Časopis Naše řeč
en cz

O skloňování albánských a novořeckých vlastních jmen osobních v češtině

Pavel Novák, Naděžda Svozilová

[Články]

(pdf)

-

[1]V tisku i ve vysíláních rozhlasu setkáváme se — podobně jako s osobními jmény jiných národů — i se jmény albánskými a novořeckými. Řadu těchto jmen přináší i několik děl přeložených z obou literatur. — Protože mnohdy nacházíme při zařazování těchto jmen k českým skloňovacím typům, v jejich skloňování, zjevnou nejednotnost a tápání, pokusíme se vysledovat pravidelnost jejich skloňování a doporučit — s přihlédnutím k převládajícím tendencím — vhodné řešení.

Jména albánská a řecká probíráme společně pouze z důvodů praktických. V obou jazycích jsou jména osob — jako v češtině — zpravidla dvojčlenná a rodné jméno stává před příjmením.

Ve svém výkladu budeme postupovat takto: (1) uvedeme některé základní informace o původu jmen rodných (zvaných také křestní) a příjmení, (2) vyslovíme o skloňování cizích vlastních jmen zása[272]dy, podle nichž se dále budeme řídit, (3) toto skloňování konkrétně probereme a (4) připojíme poznámky o přechylování.

Původ rodných jmen a příjmení

Albánská jména

1. Rodná. Tato jména, mužská i ženská, jsou ponejvíce tureckého (nebo prostě orientálního), řeckého a italského (a vůbec západoevropského) původu. Podle rodného jména se donedávna spolehlivě poznala náboženská příslušnost rodiny: islám, pravoslaví, katolictví. Např. m. Těmal, ž. Fitrete jsou moslimská; m. Dhimiter (u nás Dimitrij), ž. Sofije (naše Žofie) jsou pravoslavná; jména Andon (náš Antonín), ž. Donika charakterizují katolíky. Po druhé světové válce se vsak šíří jména ryze albánská, převzatá vesměs ze jmen obecných, m. Besim (‚důvěra‘), ž. Špresa (‚naděje‘). Často se uplatňují domácká jména, hypokoristika, např. Fan (Theofan). — Podle výzkumů lipského albanologa prof. M. Lambertze jsou mnohá albánská rodná jména, dosud všeobecně považovaná za staré výpůjčky z cizích jazyků nebo za hypokoristika z takových jmen, vlastně prastará jména ilyrského původu. Např. Lek není tedy patrně z řec. Alexandros, nýbrž z Licca (Liccaeus, Licco, Licovius, Liccaius), Ďin není patrně z ital. Giovanni, nýbrž z Genthius apod.

2. Příjmení. Nejčastější jsou dva typy příjmení, podle rodiště (Mborja — albánská vesnice) a podle rodného jména otcova (Těmali, Andoni). Setkáváme se však i s příjmeními jiných typů, např. podle funkcí nebo zaměstnání, jako Bajraktari (‚náčelník kmene‘), Bojadžiu (‚barvíř‘), přezdívky, jako Kuťali (‚zrzoun‘). Řídká jsou příjmení cizího původu, např. Tukiči (slovanského původu), Džuvani (ital. Giovanni), Spiru (řec.) apod.

Novořecká jména

1. Rodná. V dnešním Řecku se ponejvíce setkáváme s třemi typy rodných jmen. Velkou skupinu tvoří historická jména starořecká, např. m. Omiros (Homér), ž. Athina. Běžná jsou ovšem i jména (starozákonní, křesťanská apod.) užívaná tradičně na celém světě, např. m. Pavlos, ž. Maria, a mnohá hypokoristika k takovým jménům: m. Kostas [273](Konstantinos), ž. Katina (Katarina). Mnohá rodná jména jsou konečně původem jména obecná: m. Diamantis, ž. Areti (‚ctnos‘). Nepříliš často se vyskytne rodné jméno přejaté: m. Leon, ž. Lili.

2. Příjmení. Většinu novořeckých příjmení můžeme zařadit do dvou skupin. Jednak jsou to původem jména po otci nebo podle rodného jména otcova: Alexiu (2. p. přivl. k Alexios), Stefanopulos (syn Stefanose) apod., jednak jména obecná, a to označující zaměstnání, stav: Vutsas (‚bednář‘), Papas (‚kněz, pop‘), nebo vlastnost anebo jiné bližší určení svého nositele: Mavros (‚černý‘), přezdívky: Ventuzos (‚baňatý‘) apod. Mnohým příjmením dala vznik i jiná obecná jména, např. názvy rostlin, zvířat a rozličných předmětů vůbec: Kedros (‚cedr‘), Korakas (‚havran, vrána‘), Stavros (‚kříž‘) aj. Setkáváme se také se jmény vzniklými z místních jmen vlastních nebo národních — Vlachos, a se jmény cizího původu — Solomos.

Zásady skloňováni cizích vlastních jmen

Pro správné i snadné skloňování cizích vlastních jmen osobních v českém jazykovém prostředí můžeme vyslovit určité zásady:

(a) V češtině, která je jazykem flexívního typu, snažíme se všechna cizí podstatná jména, zvláště i cizí vlastní jména osobní, skloňovat.

(b) Kodifikace skloňování těchto cizích jmen má být taková, aby nebylo třeba předpokládat znalost daného cizího jazyka.

(c) Je-li možný výběr mezi několika skloňovacími vzory, dáváme přednost vzoru, u něhož lze z tvaru pádů ostatních poznat tvar 1. pádu. Tato zásada je důležitá hlavně pro jména, jejichž znalost nelze předpokládat.

Chceme-li dodržet zásadu (b), musíme vycházet z vhodně volené základní podoby jména v cizím jazyce. Pro řecká i albánská jména je touto podobou 1. pád (jedn. čísla) v těchto jazycích. V albánštině k tomu však přistupuje jistá komplikace. Albánština totiž u podstatných jmen rozeznává vedle rodu, čísla a pádu (jako čeština) ještě tvar určitý a neurčitý (např. Zefi je tvar určitý, Zef tvar neurčitý). Kdybychom se jednoznačně rozhodli pro 1. pád (jedn. č.) jediného [274]tvaru, buď vždy jen určitého, nebo vždy jen neurčitého, dostali bychom se do nesnází, neboť různá albánská jména se v tomto směru chovají různě a musili bychom nakonec předpokládat právě znalost albánštiny. Např. Sami Frašeri (rodné jméno v neurčitém tvaru, příjmení v určitém), Thimi Mitko (rodné jméno v určitém tvaru, příjmení v neurčitém), Spiro Dine (obě v neurčitém tvaru), Ylli Tokallari (obě v určitém). Za základní podobu pro albánská jména volíme proto tu podobu, se kterou se setkáváme při představování, při podpisu a na dokumentech, nehledě na to, má-li přitom jméno tvar určitý nebo neurčitý.

SKLOŇOVÁNÍ

I. Jména rodu mužského.

Probíráme společně jména rodná (rod.) i příjmení (příjm.).

1. Jména zakončená na souhlásku

a) tvrdou nebo obojetnou mimo sykavky skloňují se podle vzoru „pán“: alb. (rod.) Fatmir, 2. p. Fatmira; Mihal, Míhala;

b) měkkou nebo sykavku skloňují se podle vzoru „muž“: alb. (rod.) Vanďuš, -e, Stefanať, -tě; (příjm.) Čabej, -e, Husaraj, -e;

novořec. (rod. i příjm.) na -as, -is, -os (a řidčeji se vyskytující -es,-us), tedy na -s. Tato jména skloňujeme v češtině jako jména typu Alois, Nečas, Kraus,[2] s tím rozdílem, že pro novořecká jména budeme důsledně užívat skloňování měkkého: Ritsos, -e, Zachariadis, -e. (Proto je zde jednoznačně zařazujeme k měkkému vzoru.)

Novořečtina má v zásadě jen tento jediný souhláskový typ mužských jmen. K tomuto poměrně jednoduchému systému došlo zjednodušením rozvětvené a složité starořecké deklinace, a to tak, že se podstatná jména odlišných typů tvarově přizpůsobila (především v 1. p. jedn. č.) produktivnímu skloňovacímu typu končícímu souhláskou -s. Např. starořec. 1. p. Hellén má nyní (ovšem kromě změněné výslovnosti) podobu Ellinas, Agamemnón Agamemnonas (nyní rod. jméno). [275](Tento stav je důsledný v lidové podobě novořečtiny, v tzv. dimotiki, kdežto státní, oficiální podoba, archaizující a puristická katharevusa, se drží starých tvarů.) Stejným způsobem se zpravidla postupuje při přejímání cizích jmen: Lorendzos, Jozefis. V původní podobě zůstávají důsledně pouze cizí jména užitá v řeckém kontextu.

Tento jediný souhláskový typ novořeckých mužských osobních jmen zdánlivě snadno splňuje zásadu (a) vyslovenou výše a zařazuje se k uvedenému českému deklinačnímu typu vzoru „muž“. V praxi — novinářské, rozhlasové — skutečně také převládá tento způsob skloňování. Není to však jediný způsob, kterého se užívá. Žádoucí jednotě při skloňování je překážkou především existence další normy pro skloňování řeckých jmen v češtině. Tato norma platí pro jména starořecká, je to tradiční způsob jejich skloňování podle klasické řečtiny (Démosthenes, Démosthena; Aischylos, Aischyla; Pythagoras, Pythagora; Paris, Parida; Orfeus, Orfea; někdy se situace zjednodušuje: v 1. p. jedn. č. se koncovka přímo vynechává: Oidip, Homér).[3] Protože novořecká jména jsou svou podobou často totožná s jmény starořeckými, setkáme se i u nich někdy se skloňováním tradičním (Korakas, Koraka jako Pythagoras, Pythagora — ovšem vedle hojnějších podob nových: Korakas, Korakase). Toto kolísání je nejčastější u novořec. jmen na -os, -ios a -ias, -eas; působí zde zřejmě podobnost s příponami -us, -ius (a shoda s -ias, -eas) v latině, jazyce, který je pro nás daleko běžnější než (stará) řečtina. Např. m. Makarios (Makariose) — Makaria jako Vergilius, Vergilia; Bertoldos (Bertoldose) Bertolda jako Augustus, Augusta, atd.

Další překážkou jednotného skloňování jmen na -s je shoda některých (rodných) jmen v češtině a v novořečtině (ovšem s rozdílným zakončením), např. Alexandr - Alexandros, Pavlos, Petros atd. Tato shoda přímo vybízí ke skloňování řeckých (rodných) jmen po způsobu jmen českých: 2. p. jedn. č. Alexandra, Pavla atd. — A ještě jeden důvod mluví spíše pro užívání těchto kratších tvarů řeckých mužských jmen osobních, alespoň pro jejich užívání v krásné literatuře: delší tvary působí totiž dost těžkopádně, zvláště stojí-li jich několik vedle sebe. — Všechny tyto výhrady se ovšem vztahují vždy jen na malou skupinu jmen, nikoli na jména všechna; budeme proto zpravidla užívat tvarů delších. Jedině tento typ skloňování odpovídá uve[276]deným zásadám (b) a (c) a zároveň nám zde takto vzniká prostředek rozlišení mezi jmény starořeckými a novořeckými. Ostatně, jak jsme se již zmínili, běžná praxe novinářská i rozhlasová sama volila správně. Kolísání a nedůslednosti jsou ponejvíce v překladech literatury krásné.[4]

2. Jména zakončená na samohlásku

a) -a: skloňují se podle vzoru „předseda“:

alb. (rod.) Mustafa, Mustafy, Andrea, Andrey; (příjm.) Hasa, Hasy, Jahua, Jahuy; Zalošňa, Zalošni (jako čes. Váňa, Váni);

b) -e: alb. (rod.) Zade, Fane, (příjm.) Spasse, Lače.

Tento typ nelze jednoznačně zařadit k určitému vzoru. Existuje několik způsobů skloňování, z nichž některé nejsou zcela nesporné. Uvedeme zde všechny možné způsoby:

(l.a) Zade, Zada, Zadovi, Zadem jako Goethe, Goetha atd.,

(l.b) Lače, 2. p. Lače podle „soudce“.

Tyto dvě možnosti jsou dnes podle normativních příruček jedině přípustné. V praxi však ustupují.[5]

(2) Zade, Zadeho; Lače, Lačeho jako krejčí, krejčího.

Tyto podoby nejsou dosud všeobecně uznávány za spisovné, ovšem v tisku apod. se objevují běžně. Uvádějí je J. Gebauer v „Historické mluvnici jazyka českého“ III, 1, s. 573, Fr. Trávníček v „Mluvnici spisovné češtiny“ I, Praha 1951, s. 531, a též „Pravidla Českého pravopisu“ až do r. 1941 (teprve vydání z tohoto roku zavedlo výhradní skloňování Goethe - Goetha atd.). Jsou zaznamenány i v „Tabulce skloňování a přechylování ruských příjmení“, Sovětská věda — Jazykověda 1951, č. 6, s. 55 (jen Dumbadze, -ho). Vzhledem k zásadě (c) a k rozšíření v úzu právě u slov méně známých je možno dávat tomuto způsobu přednost.

(3) Zade Hasa, Zade Hasy, Zade Hasovi atd., Lače Vruho, Lače Vru[277]ha atd. — V tomto případě, omezeném pouze na rodné jméno ve spojení s příjmením, je rodné jméno ponecháno nesklonné.[6]

c) -i: skloňují se jako „krejčí“:

alb. (rod.) Bedri, -ho, Hysni, -ho; (příjm.) Rustemi, -ho, Džuvani, -ho;

d) -o: skloňují se jako „Bidlo“:

alb. (rod.) Spiro, Spira, Kočo, Koča; (příjm.) Vaso, Vasa, Vruho, Vruha;

e) -u: alb. (příjm.) Čollaku, Myftiu; novořec. (příjm.) Stamu, Papandoniu. (Toto novořec. -u je jiného původu než u jmen albánských; je to koncovka 2. p. jedn. č. jmen na -os. Srov. české Martinů, Janů — zde ovšem mn. č.). U tohoto typu můžeme opě uvést několik existujících způsobů skloňování.

(1) Skloňování jak rumunská jména tohoto typu, např. Mitru:[7]

alb. Čollaku, Čollaka, Moisiu, Moisia;

novořec. Čolakoglu, Čolakogla, Alexiu, Alexia.

Tento způsob není zcela vhodný vzhledem k naší zásadě (c). Dosud se tak většinou skloňovalo např. alb. Zogu, u něhož se ovšem v českých textech tu a tam objevoval i 1. p. jedn. č. Zog. — Pro jména na -iu však — vzhledem k výslovnosti — vyhovuje.

(2) Skloňování jako „pán“:

alb. Čollaku, Čollakua,

novořec. Stamu, Stamua.

Tuto možnost uvádí i Fr. Váhala v knížce „O češtině pro Čechy“, s. 167. Vzhledem k zásadě (c) dáváme tomuto způsobu přednost (kromě jmen na -iu).

(3) Alb. Ali Čollaku, Aliho Čollaku, Alimu Čollaku atd., Spiro Moisiu, Spira Moisiu.

Novořec. pan Spiromaglu pana Spiromaglu, Kostas Alexiu, Kostase Alexiu.

[278]Tento případ, neskloňovaný druhý člen přístavkového spojení, se v praxi hojně vyskytuje.[8]

II. Skloňování (rodných) jmen ženských

Všechna tato jména jsou zakončena na samohlásku. Jména končící na samohlásku

a) -a skloňují se podle vzoru „žena“:

alb. Varvara, Varvary; Špresa, Špresy;

novořec. Elpida, Elpidy; Katarina, Katariny;

(-ia): alb. Maria, Marie; novořec. Garufalia, Garufalie;

b) -e:

aa) skloňují se podle vzoru „nůše“:

alb. Sabrije, Sabrije atd., Minuše, Minuše, Minuši;

bb) zůstávají nesklonná: alb. Hurme, Made;[9]

c) -i: zůstávají nesklonná:

alb. Liri, Krisanthi;

d) -o; novořec. Kalipso, Klio. Tato jména zůstávají v běžné praxi většinou nesklonná (srov. např. japonské Hanako apod.[10]). Pro starořecké podoby Kalypsó, Klió apod. existuje však tradiční způsob skloňování podle vzorů „žena“ a „nůše“, a tak dochází ke kolísání i při užívání jmen novořeckých v českém kontextu — zda je skloňovat, nebo ponechávat nesklonná.

PŘECHYLOVÁNÍ

V češtině přechylujeme — podle určitých pravidel — příponou -ová, a to v zásadě i cizí jména.[11] (Je třeba upozornit, že tato pravidla nejsou ve všech případech shodná se zásadami, které jsme zde uvedli; jsou to totiž zásady pouze pro zařazování cizích vlastních jmen do českých ákloňovacích typů a pro skloňování těchto jmen v češtině.)

Albánská ženská příjmení budou tedy podle toho znít takto: De[279]miraj — Demirajová, Zalošňa — Zalošňová, Kurti — Kurtiová, Fico — Ficová, Čollaku Čollakuová, Moisiu — Moisiová (srov. zde skloňování mužského jména), Spasse — Spassová (jako Naske — Nasková).

Při přechylování novořeckých příjmení narážíme na určité potíže u souhláskového typu mužských jmen. (Jména na -u, -iu se přechylují jako výše uvedená jména albánská.) Jméno řecké ženy je totiž 2. pád (genitiv přivlastňovací) jména jejího manžela, např. Maria Kedru znamená ‚Maria (pana) Kedrose, tedy Maria Kedrosová‘, Papadaki znamená doslova ‚(žena) Papadakise‘, Papa — ‚(žena) Papase‘, Intze — ‚ (žena) Intzese‘. V novořečtině se tento 2. pád tvoří odtržením koncového -s od jména mužského v 1. p. jedn. č., kromě jmen zakončených na -os, která mají v 2. p. jedn. č. -u (viz výše). Nepoznají tedy většinou ani sami Řekové z příjmení ženy, jmenuje-li se její manžel např. Kedru nebo Kedros; u všech ostatních typů je víceméně jasné, že jde o jména na -s: Papadakis, Papas, Intzes. Protože není možno žádat, aby si tyto poznatky pamatovali všichni, a bylo by to i proti našim zásadám, nelze vyloučit určitou nejednotnost: bude-li výchozí novořecký tvar pro utvoření ženského příjmení (v češtině) tvar mužského rodu, např. Kedros, přechýlíme zcela náležitě příponou -ová, tj. Kedrosová, budeme-li však znát pouze novořecké příjmem ženy, i k tomuto jménu přidáme v češtině příponu -ová, jako ji obvykle připojujeme ke jménům mužským. Bude tedy např. i Kedru — Kedruová, Papadaki — Papadakiová, Papa — Papová, Intze — Intzová.

Stejným způsobem budeme tvořit i přídavná jména přivlastňovací, pokud ovšem toho bude vůbec zapotřebí, neboť u jmen tak značně cizích se často tvoření přídavných jmen přivlastňovacích vyhneme.


[1] O skloňování albánských jmen zeměpisných srov. článek L. Joury K otázce psaní zeměpisných jmen z některých evropských jazyků, Zeměpis ve škole 5, 1958, s. 262—263. — Problematice skloňování novořeckých vlastních jmen zeměpisných i přepisu albánských a novořeckých vlastních jmen vůbec věnujeme pozornost jindy. — Článek vznikl úpravou referátů přednesených v šk r. 1960/61 na semináři prof. J. Běliče.

[2] Jména tohoto typu v češtině ovšem kolísají mezi tvrdým a měkkým skloňováním, srov. Aloisa i Aloise, Nečasa i Nečase.

[3] Srov. B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, 1960, s. 148.

[4] K těmto otázkám srov. též sb. O češtině pro Čechy, Orbis 1960, s. 160; rovněž P. Trost, O skloňování litevských a lotyšských vlastních jmen osobních v českých textech, Naše řeč 38, 1955, s. 202.

[5] Srov. též Jazykový koutek Československého rozhlasu, Třetí výběr, Praha 1959, s. 278—279, rovněž sb. O češtině pro Čechy, s. 164.

[6] Srov. Fr. TrávníčekMluvnice spisovné češtiny I, s. 531; uvádí ovšem jen jméno Arne a říká: „…ve spojení s příjmením je pak často nesklonné: 2., 4. Arne Nováka, 3., 6. Arne Novákovi…“

[7] Srov. Jazykový koutek, Třetí výběr, s. 288, a Naše řeč 38, 1955, s. 191.

[8] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, s. 532, ovšem pouze v uvedeném spojení. Normativní příručky (ani O češtině pro Čechy, s. 169) jej však neuvádějí.

[9] Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, s. 539.

[10] Naše řeč 42, 1959, s. 212, a O češtině pro Čechy, s. 172.

[11] Viz J. Bartůšek - Fr. Váhala, Jak v češtině zacházet se jmény z východoasijských jazyků, Naše řeč 42, 1959, s. 214. — B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, 1960, s. 104.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 9-10, s. 271-279

Předchozí Jaromír Bělič: Kdo zavřel okno? Otevři ho

Následující Josef Beneš: O názvech slovesných děl

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1