. mrazu, příjmení Mráz — 2. p. Mráze). Tvaroslovné odlišnosti se objevují i u příjmení homonymních s životnými apelativy: příjmení Kníže — 2. p. Knížete, ale i Kníže (podle vzoru „soudce“), 3. p. Knížeti i Knížovi, Švec — 2. p. Ševce, ale i Švece ap.

4. Z hlediska slovotvorného lze v české antroponymické soustavě mluvit o samostatném, uceleném slovotvorném systému, vycházejícím z derivačních možností českého jazykového systému a stojícím na periférii jeho slovotvorného systému. Dochází k formování antroponymických slovotvorných typů, které tvoří třída jmen se stejným slovotvorným formantem (např. -da), připojovaným k odvozovacím základům náležejícím do jedné významové skupiny, např. mužských rodných jmen (hypokoristika Jenda, Tonda, Standa, Venda aj.).[4] Některé afixy, které se při odvozování antroponym uplatňují, se vyvinuly z apelativních slovotvorných prostředků a nabyly speciálního sémantického antroponymického významu: patří k nim např. přechylovací přípona -ová, která se vyvinula ze zakončení přídavného jména přivlastňovacího (Novákova žena → Nováková). Jak už bylo řečeno, vlastní jméno zakončené na -ová dnes v češtině vždy signalizuje, že jde o příjmení označující osobu ženského rodu. Některé sufixy specifické pro tvoření antroponym nemají u apelativ protějšky nebo jsou v této úloze užívány jen ojediněle, popř. jsou zabarveny stylově, jako např. -ch (Petr → Pech, kmotr → kmoch), -cha (píchat → Pícha; bratr → obecně expres. brácha), -chek (Václav → Vachek).[5]

Jsou ovšem i sufixy užívané jak pro tvoření apelativ, tak proprií, které mají stejný význam, např. zdrobňující (z rodných jmen se jimi tvoří hypokoristika, z nichž některá se stala příjmeními): -ek (ko[229]láč — koláček; Tomáš — Tomášek), -ík (orel — orlík; Pavel — Pavlík), -ka (ruka — ručka; Helena — Helenka), -ina (dívka — dívčina, Hana — Hanina), -íček, -ička (tatíček, babička — Jiříček, Janička), -unka (dcerunka, Věrunka) aj. U některých z uvedených přípon zdrobnělostní význam jak u antroponym, tak u obecných jmen slábne a slova se stávají neutrálními (ježek, hrdlička; Zdeněk). Tímto způsobem se např. v češtině rozšiřuje repertoár oficiálních rodných jmen o jména, která byla původně hypokoristiky (jde především o jména na -a, -ek, -ka) a synchronně byla přehodnocena na podoby základní, stylově neutrální (Jindra, Radek, Slávka). Tato tendence tradičně navazuje na vývoj těch českých příjmení, která byla původně hypokoristickými (stylistickými) variantami osobních jmen a v soustavě příjmení se stala útvary stylově neutrálními (Jan — z něho např. příjmení Janek, Janda, Janák, Janďourek, Jančák, Jeníček, Janoušek aj.).

U vícevýznamových apelativních afixů lze při tvoření proprií ovšem uplatnit jen některé z nich, např. u přípony -ka, jíž se tvoří na dvanáct různých typů apelativních názvů (osob, zvířat, rostlin, věcí aj.), jsou při tvoření antroponym aplikovány pouze dva (možné) z nich, a to při odvozování přechýlených podob (Jindřich → Jindřiška) a zdrobnělin (Božena → Boženka).

Různorodost slovotvorných derivačních typů nacházíme v češtině jak u hypokoristik odvozených z rodných jmen, tak i v systému českých příjmení, zejména těch, která vznikla z domáckých podob jmen rodných. Jsou v nich doloženy sufixy, které se v současné době k tvoření hypokoristik používají jen ojediněle, popř. vůbec ne, např. -ák (Šimák ze Šimon), -lek (Hálek z Havel), -ín (Kubín z Jakub), -eš (Daneš z Daniel), -ota (Mikota z Mikuláš), -ata (Kubata z Jakub). Rovněž u příjmení odvozených z apelativ se zachovaly některé sufixy, které ze současného českého apelativního slovotvorného systému zcela vymizely,[6] např. -sa (Hlavsa), -eš (Hlaveš), -ich (Sirotich), -iš (Včeliš), -es (Oudes).[7] Počet odvozovacích základů je v české antroponymické soustavě rozšířen o jména cizího původu a o nářeční podoby. Pro česká antroponyma je příznačné, že se z nich hojně tvoří adjektiva přivlastňovací (Tomášův, Skácelův; juliánský, janáčkovský).

[230]5. V české větě vystupují antroponyma nejčastěji ve funkci podmětu nebo předmětu, mohou však být kterýmkoliv jiným substantivním větným členem, tj. přívlastkem, příslovečným určením a doplňkem. Jak známo, jejich větné vztahy se vyjadřují pomocí tvarů; vzhledem k flektivnosti češtiny se jedinou koncovkou vyjádří několik mluvnických kategorií najednou (dej to Věře — 3. p. singuláru ženského rodu, vzor „žena“, ve větě předmět). Pro pořádek slov je v češtině typické, že se na základě společenské konvence ustálilo pořadí (rodné) jméno a za ním příjmení, tedy Jiří Tůma, Věra Kotyková. Obrácené pořadí (Mádle Radomír) se považuje za zdůvodněné a užitečné pouze v úřední agendě (kartotéky, abecední seznamy ap.).

6. Antroponyma, jejichž nositeli jsou Češi, jsou v češtině zvukově realizována bez závislosti na původu jména pouze českými fonémy; nemohou tedy v zvukové rovině obsahovat např. fonémy německé (ü) nebo maďarské (ű). Cizí grafémy se podle zásad spisovné výslovnosti realizují českými fonémy, které jim stojí nejblíže (něm. Müller — vysl. [miler], maď. Szűcs — vysl. [síč]). Pokud jsou ovšem nositeli cizího jména příslušníci cizí národnosti, snažíme se zachovávat původní výslovnost. Ve výslovnosti českých antroponym se mohou objevit též oblastní nebo nářeční realizace (Schejbal — výslovnost [schejbal i zhejbal], Smejkal — výsl. [i smékal]). Hláskoslovně se odlišují zejména oficiální a neoficiální podoby jmen; neoficiální (domácká) podoba může mít ještě různé nářeční zvukové realizace (Dáša — Daša). V zásadě se však výslovnost antroponym neodchyluje od české nářeční normy.

7. Pravopis českých antroponym — píší se všechna s velkým počátečním písmenem — vychází rovněž z českého pravopisného systému. Dochází tu ovšem k diferenciaci přístupu k pravopisu jmen rodných a příjmení. Rodná jména, která jsou dnes až druhým rozlišovacím signálem, identifikujícím členy jedné rodiny mezi sebou, podléhají dobové pravopisné kodifikaci,[8] tj. píší se v souladu s platnými Pravidly českého pravopisu. Kodifikačním kritériem je tu grafické přizpůsobení podoby jména českému pravopisu tak, aby psaná podoba v češtině zachycovala co nejvěrněji podobu výslovnostní. Toto kritérium se uplatňuje i při novém přejímání cizích jmen, která jsou tímto způsobem pravopisně počešťována (Jeannette — Žaneta). U některých rodných jmen jsou v souhlase s vývojovými tendencemi [231]českého pravopisu kodifikovány — obdobně jako u apelativ — pravopisné dublety (Theodor — Teodor, Kristina — Kristýna). Na rozdíl od toho se grafická podoba příjmení v češtině nemění, pokud si to rodina nepřeje; současné pravopisné kodifikaci tedy nepodléhá. Příjmení jakožto znak příslušnosti jednotlivce k určité rodině a rodu je vyňato z vývojových procesů jazyka tak, aby rodinná grafická podoba byla z občanskoprávního a administrativního hlediska standardizována. Znamená to, že některá příjmení existují u různých rodin v různých pravopisných podobách, uchovávajících grafiku z různých vývojových stadií českého pravopisu (Saudek — Soudek, Wodák — Vodák), zachycujících různou, zejména oblastní výslovnost téhož příjmení (Sháněl — Zháněl) i původ příjmení, popř. stupeň jeho počeštění (Schmidt — Šmíd, Neumann — Najman). Běžné jsou i pravopisné odchylky od homonymních apelativ (Syrovátka — Sirovátka); ty se jeví vůči současné pravopisné kodifikaci jako „chyby“, které signalizují, že jde o antroponymum.

Závěrem lze konstatovat, že česká antroponyma se ve srovnání s apelativy vyznačují některými zvláštnostmi ve využití gramatických kategorií, v tvarové stavbě a v pravopisu. Tyto zvláštnosti souvisí s jejich stránkou sémantickou,[9] tj. je jich využito ve speciální onymické sémantice[10] k vyjádření zvláštních významů jmen osobních. Jazykové kategorie se tak stávají speciálními kategoriemi neapelativními, antroponymickými.

---

[1] Mimojazykovými důvody se tu rozumí lékařsky a společensky dané potřeby jazykového řešení problematiky transsexualismu, vyžadujícího obourodé podoby jmen i příjmení (René Novotných ap.). K tomu účelu se oficiálně tolerují i některé obourodé hypokoristické podoby na -a, jako Zdena, Sláva, Vlasta, Jož(k)a aj. (Transsexuální jedinci mají totiž možnost oficiálně si zvolit nové, obourodé jméno a mít upraveno příjmení do obourodé podoby.)

[2] Viz M. Knappová, Přechylování příjmení v češtině, NŘ 62, 1979, s. 225—233.

[3] Viz M. Knappová, Jazyková kultura a společenské fungování rodných jmen, NŘ 60, 1977, s. 28n.

[4] Viz V. Blanár, Specifikum onomastiky. In: Zborník referátov z 2. slovenskej onomastickej konferencie v Nitre 1969, Bratislava 1970, s. 15—35.

[5] J. Svoboda (Staročeská osobní jména a naše příjmení, Praha 1964, zvl. s. 119—122) zjistil v staročeském jmenném inventáři nové antroponymické přípony se souhláskami -ch (-ach, -ěch, -ich), -š (-aš, -ěš, -iš), -ň (-oň) a se sufixálními -k-, -č-.

[6] Viz Tvoření slov v češtině II, Odvozování podstatných jmen, Academia, Praha 1967, s. 746—769.

[7] Morfematickým rozborem některých typů příjmení se zabýval V. Blanár v studii Morfematická stavba prímena a priezviska, Jazykovedné štúdie XI, Jónov zborník, Bratislava 1971, s. 313—320.

[8] Podrobněji viz M. Knappová, Josef i Jozef, Regína i Regina (Doplněk pravopisné kodifikace rodných jmen). NŘ 61, 1978, s. 140—144.

[9] O sémantické stránce vlastních jmen viz podrobněji v čl. M. Knappové, Významové aspekty vlastních jmen, SaS 41, 1980, s. 57—60.

[10] Viz též J. Kuryłowicz, La position linguistique du nom propre, Onomastica 2, 1956, s. 1—14.

Naše řeč, ročník 63 (1980), číslo 5, s. 225-231

Předchozí Alena Polívková: K tvoření přídavných jmen a obyvatelských jmen od názvů zemí a území zakončených na -stán//-stan

Následující Slavomír Utěšený: Přezdívkové obměny příjmení ve školním prostředí (Na základě ankety mezi vítězi Olympiády českého jazyka v r. 1978/79)