Časopis Naše řeč
en cz

Josef i Jozef, Regína i Regina (Doplněk pravopisné kodifikace rodných jmen)

Miloslava Knappová

[Články]

(pdf)

-

I. Pravopisná kodifikace osobních rodných (křestních) jmen[1] vychází (obdobně jako pravopisná podoba ostatních druhů vlastních jmen) ze stejných principů jako pravopis jmen obecných, ovšem má své specifické rysy, ke kterým je třeba přihlížet. Při kodifikaci pravopisu rodných jmen se v češtině bere v úvahu aspekt společenskoetický[2] (a to i se zřetelem k nutnosti jednotné administrativní praxe), jazykový (začlenění jména do českého jazykového systému), vývojový (návaznost na tradici) i mezinárodní.

Vzhledem k tomu, že repertoár rodných jmen užívaných u nás k pojmenování občanů české národnosti není neměnný, nýbrž naopak se stejně jako v ostatních jazycích průběžně obměňuje a doplňuje, a to zejména (vedle oživování jmen starých a přehodnocování původně domáckých podob jmen na samostatné, základní podoby jména) [141]přejímáním jmen z cizích jazyků, je třeba jména nově zaváděná, resp. přejatá z jiného grafického systému, do češtiny graficky začleňovat, pravopisně je kodifikovat.

Kromě toho je ovšem třeba v souhlase se zásadami jazykové kultury průběžně hodnotit a prověřovat správnost dosavadních kodifikačních úprav rodných jmen na základě tzv. zpětné vazby, která ukazuje, jak kodifikace v praxi funguje a co je třeba na ní korigovat.

Vzhledem k tomu, že dosavadní Pravidla českého pravopisu obsahují jen poměrně malý počet rodných jmen, bylo třeba v souvislosti s aktuálními potřebami praxe dosavadní kodifikaci rodných jmen užívaných v češtině prověřit a doplnit. Vynutila si to především příprava normativní příručky o rodných jménech (vyjde v nakladatelství Academia pod názvem Jak se bude jmenovat? v r. 1978), která bude obsahovat na 1500 základních podob jmen a v matriční praxi má sloužit jako jazyková příručka. Bude kodifikovat jména nejen po stránce pravopisné, ale i tvarové; tím se jednoznačně odliší základní, samostatné podoby jmen od podob domáckých.

II. Doplnění pravopisné kodifikace rodných jmen vychází z dosavadních pravopisných zásad z roku 1957 a přihlíží k tomu, jak se dosavadní kodifikace rodných jmen osvědčuje v praxi.

V souhlase s platnými pravopisnými zásadami a v duchu vývojových tendencí dochází především u určité skupiny jmen cizího původu k tomu, že se u nich podobně jako u jmen obecných zavádějí vedle již existujících a v praxi rovnoměrně frekventovaných dvojtvarů jako Kristýna Kristina, Valentýn(a) — Valentin(a), Teodor(a) — Theodor(a) ještě další pravopisné dublety, které jsou dokladem určitého vývojového mezistupně v pravopisném počešťování přejatých jmen:

1. Týká se to především jmen, ve kterých se v základu slova vyslovuje [-z-], psané podle dosavadních Pravidel buď jako z (např. Izaiáš, Izmael), nebo s (Isabela, Isidor). U jmen psaných dosud v podobě se z se uvedená podoba ponechává, u jmen psaných jen s písmenem s se zavádí i dubletní podoba se z, tedy Gisela i Gizela, Ilsa i Ilza, Isidor i Izidor, a také Josef(a) i Jozef(a), Alois(ie) i Alojz(ie). Znamená to např., že u těchto jmen bude možno vedle dosavadní základní podoby podle Pravidel českého pravopisu (Gisela, Josef, Alois) užívat pro zápis českých dětí do matriky i pravopisnou podobu Gizela, Jozef(a), Alojz(ie), pokud si to rodiče budou přát. K zavedení dublet[142]ních podob, a to zejména u jmen Josef, Alois, vedly kromě již uvedeného důvodu systémově vývojového následující důvody:

a) Dojde tak ke sblížení s pravopisem blízkých slovanských jazyků, slovenštiny (Gizela, Ilza, Jozef, Alojz) a polštiny (Gizela, llza, Józef, Alojzy).

b) Vyrovnává se pravopis domáckých podob jako Jozífek, Lojzíček, Ilzička ap. s pravopisem podoby základní.

c) Naváže se na pravopisnou tradici — podoby Jozef, Alojz se v češtině běžně užívaly až do poloviny 19. století (podobu Jozef např. užíval J. K. Tyl, J. Dobrovský, J. Jungmann a jiní významní obrozenci).

2. Pravopisné dublety se zavádějí i u jmen jako Lothar, Nathan — nově psáno i Lotar, Natan, aby došlo k vyrovnání s již kodifikovanými dubletami typu Theodor Teodor.

3. Variantní pravopisné podoby se nově kodifikují (vzhledem k původní grafické podobě) i v těch typech přejatých jmen, v nichž se podle Pravidel českého pravopisu mají psát samohlásky dlouhé; tento předpis se totiž v praxi nedodržuje, pravopisný úzus kolísá, zřejmě proto, že i délka samohlásek ve výslovnosti kolísá. Dublety se proto nově zavádějí:

a) ve jménech zakončených na ín(a), -én(a) aj.; znamená to, že jména jako Benjamín, Regína, Magdaléna lze např. českým dětem zapisovat i v podobě Benjamin, Regina, Magdalena;

b) v základech slov; jména jako Cecílie, Flóra, Glórie lze tedy nově psát i v podobě Cecilie, Flora, Glorie (rozšiřuje se tak počet již kodifikovaných dublet jako Ámos Amos).

Pro dokreslení je třeba říci, že z počtu 1500 jmen lze nyní variantními pravopisnými podobami psát asi 5 procent jmen.

III. Pravopisná kodifikace nově přejímaných rodných jmen, jimiž se průběžně rozšiřuje repertoár jmen sloužících k pojmenovávání občanů české národnosti, těsně souvisí s výslovnostní kodifikací jmen. Pravopisnou kodifikační zásadou je dnes (v návaznosti na pravopisné počešťovací tradice) grafické přizpůsobení podoby jména českému pravopisnému systému tak, aby psaná podoba jména co nejvěrněji zachycovala jeho podobu výslovnostní.[3]

[143]Kodifikace nově přejímaných jmen se dnes v češtině provádí v zásadě trojím způsobem:

1. Nejjednodušší je případ, kdy lze do češtiny přejmout a kodifikovat v ní jméno v původním pravopise a jemu odpovídající (i když adaptované) výslovnosti, např. Sven, Karin, Sandra.

2. Jméno se do češtiny přejímá a kodifikuje se v ní v psané podobě obvyklé v předávajícím jazyce, ovšem vyslovuje se nikoli podle výslovnosti původní, nýbrž podle českých zvyklostí v souhlase s grafikou jména, tj. jako by šlo o slovo domácí (české), např. Denis — franc. vysloveno [deny], česky [denys], Donald — angl. vysloveno [donld], česky [donald]. U ženských jmen obvykle zároveň dochází — a to v případě, že jméno nemá zakončení v češtině u ženských jmen běžné — k jejich tvaroslovnému počeštění, např. Simona (franc. psáno Simone a vysloveno [simon]).

3. Česká psaná podoba zachycuje podle zásad substituce výslovnostní podobu jména v jazyce, z kterého je jméno přejímáno, a zároveň se jméno i tvaroslovně počešťuje, např. Nikol(a), Žaneta (franc. psáno Jeannette), Šarlota (franc. Charlotte).

V případech 2. a 3. se při grafické kodifikaci neobvyklá písmena nahrazují písmeny v češtině běžnějšími (Werner Verner), zdvojená souhlásková písmena se zjednodušují (Yvonne Ivona), nadbytečná („nevyslovovaná“) písmena se v souhlase s výslovností vypouštějí (Patrick Patrik).

IV. Předkládané doplnění pravopisné kodifikace rodných jmen užívaných v češtině bylo projednáno 11. 6. 1975 pravopisnou komisí vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV; podle něho jsou již psána i rodná jména uváděná v jednosvazkovém Slovníku spisovné češtiny. Tato kodifikace se ovšem vztahuje jen na rodná jména užívaná v češtině, tj. na zápis jmen Čechů do matriky a na veškeré další používání rodných jmen v jazykové praxi (nikoli tedy na jména, jimiž jsou pojmenováni cizinci). Zavádění nových dubletních podob tu znamená rozšíření pravopisných možností, nikoli však násilné zavádění jedné z variant (nositelé jména Josef budou nepochybně z větší části i nadále užívat jméno v dosavadní pravopisné podobě).

Závěr: Doplněná pravopisná kodifikace rodných (křestních) jmen užívaných v češtině vychází z platných pravopisných zásad z r. 1957. [144]U některých jmen zavádí v souhlase s vývojovými tendencemi a podle výsledků fungování dosavadní kodifikace v praxi nové variantní pravopisné dublety (pokud je jméno uváděno v Pravidlech českého pravopisu, zachovává se jeho dosavadní podoba jako tvar základní). Nově přejímaná cizí jména se graficky přizpůsobují českému pravopisu tak, aby jejich psaná podoba co nejvěrněji zachycovala podobu výslovnostní.

Uvedená kodifikace přispívá k racionalizaci českého pravopisu; jednak zjednává soulad mezi zvukovou a grafickou podobou jmen s konečným cílem stabilizovat výslovnost, jednak realizuje zásadu, že racionální je ten pravopisný systém, ve kterém se jak slova domácí nebo přejatá cizí, tak slova obecná nebo jména vlastní píší podle týchž principů.


[1] To, že rodná jména na rozdíl od příjmení podléhají dobové jazykové, a tedy i pravopisné kodifikaci, vyplývá ze skutečnosti, že jméno se volí pro každého jedince při jeho zrodu nově, kdežto příjmení se dědí a jeho rodinná grafická podoba se v zájmu jednotné identifikace rodiny uchovává, pokud si sama rodina nepřeje ji změnit.

[2] Viz M. Knappová, Jazyková kultura a společenské fungování rodných jmen, Naše řeč 60, 1977, s. 24—30.

[3] Podobné pravopisné přizpůsobování přejímaných jmen domácímu grafickému systému tak, aby psaná podoba odpovídala podobě výslovnostní, v níž bude jméno užíváno, je běžné i v jiných jazycích, a to slovanských (slovenština, ruština ap.) i neslovanských (němčina, maďarština atd.).

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 3, s. 140-144

Předchozí Naděžda Svozilová: Ke skloňování cizích vlastních jmen osobních zakončených na -u, -ú

Následující Emanuel Michálek a kol.: Pomsta a trest

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1