Časopis Naše řeč
en cz

Ke skloňování cizích vlastních jmen osobních zakončených na -u, -ú

Naděžda Svozilová

[Články]

(pdf)

-

Bezprostředním podnětem k napsání této úvahy byly rozpaky, které právě nedávno vyvstaly nad tím, jak zacházet v češtině se jménem Kyprianu, tj. s příjmením nového prezidenta Kyperské republiky. Protože existují v podstatě tři způsoby zapojování jmen tohoto typu do [134]českého textu, což není pro uživatele na první pohled jistě příliš povzbudivé, podíváme se na celou problematiku podrobněji a v širších souvislostech.

Začleňování cizích jmen do českého textu je trvalým problémem. V češtině, jazyce flektivního typu, se tradičně (a ve větší míře, než je tomu v jiných slovanských jazycích) snažíme tato jména skloňovat, zacházet s nimi pokud možno jako s jmény domácími. Mnohá cizí jména se však pro své odlišné hláskové zakončení zařazují do českého deklinačního systému jen nesnadno: nemají oporu v domácích skloňovacích vzorech. To platí právě také o cizích osobních jménech zakončených na samohlásku -u nebo -ú. (Česká jména podobného zakončení, na -ů, jako Jírů, Martinů, Janů, tu oporu neposkytují, jsou naopak většinou nesklonná.)

Jaký je u nás v současné době stav teorie, pokud jde o zacházení s cizími osobními jmény zakončenými na -u, -ú[1], a jak vypadá vlastní praxe — proč vznikají rozpaky, o kterých jsme se zmínili na počátku?

Probereme vždy nejprve příslušné zásady a pak popř. problematiku s nimi spojenou. Pro úplnost budeme věnovat pozornost nejen mužským, ale i ženským jménům.

JMÉNA MUŽSKÁ

Příjmení (a ta vícečlenná jména orientální, která jsou pro nás jedním celkem a nerozčleňujeme je tedy na jméno rodné a příjmení: především jména čínská, korejská a vietnamská)

(I.) Skloňování podle tvrdého vzoru „pán“ se uskutečňuje dvěma způsoby:

(1.) připojováním příslušných koncovek k plné (nominativní) podobě cizího jména (jde o tzv. aglutinační flexi). Sem se zařazují všechna jména orientální,[2] mezi něž spadají také všechna jména končící na takto psané: (ind.) Višnu, 2. pád Višnua, 3. pád Višnuovi atd.; Néhrú, Néhrúa; (jap.) Šunsú, Šunsúa; (korej.) Häburu, Häburua; (čín.) Tu Fu, Tu Fua; (vietn.) To-Huu, To-Huua; (barm.) U Nu, U Nua, apod.; dále sem patří všechna jména francouzská, kde je vyslo[135]vované -u (popř. ) psáno -ou: Pompidou, Pompidoua, Barthou, Barthoua, apod., a jména novořecká a albánská,[3] např. (novořec.) Stamu, Stamua; Papaspyru, Papaspyrua; (alb.) Šehu, Šehua; Bihiku, Bihikua. Navíc se sem mohou zařadit všechna jména končící na dvojhlásku -au (takto psanou i vyslovovanou); jde především o jména německá, ale i jiná: Landau, Dessau, Arnau, Dieskau; (novořec.) Papanikolau; (ind.) Chusrau; (vietn.) Phan-boi-Chau; apod. V 2. pádě končí tato jména hláskovou skupinou -aua, ve 3. pádě -auovi atd. Také jména zakončená na psanou a vyslovovanou dvojhlásku -ou patří do této skupiny: (čín.) Liou, Lioua; Li Chou, Li Choua.

Jména této skupiny, zejména samozřejmě jména orientální, jsou pro nás většinou dosti neprůhlednou značkou; kromě francouzských nebýváme většinou schopni z nich samých poznat ani jejich jazykovou příslušnost. Tato značkovost je také jedním z důvodů, proč při jejich skloňování bereme za základ celou (nominativní) podobu, a k ní teprve v podstatě mechanicky, aglutinačním („přilepovacím“) způsobem připojujeme koncovky vzoru „pán“. Dalším podstatným důvodem tohoto postupu je ovšem neexistence českých sklonných osobních jmen na -u, -ú, která by byla vzorem pro skloňování těchto jmen cizích.

(2.) odtržením koncového -u a připojováním příslušných koncovek vzoru „pán“ k zbylému základu, např. (novořec.) Papandoniu, Papandonia; Alexiu, Alexia; Papandreu, Papandrea; (alb.) Myftiu, Myftia; Hazbiu, Hazbia; Skënderbeu (známější je turec. podoba Skanderbeg), Skënderbea; (rum.) Vraciu, Vracia; Maniu, Mania; Şuteu, Şutea.

Uvedená jména jsou charakterizována tím, že mají před koncovým -u samohlásku -i- nebo -e-. (Nepatří sem však orientální jména, i když rovněž končí na -iu nebo -eu, např. vietn. Bui-quang-Chieu, 2. p. Bui-quang-Chieua. Všechna orientální jména bez výjimky patří k deklinační skupině (1.) s aglutinační flexí.) Jedním z důvodů odsouvání -u u těchto jmen je jistě to, že aglutinací bychom zde, u jmen většinou „evropských“, tj. neexotických, dostali podoby poměrně nezvyklé (Alexiua, Myftiua, Papandreua) jak v písmě, tak ve výslovnosti. Zároveň tu spolupůsobí důležitý fakt určité podobnosti a často i příbuznosti s jmény starořeckými (na -ios, 2. pád -ia; -eos, -ea), latinskými (na -ius, -ia; -eus, -ea), italskými (na -io, -ia; -eo, -ea) apod. A tak tato jména ustavují samostatný typ v rámci deklinačního vzoru „pán“.

[136]Současná kodifikace[4] řadí k tomuto typu (2.) vesměs všechna jména rumunská: nejčastější typ rum. jmen s patronymickou příponou -escu (jména po otci), např. Enescu, Dumitrescu, Radulescu apod., víceslabičná jména typu Moiceanu, Teodoreanu apod., i jména dvouslabičná, např. Gogu, Savu, Radu apod. U všech těchto jmen tedy podle kodifikace dochází k odsouvání koncového -u: 2. p. by byl Enesca (nověji psáno Eneska), Moiceana, Goga atd. A zde se právě dostáváme do rozpaků a pochybností. Zatímco u jmen zakončených příponou -escu, je tento způsob skloňování v češtině již zcela vžit (srov. Ceauşescu, Ceauşesca / Ceauşeska — jinou možnost si téměř ani nedovedeme představit; působí tu nepochybně také jistá podobnost s jmény zakončenými na -co (-ko): Francesco, Franceska; Ševčenko, Ševčenka; a samozřejmě Koťátko, Koťátka), s ostatními rumunskými jmény to již není, zejména v širších souvislostech, tak jednoznačné. Důsledné uplatňování tohoto na první pohled trochu mechanického rozdělení (jakoby podle „národní příslušnosti“; ovšem jde tu také o různý původ zakončení -u) má v praxi některé ne zcela žádoucí důsledky. Tak např. rumunské příjmení Martianu a naše výchozí novořecké příjmení Kyprianu, nebo rumunské příjmení Gogu a známé albánské příjmení Zogu by i při tak nápadné formální podobnosti patřila k odlišným typům skloňování: Martianu, Martiana, ale Kyprianu, Kyprianua; Gogu, Goga, ale Zogu, Zogua. (Je zajímavé, že toto příjmení někdejšího albánského krále, které se dříve také skloňovalo Zoga a mělo i 1. pád Zog, se dnes důsledně skloňuje Zogua, Zoguovi atd.[5]) — Různý původ zakončení -u a vůbec různý „národní“ původ však by neměl být důvodem pro odlišné skloňování jmen téhož typu: podle jedné z hlavních obecných zásad pro začleňování cizích vlastních jmen do českého kontextu nemá být k tomuto začleňování zapotřebí znalosti daného cizího jazyka, což je jistě zásada rozumná. — Jeví-li se tedy náležitým požadavek skloňovat v češtině cizí jména stejného typu stejně, vyvstává v našem případě další otázka, jakým způsobem. Zde si vezměme na pomoc další důležitou zásadu pro skloňování cizích (osobních) jmen vlastních, totiž aby v případě, kdy je možno vybrat si mezi několika skloňovacími typy, byla dána přednost tomu typu, u něhož lze z tvarů pádů ostatních jednoznačně určit tvar 1. pádu. Tato zásada je výhodná především pro jména, jejichž předběžnou (obecnější) zna[137]lost nelze předpokládat. (Úzus se touto zásadou hojně řídí — např. u cizích osobních jmen zakončených na -e: Niederleho vedle Niederla, Taubeho vedle Tauba apod.) A v našem případě bychom skutečně bez kontextu nerozeznali, že jména Martianu a Kyprianu jsou různé „národnosti“; nepoznali bychom, která z jmen (např.) Ursu, Chivu, Chelaru, Draganu, Theodoru, Kedru, Čolakoglu, Čollaku, Spiru, Buzuku jsou rumunská, a měla by se tedy podle dosavadních pravidel skloňovat druhým způsobem (s odtržením -u), a která jsou novořecká nebo albánská, s aglutinačním skloňováním. (Pro zajímavost prozradíme, že rumunská jsou první čtyři uvedená jména, novořecká další tři, a zbývající tři pak jsou albánská.) — Proto by v souladu s posledně uvedenou zásadou (možnost identifikace podoby 1. pádu z tvaru pádů ostatních) bylo vhodné všechna příslušná balkánská osobní jména zakončená na -u (jemuž nepředchází samohláska -i- nebo -e-) skloňovat prvním, aglutinačním způsobem.

Samozřejmě, že se tomuto způsobu bude vymykat výrazná skupina rumunských jmen na -escu, zejména Ceausescu, Enescu a další takto zakončená příjmení významných osobností rumunského veřejného a kulturního života, a ze stejných důvodů (z nichž hlavní je vžitost) patrně např. jméno i u nás dobře známého rumunského spisovatele M. Sadoveanua / Sadoveana. Nelze vyloučit — zase z jiných důvodů, jak uvidíme dále — ani výskyt variant Kyprianua / Kypriana. U jmen známých osobností už tomu tak bývá, že úzus s nimi naloží bez ohledu na pravidla a zásady — vzpomeňme jen na jméno Mao-Ce-tunga, běžně užívané v podobě Mao: v češtině se vžilo skloňování Maa, Maovi, Maem, ačkoli to jsou tvary nikoliv ke jménu Mao, nýbrž k Ma; správně by mělo být Maoa atd.

(II.) Nesklonnost, tj. ponechávání jmen v souvislém textu v neskloňované (nominativní) podobě, je onen třetí způsob zacházení s cizími vlastními jmény v češtině, o kterém jsme se zmínili na začátku našich úvah. Tento způsob ovšem může nalézt uplatnění u všech cizích jmen vlastních, osobních i místních, a vyskytuje se i u jmen domácích (např. jména typu Pavlů, Jírů apod.).[6]

Používání cizích vlastních jmen osobních v neskloňované podobě [138]— většinou jakožto východisko z nouze, nejsme-li si jisti, jak skloňovat — může v češtině přicházet v úvahu pouze u víceslovných (nejméně dvojčlenných) spojení. Platí zde podmínka, že neskloňované jméno musí být spojeno s jiným, skloňovaným jménem, ať rovněž vlastním, či obecným (typu „pan“, „básník“ apod.), z kterého lze poznat, o který jde pád: příslušná pádová koncovka se musí někde objevit (alespoň jednou). Uveďme si zde za všechny příklad z knihy citované v pozn. 5: Albánci jsou hrdi na herce Alexandra Moisiu.

Rodná jména

zakončená na -u, -ú jsou poměrně vzácná. Známe je, nepočítáme-li jména orientální, především z rumunštiny: Iorgu, Petru, Dumitru apod., vzácněji i z jiných jazyků: maďarské Bulcsu, dále např. Děrzu aj. Teoreticky by se tato jména měla skloňovat, a to stejně jako příjmení; praxe však je poněkud jiná. Stejně jako většina cizích rodných jmen, i rodná jména končící na -u se vyskytují převážně pouze ve spojení s příslušnými příjmeními; jména na u pak zůstávají většinou nesklonná. Např.: Setkali jsme se s akademikem Iorgu Iordanem; kniha Klokan od maďarského spisovatele Bulcsu Berthy; zajímavá postava Děrzu Uzaly v sovětsko-japonském filmu. — Pokud by tato rodná jména stála samostatně — např. v nějakém překladu literárního díla —, a pokud by se skloňovala, pak by šlo spíše o skloňování druhého typu, s odsunutím -u: Petra, Dumitra.

JMÉNA ŽENSKÁ

Příjmení

žen v češtině vznikají přechylováním (podle určitých zásad — příponou -ová). Nepřechýlena zůstává jen malá skupina českých příjmení; jde většinou o jména v mužské podobě nesklonná (právě naše známá skupina Janků, Macků apod.). Cizí jména však se snažíme přechylovat, stejně jako se snažíme je skloňovat. A to platí i pro naše jména zakončená samohláskou -u, -ú. Jejich přechylování se v podstatě řídí týmiž principy jako skloňování jmen mužských; sleduje tedy oba výše analyzované způsoby:

(1.) aglutinační: paní Néhrúová, Šunsúová, Häburuová, Barthouová, Kedruová, Čollakuová, ale i Ursuová, Draganuová, Coteanuová.

[139](2.) s odtržením -u: paní Alexiová, Papandreová, Myftiová, Vraciová, Şuteová, a jistě i Dumitresková.

Na případnou „nepřechýlenost“ cizích ženských příjmení by se v podstatě vztahovaly poznámky, které zde byly uvedeny k nesklonnosti u mužských jmen. — Je zajímavé, že některé české nositelky cizích příjmení nerady tato příjmení přechylují (jak už si tak někdy zakládáme i na tom, o co jsme se ani příliš nezasloužili…). Právě u těchto jmen — jakožto u jmen domácích, ač cizího původu —, má ovšem přechylování zdůrazněný smysl. Má i zcela praktické důsledky, například: nepřechýlená příjmení v jakémkoli seznamu, kde nejsou v plném znění uvedena jména křestní, působí jednoznačně jako jména mužská. — Známé ženské osobnosti veřejného života si ovšem mohou dovolit výjimku: tak je tomu v našem případě třeba u zpěvaček Marthy a Teny Elefteriadu (ových).

Rodná jména

jsou nesklonná. Jde většinou o jména orientální: (jap.) Kinu, Kjú; (ind.) Mannu, apod. (V češtině existují domácké podoby rodných jmen ženských končící na u, např. Maru, Jaru, Libu, Jitu apod., kterých se občas použije i v plynulé řeči, nejen v přímém oslovení: Maru dnes nepřijde? Tato jména — torza jsou ovšem rovněž nesklonná.)

Zbývá nám — na základě všech připomenutých obecných i konkrétnějších zásad — shrnout problematiku spjatou s příjmením Kyprianu. (Některých vlastností tohoto jména jsme se již přímo dotkli.) — Na úvod, jen pro zajímavost, připomeneme šťastnou a velmi vzácnou náhodu, že nový prezident Kyperské republiky má jméno, jež je přímo spjato s názvem ostrova Kypru: podoba Kyprianu je 2. pád přivlastňovací (jedn. čísla) ke jménu Kyprianos, tj. „Kyperský“. Kyprianu je tedy vlastně (syn) „Kyperského“; podobné je české Jankových, Šerých, ruské Dolgich, Černych, což je ovšem množné číslo.

Pokud jde o zacházení s příjmením Kyprianu v českém jazykovém prostředí, vyplynulo snad z celého výkladu, že se doporučují tvary Kyprianua, Kyprianuovi, Kyprianuem. Pro tyto tvary, a méně již např. pro tvar Kypriana (nominace Spyrose Kypriana), s nímž jsme se již v denním tisku také setkali, mluví mimo jiné rovněž předpoklad, že je patrně zdvořilejší ponechávat cizím nositelům (zejména významnějším) jejich jména v té podobě, na kterou jsou zvyklí ve svém prostředí, nezkracovat jim je, a přidávat české koncovky až k celému jménu. [140]K užití tvaru Kypriana (což je vlastně pravidelný tvar k 1. pádu Kyprian) vedla jistě mimo jiné i znalost polatinštěné podoby Cyprián, i podobnost s jmény běžnými v češtině, jako je Florián, Kristián a další. Právě u těch cizích jmen, která jsou nějak příbuzná se zdomácnělými jmény českými, je však vhodné zvýraznit jejich cizí ráz: v našem případě to je možné právě ponecháním původního koncového -u před českými koncovkami. — A poznámka na okraj: uvidíte-li někde v novinách jméno Kyprianu psané Kyprianou, je to chyba, vzniklá nejspíše převzetím francouzského způsobu psaní -u jako -ou.


[1] Viz souhrnně ve sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 184—5.

[2] O některých z nich viz podrobněji v článku J. Bartůška a F. Váhaly, Jak v češtině zacházet se jmény z východoasijských jazyků, Naše řeč 42, 1959, s. 204—214.

[3] Viz též článek P. Nováka a N. Svozilové, O skloňování albánských a novořeckých vlastních jmen osobních v češtině, Naše řeč 44, 1961, s. 271—9.

[4] B. Havránek — Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1970, s. 167—8; sb. O češtině pro Čechy, op. cit. v pozn. 1.

[5] Viz např. v právě vyšlé publikaci Pavla Hradečného, Albánská socialistická lidová republika, Praha 1977.

[6] Viz o této problematice podrobněji v příspěvku A. Sticha a M. Sedláčka, Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe?, Naše řeč 55, 1972, s. 227—230. — K otázce vlastních jmen místních viz nejnověji článek A. Polívkové, Začleňování francouzských místních jmen do českého textu, Naše řeč 60, 1977, s. 137—142. — O zacházení s domácími jmény typu Martinů, Havlů viz F. Daneš, Skladby B. Martinů, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 191—2.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 3, s. 133-140

Předchozí Karel Svoboda: K pojetí nedokonavosti a dokonavosti českých sloves

Následující Miloslava Knappová: Josef i Jozef, Regína i Regina (Doplněk pravopisné kodifikace rodných jmen)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1