K šedesátinám Václava Křístka

Josef Hrbáček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dne 30. srpna 1978 se dožil šedesáti let jeden z našich předních bohemistů, člen redakční rady Naší řeči dr. Václav Křístek, CSc., profesor českého jazyka filozofické fakulty Karlovy univerzity a člen jazykovědného kolegia ČSAV. Jméno prof. Křístka je známo nejen úzkému kruhu odborníků, ale i široké obci našeho učitelstva a zájemcům o jazykové otázky vůbec, protože prof. Křístek je pravý opak toho, čemu se říká kabinetní vědec. Celá jeho odborná činnost je zaměřena na řešení aktuálních problémů lingvistiky podle potřeb současné socialistické společnosti a k takovému zaměření odborné práce patří uvádění jejích výsledků do povědomí veřejnosti. To prof. Křístek dělá nejen jako učitel budoucích učitelů mateřského jazyka, ale také jako významný pracovník Socialistické akademie, kde rozvíjí popularizační činnost, která přispívá k zvyšování jazykové kultury široké veřejnosti. Podobný charakter má koneckonců i Křístkovo působení v našem časopise, jehož cílem je především pěstování jazykové kultury jako nedílné součásti kultury socialistické společnosti. Čtenáři se na stránkách Naší řeči setkávají se jménem Křístkovým již od r. 1950. Od roku 1971, kdy se prof. Křístek stal členem redakce, jeho spolupráce s časopisem zintenzívněla. Každý, kdo Naši řeč sleduje, ví, že jsou to vždy stati o aktuálních jazykových otázkách a stati promýšlející marxistické pojetí jazyka a jazykovědy.

Socialistické uvědomění se u Václava Křístka upevňovalo už v dětství, neboť pochází z ostravské, třídně uvědomělé dělnické (hornické) rodiny a poznal z vlastní zkušenosti těžký život pracujících Ostravska za předmnichovské republiky a za nacistické okupace. V letech 1929—1937 studoval Křístek na klasickém gymnáziu v Ostravě a poté na filozofické fakultě v Brně obor čeština — němčina. Tam byli z bohemistů jeho učiteli naši přední lingvisté B. Havránek a Fr. Trávníček. Studium na fakultě bylo přerušeno okupací a Křístek ho mohl dokončit až v r. 1946. Po kratším působení v Brně byl v r. 1949 vyslán ministerstvem školství jako lektor češtiny na univerzitu do Poznaně v PLR. Když se vrátil, přešel na Palackého univerzitu v Olomouci, kde se v r. 1951 habilitoval a jako docent působil nejprve na pedagogické a později na filozofické fakultě. V r. 1958 byl povolán do funkce prvního náměstka ministra školství a kultury (přechodně ve funkci náměstka ministra působil už v r. 1953). Od r. 1960 byl V. Křístek profesorem UK v Praze, ale skutečně působit zde začal až v r. 1968, protože ve funkci na ministerstvu školství setrval až do r. 1963 a poté byl přes čtyři roky velvyslancem [252]naší republiky v Čínské lidové republice. Posledních deset let pracuje profesor Křístek na filozofické fakultě UK, od r. 1971 je vedoucím katedry českého a slovenského jazyka a v letech 1971—1976 zastával též funkci proděkana fakulty. Ve stručném životopisném náčrtu nelze postihnout v úplnosti bohatou společenskopolitickou a organizační činnost jubilantovu, zmiňme se ještě alespoň o tom, že už před osvobozením v r. 1945 byl členem (revolučního národního výboru v Ostravě—Radvanicích, za svého působení v Olomouci byl členem krajského výboru KSČ a KNV, pracuje v řídících orgánech Socialistické akademie a stále externě působí i na ministerstvu školství jako předseda komise pro vyučování českému jazyku a jako vedoucí kolektivu připravujícího experimentální učebnice českého jazyka. Dále zastává funkci předsedy pravopisné komise při kolegiu jazykovědy ČSAV.

Vědecká činnost prof. Křístka, započatá před třiceti lety článkem K otázce ostravského hovorového jazyka (ve sborníku Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, 1948), má zhruba dvě desetiletá období, mezi nimiž je opět deset let vyplněných prací ve vysokých státních funkcích, které ho dočasně od vědecké práce odvedly. Základním směrem Křístkovy badatelské činnosti prvního období mezí lety 1948 a 1958 bylo studium jazyka ostravských horníků a zejména profesionálních lexikálních prostředků hornické mluvy. Po řadě průpravných dílčích studií vyvrcholilo Křístkovo odborné úsilí zaměřené k této problematice vydáním knižní monografie Ostravská hornická mluva (Praha 1956). Tato monografie byla v české lingvistice vesměs velmi kladně přijata (srov. např. Témův referát o ní, nazvaný Pozoruhodná studie o mluvě horníků, NŘ 40, 1957, s. 166n.), neboť autor v ní prokázal nejen lingvistickou erudici, ale také zasvěcenou znalost ostravského hornického prostředí, což je pro úspěšné zpracování takového tématu nezbytné. Na pozadí společenských a hospodářských poměrů na Ostravsku objasnila Křístkova práce vznik a vývoj ostravské hornické mluvy, podala její rozbor a vysvětlila její poměr k místním nářečím a k celonárodnímu jazyku. Byla to práce průkopnická nejen proto, že byla první větší prací o jazyce dělníků, ale zejména svou metodologií soustavného sledování souvislostí dějin mluvy s dějinami jejích nositelů. Vztah jazyka a společnosti promýšlel Křístek soustavně z marxistického hlediska i v další své vědecké činnosti a jeho současné práce o spisovném jazyce a jeho vývojových etapách ukazují, že se tu dopracoval výsledků, které jsou trvalým přínosem k metodologii marxistické jazykovědy. Základy této linie Křístkovy vědecké práce byly v prvním období položeny již ve stati Pracovní proces a vývoj jazyka, otištěné v NŘ r. 1951. Z tohoto období je také významná stať o jazyce Fučíkově objasňující principy bojovné účinnosti Fučíkova jazyka (ve sborníku Studie a práce lingvistické I z r. 1954) a rozbory jazyka K. M. Čapka-Choda.

Po roce 1968 začíná druhá desetiletá etapa Křístkovy odborné jazykovědné práce. V první polovině tohoto období jej zaujal jazyk publicistiky a zá[253]vážné stati věnoval zejména rozboru působící funkce jazyka v novinách, viz zejména články otištěné v Naší řeči: K jazykové stránce revolučního tisku za první republiky (1971) a Současné novinové titulky (1973). Vedle toho věnoval pozornost otázce funkčního rozpětí odborného stylu (ve Slově a slovesnosti r. 1972). Názor, že odborný styl stojí dnes v hierarchii funkčních stylů nejvýše, opírá o studium faktorů společenské povahy a pokračuje tak v promýšlení základních otázek marxistické jazykovědy, tj. zejména otázky povahy vztahu jazyka ke společnosti. Tuto problematiku propracovává v posledních letech jak z hlediska vývojového, tak se zřetelem k dnešní jazykové situaci. Rok dvoustého výročí narození Josefa Jungmanna 1973 byl Křístkovi podnětem k marxistickému přehodnocení odkazu této velké osobnosti spjaté s počátkem novodobého vývoje spisovné češtiny. (O potřebě marxistického přehodnocení celé české i slovenské jazykovědné tradice psal V. Křístek r. 1974 ve sborníku Za marxistickú jazykovedu v ČSSR). V. Křístek se organizačně podílel na všech významných akcích Jungmannových oslav, zejména na pořádání obou jungmannovských konferencí v r. 1973, z nichž vydala Univerzita Karlova dva sborníky (Slovanské spisovné jazyky v době obrození, 1974, a Slavica Pragensia XVII, 1974) obsahující i závažné příspěvky Křístkovy. Mimo to byl prof. Křístek hlavním redaktorem a spoluautorem popularizační brožury Josef Jungmann dnešku (1773—1973) a psal o Jungmannovi i do obou našich hlavních bohemistických časopisů, Slova a slovesnosti a Naší řeči (1973). Ve všech těchto pracích rozebral z různých aspektů otázku podílu Jungmannovy jazykovědné práce na rozvoji jazyka jako nástroje dorozumění a myšlení a vysoce zhodnotil zakladatelský význam Jungmannovy osobnosti.

Z podnětu usnesení předsednictva ÚV KSČ o společenských vědách z r. 1974 začal V. Křístek nově z marxistického hlediska promýšlet problematiku periodizace českého jazykového vývoje a dospěl k poznání, že základní epochy ve vývoji českého jazyka bude třeba vydělovat v souvislosti s vývojem společenských formací na našem území (srov. zejména jeho stať Kritéria periodizace českého jazykového vývoje, Slovo a slovesnost 26, 1976). V poslední době se pak Křístkův odborný zájem soustřeďuje hlavně na charakteristiku jazykové specifičnosti socialistického období ve vývoji českého jazyka, na aktuální otázky spisovného jazyka (též na otázky pravopisné) a zkoumá společenské podmínky jazykových inovací v současných spisovných jazycích.

V krátké charakteristice jubilantovy práce nelze probírat jeho obsáhlou a významnou publikační činnost zaměřenou k budování socialistického školství, připomeňme alespoň jeho účast na tvorbě učebnic jak pro české, tak pro polské školy u nás. Z řady článků pedagogicko-metodických velký význam měl zejména příspěvek načrtávající profil češtináře socialistické školy (v časopise Český jazyk a literatura 25, 1974/75).

[254]Velmi významná a rozsáhlá je také Křístkova redakční činnost. Vedle již zmíněných jungmannovských publikací byl členem redakce Slovníku spisovného jazyka českého, hlavním redaktorem periodického Sborníku VŠP v Olomouci, je hlavním redaktorem Staročeského slovníku, podílel se redakčně na periodických sbornících vydávaných filozofickou fakultou UK, po jistou dobu byl členem redakce časopisu Český jazyk a Slezského sborníku a velkou péči již řadu let, jak bylo řečeno, věnuje Naší řeči.

V. Křístek se svou vědeckou prací, přestože ta nezabírá tak dlouhý časový úsek jako u jiných lingvistů jeho věku, propracoval mezi naše přední marxistické jazykovědce. Jeho hluboké socialistické přesvědčení ho od mládí vedlo k obětavé společenské angažovanosti a to obé učinilo z Václava Křístka významnou osobnost naší socialistické přítomnosti. Křístkovy zásluhy byly právem oceněny řadou vyznamenání státních, stranických a vědeckopedagogických (je nositelem státního vyznamenání za zásluhy o výstavbu, pamětní medaile ÚV KSČ, medaile J. A. Komenského, stříbrné plakety J. Dobrovského a dalších). Náčrt osobnosti V. Křístka by však nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o jeho vlastnostech osobních a povahových. Všichni, kdo ho znají, si váží jeho hlubokého socialistického humanismu, který se projevuje ochotou vždy a každému, kdo to potřebuje a kdo si to zasluhuje, pomoci. Člověk s takovým otevřeným vztahem k tomuto světu a s takovým smyslem pro humor, jaký má Václav Křístek, nemůže být jiný. Přejeme profesoru Václavu Křístkovi hodně zdraví a úspěchu v práci i v životě.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 5, s. 251-254

Předchozí Josef Štěpán: K jazykové stránce, zvláště k ornamentálnosti překladu Vita Caroli

Následující Slavomír Utěšený: Památce prof. Boženy Zimové