Jungmannovy názory na jazyk a jeho poslání v životě společnosti (Z pokrokových tradic naší jazykovědy)

Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

[1]Významná jubilea velkých zjevů české jazykovědy jsou příležitostí k zamýšlení nad jejich dílem, nad názory, které zastávaly a uplatňovaly ve své práci. Je pochopitelné, že se tak děje s přihlédnutím k dobovému kontextu hodnocení. Naší snahou musí být dopracovat se marxistického pohledu na dané jevy.

Před dvaceti léty vzpomínali současní jazykovědci dvoustého výročí narození Josefa Dobrovského. Měli tak příležitost vyjádřit obdiv k výrazně progresívním rysům jeho tvorby, nově kriticky posoudit názory, které zastával a z nichž ve své práci vycházel. Jaké výsledky přinesl tento rozbor?

Do Dobrovského sice existovalo v jistém směru slavistické studium, nikoli však ve službách slovanských národů, nýbrž ve službách protireformace a uniátství. Skutečným zakladatelem vědecké slavistiky je Josef Dobrovský, a to nejen vzhledem k šíři svých vědomostí a zájmů, ale též vzhledem k přístupu k vědecké práci. Dobrovský vychází důsledně ze studia a hodnocení materiálu, nastupuje tak vlastně cestu k materialistickému poznání, odmítá i sebehezčí legendy, jestliže odporují zjištěným faktům.

Nesporné jsou Dobrovského zásluhy o poznání systému slovanských jazyků a jejich genetické příbuznosti, o jejich třídění a vztahu k jiným jazykům indoevropským, o poznání jejich mluvnické stavby aj. Práce Dobrovského, zejména jeho mluvnice českého jazyka měla podstatný vliv při formování novodobého českého národa. Mluvilo-li se o archaičnosti jeho mluvnické kodifikace češtiny, pak je třeba vidět, že pokrokovost v jazyce není ve velké proměnlivosti, že postupu vpřed poslouží nejlépe respektování současné situace a vyvozování správných závěrů. Dobrovský jako první u nás traktoval jazyk jako důmyslnou soustavu, v níž se uplatňují vlastní, jazykové zákonitosti. Materiálový přístup k jazyku vedl Dobrovského mj. k tomu, že (na kněze až příliš směle) nesdílel [170]názor o božském původu řeči a naopak viděl zřetelně souvislosti vzniku a vývoje jazyka s vývojem společnosti, která ho užívá. Tak např. konstatoval vzájemnou závislost rozvoje společnosti a rozvoje jazyka (období husitské) i úpadku společnosti a též jazyka (období tzv. temna). Jedině z faktů vyvozoval závěry a poučky, a pokud se mýlil, bylo to pro tehdejší nedostatek znalosti faktů (např. o staroslověnských památkách českého původu).

Ne vždy se však jubileí využije. Bez větší pozornosti prošlo v únoru 450. výročí narození Jana Blahoslava (nebo v r. 1971 výročí jeho úmrtí), jubileum Gebauerovo atd.; tím spíše je třeba plně využít dvoustého výročí narození Josefa Jungmanna (nar. 16. července 1773).

Dílo Josefa Jungmanna je tak velké, jeho hodnota tak nesporná, že je možno zcela bez jednostranného zaujetí a podle pravdy hodnotit Jungmannův zjev, přihlédnout ke kladům i k event. záporům (a není pochyb, že klady budou výrazně převažovat), znovu důkladně zvážit názory často protichůdné, které jako nálepky lpí na jeho jméně a vesměs zkreslují jeho profil (tichý génius, vlastenec bez národa, pohotový polemik, nebo dokonce člověk s opatrnickým postojem k mocným tohoto světa). Jungmannovo dílo bylo v minulosti hodnoceno poměrně často, ale nezdá se, že by bylo postiženo všecko. Stále je možno objevovat nové souvislosti, názory a postřehy, zdůrazňovat ty z nich, které dříve nebyly nebo nemohly být vyzvedány a které projevují životaschopnost právě dnes, za nových společenských podmínek, při budování socialistické společnosti.

V krátkém příspěvku chci ukázat jen na některé zajímavé, jasně progresívní Jungmannovy názory na jazyk a jeho funkce, na vztah členů daného společenství k jazyku, na jazykovou diferenciaci, vyvolanou účelem a posláním jazykových projevů.

Bylo řečeno, že Dobrovského práce, zejména jeho mluvnice měly podstatný vliv na formování novodobého českého národa. To je jistě správné, ale nepopíratelné je i to, že o dovršení tohoto procesu se zasloužil Jungmann, který mluvnickou kodifikaci Dobrovského plně respektoval, zasadil se o její závaznost, přispěl k její stabilizaci svými překlady i původní tvorbou a měl rozhodující, tvůrčí podíl na obohacení slovní zásoby spisovného jazyka.

V této jistě výjimečné situaci, nemající obdobu ve vývoji jiných jazyků, postřehl Jungmann zásadní význam kontinuity a návaznosti: neignoroval starší vývojové etapy českého jazyka, nýbrž naopak z nich vycházel, pokládá „starou literaturu naši za hlavní školu jazyka písem[171]ního“, vyzvedá především jazyk Bible kralické a jazyk Veleslavínův, ale zároveň si uvědomuje, že po přerušení přirozeného vývoje jazyka spisovného (v dialektech je situace jiná) „jazyk Veleslavínův nestačí nám ke dnešní potřebě“. A proto „materiálně jej rozmnožiti usiloval“.

Z Jungmannova díla je možno čerpat doklady o tom, jak dovedl chápat podstatu jazyka jako společenského jevu, jeho vznik a vývoj pak v souvislosti s vývojem člověka a společnosti. „Mluva jest nejvýtečnější známka vyššího přirození našeho. Jí člověk ze zvířecího stavu povznesl se na stupeň člověčství.“ Tato formulace je blízko marxistickému (Engelsovu) pojetí jazyka jako jedné ze sil, která pomohla člověku oddělit se od světa zvířat a vyniknout nad něj.

Jungmann formuluje zajímavým způsobem i vztah jazyka a myšlení: „Myslíme mluvou, buď že myšlenku vysvětlujeme, nebo ji hledáme … sestavováním slov myšlenku nacházíme. Mluvení jest myšlení. Národ mysle mluví, mluvě myslí.“ Na jiném místě této úvahy (ze Slovesnosti) blíží se Jungmann marxistickému pojetí jazyka jako bezprostřední skutečnosti myšlení: „Jazyk je nástroj, schrána i obsah a forma literatury.“ Zde je řeč o literatuře, ale výklad je možno pojímat i šíře. Zároveň je tu naznačen a jinde rozveden vztah obsahu a formy.

K progresívním názorům Jungmannovým na jazyk patří jeho konstatování o proměnnosti jazyka, o jeho vývoji: „Živý jazyk, jakýž chvála bohu český jest, nikdy v téže míře nezůstává, ale podobně všemu, v čem život jest, neustále se proměňuje.“

Jungmann chápe, že v jazykové praxi má z forem, jimiž se realizuje národní jazyk, své zvláštní poslání, a tedy i postavení jazyk spisovný. Horuje pro jeho jednotnost a závaznost v kolektivním úzu, bojuje proti anarchii a separatismu, žádá, aby se diferencovalo mezi jazykem „domácím a obecním“. Říká o tom: „… má-li písemní jazyk vzkvétati, … musí každý jednotník svého jazyka domácího něco opustiti a z obecného užívati, musí obecný jazyk písemní za zákon sobě vystavěti, byť i s jeho vlastním ne ve všem se srovnával.“ Nebo na jiném místě: „Mluv sobě každý doma, jak umí, ale písemního jazyka, kterýž jest právo a jmění celého národu, jednotník dotýkati varuj se.“

Moderně chápe Jungmann vzájemné souvislosti v jazykových rovinách, zejména v plánu mluvnickém a lexikálním. Dobré zpracování slovní zásoby se podle něho vyznačuje stálým zřetelem k tomu, aby „slovník mluvnicí naskrze proniknut byl a jí odměnně základem sloužiti mohl“. Slovní zásoba je do jisté míry zrcadlem vývojového stupně společnosti, její materiální i duchovní kultury. Není záležitostí jedné [172]nebo několika generací, nýbrž „jest dílo všech věků a celého národu“.

Za zvlášť významné a progresívní je třeba pokládat Jungmannovy názory na obohacování slovní zásoby s přihlédnutím k diferencovaným funkcím spisovného jazyka. Tyto názory — a ostatně i praxe z nich vycházející — vyplývají u Jungmanna ze správného poznání a hodnocení současných podmínek společenských, zejména kulturních. Zdá se, že právě plnění úkolů na tomto poli bylo bezprostředním Jungmannovým přínosem k uspokojování potřeb formujícího se novodobého českého národa. Jungmann a jeho nejbližší spolupracovníci pod jeho vedením zasloužili se o to, že se čeština stala plně hodnotným nástrojem, jímž bylo možno tlumočit nejen výsledky soudobého vědeckého poznání, ale též nástrojem literatury „vyššího“ stylu.

Zajímavé je Jungmannovo chápání stylových rozdílů mezi jazykovými prostředky a jejich adekvátnosti v diferencované jazykové praxi. Platí to pro obě hlavní stylové oblasti Jungmannem vytýčené, pro oblast básnickou a pro oblast vědeckou, naučnou.

Neobyčejně závažná je práce Josefa Jungmanna a jeho spolupracovníků v oblasti názvosloví různých vědních oborů. Těmto otázkám věnujeme pozornost v samostatném článku.

---

[1] Původně připraveno jako diskusní příspěvek na seminář lingvistů-komunistů v květnu 1973. — Na podzim t. r. budou uspořádány k 200. výročí Jungmannova narození zvláštní konference; některé závažnější příspěvky z nich otiskneme v příštím ročníku Naší řeči.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 4, s. 169-172

Předchozí JK (= Jaroslav Kuchař): Radíme a kritizujeme

Následující Jiřina Novotná-Hůrková: Dětská recitace a česká výslovnostní norma