Začleňování francouzských místních jmen do českého textu

Alena Polívková

[Články]

(pdf)

-

Způsob užívání cizích vlastních jmen v českých textech je otázka stále živá, aktuální. Protože však většina vlastních jmen nepatří přímo k centru systému, ale spíše k jeho periférii, je i jejich normovanost slabší. Střetáváním dvou systémů (tzn. systému jazyka, z něhož vlastní jméno přejímáme, a systému jazyka, do něhož vlastní jméno začleňujeme) vznikají problémy, které je nutno řešit. Přitom úměrně se stoupajícím počtem našich informací o světě stoupá i frekvence užití cizích jmen v českých textech. Jeví se proto potřeba regulovat jejich užívání jistými principy vyplývajícími z obecnějších zásad (např. ze zařazení obecných cizích podstatných jmen do českého textu), a to s přihlédnutím k specifičnosti cizího jazykového souboru a k souvislostem v systému českého jazyka.

V této stati si všimneme podrobněji problematiky skloňování francouzských místních jmen v češtině. Specifičností těchto jmen — jako francouzských vlastních jmen vůbec — je velký rozdíl mezi grafickou a zvukovou podobou slova. Proto mnozí uživatelé jazyka si nevědí rady, mají-li při začleňování do českého textu vycházet z psané, nebo z vyslovované podoby francouzských jmen.

Přestože spisovná čeština umožňuje poměrně velkému množství cizích jmen, aby se zařadila do českého skloňovacího systému, a mnohá cizí obecná i vlastní jména se do tohoto systému přirozeně a samozřejmě zařazují, francouzská vlastní jména se chovají trochu jinak. Zvuková podoba některých francouzských jmen (zvláště jejich zakončení) je často jiné povahy než zvuková podoba jmen českých, a proto se francouzská jména v českém textu objevují často jako nesklonná (např. jména zakončená v písmu na -e, např. v Grenoble, v Toulouse, v Marseille aj.). Neplatí to však samozřejmě o všech francouzských jménech. Vliv na to, že se některá francouzská jména neskloňují, má jistě i stará kulturní tradice.

[138]Pokud jde o zařazení francouzských místních jmen k rodu a podle tohoto zařazení o jejich skloňování, je úzus v češtině značně rozkolísán.[1] Kolísání může být do jisté míry způsobeno i tím, že jazykové příručky uvádějí kodifikační údaje jen u poměrně malého počtu jmen. A někdy se u těchto jmen i kodifikační údaje liší.[2]

Nejistota je především při rozhodování, ke kterému rodu a vzoru se jednotlivá francouzská jména v češtině nejsnáze a nejúčelněji zařadí. Je nutné vycházet z výslovnosti těchto jmen, nesmíme se tedy nechat zmást jejich psanou podobou. Nebudeme proto francouzská jména srovnávat s jinými cizími jmény, která jsou stejně graficky zakončena, avšak vyslovují se odlišně. Často se setkáváme např. s chybným zařazením francouzského jména Dunkerque (podle grafického zakončení). Automaticky se totiž zařazuje k ostatním jménům zakončeným v písmu na -ue, např. se španělským jménem Albuquerque.[3] Výslovnost zakončení u jmen Dunkerque a Albuquerque se však liší. Albuquerque se vyslovuje se samohláskou na konci [albukerke], kdežto jméno Dunkerque je ve výslovnosti zakončeno na souhlásku [denkerk].

Budeme-li při určování rodu francouzských místních jmen postupovat přibližně tak jako autoři příručky O češtině pro Čechy, rozdělíme francouzská místní jména do dvou hlavních skupin. Do první skupiny zařadíme jména zakončená ve výslovnosti na samohlásku, do druhé pak jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku.

I. Jména zakončená ve výslovnosti na samohlásku

Do této skupiny zařadíme jména zakončená ve výslovnosti na -a (resp. -oa), -e, -i, -y, -o, -u (ať je psaná podoba zakončení jakákoli). [139]Např. -a: Foix [foa], Troyes [troa]; -e: Cambrai [kambre], Épernay [eperne], Morlaix [morle], Saulieu [solje], Roubaix [rubé], Calais [kale], Annonay [anone], Carhaix [kare]; -i: Albi [albi], Vichy [viši], Nancy [nansi], Montargis [montarži], -y: Arudy [arüdy], Chamonix [šamony]; -o: Millau [mijo], Bordeaux [bordo], Montereau [montro], Pau [po]; -u: Anjiou [anžu].[4]

Většina těchto jmen se neskloňuje a jsou rodu středního. Jsou to především ta, která jsou i v grafické podobě zakončena na samohlásku. Také většina jmen zakončených v grafické podobě na souhlásku se neskloňuje, např. Chamonix, Roubaix, Bordeaux.[5]

II. Jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku

Francouzská místní jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku můžeme rozdělit do několika skupin. Všimneme si těch základních. Jsou to jména zakončená ve výslovnosti na pravopisně tvrdou nebo obojetnou souhlásku, dále jména končící na tzv. němé -e a jména zakončená na -es.

Francouzských jmen, která jsou zakončena ve výslovnosti na pravopisně tvrdou nebo obojetnou souhlásku, je velké množství. Uvedeme alespoň tato: Cognac [koňak], Bergerac [beržrak], Mauriac [morjak], Pornic [pornyk], Wissenbourg [visanbúr], Quimpér [kempér], Tours [túr], Orléans[6] [orlean], Lyon[7] [lijon], Toulon [tulon], Dijon [dyžon], Arcanchon [arkanšon], Caen [kan], Avignon [aviňon], Chinon [šinon], Rouen [ruan], Épinal [epinal], Cherbourg [šerbúr], Roscoff [ros[140]kof], Rochefort [rošfór], Bourg [burk].[8] Všechna tato jména se snadno přiřazují k mužskému typu „hrad“.

Jména zakončená ve výslovnosti na -ň nebo -j (ať jsou tato zakončení psána jakýmkoli způsobem) jsou rodu ženského a skloňují se podle vzoru „píseň“, např. Compiègne [kompjéň], Bretagne [bretaň] // Bretaň, Boulogne [buloň].

U jmen typu Boulogne [-ň], Bretagne [-ň] se psaný 2. pád neliší od 1. pádu, čte se však s koncovým -e, tzn. [buloně, bretaně].

Jméno Marseille je podstatné jméno rodu ženského, v jazykových příručkách se považuje za nesklonné (viz SSJČ a O češtině pro Čechy). V textech se však objevují i tvary skloňované, např. v Marseilli, před Marseillí.[9]

Ve francouzštině je ještě několik málo jmen, která jsou zakončena ve výslovnosti na jiné měkké souhlásky, např. jména Auch [oš] a Biarritz [bjaric]. Tato jména se přiřazují k mužskému vzoru „stroj“ (stejné jako např. anglické jméno Greenwich [grynyč]. Jména zakončená na -c kolísají mezi vzorem „stroj“ a „hrad“ (např. 2. p. Biarritze i Biarritzu).

Jména, která jsou v písmu zakončena na tzv. němé -e, tvoří zvláštní skupinu. Přestože se toto němé -e nevyslovuje, a jsou tedy všechna tato jména ve výslovnosti zakončena na souhlásku, chovají se různě. Můžeme je rozdělit do několika skupin. /1./ Jména, která snadno a přirozeně zařadíme k mužskému typu „hrad“, např. Grenoble, Le Havre. Jsou to jména, u nichž se již český úzus ustálil na tvarech skloňovaných. — /2./ Jména, která buď mají tvary podle typu „hrad“, nebo jsou nesklonná neutra, např. Toulouse, Bayonne, Dunkerque. — /3./ Jména, která se tradičně vyskytují v podobě nesklonné (a ve středním rodu), např. Lausanne, Lille, Celle, Vienne, Marcoule, Cette, Castellane aj. Chceme však upozornit na to, že hranice mezi těmito skupinami (u nichž před němým -e je pravopisně tvrdá nebo obojetná souhláska) nejsou přesně vymezené. Proto nemůžeme hodnotit jako jazykový prohřešek případy, kdy jsou jména uvedena v podobě nesklonné.

Ve francouzštině je ještě poměrně malý počet jmen, která mají před němým -e pravopisně měkkou souhlásku, jako Villefranche [vilfránš]. [141]Tato jména se přiřazují buď ke vzoru „stroj“, nebo jsou nesklonná neutra.[10]

Jméno Nice [nys] je nesklonné podstatné jméno rodu ženského. V češtině se ho užívá též ve verzi italské, Nizza [nyca], řidčeji též Nica, a pak se skloňuje.[11]

Všimneme si jmen, která mají v psané podobě koncovky množného čísla -es, např. Cannes [kan], Nîmes [nym], Nantes [nant], Castres [kastr], Limoges [limóš]. Bývají obvykle rodu středního a nesklonná.[12] Důvod je patrně ten, že lidé znalí francouzštiny je cítí v množném čísle ve francouzštině i v češtině.

Jméno Versailles je buď nesklonné, nebo se skloňuje jako ženské jméno typu „nůše“ v množném čísle, tj. 2. p. Versaillí, 3. p. Versaillím, 6. p. Versaillích, 7. p. Versaillemi.

Poslední skupinu francouzských jmen tvoří tzv. jména složená. Jsou to jména skládající se buď z podstatného jména obecného a jména vlastního, např. Port (přístav) Louis, nebo z adjektivního přívlastku a jména osoby, např. Saint (svatý) Denis, Saint Michel, Saint Nazaire. U těchto složených jmen je nejpřirozenější skloňovat jen poslední slovo, tzn. např. v Saint Denisu (pokud ovšem nejde o nesklonný typ, jako např. Saint Lô, Saint Malo). (U jmen typu Saint Étienne, Saint Claude se opět první část neskloňuje a druhá část jména se chová stejně jako jednoslovná jména končící na němé -e.)

Zmíníme se také o pravopisu. U jmen, která mají na konci -c (vyslovov. jako [k]), se často píše ve skloňovaných tvarech -k, např. Bergerac — Bergeraku, Mauriac — Mauriaku. Podob pravopisně upravených, tzn. se souhláskou -k místo -que, se může užít i v nepřímých pádech jmen typu Dunkerque. Místo poněkud těžkopádných psaných podob Dunkerqueu (2. a 6. p.) či Dunkerqueem (7. p.) lze tedy užít i podob Dunkerku (pro 2. a 6. p.) a Dunkerkem (pro 7. p.).

A abychom vyčerpali problematiku francouzských jmen co nejúplněji, zmíníme se ještě o těch jménech, která nám potíže nedělají. Jsou to ta jména, pro která již máme v češtině běžnou zčeštěnou podobu. Té dáváme samozřejmě přednost a píšeme např. Paříž, Štrasburk, Remeš, Lurdy, Mety, Mylhúzy.

[142]Na závěr těchto poznámek týkajících se začleňování francouzských místních jmen do českého textu však chceme upozornit na to, že zjišťování úzu ukázalo, že úzus není ještě zcela ustálen, a že se proto setkáváme stále ještě u některých jmen s kolísáním. Bylo by proto jistě vhodné při kodifikaci nepostupovat u nich zcela jednoznačně, ale ponechat jistou volnost. Jako každá složitá věc, vyžaduje i tato otázka promyšlené řešení.

---

[1] To potvrzují např. tyto doklady: 2. p.: boj za osvobození Dunkerqueu; do Dunkerquu; mužstvo Toulouse; do Toulouse; do Toulousu; — 3. p.: přijet k Toulouse // k Toulousu; — 6. p.: v Dunkerquu; jsme v Dunkerque; v Toulousu; v Toulouse; v Le Havru; v Le Havre; v Grenoble; v Marseille; v Marseilli; v Saint-Denisu; v Saint-Nazaire; — 7. p.: mezi Le Havrem a Tancarville; — Dunkerque zaplatilo válce svou daň; Toulouse bylo; Saint-Etiennse byl // bylo. (Doklady jsou vyexcerpovány z těchto příruček: Příruční slovník naučný, Praha 1962—1967; Dějiny světa 6, Praha 1964; Malý encyklopedický slovník A—Ž, Praha 1972; Abc světových dějin, Praha 1967; V. Häufler a kol., Zeměpis zahraničních zemí 2, Praha 1968; Zeměpis světa, Praha 1968; M. Hýsek, Literární besedy, Praha 1940; Francouzština pro střední školy pro pracující, Praha 1965; Francouzština běžná hospodářská 2, Praha 1966).

[2] V jednotlivých kodifikačních příručkách se neshodují např. údaje o skloňování místního jména Toulouse (školní Pravidla — Toulouse, -su i neskl. m. × O češtině pro Čechy — Toulouse, -su m.).

[3] V příručce O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 200, je chybně uvedena podoba Abbuquerque (místo Albuquerque).

[4] Výslovnost, která je uvedena v hranatých závorkách, se řídí zásadami uvedenými ve Výslovnosti spisovné češtiny II (v tisku), které vypracoval s autorským kolektivem Milan Romportl. V mnohých případech, zejména co se týče koncových samohlásek, se však uvedená výslovnost rozchází s výslovností, která byla dosud uváděna v SSJČ, v příručce O češtině pro Čechy aj. Problematika výslovnosti francouzských jmen zůstává tedy leckde dosud otevřená.

[5] U některých jmen (graficky zakončených na souhlásku) však vedle nesklonných tvarů najdeme i tvary, u nichž se v dalších pádech psaná koncová souhláska (která se v české zvukové realizaci zpravidla nečte) objevuje, např. z Montpellieru. Potom však považujeme tato místní jména (budeme-li je skloňovat) za podst. jména rodu mužského. (Tzn., že např. místní jméno Montpellier je buď nesklonné neutrum, nebo maskulinum typu „hrad“).

[6] Nevyslovované souhlásky na konci francouzských slov se při skloňování v češtině vyslovují, např. v Orleansu [orleánsu].

[7] Jména typu Lyon, Toulon končí ve francouzštině na nosovku (nosovou samohlásku). V češtině se nosovka rozkládá na ústní samohlásku + n. Jméno se chová jako jména zakončená na ostatní tvrdé souhlásky.

[8] V českém mluveném textu se vyslovuje francouzské znělé g na konci jako neznělé k.

[9] Viz např. Jiří Wolker, Balada o námořníku — „V přístavní krčmě v Marseilli…“

[10] Některá jména zakončená na němé -e mají ve skloňování další zvláštnosti. V některých pádech jsou nesklonná, jindy přijímají koncovky ženské (např. z Carcassony; od Narbonny).

[11] Viz Dodatky Slovníku spisovného jazyka českého, Praha 1971.

[12] Můžeme se setkat ojediněle i s tvarem skloňovaným, např. v Roncesvallech, po návštěvě Roncesvallů (ale jel jsem do Roncesvalles).

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 3, s. 137-142

Předchozí Eva Pokorná: Skloňování místních jmen na -ingen a tvoření přídavných jmen od nich odvozených

Následující Emanuel Michálek: Z počátku českého názvosloví filozofického