Časopis Naše řeč
en cz

K jazykové stránce, zvláště k ornamentálnosti překladu Vita Caroli

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

-

Politický, hospodářský a kulturní vzestup a vzrůst zemí koruny české ve XIV. století se obráží ve vývoji spisovné češtiny té doby. Literární tvoření české se už neomezuje jen na kláštery a duchovenstvo, ale podílí se na něm také česká šlechta a především nově založená univerzita. Tím se rozšiřuje oblast spisovné češtiny a zvyšuje se počet jejích funkcí.[1]

Patří sem i dílo Karla IV., jehož 600. výročí smrti si letos připomínáme. Latinská autobiografie Vita Caroli (Život Karlův), sahající do roku 1340,[2] je jedinečné dílo středověké memoárové literatury. Karel IV. ovšem v něm nepřekračuje rámec feudální doby, vidí svět z hlediska svého náboženského světového názoru.

Vlastní životopis Karla IV. byl už za jeho života přeložen neznámým autorem do češtiny, a to dvakrát, je dochován v pěti rukopisech (za upozornění děkuji prof. V. Křístkovi); překlad německý vznikl teprve v XV. století a zachován je jen v jediném rukopise. První český překlad, otrocky se držící textu latinského, je zachován ve dvou rukopisech; rukopis brněnský (dříve stockholmský) z XV. století byl otištěn v jubilejním vydání spisů Karlových před 100 lety.[3] Druhý český překlad byl pozdější, je plynulý a obratný, byl pořízen s pomocí překladu prvního, zachován je ve třech rukopisech z XV. století, jazykem tohoto překladu se zde podrobněji zabýváme.[4] Dílo Vita Caroli bylo přeloženo také do nové češtiny.[5]

[242]Srovnáváme-li v tomto příspěvku latinský originál a jeho dva překlady do staré češtiny a překlad do češtiny nové, nejde nám ani tak o popis způsobu překladu, ale o hlubší poznání především druhého staročeského překladu, o srovnání jeho jazyka XIV., resp. XV. století s jazykem pozdějších fází vývoje češtiny, hlavně s jazykem XX. století. Domnívám se, že je třeba vycházet z toho, že druhý staročeský překlad Života Karlova je jazykovou stylizací jisté mimojazykové situace. Vztah mezi mimojazykovou situací a jazykovou stylizací je možno rozčlenit nejméně na čtyři složky: smyslové vnímání latinského originálu i jeho prvního staročeského překladu a dále uvědomění si jeho obsahu i formy; třetí složkou je překladatelovo pojetí skutečnosti a čtvrtou jazyková stylizace. Uvedené složky se však již navrstvují na vztah mezi latinskou jazykovou stylizací Vita Caroli a mimojazykovou situací první poloviny XIV. století. Jsme zde tedy postaveni do situace, kdy si mimojazykovou situaci uvědomujeme jako čtenáři textu; překladatel vytvořil své dílo relativně nezávisle na mluvní situaci: na základě latinského originálu a na základě svého pojetí skutečnosti. Překladatelovo pojetí skutečnosti se obráží ve stavbě souvětí více než v jiných složkách gramatické výstavby textu.

Domnívám se, že specifičnost staročeského překladu Života Karlova je v ornamentálním pojetí skutečnosti XIV. století.

Ornamentálnost našeho překladu bude zřejmá, srovnáme-li tento překlad s neutrální jazykovou normou a alespoň s jedním jiným jazykovým projevem. Protože kvalitativní charakteristiky jazykového projevu jsou těsně spojeny s kvantitou jevů, domnívám se, že východiskem pro zjištění specifičnosti staročeského překladu může být např. kvantitativní pohled na prvních deset nejčetnějších podřadicích výrazů uspořádaných podle klesající frekvence. V následující tabulce jde ve sloupci Ž o podřadicí výrazy v Životě Karlově, ve sloupci N v neutrální současné jazykové normě a ve sloupci P v Dějinách Fr. Palackého. Čísla u podřadicích výrazů značí procento jejich výskytu v korpusu.[6] Jejich [243]součet (ve všech třech korpusech kolem 80%) ukazuje relevantnost deseti nejčastěji se vyskytujících podřadicích výrazů.

Ž

N

P

podř. výraz

% v kor.

podř. výraz

% v kor.

podř. výraz

% v kor.

jenžto

24,12

že

30,77

že

45,43

jenž

11,53

který

12,15

aby

11,88

když

11,06

aby

9,91

když

6,21

že

10,71

když

8,38

kterýž

5,24

aby

9,65

jenž

6,11

-li

3,06

kterak

3,65

jak

4,78

jenž

2,82

jakžto

3,29

protože

3,28

který

2,61

kterýžto

2,12

jako

3,14

jenžto

2,11

takže

2,12

co

2,13

kterak

2,08

což

2,00

-li

2,09

ačkoli

2,07

Součet v %

78,13

 

82,74

 

83,51

V Životě Karlově je především nápadná vysoká frekvence vět uvozených výrazy jenžto a jenž (35,65 %); liší se tím jak od neutrální jazykové normy N, tak od Dějin Fr. Palackého P, v nichž je nejčastější výraz že. Jinak řečeno, zatímco v neutrální jazykové normě i v Dějinách jsou nejčastější souvětí, v nichž věta vedlejší uvozená výrazem že (ale i výrazem aby aj.) přináší hlavně sdělení týkající se původně jiné situace a přenesené s pomocí řídící věty do vyprávěcího plánu, v Životě Karlově nacházíme nejčastěji souvětí, v nichž věta vedlejší uvozená výrazem jenžto, jenž aj. rozvíjí nějaké substantivum věty řídící, jde tedy o vedlejší věty přívlastkové[7].

Stejně jako v současné češtině stojí výrazy jenžto a jenž za substantivem, které určují, srov. tehda byl učinil tajemně svázánie Ludvík, jenž sě nazýváše ciesařem (T 40)[8] Některé jeho pády, jako např. akuz. fem. [244]jsou ve staré češtině a v našem překladu častější, srov. přivede s sebú ženú svú, jižto byl vzal sobě za královú (T 41). Na rozdíl od dnešní češtiny je často relativum jenž odtrženo od substantiva, které určuje, jiným členem, nejčastěji slovesem, srov. To všecko našemu bratru na vědomie dali jsme, jenž nám děkuje (T 77) a setkáváme se s jeho atributivním užitím při substantivu ve větě vedlejší, srov. tělo jeho svaté odpočívá v Papii, z kteréhožto kláštera vyhnal byl Ludvík z Bavor opata (T 21); v obou případech jde o vliv latiny: v lat. originálu je relativum qui (jenž) odtrženo od svého substantiva, srov. v našem případě Hec omnia fratri meo significavi, qui michi grates (V 362). Protože tomu tak nemůže být v současné češtině, proto J. Pavel v novočeském překladu odstraňuje v naší větě relativum a překládá ji takto: O tom všem jsem svého bratra zpravil a on mi děkoval a řídil se mou radou (P 153). Atributivní užití výrazu kteréhožto je napodobením lat. konstrukce corpus suum iacet in Papia, de quo monasterio expulerat Ludovicus de Bavaria abbatem (V 342); dnes bychom užili uvolněnější konstrukci, např. jeho svaté tělo odpočívá v Papii. Z tamního kláštera vyhnal Ludvík…

V druhém staročeském překladu Vita Caroli se také na rozdíl od dnešního úzu setkáváme s absolutním užitím jenž, a to nejčastěji v podobě ježto, srov. znáte-li toho, ježto jest udeřen (T 34) — v nč. překladu poznáváš toho, jenž byl udeřen (P 116). V dokladu ráno vstavše, čieši, jakžto byla vržena, prostřed komory najidechme (T 43) výraz jakžto uvozuje vedl. větu přívlastkovou s významovým odstínem kvalitativním. Řídké jsou doklady na adjektivní vztažné věty s kterýž, srov. Chléb tento, kterýž já dám, tělo mé jest (T 7) a který, srov. ale jiní, kteří zuostachu, zjímáni sú byli (T 29), častější je kterýžto, např. jechu naši gallii s naší vší čeledí, kteréžto několik dní drževše u vězení propus-tichu (T 49). Celkově však převažuje jenž nad který(žto), „nástup který(ž) na místo jenž můžeme pěkně sledovat např. v pozdějších redakcích biblických překladů“[9]. Vedle zájmena který(žto) se šířilo i absolutně užité relativum co(ž), jak ukazuje jediný doklad v naší památce: v kterýchžto penězích Berlín, Bramburk a Stendl ta města markrábie chtěl je zastaviti se všemi užitky a úroky, což k těm městóm slušie (T 89—90); ve starším překladu zde ještě není absolutně užité což, nýbrž kteříž, srov. A v těchto peněziech, že chce jim zastaviti Berly, [245]Brandeburk a Stendal města se všemi požitky i užitky, kteříž k těm městóm příslušejí (E 68).

Autor druhého staročeského překladu nejen překládá lat. qui českým jenž(to), ale někdy užívá čes. jenž(to) i v případech jiných. Tak např. Tunc teneus nos per capillos angelus dixit: Cognoscis illum, qui percussus est ab angelo et vulneratus ad mortem?Tunc diximus: Domine, nescio, nec locum cognosco (V 347) překládá: Tehdy drže nás za vlasy anděl, i vece: znáte-li toho, ježto jest udeřen od anděla a raněn až do smrti. Jemužto vecechme: pane neznám, ani miesta viem (T 34). Překladatel nahrazuje lat. tunc (tehdy) českým anaforicko-uvozovacím jemužto; odstraňuje tak opakování latinského tunc, vytváří kompaktnější větnou stavbu. Jindy zase naopak český překladatel uvolňuje stavbu lat. originálu, srov. quod v lat. … intellectum eorum ad sui cognicionem alcius elevaret, quod nobis in persona Petri liquide in evangelio Mathei demonstratur (V 359) — čes. jich smysl k svému poznání výše pozdvihl. A o tom máme příklad zjevný o sv. Petru, jakož sě píše ve čtení sv. Matúše (T 68).

Obecně lze říci, že vysoký počet přívlastkových vět s jenž(to) a kterýžto ve staročeském překladu je ovlivněn latinským originálem Karla IV.: vlivem latinské předlohy lze vysvětlit časté odtržení relativa od příslušného substantiva řídící věty a atributivní užití relativa při substantivu ve větě vedlejší. Avšak i vedle těchto konstrukcí je ve staročeském překladu značný počet přívlastkových vět, jak dosvědčuje i novočeský překlad J. Pavla; v něm jsou z jedné strany uvedené latinismy odstraněny, z druhé zase počet přívlastkových vět vzrůstá, např. odstraňováním přechodníků, srov. Sediece na sčastnú naší dvú královú stolicí, dvój tohoto světa život máme poznati a lepší sobě zvoliti (T 5) a Svým nástupcům, kteří budou seděti na mém dvojím trůně, chci dáti poznati dvojí život tohoto světa, aby z něho lepší vyvolili (P 91). Tak v latinském originálu i ve staročeském a novočeském překladu vedlejší věty především rozvíjejí substantiva svých vět řídících a opakováním tohoto „ozdobného“ typu vedlejších vět se dodává jazykové stylizaci (textu) charakter jakési „ornamentálnosti“.

Substantiva vět řídících ozdobuje překladatel také ve vztažných větách místních. Jsou uvozeny místními relativy, která na rozdíl od dnešní češtiny jsou posílena příklonným (to), srov. brzo připravivše sě na cestu i potřeby, do Vratislavě tažechu; kamžto také král uherský, hrabě holandský a mnohá jiná kniežata… sjeli sě (T 81). V celém díle užívá překladatel ve funkci místního relativa spojení tu kdež, [246]např. A já pak v ty časy bydlech v klášteře sv. Augustina, tu kdež tělo jeho svaté odpočívá v Papii (T 21). Jde zřejmě o individuální rys tohoto překladu, protože starší český překlad užívá výhradně výrazu kdežto, srov. A já v ty doby bydlich v klášteře svatého Augustina, kdežto leží tělo jeho v Papii (E 15); novočesky: Já pak jsem bydlil v té době v Pavii v klášteře sv. Augustina, ve kterém odpočívá jeho tělo (P 105). Jako místního relativa užívá překladatel také spojení tu ježto, např. I tažechme v starý duom purkrabin, tu ježto jsme přebývali několik let (T 42).

Relativní funkci plní také v naší památce věty substantivní uvozené výrazy původu tázacího s kto(ž), např. ktož jej bude jiesti, neumře na věky (T 6), který(ž), srov. kteříž jsú živi od také krmě duchové, přebývají na věky (T 6), což, srov. prodal všecko, což měl (T 59). Častěji se užívá vztažných zájmen s příklonným výrazem —ž než bez něho, ke vztažným zájmenům se dále připojuje výraz —koli, popř. zesílené —kolivěk; vyjadřuje se takto podmínkový odstín, srov. v tom životě má všecko prodati, cožkolivěk má (T 62).

Všimněme si nyní ještě ostatních typů vedlejších vět.

Poměrně časté jsou v Životě Karlově věty časové. Souvisí to s rozvíjením obsahu na chronologické ose od r. 1323 do r. 1346. Tyto věty uvozuje nejčastěji výraz když (ve dvou dokladech kdyžto), srov. Když pak do Parmy přijedechme, běchme obtieženi od našich nepřátel (T 25). Tento výraz ovšem ve staré češtině stejně jako dnes uvozuje i věty obsahové, srov. byl jest jemu ukázal, když stáše po ciesařstvie (T 40). Jako časového spojovacího výrazu se na rozdíl od dnešní češtiny užívalo výrazu kdy, např. Kdy pak jidech k uobědu, poveděchu mi (T 20) — ve starším překladu: A když jdiech k obědu, poveděchu mi (E 14). K důslednému rozlišení když jako časové spojky a kdy jako vztažného a tázacího příslovce došlo až v 19. století. — V Životě Karlově jsou už doloženy všechny odstíny časových vztahů: vedlejší věty jsou uvozeny výrazy až, dřieve než, než, dokavadž, dokavad, prvé než; nedoloženost ostatních je dána malým rozsahem zkoumané památky. Na rozdíl od dnešního úzu uvozuje ve staročeštině výraz jakž také děj bezprostředně předcházející ději věty řídící, srov. A jakž sě ten súd dokoná, ihned andělé… rozdělé z prostředka dobrých (T 68). Starší překlad zde má místo jakž mnohovýznamové když.

V jazykovém systému mají nejblíže k větám časovým věty podmínkové, přípustkové a podmínkové přípustkové, dále věty příčinné a důvodové a zřetelové. Oslabenější je již jejich vztah k větám účelovým, [247]způsobovým a měrovým srovnávacím a účinkovým. Pojednáme proto o nich nyní v tomto uvedeném pořadí.

Podmínkové souvětí má v naší památce mnoho výrazových prostředků. Nejčastěji je vedlejší věta uvozena výrazem — li, např. doklad, v němž tato věta jako vedl. věta 3. stupně závislosti regresívně rozvíjí vedl. větu 2. st. záv. s jehož tak, že vzniká kontaktní dvojice podřadicích spojovacích výrazů[10]: … kúpiti má zákon boží, ježto jest onen drahý kámen, jehož budeli dobře ostřiehati, tak jda v tomto životě, bude blahoslaven (T 62). Příkladem toho, že podmínkové věty vznikly zřejmě ze samostatných zjišťovacích otázek, je jediný doklad na jestliže: Zda neznamenáte, jestliže zvieře jest bez chuti, neprospěje jemu k pokrmu, ale bolestí sě mučí? (T 7); v latinském originálu bylo podmínkové quod si. Podmínkový význam má stejně jako dnes když, srov. A když počechme spáti, tehdy je sě choditi (T 42), mají ho však i vztažné věty, jako např. věta s ktoby v následujícím souvětí s progresívně regresívní řetězcovou závislostí: vzkáza králi Janovi…, ktoby tu druhého přemohl, aby nad ním svój úmysl měl (T 87). Reálnou podmínku vyjadřují snad i jiné podřadicí výrazy. — Podmínkové věty ireálné nejsou ještě v Životě Karlově uvozeny výrazem kdyby, nýbrž pouhým by, srov. Ale Karel minúti nemohl, by nemusil skrze zemi krakovského do Vratislavě sě zase vrátiti (T 83) — Karel se však vyhnouti nemohl, neboť se musil vrátiti do Vratislavě přes země krále krakovského (P 159); dále jsou uvozeny výrazem kdyžby, srov. byli pósobili stráži, aby krále Jana a Karla, markrabí moravského, kdyžby sě vracovali z Prus, mohli jieti (T 82).

Přípustkové věty uvozuje v druhém překladu výraz kterakžkolivěk, srov. To zvěděvše vládaři Benáčtí, kterakžkolivěk běchme jich přietelé, chtěchu nás jieti (T 49). V překladu prvním se užívá staršího výrazu kakžkoli.

Z podmínkově přípustkových vět jsou doloženy především vztažné věty, které vyjadřovaly libovolnou okolnost, za níž platí děj věty řídící. Jde v nich o spojení zájmena nebo příslovce s výrazem -koli(věk), srov. a my přisaháme skrze pána Jesu Krista, že kterýžkolivěk nás z nich prvý podstúpi, na toho sě obořím (T 85), Výraz kterýžkolivěk vyjadřuje mnohem explicitněji významový vztah podmínkové nřípustkový než výraz ktož, jenž užil prvý překladatel v našem případě: A jáť přisahám, že ktož se první z nich na mě oboří, toho tak ohromím… (E 64). Dnešnímu i kdyby odpovídá by v dokladu nikdy bych nemohl vesel býti, by tělo [248]božie před nohami mými bylo nalezeno (T 27), jak dokazuje novočeský překlad nikdy bych nemohl být vesel, kdyby tělo Páně bylo bývalo nalezeno u mých nohou (P 109).

Z příčinných a důvodových vět jsou v našem překladu nejčastější věty s ježto, srov. a učinil také proto smířenie, ježto byl vymyslil sobě ten Ludvík…, že otec náš přijde (T 71). Dále překladatel užíval spojku protože, a to i v podobě protož že a proto že, srov. A protož že jsú oni vsěli v nás, takéž z nás budú žieti (T 65), Ale proto že král Jan tehdy ovšem bieše oslnul, vzkázal jemu, aby… (T 87). Příčinné věty jsou však uvozeny i výrazem že, srov. a buoh dobře vystřiehl nás, že jsme neučinili toho (T 27). Také věty s když mají podobně jako v současné češtině příčinný význam. Překladatel neužil ani jednou vět s poněvadž a jelikož.

Dnešní nejčastější zřetelová spojka pokud není ještě v souladu s normou XV. století (J. Bauer, d. c. v pozn. 9) doložena. Zřetelovou funkci má jakž v dokladu přičinichu všecku svú radu a pomoc, jakž mohli, jakžto také dále světleji vypravuje sě (T 23). Také výraz dokavadž je zřetelový, ovšem s časovým odstínem, např. teskli duše vaše vašeho života, dokavadž neutečete sě k studnici dobroty (T 11).

Základním typem účelových vět jsou už v našem překladu věty s aby, např. napomínal jeho, aby sě hřiechov choval (T 33), řidší jsou věty s pouhým by, např. Byšte mohli přemoci a zapuditi nepřátely od města Feltrenského, jednu bránu města chtěl bych vám otevřieti (T51).

Z vět způsobových a měrových byly věty srovnávací především uvozeny výrazy jakžto, jakž a jakožto, např. potom v nic navrátíme sě, jakžto bychme nebyli (T 9), to všecko tak jest, jakž mi bylo rozpravováno (T 77), Neroďte lakotiti v jedení a pití, jakožto činie ti… (T 12). Velmi častý je typ vět s jakžto, jakž, jakožto, resp. jako(ž), v nichž se překladatel odvolává na autora výroku nebo na nějakou autoritu, např. jest sěl, jakžto zjevně ukazuje svatý Lukáš (T 58). Častost tohoto druhu vět vyplývá jednak z toho, že překladatel užívá tohoto typu místo tzv. nepřímé řeči s že (viz tab.), např. věty svatý Lukáš ukazuje zjevně, že sel, jednak z náboženského charakteru zkoumané památky: Karel IV. se často odvolával na bibli, na výroky apoštolů a církevních autorit. Proti dnešní češtině naprosto převládá zesílení spojovacích výrazů příklonným a někdy i zesilovacím -to. — Účinkové věty na rozdíl od současné češtiny bývají asyndeticky [249]připojeny k větě, v níž je odkazovací výraz tak, např. A tak patřiece s dřieveřečeným Buškem na čieše a na sviece, uzřechme čieši vrženu (T 42). Stejně jako v dnešní češtině jsou uvozeny účinkové věty výrazy že a aby, v řídící větě je odkazovací výraz tak; často jsou uvozeny i spojením tak že.

V Životě Karlově jsou ovšem také souvětí, v nichž věta vedlejší přináší sdělení týkající se původně jiné situace, v níž šlo o oznámení, otázku nebo o žádost, a přenesené s pomocí věty řídící do vyprávěcího plánu.

Z oznamovacích vět obsahových jsou podobně jako v současná češtině nejčastější vedlejší věty uvozené výrazem že, navíc je zde varianta žeť, např. věděti máš, žet jest to Delfin Viedenský (T 34). Na rozdíl od dnešní češtiny a v souladu s normou XV. století užívá překladatel Vita Caroli výrazu an, srov. Potom uzřev otec náš, ano jemu sě nákladuov nedostává a že také válek nemóž snésti (T 32); ve starším překladu je místo výrazu ano užito výrazu že. Pouze v jednom dokladu má výraz aby dnes platnost výrazu že, srov. Neb od počátku světa neslýcháno jest, aby tak veliké a urozené knieže a pán tak šlechetné země a ženy své vlastnie úklady nepravými a radú zradnú tak nešlechetně byl zbaven (T 89). Užívá se výrazu by ve funkci obsahového oznamovacího spojovacího výrazu, např. mniece, by byli přietelé (T 53), lat. putantes amicos esse (V 354). V celém díle je pouze jeden doklad na oznamovací větu s že by. J. Bauer (o. c. v pozn. 9, s. 148—9) se domnívá, že se tyto věty v 15. stol. šíří hlavně po slovesech kladných a k vyjádření cizího mínění nebo nezaručeného sdělení místo oznamovacích vět s by. Domnívám se, že svou roli sehrála i celková stavba souvětí, zvl. složitějších. Srov. A když tu vojsko dlúho leže, umluvili ti s hradu s nimi, když by v měsieci, to věz až do dne svaté Kateřiny — neb měsiec měl toho dne minúti nebyloli by jim pomoženo skrze nás, že by jim hrad chtěli vzdáti (T 24). Záporná vedlejší věta podmínková s -li přerušuje sdělení, návaznost s hlavní větou (umluvili) umožňuje spíše než výraz by výraz že. Autor zde pěkně přeložil lat. souvětí Et cum ita exercitus diu stetisset, pactaverunt illi de castro cum eis, quod si infra mensem, videlicet usque in diem beate Katherine, qui expirabat eodem die, ipsis non succurretur per nos, eis castrum traderetur (V 343). První překlad je méně propracovaný. V novočeském překladu už věta podmínková nepřerušuje spojení věty uvozené výrazem že s větou hlavní, protože větu s že už nepředchází, nýbrž za ní následuje, srov. A když tam vojsko dlouho již leželo, oblé[250]haní na hradě ujednali s obléhajícími, že jim vydají hrad, jestliže během jednoho měsíce, to jest do dne sv. Kateřiny neboť toho dne končila se totiž naše lhůta, nepřijde pomoc od nás (P 107).

Obsahové věty tázací zjišťovací jsou podobně jako v současné češtině uvozeny nejčastěji výrazem -li, např. otázachme anděla, budeli sě moci zpoviedati (T 34), jednou výrazem zdali, srov. táže do hory Pessolanské tajemně k lékařóm, zdaliby mohl uzdraven býti (T 74). Výraz -li uvozuje jen konkrétní, reálné otázky, v nichž bývá sloveso v indikativu, výraz zdali otázku vyjadřující nejistotu (užit je kondicionál). — Doplňovací otázky se ve zkoumaném překladu liší od dnešního stavu jen v podobě některých tázacích zájmen a příslovcí: převažuje tvar kto(ž), pouze jedenkrát je doložen, a to ve funkci relativní, výraz kdož, srov. kdož nenávidí, nenie milován (T 12). Je zajímavé, že pouze jedenkrát bylo užito výrazu jak (T 59) a jako (T 64), místo nich se užívá často široce synonymního zájmena kterak (je to šestý nejčastější podřadicí výraz, srov. tabulka), např. tuto vypravuje, kterak poslal otec jeho do Licemburka pro něho (T 18), a výrazu jakž, např. Tomášovi dřieve řečenému nepověděli jsme všeho, jakž jsme viděli (T 36). Na rozdíl od dnešní češtiny jsou tázací zájmena často posílena partikulí -ž, viz už výše ktož, dále což, např. povědě našemu otci všecko to, což jsme jemu byli pravili (T 35), kterakž, srov. uvázachme sě v to, kterakž nám byl otec náš poručil (T 45). Řada doplňovacích otázek neprošla žádnými vývojovými změnami, srov. který v dokladu nevědě, kterým úmyslem jedno snad k libosti ctě (T 23), co, srov. nevieme, co činiti máme (T 35). kam, srov. žádnému věděti nedadúc, kam chceme (T 52).

Obsahové věty žádací jsou nejčastěji stejně jako v nové češtině uvozeny výrazem aby, srov. přikázal kaplanovi svému, aby mě něco v pismě učil (T 15). Jsou častější než věty s pouhým by, např. bojieše sě, by nebylo tak ztraceno (T 51); výraz by uvozuje v této době více neskutečné věty podmínkové, např. … by byl nikakéž neučinil, by to byl věděl (T 71) — novočeský překlad by byl jistě neučinil, kdyby byl věděl (P 149). Výraz aby se ovšem v XV. století stále ještě pociťuje jako složenina, jak ukazuje doklad tehdy bylo to zjednáno, a by tak ostalo na miešce (T 74). V naší památce je jen jeden doklad na větu s ať, srov. Přijímajte naučente božte, ať sě někdy nerozhněvá (T 11).

Závěr. Druhý staročeský překlad Vita Caroli je stejně jako originál dílo historické. Toto dílo má pro dnešního čtenáře také výrazné estetické kvality. Pokusili jsme se ukázat, že jeho specifičnost je v ornamentálnosti, která plyne z velkého počtu vět přívlastkových i z celkové tektoniky souvětí a která má impuls v latinském originálu a je zachována také v novočeském překladu. Druhý staročeský překlad, jímž jsme se hlavně zabývali, má už téměř všechny druhy vedlejších vět, které známe v současné češtině, některé byly ovlivněny latinskou předlohou.


[1] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, řada II, Praha 1936, s. 23

[2] Už Fr. Palacký v Dějinách národu českého II, 2 píše, že toto dílo Karlovo končí rokem 1340 a že to, co následuje, je přidáno od někoho jiného.

[3] J. Emler, Spisové císaře Karla IV, ed. Památky staré literatury české, čís. IV, řada I., oddíl 2, Praha 1878, srov. tam Život císaře Karla IV, s. 1—69.

[4] Rukopis dvorní knihovny vídeňské byl otištěn Josefem Emlerem ve sbírce Fontes rerum bohemicarum III roku 1882, později byl několikrát přetištěn, např. Zdeňkem Tobolkou v díle Císař Karel IV., Vlastní životopis, Praha 1909; z tohoto přesného otištění cituji všechny doklady druhého překladu.

[5] Srov. překlad Jakuba Pavla s úvodem Václava Chaloupeckého, Vlastní životopis Karla IV., 1940 (cituji z 2. vyd. 1946).

[6] Ze Života Karlova jsme vyeexcerpovali všechny podřadicí výrazy, tj. 850 podřadicích výrazů. Za neutrální současnou jazykovou normu považuji uspořádání nejčetnějších podřadicích výrazů, získaných excerpcí 32 děl současného jazyka, a to 20 573 podřadicích výrazů; pro podřadicí výrazy s nižší četností byla excerpce nedostatečná. Z Palackého Dějin jsme vyexcerpovali celkem 7878 podřadicích výrazů.

[7] Také novočeský překlad J. Pavla má nejčastěji věty přívlastkové, ty jsou ovšem v souladu s dnešní jazykovou normou především uvozeny výrazem který.

[8] Písmenem T značíme Tobolkovo vydání druhého staročeského překladu, srov. pozn. 4, písmenem E Emlerovo vydání prvního stč. překladu, srov. pozn. 3, písmenem P novočeský překlad Jakuba Pavla, srov. pozn. 5 a písmenem V latinský originál Vita Caroli otištěný J. Emlerem ve Fontes rerum bohemicarum II, Praha 1882; číslice udává stránku.

[9] J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 206.

[10] K těmto pojmům srov. J. Štěpán, Kontaktní dvojice různovětných pořadicích výrazů, Studia Slavica Pragensia, Praha 1973, s. 153—165.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 5, s. 241-250

Předchozí Emanuel Michálek: K rozvoji české slovní zásoby v době Karlově

Následující Josef Hrbáček: K šedesátinám Václava Křístka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1