Jak v češtině zacházet se jmény z východoasijských jazyků

Josef Bartůšek, František Váhala

[Články]

(pdf)

-

Stále intenzívnější styk našich národů se zeměmi východní Asie, obzvláště s lidovou Čínou, přináší s sebou nutnost co chvíli se vyrovnávat s problémy jmen z orientálních jazyků. Denní zkušenost ukazuje, že u nás je stále nejistota a nejednotnost v přepisu jmen [205]z východoasijských jazyků, v jejich skloňování i odvozování dalších slov od základů těchto jmen. Úkolem tohoto článku je informovat čtenáře o podstatě těchto problémů a přispět k odstranění uvedené nejistoty a nejednotnosti ve jménech čínských (Č), japonských (J), korejských (K) a vietnamských (V).

Následující všeobecný návod, jak zacházet se jmény z východoasijských jazyků, byl vypracován na společné poradě členů oddělení pro Dálný východ při Orientálním ústavu ČSAV, zástupců katedry filologie a dějin Dálného východu při filologické fakultě Karlovy university, katedry češtiny pro cizince při téže fakultě a Ústavu pro jazyk český ČSAV.

Přepis

Odborníci z Orientálního ústavu ČSAV a obou kateder orientalistiky při filologické fakultě Karlovy university vypracovali pro Názvoslovnou komisi kartografickou návrh přepisů všech důležitých jazyků Východu. Revize dosavadního systému transkripce (přepisu) byla vyvolána naléhavými potřebami československé kartografie, když se ukázalo, že velmi povážlivá rozkolísanost a nestálost přepisu ztěžuje kartografickou práci. V některých případech byly zavedeny některé transkripční prvky v češtině poněkud neobvyklé, např. psaní ťi nebo psaní apostrofu (’) na označení neurčité samohlásky (viz Naše řeč 41, 1958, s. 21 pozn.), přesto však nutno uznat, že se orientalisty navržený způsob přepisu vcelku bez odporu ujal a vžil. Jeho výhodou je, že vystačí s českými grafémy (písmeny) a podává obraz příslušného jazyka — až na tóny v čínštině a vietnamštině — celkem věrně.

Čínština je jazyk, v němž jsou základem slov slabiky psané zvláštními znaky; do češtiny přepisujeme jednotlivé slabiky čínských slov (jmen) plně, nezkráceně (s výjimkou příponového -’r místo plnovýznamového er), a oddělujeme je spojovníkem. Jen několik jmen píšeme tradičně dohromady bez spojovníku. Uvedeme si příklady několika druhů jmen:

zeměpisná jména: Chang-čou, Jang-c’-ťiang; ale bez spojovníku Peking, Tiencin;

jména literárních výtvorů: Paj-mao-nü (Dívka s bílými vlasy), Tao-te-ťing (Kniha o tau a ctnosti), Ťin-Pching-Mej (román), Er-ja (slovník);

[206]jiná jména vlastní: I-che-čchüan (boxeři);

jména obecná: ku-wen (starobylá próza), paj-kan-’r (pálenka); bez spojovníku: kaoliang (obilnina Sorghum chinense).

Zvláštní pozornost musíme věnovat jménům osobním. Zatímco u nás nelze vždy bezpečně udat etymologický původ a význam našich příjmení a jmen osobních, na Dálném východě je význam těchto jmen obvykle znám, protože jsou psána znaky a každý znak má svůj základní význam; tedy např. čínské jméno Ču Te značí ‚rudá ctnost‘, japonské Ójama znamená ‚velká hora‘ apod. V češtině — jako ostatně ve všech evropských jazycích kromě maďarštiny — uvádí se nejprve osobní (tzv. křestní) jméno, teprve za ním pak jméno rodinné (příjmení); na Dálném východě jsou poměry jiné, a proto je třeba se o těchto jménech zmínit obšírněji.

V soudobé Číně má Číňan zpravidla jméno dvoučlenné (jako u nás); jak jméno rodinné, tak jméno osobní může být buď jednoslabičné, nebo dvojslabičné. Zásadně se klade napřed jméno rodinné (příjmení) a za ně jméno osobní; je-li některé z nich dvojslabičné, tu se mezi jeho slabiky klade spojovník. Např.:

Čchen Jün asi jako bychom řekli Neruda Jan

Mao Ce-tung asi jako bychom řekli Tyl Josef Kajetán

S’-ma Čchien asi jako bychom řekli Toman-Bernášek Karel

Ou-jang Jü-čchien asi jako bychom řekli Kratina-Ziegler Jan Viktor

Jména historická, dynastická, mytologická a jména, jimiž se označují čínští filosofové, píší se většinou se spojovníkem mezi jednotlivými slabikami. Např.:

jména historická a dynastická: Kchang-si, Šen-nung, Tchaj-cung, tchaj-pchingové (revolucionáři z let 1850—1864), Cch’-si; Čou ze Šangů; dynastie Ming (tj. Mingové), dynastie Tung-Chan (tj. dynastie Východních Chanů, Východní Chanové);

jména mytologická: Si-wang-mu (bohyně), Kuan-jin (bohyně), Er-lang (bůh);

jména filosofů: Čuang-c’, Meng-c’, Chuaj-nan-c’, Lao-c’;

Jsou ovšem i případy zvláštní, např. Čchin Š’-chuang-ťi (slabika [207]Čchin je zde jménem dynastickým, jež lze pokládat za jméno rodinné, a proto se píše zvlášť), Konfucius (tradiční podoba jména).

Dvojslabičné pseudonymy básníků, spisovatelů atd. píšeme s oběma slabikami zvlášť, bez spojovníku, každou s velkým počátečním písmenem: Mao Tun, Pa Ťin, Ting Ling, Ping Sin.

Tradičně píšeme podle ustálených zvyklostí: Sunjatsen, Čankajšek.

V češtině mohou slabiky i slova začínat a končit víceméně všemi českými samohláskami a souhláskami, čínština je však v této věci značně omezena. Pro lepší pochopení zvláštního charakteru čínských jmen bude snad proto prospěšné uvědomit si, které hlásky mohou být na začátku čínské slabiky (tzv. iniciály) a které na konci slabik (tzv. finály); kromě toho existují v čínštině slabiky tvořené pouze tzv. finálami.

Čínské iniciály jsou tyto: c-, cch-, č-, čch-, f-, ch-, k-, kch-, l-, m-, n-, p-, pch-, s-, š’-, t-, tch-, ť-, ž-.

Čínské finály jsou: -a, aj, -an, -ang, -e, -ej, -en, -eng, -i, -ia, -iang, -iao, -ie, -ien, -in, -ing, -iou, -iung, -o (jen po retnicích), -ou, -u, -ua, -uaj, -uan, -uang, -uej, -un, -ung, -uo (nikoli po retnicích), -ü, -üan, -üe, -ün.

Slabiky tvořené finálami jsou jenom tyto: a, aj, an, ang, ao, e, en, er, i, ja, jang, jao, jen, jie, jin, jing, jou, jü, jüan, jüe, jün, jung, ou, wa, waj, wan, wang, wej, wo, wu.

Japonština je jazyk, ve kterém většina slov má více slabik. Japonské písmo se skládá ze dvou složek: nacházíme tu čínské znaky a zároveň s nimi slabičnou abecedu; znaků se užívá většinou pro psaní kmenů slov (jmen), kdežto mluvnické přípony [a také cizí slova (jména)] se píší slabičnou abecedou. Všechny slabiky japonských slov (jmen) řadíme k sobě v českém přepisu bez spojovníku (viz článek J. Průška „Jak přepisovat japonská slova do češtiny“, Naše řeč 23, 1939, s. 67—72). Např.: Hirošima, Amaterasu, šógun (dědičný diktátor do r. 1868). Tradičně však píšeme: Tokio (japonsky Tókjó).

Pořadí japonských jmen osobních je stejné jako v čínštině: na prvním místě stojí jméno rodinné a za ním následuje jméno osobní: Akutagawa Rjúnosuke, Ójama Ikuo, Mijamoto Juriko, Ogata Kórin, Kitagawa Utamaro. V češtině se však už ustálil zvyk obracet toto pořadí jmen (podobně jako to činíme u jmen maďarských), takže v českém textu stojí na prvním místě jméno osobní, na druhém pak jméno rodinné: Rjúnosuke Akutagawa, Ikuo Ójama atpod. Toliko u jmen osob s volně vloženou slabikou no neměníme v češtině [208]pořadí, nýbrž píšeme je v témž pořadí jako v japonštině, např. Ki no Curajuki; toto no vyjadřuje 2. pád a je obdobné holandskému van ve jménech typu Anthonis van Dych, Vincent van Gogh.

Pseudonymy japonských umělců jsou dvojího typu:

(1) za pouhým jménem rodinným následuje pseudonym, např. Kacugawa Šunšó, asi jako Beyle Stendhal; anebo

(2) za pseudonymem následuje jméno rodinné a jméno osobní, např. Sunšó Kacugawa Júsuke, asi jako bychom řekli Stendhal Beyle Henri.

Korejština je jazyk psaný hláskovým písmem řazeným ve slabiky, v jižní Koreji doplňovaným také ještě znaky. Jednotlivé slabiky korejských slov píšeme v češtině dohromady bez spojovníku. Např.: Pchanmundžom, Pchjongjang, jangban.

Jména osob jsou v korejštině téhož typu (i co do pořadí) jako v čínštině, a proto jejich přepis do češtiny se řídí týmiž zásadami jako přepis čínských jmen osob, který jsme uvedli výše. Např.: Nam Il, Kim Il-song.

Umělecké a jiné pseudonymy píšeme dohromady bez spojovníku, např. Pangje.

Z historických jmen uvádíme jen tyto příklady: dynastie Ri (tj. Riové), epocha Hu-Samguk (tj. epocha Pozdních tří království).

Podobně jako u čínštiny uvedeme si i u korejštiny začátky (iniciály) a zakončení (finály) korejských slabik a samostatné korejské slabiky:

Na počátku korejských slabik se mohou vyskytnout jenom tyto souhlásky nebo souhláskové skupiny: č-, čč-, čch-, k-, kch-, kk-, m-, n-, p-, pch-, pp-, r-, s-, ss-, t-, tch-, tt-;

Na konci korejských slabik mohou stát tyto

(1) samohlásky a jejich kombinace: a, -ă, -ä, -e, -i, -yi, -ja, -je, -jo, -jŏ, -ju, -o, -ŏ, -ö, -u, -ü, -wa, -we, -wŏ, -y;

(2) souhlásky: -č, -k, -kk, -l, -m, -n, -ng, -p, -s, -ss, -t.

Samostatné korejské slabiky jsou: a, ä, e, i, ja, jä, je, jo, jŏ, ju, o, ŏ, ö, u, ü, wa, wă, wä, we.

Mimoto je třeba připomenout, že v korejštině dochází uvnitř slov k častým změnám souhlásek způsobeným předchozími samohláskami nebo znělými souhláskami.

Vietnamština je — stejně jako turečtina a indonéština — psána latinkou; tím se do jisté míry vymyká z jazyků Dálného východu, které jsou psány když ne naveskrz, tedy aspoň zčásti znaky. Nutno si ovšem uvědomit, že i vietnamština se kdysi psala čínskými znaky. Vietnamská latinka obsahuje velké množství diakritických [209](rozlišovacích) znamének, velmi nesnadných; proto vietnamská slova přepisujeme do češtiny tak, že je píšeme dohromady bez spojovníku a vynecháváme veškerá vietnamská diakritická znaménka, tedy i ta, která čeština má. Pravidla vietnamské výslovnosti jsou značně komplikovaná a bez znalosti vietnamštiny nelze vietnamské slovo správně přečíst. Vietnamskou latinku zavedli misionáři z románských zemí, a proto má vietnamský pravopis všechny vlastnosti pravopisu románských jazyků francouzštiny a portugalštiny; např. c čteme vždy jako [k], nh jako [ň]; vietnamské psané s vyslovujeme [š], x čteme [s], ch se čte [ť], gi je [z] atd. Např.: Haiphong, cadao, Nhandan; Kim-Van-Kieu (román; srov. čínský Ťin-Pching-Mej).

Tradičně píšeme: Hanoj. Jméno Ho-chi-Minh bychom mohli psát také Hočimin (asi jako Sunjatsen, Čankajšek); Pravidla českého pravopisu uvádějí podobu Ho Či Min (což je napodobení někdejšího způsobu psaní korejských jmen v češtině), která se v českém tisku ustaluje.

Ve jménech osob klademe rodinné jméno vždy před jméno osobní a mezi ně je eventuálně položeno tzv. spojovací jméno; po vietnamském způsobu spojujeme jméno rodinné (a jméno spojovací) s jménem osobním vždy spojovníkem a spojovací jméno píšeme s malým počátečním písmenem: Např. Truong-Chinh, Pham-van-Dong, Vo-nguyen-Giap. V ženských jménech je téměř vždy spojovacím jménem slabika thi (asi jako je v češtině na konci ženských příjmení přípona -ová), např. Bui-thi-Cuc. Příklad dvojslabičného jména osobního: Nguyen-thi-Ai-lien.

Ze jmen historických a dynastických uvádíme tyto příklady: Baodai, Gia-long, Tran Thanh-ton (tj. král Thanh-ton z dynastie Tran); dynastie Dinh (tj. Dinhové), dynastie Hau-Le (tj. dynastie Druhých Leů, Druzí Leové); Taysonové.

Rod orientálních jmen v češtině

O mluvnickém rodu orientálních jmen v češtině rozhoduje zásadně (a) přirozený rod jménem označené osoby a (b) zakončení jména. Jména mužů, ať vlastní nebo obecná, jsou vždy rodu mužského, jména žen pak rodu ženského. O rodu ostatních jmen obecných a vlastních jmen místních rozhoduje zakončení. Jména za[210]končená na souhlásku jsou rodu mužského (s výjimkou jmen na -j; ta jsou rodu ženského — Šanghaj, Hanoj aj.), jména zakončená na -a jsou rodu ženského a konečně jména zakončená na ostatní samohlásky: -o, -ó, -e, -i, -u, -ú, -ä, -ü atd. a jednoslabičná (jiná než japonská) na -a jsou rodu středního.

Skloňování

Skloňování orientálních jmen v češtině se řídí zakončením slova. Skloňovací koncovku přejímá zásadně poslední slabika jména (čínská, korejská, vietnamská jména bereme vždy jako celek).

I. Jména zakončená na souhlásku

1. tvrdou nebo obojetnou

a) mužská skloňují se podle vzorů „pán, hrad“ (v příkladech uvádíme přímo 2. pád a jeho koncovku tiskneme polotučně).

Č: V čínštině jediné souhlásky, na něž může slabika končit, jsou -n, -ng. Např. 2. pád: Chun Lina; Jün-nanu, Šuej-chu-čuanu, ku-wenu; Čou-Janga, lao-šenga (jistá mužská role na čínském divadle); kaoliangu.

V japonštině jediná souhláska, na niž může slovo končit, je -n. Např. 2. pád: Ničirena, šóguna; Muroranu, zenu.

K: V korejštině mohou slabiky končit na tyto souhlásky: -k, -l, -m, -n, -ng, -p, -t. Např. 2. pád: Kim Il-songa, jangbana (příslušník byrokracie vládnoucí v době 1392 — 1910); Soulu, wonu (jednotka měny v Korejské lidově demokratické republice).

V: Ve vietnamštině mohou slabiky končit na souhlásky -c, -ch, -m, -n, -ng, -nh, -p, -t. Např. 2. pád.: Pham-van-Donga; canvuongu (roajalistické hnutí za nezávislost Indočíny ke konci 19. stol.); Saigonu, Chaudocu; chunomu (stará hovorová vietnamština); Vietminhu, Chinh-phu ngamu (literární dílo Nářek vojákovy manželky).

b) ženská jsou nesklonná. Např.:

Č: Si-er, Cchao Ming, Ping Sin, Ting Ling, chua-tan (jistá ženská role na čínském divadle);

J: Kannon;

K: Sin Hym, Sŏ llang, Sŏ Čŏng-ok;

[211]V: Bui-thi-Cuc, Ai-lien, Ho-xuan-Huong;

2. měkkou (vlastně je to jenom souhláska j, která se v japonštině vždy píše jako i a ve vietnamštině jako i nebo y, v korejštině pak se nikdy na konci slabiky nevyskytuje)

a) mužská skloňují se podle vzorů „muž, stroj“. Např.:

Č: 2. pád: An-chueje, Pcheng Te-chuaje, Ťin Pching-Meje,

J: 2. pád: Hokusaie, Sendaie,

V: 2. pád: Hongaie, Donghoie, Le-Loie, Ba-Giaie, Laokaye, Ben-thuye.

b) ženská skloňují se podle vzoru „píseň“: Šanghaje, Hanoje.

II. Jména zakončená na samohlásku

1. mužská:

a) víceslabičná japonská na -a skloňují se podle vzoru „předseda“; např. Akutagawa, 2. p. Akutagawy;

b) víceslabičná japonská na -o skloňují se jako „Janko“: Hi-rohito, 2. p. Hirohita;

c) všechna na -i, -y, -yi se skloňují jako „krejčí“:

Č: 2. pád: Iho, Liho, Čao Šu-liho,

J: 2. pád: Nobunoriho,

K: 2. pád: Munyiho, Ri Iho,

V: 2. pád: Bui-duc-Miho, Bui-Kyho;

d) víceslabičná japonská na -e skloňujeme jako „Goethe“; např. Rjúnosuke, 2. p. Rjúnosuka;

e) všechna ostatní, ať jsou zakončena na kteroukoli samohlásku, a dvojslabičná japonská na -o skloňujeme podle vzoru „pán“. Koncovky tohoto vzoru se přidávají mechanicky k poslední samohlásce slova (mluvíme tu o tzv. aglutinační flexi):

Č: 2. pád: Lao-c’a, S’a; Maa, Jing Šaa; Ea, Su Cchea; Woa, Li Tchaj-poa; Tu Fua, Cchao Jüa; Maoa, Sü Kuang-jaoa, Kchang Čuoa, Liou Ťiaa; Chuaa; Ču Pa-ťiea; Kchung Tüea; Lioua; Li Choua;

J: 2. pád: Onoa, tennoa (císař); Musóa; Čikamucua; Šunsúa;

K: 2. pád: Pak Če-gaa, Kymwaa; Kil Čäa; Pangjea, Pak Hjŏkkŏsea; Pókhoa, Jun Hŏa, Pungŏa; Häburua; Ri Čŏng-güa;

[212]V: 2. pád: Cao-ba-Nhaa; Am-Voa; Nguyen-Dua; Nam-Caoa; Huynh-tinh-Cuaa, Phan-boi-Chaua, Bui-quang-Chieua, To-Huua;

2. ženská:

a) dvojslabičná a víceslabičná na -a (osobní, zeměpisná a jiná) psaná bez spojovníku skloňují se podle vzoru „žena“, popř. tak jako jména typu „Trója“ a „Maria“; např.:

J: Masa, 2. p. Masy, Hirošima, 2. p. Hirošimy, sakura (třešeň), 2. p. sakury; Nagoja, 2. p. Nagoje;

K: Kanghwa, 2. p. Kanghwy;

V: Campha, 2. p. Camphy, Thanhhoa, 2. p. Thanhhoy; Baria, 2. p. Barie;

b) jednoslabičná na -a (nebo sice víceslabičná, ale psaná se spojovníkem) a zakončená na jinou samohlásku jsou nesklonná; např.:

Č: Nu-wa; Li Š’-š’; Ta-ťi, Cch’-si; Sťwang-mu, Nú;

J: za (gilda); Kikue; Juri; Kinu, Kjú; Hanako, Kjó;

K: Hwang Ni-hwa; Tchäho; O Se-dže; Im Hŏn-hö; Nongä; Jun Kwang-yi, Pak-ssi; Čchö Čchun-gju, Pehatčü; Pak Syng-ho, Pak Čchan-njŏ; Pchalgje;

V: Bui-thi; Anh-tho;

3. střední (sem patří jména zeměpisná, názvy literárních děl apod. a některá jména obecná):

a) dvojslabičná a víceslabičná na -o (s výjimkou čínských jmen na -fo, -mo, -pcho, -po) skloňují se podle „město“; např.

Č: Čching-tao, 2. p. Čching-taa; Š’-wu-pao, 2. p. Š’-wu-paa Tchien-čehiao, 2. p. Tchien-čehiaa; Mi-luo, 2. p. Mi-lua; tao, 2. p. taa (filosofický termín);

J: Kjóto, 2. p. Kjóta; Tešio, 2. p. Tešia;

K: Čedžudo, 2. p. Čedžuda; Kajo, 2. p. Kaja; sidžo, 2. p. sidža (staré korejské básně);

V: Mytho, 2. p. Mytha; Tamdao, 2. p. Tamdaa;

b) čínská jména na -fo, -mo, -pcho, po,[1] jména zakončená [213]na jinou samohlásku a jména jednoslabičná jsou nesklonná; např.:

Č: Ning-po, Ša-mo, Su-pcho; Čchang-ša, Ning-sia, Er-ja, Suajchua; Tien-cch’, Žu-lin-waj-š’; Chuang-che, jang-ke (lidové zpěvy s tanci); paj-chua (čínská hovorová řeč); pchi-pcha (flétna), c’, cch’ (mluvnické termíny); C’-jie, Š’-ťi, Čcheng-tu, Pajmao-nü;

J: mamme (váhová jednotka); Hačinoe, Macue; Nagasaki, obi (pás ke kimonu); Hokkaidó; to (objemová jednotka); nó (dramatické hry); Beppu, Honšú; šaku (délková míra);

K: Silla, ča (délková míra); Čchonnä, kä (kus); Kanggje; Čchon-näri, ri (délková míra); Andžu, pu (městský okres), hü (objemová jednotka); čuyi (doktrína); tŏ (dutá míra);

V: Babe, Vannghe, Hue; Bavi, Du-dia-chi; Dienbienphu, Camau, Baclieu; Duy-tan-hoi, Dai-Viet suky; quocngu (vietnamština psaná latinkou), caodai (buddhistická sekta ve Vietnamu).

Odvozovaní

1. Přídavná jména na -ský

O tvoření přídavných jmen na -ský od jmen zeměpisných viz článek V. Šmilauera v Naší řeči 39, 1956, s. 187—214. Připomínáme jen, že od čínských jmen typu Chang-čou (se spojovníkem) je přídavné jméno changčouský (bez spojovníku).

2. Jména obyvatel

Jména obyvatel tvoříme příponou -an; přitom tvrdou souhlásku kmene, je-li třeba, měkčíme; např.: Pekingan, Hirošiman, Chang-čouan (bez spojovníku), Tokijan, Soulan; Chaudočan, Muroraňan, Nagasačan. Často je ovšem vhodnější jména netvořit a užít opisu, např. obyvatel Mytha, obyvatel Čchonnäri, obyvatelé přístavu Ning-po.

3. Přídavná jména přivlastňovací

Tvoří se a) příponou -ův, kterou připojujeme u všech mužských jmen čínských, korejských i vietnamských k poslední slabice a u jmen japonských na -a, -o, -e ke kmenu jednoho z jmen (rodinného nebo [214]osobního): Mao Ce-tungův, Jaův, Jaoův, Eův, Iův, Čao Šu-liův Woův, Liouův; Hirohitův, Rjúnosukův (jako „Goethův“), Akutagawův (jako „předsedův“), Ogatův, Ikuův, Musóův, Šunšúův; Buiduc-Míův.

Přídavná jména na -ovský píšeme bez spojovníku: čuangc’ovskú (od Čuang-c’), baodaiovský (od Bao-dai), riiovský (od Ri I) apod.

b) příponou -in, kterou u všech ženských jmen čínských, korejských a vietnamských připojujeme k poslední slabice jména a u jmen japonských na -a, -o, -e ke kmeni jména; přitom se předcházející souhláska eventuálně změkčí; např.: Sin Hymin, Ai-lienin, Masin, Ki-min, Čchö Čchun-gjuin. Často je vhodnější přídavné jméno netvořit a užít spojení s rozvitým přívlastkem v 2. pádě, např. osud paní Thieu-thi-Nhai, příběh mladé Si-er, smutné Hanako, hrdinné Bui-ihi-Cuo, nadané Cchao Ming, slečny Kjó.

4. Přechylování

Číně, Koreji a Vietnamu podržují vdané ženy zpravidla své celé dívčí jméno a toto jméno nepřechylujeme. Chceme-li výslovně naznačit přechýlením příponou -ová, že jde o ženu, přidáme příponu k rodinnému jménu, a to je v čínštině, korejštině a vietnamštině, jak už jsme si řekli, u jména osoby vždy na prvním místě. Např.: paní Kim Ok-ju nebo paní Kimová, paní Maová (od Ma), paní Maoová (od Mao), slečna Wang Jie-lin nebo slečna Wangová, soudružka Truongthi-Nhai nebo soudružka Truongová, závod vyhrála Čcheng Fengžung nebo závod vyhrála Čchengová, tančí Čchö Syng-hi nebo tančí Čchöová.

Japonsku přijímá žena manželovo jméno jako u nás. A protože japonská osobní jména mají v češtině stejné pořadí jako jména česká — jak už jsme řekli výše —, přechylujeme je příponou -ová. Např. slečna Mičiko Jamaučiová (slečna Jamaučiová) se provdá za pana Onoa a pak se jmenuje paní Mičiko Onoová, paní Onoová.

Všeobecně možno dodat, že pokud jde o přechylování, lze činit rozdíl mezi beletrií, literaturou popularizační, novinářským zpravodajstvím a odbornou literaturou; v beletrii, v popularizační literatuře nebo ve sportovním aj. zpravodajství budeme jména spíše přechylovat, v odborné literatuře je ponecháme spíše nepřechýlená.

---

[1] Kdybychom je skloňovali podle vzoru „město“, pak by jejich 2. pád měl stejnou podobu jako 1. pád jmen zakončených na -a (ta jsou nesklonná!) a 3. a 6. pád opět stejnou podobu jako 1. pád jmen zakončených na -u (ta se rovněž neskloňují) atd. Potřeba zabránit nežádoucí homonymitě tvarů si vynucuje, podle názoru orientalistů, aby i jména na -o zůstala nesklonná.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 7-8, s. 204-214

Předchozí Jaroslav Kuchař: K rodové shodě podstatných jmen

Následující Rudolf Jadrníček: Sýrovina - sýřenina - sraženina