Časopis Naše řeč
en cz

Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem

František Štícha

[Články]

(pdf)

-

I. Zdrobnělá slova mají v slovní zásobě českého jazyka výrazné postavení; se svou pestrou paletou slovotvorných přípon a rozmanitým využíváním jimi utvořených deminutivních forem v jazyku hovorovém i literárním, v nářečích, v slangu i v odborné terminologii jsou důležitým prostředkem pojmenovávacím. Postavení deminutiv v systému české slovní zásoby se tak výrazně vymyká charakteru této slovotvorné kategorie řady jiných evropských (zvláště neslovanských) jazyků. V němčině např. je užívání deminutiv značně omezeno a je téměř vždy spojeno s emocionálním postojem k označovanému předmětu.[1] Také v češtině je příznak citového zabarvení zdrobnělým slovům vlastní a je obecným rysem jejich významu, ovšem pouze tam, kde nebylo využito deminutivní formy výhradně k pojmenovávacím účelům nebo kde se deminutivní forma zcela nelexikalizovala.

Cílem našich výkladů v tomto článku budou taková substantiva deminutivní formy, jejichž význam není primárně ani deminutivní, ani emocionální, tj. substantiva deminutivní pouze svou formou, ne však svým významem.

O slovech zdrobnělých se v Naší řeči psalo již vícekrát.[2] Také v souborném díle Tvoření slov v češtině II, Praha 1967 se pojednává o deminutivech v samostatné kapitole, avšak z hlediska formálního a kvantitativního. Monograficky ovšem, pokud víme, deminutiva charakterizovaná z hlediska funkčního nepřítomností deminutivního znaku[3] dosud zpracována nebyla.[4] Poukazovalo se sice mnohdy i na strán[114]kách Naší řeči na tuto zvláštnost, ovšem nesystematicky a neúplně a věc se ilustrovala velmi omezeným počtem příkladů. Dříve než přistoupíme k vlastnímu tématu naší stati, je třeba alespoň nastínit problematiku deminutiv vcelku a ukázat, kdy můžeme považovat deminutivní formy substantivní za samostatnou pojmenovací jednotku, tj. kdy substantivum nedeminutivní formy a jím fundovaná forma deminutivní (popř. může jít i o opačný směr fundace, kdy nedeminutivní forma je fundována formou deminutivní) označují každá jinou specifickou skutečnost, nebo kdy a jak se deminutivní forma jinak lexikalizovala oproti jiným deminutivním formám zřejmě nelexikalizovaným.

Slova zdrobnělá se, jak známo, utvářejí celou řadou zdrobňujících přípon, jednak primárních, jimiž se tvoří deminutiva 1. stupně, jednak sekundárních, jichž se užívá k tvoření vyšších stupňů zdrobnělosti. Primárních substantivních deminutivních přípon, jimiž se k základnímu pojmu nedeminutivní formy připojuje v deminutivní formě pouze znak deminutivnosti, má dnes čeština prakticky už jen pět: -ek (doubek), -ík (lesík), pro rod mužský; -ka (říčka) pro rod ženský a -ko, -átko (dítko; košťátko) pro rod střední. Sufixy -ec, -ice a -ce, které se tradičně řadí k sufixům deminutivní formy, jsou dnes prakticky ve spisovné češtině z deminutivní funkce vyčleněny[5] a užívá se jich mnohdy jako slovotvorného prostředku nemodifikačního, tj. takového, kterým se utvářejí nová slova s významem odlišným od slova základového (např. rám — rámec, hlava hlavice, slovo slovce aj.). Protože u těchto přípon se ve spisovné češtině deminutivní význam zcela setřel a slova jimi tvořená nejsou v podstatě pociťována ani jako formálně zdrobnělá, nebudeme se jimi v našem příspěvku zabývat.

Sufixy druhotné jsou tvarově bohatší: -eček (domeček), -íček (lesíček), -ánek (pejsánek), -ének (kamének), -ínek (kousínek), -íneček (kousíneček) pro rod mužský; -ečka (zahrádečka), -ička (tvářička), -e/ě/nka (šavlenka, děvenka, holuběnka), -inka (chvilinka), -unka (dcerunka), -uška/ouška (dceruška), -inečka (maminečka), -ulenka (mamulenka) pro rod ženský; -e/čko (jezírečko), -íčko (čelíčko), -átečko (kuřátečko), -enko (kladívenko), -inko (očinko) pro rod střední.

[115]Druhotnými sufixy se tvoří zpravidla zdrobněliny vyššího stupně, ale nemusí tomu tak být vždy. U některých substantiv nelze nebo není běžné užít k utvoření deminutiva primárního sufixu, např. tráva travička (nikoli trávka), vata vatička; chléb chlebíček (nikoli běžně chlebík, ale této formy je možno užít příležitostně s expresívním zabarvením) atd.

Pokud jde o význam slov zdrobnělých vyplývající z deminutivního znaku, je určován dvěma jeho složkami, kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní modifikace spočívá v tom, že se deminutivní formou označuje předmět relativně menší, než je průměrná nebo obvyklá velikost předmětu označovaného základovou formou, např. deminitivum říčka označuje malou řeku, a to buď absolutně (řeku Blanici můžeme označit jako říčku, zatímco Berounku, Sázavu atp. nazveme řekou, i když nejde o řeky nijak velké), anebo relativně, např. řeku Vltavu můžeme ve srovnání s Amazonkou označit za říčku.[6] Deminutivem botička se označuje malá bota dětská, menší než je průměrná velikost boty starších dětí a dospělých, nebo jakákoli bota výrazně menší, než je běžná velikost. Deminutivem rybička pojmenujeme (v nepřeneseném významu) živočicha třídy ryb výrazně menšího, než je většina dospělých jedinců této třídy běžně známých neodborníkovi (kapr, plotice, štika). Lesík není nic jiného než malý les, vesnička malá vesnice, psíček malý pes atd. Jak uvidíme, tato korespondence mezi kvantitativní variabilitou prvků dané třídy předmětů objektivní reality (např. biologické čeledi) a užíváním jazykové formy deminutivní pro označování menších prvků této kvantitativně variabilní třídy není zdaleka běžná ve všech případech užívání deminutivních forem substantiv. Je to proto, že některé třídy předmětů a specifických skutečností objektivní reality, které chápeme jako reality sui generis, jsou jako takové více nebo méně vázány na určitý omezeně variabilní rozměr svých prvků. Např. slovo lopata označuje druh nářadí více méně standardní velikosti „určené k nabírání a přemísťování sypkých hmot“ a skládající se z „ploché deskovité části a z násady“ (přičemž deskovitá část je obvykle plechová a násada ze dřeva). Vzhledem k standardním rozměrům tohoto druhu nářadí byla by deminutivní forma slova lopata málo užitečná a zřejmě stejně tak neobvyklá jako např. krumpáček. Deminutivum lopatka neoznačuje tedy jakoukoli „malou lopatu“ v tom smyslu, jak jsme si jej vymezili (tj. např. nějakou spe[116]ciálně upravenou lopatu se zkrácenou násadou atp.), nýbrž pojmenovává se jím specifický druh nářadí, který má s lopatou společnou tu vlastnost, že slouží k nabírání sypkých hmot, ale mimo výrazný rozdíl v rozměru se tyto dva instrumenty liší i tvarem, složením a druhem hmot, k jejichž nabírání slouží.[7] Využití deminutiva k pojmenovávacím účelům je zřejmě motivováno jednak výrazným rozdílem v rozměru, jednak podobností mezi předměty pojmenovávanými formou základovou a formou deminutivní.

O tom, že se deminutivních forem neužívá vždy k pojmenovávání menších prvků dané třídy označené základovým substantivem, svědčí i podobné paralely mezi významem slova a kvantitou jím označované skutečnosti. Např. slovo řeka je v SSJČ vykládáno jako „větší přirozený vodní tok“, kdežto potok jako „menší přirozený vodní tok“[8]. Skutečnost, že pro některé malé vodní toky se užívá (v neodborném jazyce) označení malá řeka (říčka), kdežto pro jiné malé vodní toky je (v různých jazycích) vyhrazeno zvláštní slovo (česky potok, něm. Bach angl. brook a creek atd.) zdá se nám svědčit o tom, že existuje i kvalitativní rozdíl v chápání vodních toků, které označujeme jednou jako potok, podruhé jako řeka (říčka).[9] Je nám toto zjištění ovšem zároveň důkazem toho, že v neodborné mluvě deminutivum říčka neoznačuje vskutku nic jiného než slovo řeka, k němuž připojuje deminutivní znak kvantitativní. Je tu tedy zajímavá obdoba mezi řekou a potokem na jedné straně a lopatou a lopatkou na straně druhé (řeka : říčka (malá řeka) : potok lopata : malá lopata : lopatka).

[117]Jiná situace by vznikla, kdyby v češtině pro „menší vodní tok“ neexistovalo zvláštní pojmenování, nýbrž bylo by nahrazeno deminutivní formou říčka. V prvním případě existence zvláštního pojmenování odpovídá zvláštnosti velikostí a jinými znaky specifického typu takto označovaných vodních toků, v druhém případě by pojmenování takových vodních toků deminutivní formou odpovídalo existujícím kvantitativním poměrům při zanedbání odlišností kvalitativních. Je zákonité,[10] že takové kvantitativní poměry nesoucí s sebou i změny kvalitativní vnášejí kvalitativní rozdíly i do opozice substantivní forma základová — substantivní forma deminutivní. Tím dochází u deminutiv ke stírání jejich původního deminutivního významu par excellence, tj. významu „malosti“, a deminutivní formy se lexikalizují.

Modifikační význam deminutivních forem se ovšem neomezuje pouze na přídatečný znak „malosti“. Můžeme je totiž tvořit nejen od jmen označujících konkrétní předměty, které mají vždy určitý rozměr, nýbrž lze jich užít i u jmen abstraktních, např. náladička, rozoumek, atd., nebo u jmen látkových, např. pivečko, polívčička, cukříček, vodička, snížek atd. V takových případech vyjadřuje deminutivum (citové) hodnocení, (citový) vztah k označovanému jevu, předmětu. Většinou se deminutivem vyjadřuje vztah kladný, ale někdy může být i záporný, např. ironický ap. (ručičky ti neupadnou; jen si namáhej svůj líný mozeček atp.). Deminutiv s modifikačním znakem kvalitativním se hojně využívá v řeči hovorové, v poezii, často se s nimi setkáváme v lidových písních, dětských básničkách a říkankách, obzvláště pak při styku s dětmi vůbec se naše řeč někdy zdrobnělinami jen hemží. Tu pak mají deminutiva přídech mazlivý, někdy též lichotný.[11] V běžné řeči hovorové se mnohdy užívá deminutiv k vyjádření libosti, pocitu uspokojení atp. (pivečko jako křen; pěkná prácička; dobré pokouřeníčko). Z citového přízvuku zdrobnělých slov lze vyvodit i jejich užívání při silném záporu (nebylo tam ani živáčka; nemá na hlavě ani vlásku).[12]

Na základě toho, co jsme si řekli o významu deminutivních forem podstatných jmen, stanovíme nyní podmínky statusu lexikalizace deminutiv. Víme již, že deminutivní formy substantiv mnohdy nejsou pouhým syntetickým jazykovým prostředkem vyjadřování „malosti“ [118]předmětů či „menší míry“ (což se např. v angličtině vyjadřuje analyticky připojením slova little před příslušné podst. jm., např. little girl = děvčátko), ani nejsou vždy výrazovým prostředkem expresívním (jak je tomu v případech jako pivečko; momentíček atd.); deminutiv se totiž často užívá k pojmenovávacím účelům, a to různým způsobem a z různých důvodů. Zmíníme se o nich v druhé části naší stati.

Jako substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem označujeme taková deminutiva, a) jejichž primární a jedinou funkcí není vyjadřovat menší míru (velikost, váhu atp.) některého předmětu příslušícího určité (nesporné) třídě skutečností svého druhu než je obvyklá, běžná či charakteristická velikost členů této třídy; b) jejichž primární vyjadřovací funkcí není příznak expresívnosti či (citového) hodnocení. První podmínce statusu lexikalizace vyhovují taková deminutiva jako lopatka, naopak nevyhovují této podmínce taková deminutiva jako říčka, lesík, botička, psíček, vesnička, kostelík, továrnička atd. Druhé podmínce vyhovují deminutiva jako studánka (lesní), hříčka (přírody), vajíčko (slepičí), novinka (zpráva) atd., a naopak nevyhovují deminutiva jako pivečko, náladička, snížek atd.[13]

Z funkčního hlediska komunikativního je třeba důsledně odlišovat kategorii deminutiv nelexikalizovaných jako slovotvornou kategorii modifikační od lexikální kategorie deminutiv s funkcí pojmenovávací; ze synchronního hlediska je možno považovat deminutivní formy s platností modifikační a deminutivní formy s platností pojmenovací jednotky za dvě komunikativní funkce jazykové formy, která měla z diachronního hlediska funkci jedinou.

Ani ty deminutivní formy substantiv, které se nelexikalizovaly, nemají z hlediska systémovosti slovní zásoby všechny stejnou platnost. Od mnoha substantiv je tvoření deminutivních forem běžné (měsíček, sluníčko, travička atd.), od jiných se tyto formy prakticky vůbec netvoří. Naprosto výjimečně by působily např. takové zdrobněliny jako autobusek, krumpáček aj. Tato okolnost souvisí zčásti s mimojazykovou skutečností: deminutivní formy modifikující význam základního substantiva kvantitativně nebo kvalitativně se tvoří především od takových substantiv, která označují takové objekty, jejichž kvalita [119]umožňuje výraznější variabilitu jejich rozměru, anebo takové, jejichž povaha vzhledem k lidské praxi nabízí možnost zaujetí citového postoje. Je pak zřejmé, proč se neužívá deminutiv jako autobusek, krumpáček aj.: autobus je běžný dopravní prostředek standardní velikosti a zároveň pro svou běžnost a všednost nevybízí k zaujetí citového vztahu; podobně krumpáč je druh náčiní standardních rozměrů a pro svou všednost či „hrubost“ je „citově neutrální“.

Působí tu ale i jiné, jazykové faktory, např. rušivé asociace zvukové a tvarové formy deminutiva se slovy jiného slovotvorného typu, složitější hláskové alternace neobvyklé buď v češtině vůbec, nebo alespoň v daném slovotvorném typu neobvykle působící atp.; např. neužívá se dem. formy od obloha (obložka; srov. tvarovou obdobu s vložka, složka, položka atp.), ale je nebíčko; rovněž není obvyklé deminutivum norka k nora (nůrka, nořička), ale běžné je pelíšek, méně běžné doupátko.[14]

V případech, kdy se deminutiva 1. stupně lexikalizovala, stávají se vzhledem k nim deminutivní formy vyšších stupňů zdrobnělosti deminutivy 1. stupně: lopatička je malá lopatka, mistička malá miska, hrneček malý hrnek, můsteček malý můstek, bocháneček malý bochánek atd. V některých případech je lexikalizace spjata pouze s jedním ze dvou zčásti ekvivalentních sufixů: můstek (zubní; přes potok) — mostík (expr. most přes řeku, potok), kolík kůlek (malý kůl) aj. Je charakteristické, že významovou specializaci doprovází výraznější změna formální. Zároveň je však možno dovodit, že neobvyklé deminutivní formy lze leckdy využít, pokud jí užijeme jako specializovaného pojmenování, zatímco pokud tuto možnost nemáme, „překáží“ nám neobvyklost deminutivní formy užívat jí v obvyklém významu modifikačním. Proto zřejmě ani není v SSJČ zaznamenáno deminutivum norka/nůrka.[15]

Je pochopitelné, že lexikalizaci podléhají především deminutiva 1. stupně. Ale ani formálně vyšší stupně deminutivnosti mnohdy nezabrání procesu lexikalizace nebo užití těchto forem ve specializovaném významu. Vznikají tak celé slovotvorné deminutivní řady, jejichž jednotlivé členy jsou odlišeny specializovanými individuálními významy: lavice (školní; u kamen) — lávka (přes potok) — lavička (v parku); [120]důl důlek (na hraní kuliček) — dolík (dolina) — dolíček (ve tváři); kůl (v plotě) — kolík (u stanu a na dělání jamek pro sázení rostlin) — kolíček (na prádlo); hlava hlávka (zelná) — hlavice (sloupu) — hlavička (hřebíku); v odborné terminologii např. oves ovsík ovsíček atd.

II. V druhé části naší stati podáme rozsáhlejší výčet lexikalizovaných deminutiv běžné slovní zásoby a běžnějších deminutivních odborných termínů;[16] jako ukázku terminologizace deminutiv podáme podrobnější výčet zoologických a botanických termínů (deminutivních názvů živočichů a rostlin).

Nejprve je však třeba učinit několik poznámek k záznamu deminutiv v SSJČ. Podle lexikologických zásad vyložených v SSJČ se tu deminutiva zaznamenávají v podstatě trojím způsobem: 1. deminutiva se zjevným specializovaným významem se uvádějí jako samostatná heslová slova (např. loďka); 2. deminutiva, která jsou pouhými slovotvornými variantami (dubletami), uvádějí se vedle základové formy neodlišeným typem písma (srna, srnka); 3. deminutiva vyjadřující „jen zdrobňující význam slova základového“ jsou začleněna jako slova odvozená na konec heslového odstavce a odlišena typograficky. Ovšem je tu třeba rozlišit ještě řadu z našeho hlediska důležitých lexikografických distinkcí. Tak např. u deminutiv začleněných jako podheslo na konec heslového odstavce se někdy jejich význam exemplifikuje, jindy nikoli.[17] Dále u většiny deminutiv uvedených jako samostatné heslové slovo se znamená, že jde o zdrobnělinu (zdrob.), přičemž mnohdy se podává výklad pouze jednoho z několika významů, anebo se nepodává vůbec.[18] Není pak jasné, proč se taková deminutiva uvádějí jako samostatné heslo.[19] Někdy u samostatně uvedeného deminutiva označení „zdrob.“ chybí, zato se však podává výklad deminutiva jako „malý + základové substantivum“ (např. lopatka — „malá lopata“).

Substantiva deminutivní formy je možné a účelné klasifikovat podle různých kritérií. Z nich jako nejdůležitější se nám jeví tato kritéria: podstata lexikalizace (významový posun, stylistické rozrůznění, di[121]stribuční komplementárnost, frazeologizace), druh významového posunu (specifikace významu, přenesení významu) a motivace pro užití deminutivní formy. Méně důležitá jsou zde podle našeho názoru kritéria formální a lexikálně-kategoriální. V abecedně seřazeném výčtu deminutiv oddělujeme ovšem někdy věcně příbuzné skupiny deminutiv středníkem. Považovali jsme rovněž za užitečné uvést u každého deminutiva index odkazující k způsobu jeho záznamu v SSJČ. Zavedeme tyto indexy: (1) — samostatné heslové slovo bez označení „zdrob.“ u daného významu;[20] (2) — samostatné heslové slovo s označením „zdrob.“; (3) — podheslo s příklady; (4) — podheslo bez příkladů; * — slovotvorná dubleta. Indexy (1)—(4) mohou zároveň sloužit jako indikátory stupně lexikalizace v pojetí SSJČ.

Stanovili jsme pět základních typů lexikalizovaných deminutiv:

1. Typ „knížka“

Substantiva daného typu mají deminutivní formu, jejíž význam není v podstatě funkčně ani deminutivní, ani emociální (tím se liší od primární, zdrobňovací a expresívní funkce deminutivních forem). Nejsou to ovšem ani pouhé formální variace bez jakéhokoli funkčního zatížení (tím se liší od formálních variant např. tvaroslovných jako ledoborci ledoborce aj.), ani na druhé straně nejde o specifikované lexémy (jak je tomu u ostatních typů lexikalizovaných deminutiv). Jak zjišťujeme ze SSJČ a z úzu, z distribuce takovýchto deminutivních forem vzhledem k jejich (formou) bezpříznakovým protějškům, jde tu v podstatě o hovorové varianty (potenciálně) základového substantiva. Lexikalizace tu tedy není záležitostí sémantického posunu nebo významové specializace, jako je tomu u ostatních typů; je záležitostí funkčního přehodnocení deminutiva z příznakového modifikačního prostředku v systémovou jednotku české slovní zásoby. Obě formy těchto substantiv mohou označovat předměty téže třídy objektů objektivní reality, jsou totožné svým referenčním (denotativním) významem; tím se daná zdrobnělá jména liší od některých jiných typů lexikalizovaných deminutiv (lopatka; banánek aj.). Ze všech typů lexikalizovaných i nelexikalizovaných deminutiv pouze zdrobněliny typu „knížka“ mohou se vyskytovat v podstatě v témž kontextu (v témž [122]lexikálním okolí) jako jejich formy základové, tj. obě formy jsou distribučně ekvivalentní. Platí tu ovšem jisté omezení vzhledem ke kvantitě označovaného předmětu, často expresívnímu charakteru deminutivní formy a různé frekvenci obou forem. Některé tyto deminutivní formy mají zřetelně vztah ke svému primárnímu deminutivnímu významu (cvoček), jiné opět k jejich významu expresívnímu (básnička); některé jsou hovorovými variantami základového, formou i obsahem primárního substantiva (džbánek), jiné jsou dnes již pociťovány spíše jako základní, bezpříznakové členy dané opozice (svíčka). Podle těchto kritérií lze klasifikovat daný typ na podtypy:

a) cvoček,2 džbánek,3 hříbek,2 knížka,1 panenka,2 poklička,4 prstýnek,2 udička:3

Deminutivní forma je základovou hovorovou variantou; užívá se jí běžně k pojmenování celé třídy objektů, nikoli pouze (výrazně) menších prvků takové třídy; nicméně je deminutivní forma příznaková v tom smyslu, že se jí zpravidla neužívá pro objekty větších rozměrů, než je běžný průměr (u knihy např. formát, v němž zpravidla jsou vydávány romány, učebnice atp.), kdežto základovou formou je možno označit i předmět nejmenší (kniha je i miniaturní knížečka poezie). Z druhé strany je ovšem někde příznaková spíše forma nedeminutivní v tom smyslu, že se jí v běžné mluvě označují předměty větší, zatímco předmětům průměrné či běžné velikosti je rezervována forma deminutivní (hříbek);

b) kanárek,2 skřivánek,2 srnka,* miminko,* zornička,* vajíčko2; básnička,2, písnička2:

Deminutivní formy jsou tu běžnými hovorovými variantami základového substantiva, motivace jejich užívání v tomto smyslu má charakter zčásti emocionální;

c) malíček,* pravička,1 levička1; jelítko,4 svíčka,1 střídka*: základové varianty těchto deminutiv jsou méně obvyklé.

2. Typ „slovíčko“

Deminutiva tohoto typu nejsou (na rozdíl od typu knížka) jen hovorovými variantami, ani jejich pojmenovací funkce není ve zřejmé souvislosti s malostí označovaných objektů a jejich specifiky jakožto objektů svého druhu (jako u typu lopatka). Rozdíly v pojmenovací funkci deminutivní formy jsou tu dány jednak (částečnou) komplementární distribucí obou forem (tj. vyskytují se v různých kontextech rázu uzuálního nebo stylistického), jednak různou specializací [123]deminutivní formy pro pojmenovávání objektů v souvislosti se specifickou lidskou praxí s nimi spojenou. Někdy může jít o běžnou specializaci významu slova (popílek). Význam takovýchto deminutiv se často liší od svých základových protějšků pouze speciální konotací, ti. významovou asociací, kdežto předmětný poukaz je v obou případech stejný:

a) slovíčko,1 střívko,3 stupínek1; hrášek,2 mozeček,1 ledvinky,3 plíčky1:

Deminutivní formy se užívá v souvislosti se specifickou lidskou praxí týkající se předmětu pojmenovávaného obecně formou základovou. Slovíčko je slovo, s nímž se potýkáme při studiu cizích jazyků; střívko je střevo, kterého se užívá při výrobě jaternic, jelítek atp.; stupínek je „výstupek … převyšující sousední rovinu“ právě tak jako stupeň, jenže je to výstupek „nad podlahou ve třídě“; hrášek je např. nějak upravený, sterilizovaný hrách atd.;

b) dárek,3 domek,2 novinka,1 stránka,1 vrcholek,1 lavička2:

Deminutivní formy se uzuálně užívá částečně v jiných kontextech než formy nedeminutivní: dárek k vánocům — svatební dar (přitom vánoční dárek může být třeba kožich nebo automatická pračka a svatební dar sifonová láhev); rodný dům význačné osobnosti může být podstatně menší než větší rodinný domek; to jsou noviny! — povězte nám nějakou novinku; kniha má 300 stran i stránek — na které je to straně (spíše než stránce) — dočíst stránku; vystoupit na vrchol hory — v dálce se rýsovaly vrcholky hor; lavička v parku slouží k sezení stejně jako lavice v kuchyni (a může i podobně vypadat).

c) písmenko,3 zápisek,1 výpisek,1 součástka,1 popílek1:

Deminutivní formy jsou výrazem konkretizace abstraktnějšího významu[21]:

tiskařská písmenka; rozeznávat písmenka — malá písmena abecedy; zápis je něco zapsaného obecně — zápisek je zapsaná poznámka; součást je část, díl, prvek něčeho — součástka je určitý speciální dílec něj. přístroje atp.; popílek je jemný popel obsažený v kouřových plynech.

[124]3. Typ „lopatka“

Tento typ je nejpočetnějším typem lexikalizovaných deminutiv, což není nelogické. Užívá se jich totiž k pojmenování předmětů výrazně menších, než jsou předměty pojmenovávané formou základovou, které jsou jim nějak podobné (tvarem, funkcí atp.). Zároveň však jsou tyto „deminutivní předměty“ realitami svého druhu, ať svými inherentními vlastnostmi, nebo pouze proto, že jejich malý rozměr je standardní, funkční nejen ve smyslu kvantitativním, ale i pro částečně odlišnou lidskou praxi:

balónek2 (dětský; b. rozprašovače), baňka1 (žárovky), bombička4 (sifonová), budka2 (ptačí; strážní, telefonní; nápovědní), cedulka4 (= lístek s něj. informací atp.), čárka2 (za větou), čtvereček,4 dírka2 (knoflíková), dlaždička3 (v koupelně), dolíček2 (ve tváři), figurka2 (šachová), háček1 (udice; nad písmenem), hadička4 (gumová), hodinky2 (náramkové; kapesní), jamka2 (oční), kabelka2 (dámská), kádinka1 (= chem. nádobka), kanálek3 (ledvinový), kaplička2 (vesnická), kartáček2 (na zuby), kotlík2 (na čaj), kousek2 (chleba), krabička3 (zápalek), krupky1 (do polévky), kulička2 (v ložisku), lednička,1 lístek2 (okvětní; vstupenka), loďka1 (půjčovna loděk), lopatka2 (na mouku; na smetí), lžička,2 mapka,4 míček5 (tenisový), miska2 (na kompot), násadka2 (pera), nitka2 (botanický termín), oblouček2 (hudební a tech. termín), oříšek2 (lískový), palička2 (na maso), pastička4 (na myši), peřinka3 (pro kojence), pilka2 (lupenková), planetka3 (asteroid), plátek2 (masa), plecháček4 (plechový hrnek) plotýnka1 (meziobratlová), podlážka2 (stanu), postýlka2 (dětská), proutek2 (vrbový), proužek2 (vzorek látky), průdušinky,1 pumpička4 (ob., hustilka), pupínek3 (na kůži), pytlík,2 rámeček,2 rámek1 (včelařský termín), rourka,3 řemínek,2 řetízek2 (zlatý), sekerka,4 schůdky2 (vlaku; do bazénu), sítko2 (na čaj), sklenička,3 sklenka,3 soška,2 stolek2 (noční), studánka1 (lesní), stružka,1 stužka,3 tabulka2 (čokolády; břidlicová; do okna), tkanička3 (do bot), tyčka2 (lesnický termín), ulička,3 váleček2 (na nudle), vozík2 (důlní), vlaječka,3 zrcátko2 (zpětné, kapesní; ušní), žlábek,1 žlázka2 (anat. a bot. termín).

Lexikalizaci deminutiv v souvislosti s jejich specifickým významem reflektuje SSJČ tím, že je zpravidla uvádí jako samostatná heslová slova. Přesto jde zřejmě o lexikalizovaná deminutiva označující realitu svého druhu i v některých případech, kdy SSJČ takové deminutivní formy ponechává bez výkladu a bez příkladů: sifonová bombička je nesporně takovou realitou svého druhu, nikoli jen jakási velmi [125]malá bomba naplněná plynem (kyslíkem, propan-butanem atp.). Ani cedulka není jen malá cedule, nýbrž je to spíše hovorové synonymum pro menší lístek s nějakou informací atp. Mapka není jen jakákoli malá mapa; nazývají se takto menší mapy se speciálními údaji, které doplňují mapu fyzickou, nebo mapy, které si žáci kreslí do sešitů. Některá deminutiva, která považujeme rovněž za lexikalizovaná (zčásti jen ve shodě se SSJČ), nejsou ovšem v jistém smyslu nic jiného než jakési „zmenšeniny“ předmětu pojmenovávaného základovou formou, např. lžička, sekerka, soudek aj. Jejich lexikalizace nespočívá v tom, že by označovaly reality svého druhu objektivně dané. Přesto je např. rozdíl mezi velkým a malým kabátem (téže látky i barvy a téhož tvaru), jejichž rozdílná kvantita má jen tu funkci, že je budou nosit lidé nestejně velcí, a mezi sekerou a sekerkou: sekera je druh náčiní v podstatě standardních rozměrů (kdežto kabát může být větší nebo menší) sloužící převážně ke kácení stromů a sekání větších kusů dřeva, přičemž se drží oběma rukama; sekerka není menší sekera určená např. pro dítě, nýbrž je to právě tak standardní druh náčiní jako sekera, určený pro štípání menších polen jednou rukou.

4. Typ „banánek“

Z hlediska statusu lexikalizace je daný typ deminutivních forem nejméně problematický. Na základě metaforického nebo metonymického (synekdochického) přenesení základního významu slova vytváří se pro takový přenesený význam prostřednictvím deminutivní formy zvláštní pojmenování. Jde tu vlastně o svérázný rozpad mnohoznačného slova na různá slova formální diferenciací.[22] Budeme zde rozlišovat metaforu od metonymie se synekdochou:

a) metafora:

bábovička4, banánek1, bičík1, bubínek1, cévka1, čepička1, člunek1, hlinka1, hvězdička1, jazýček1, kladívko2, kobylka1, krček2, křížek2, mečík1, moučka1, můstek2, lodička1, ostrůvek1, ouško1, pazourek1, ručička1, skalka1, sloupek1, střelka1, šlahounek (= hadička k hustilce), víčko1, zvoneček1; mejdlíčko1, pusinka1, rakvička1, šáteček1, trubička1, věneček1; hlávka1, kočárek1, kočička1, kuželka1, lávka1, pěšinka1;

b) metonymie a synekdocha:

beránek1, bochánek1, borůvka1, bůček1, čepelka1, drážka1, dušičky1, [126]dutinka1, hříčka1, hubička1, chlebíček1, koníček1, kolečko1, kozáček1, kvítko1, mlýnek1, ocílka1, pečínka1, kulička1, pomůcka1, schůzka1, sklípek1, smetánka1, svítáníčko1, tílko1, večírek1, žebírko1.

5. Typ „sýček“

V zoologické a botanické taxonomii se využívá deminutivních forem pro pojmenování živočišných a rostlinných tříd (v obecném smyslu slova), a to většinou takových, které mají větší počet (taxonomicky relevantních) shodných znaků s třídami jinými, tj. zejména rodů, méně často pro pojmenování čeledí či taxonů vyšších. Některé deminutivní rodové názvy živočichů a rostlin jsou odvozeny z názvu jiného rodu téže čeledi nebo řádu (např. šťovík šťovíček; orel orlík aj.). Někdy bývá třeba název brouka nebo ryby odvozen z názvu velkého savce (nosorožec nosorožčík; zebra zebřička); tu jde pak o zpravidla metaforické přenesení názvu podobně jako v běžné slovní zásobě (bábovka bábovička). Leckdy má deminutivní název druh větší než jiný druh téže čeledi (např. holoubek chocholatý měří 32 cm, zatímco holub šupinatý je velký jen 30 cm; okounek je ryba dosahující značně větší váhy než okoun atp.). V následujícím výčtu uvedeme jen ty deminutivní názvy rostlin a živočichů, které jsou odvozeny z názvů jiné rostliny, resp. živočicha:

Názvy ptáků:

jeřábek, kachnička, ledňáček, orlík, pávík, slípka, slučka, tetřívek, výreček, zebřička.

Názvy savců:

hrošík, lvíček, myška.

Názvy ryb a hmyzu:

cejnek, okounek, chroustek, nosorožčík, ploštička.

Názvy rostlin:

blatěnka, hlaváček, hledíček, hořeček, hruštička, huseníček, hvozdíček, chrpinka, jazýček, ječmenka, kapradinka, kapustka, komonka, koprníček, kozlíček, kručinka, ladonička, lilík, lilijka, lnička, mařinka, mochnička, ostřička, ovsíček, ovsík, rukeníček, ředkvička, řepíček, řepka, řepinka, silenečka, skřípinka, šáchoreček, šáchorek, šťovíček, tařička, toříček, úporek, večernička, vrbka, zapalička, zimostrázek. Tyto deminutivní názvy jsou všechny odvozeny z názvů rostlin, většinou téže čeledi.

[127]Jak naznačil náš příspěvek, mají deminutivní sufixy podstatných jmen v systému české slovní zásoby celou řadu funkcí. Bylo by možno mluvit o komplexu funkcí modifikačních a komplexu funkcí pojmenovávacích. Pojmenovávací funkce deminutivních sufixů lze vyvodit z významových distinkcí deminutivní formy oproti formě základové. Můžeme pak rozlišit tyto funkce: 1. deminutiva se užívá hovorově místo slova základového, přičemž slovo základové nabývá někdy vzhledem k deminutivu příznaku augmentativnosti (hřib); 2. deminutivem se pojmenovávají předměty výrazně menší, než jsou předměty pojmenovávané formou základovou, které jsou si nějak podobné (lopatka); 3. deminutivního sufixu se využívá k tvoření samostatných pojmenování pro speciální konotaci předmětu pojmenovávaného základovou formou (slovíčko); 4. deminutivní formou se jazykově zpředmětňuje přenesený význam slova (motýlek); 5. v biologické taxonomii se využívá deminutivních forem k pojmenovávání rostlin a živočichů.

Jistě by se našly ještě jiné funkce deminutivní formy substantiv, zejména speciální funkce dílčí, zvláště v odborné terminologii i jinde.[23]


[1] Proto také v němčině je jen Löffel za lžíce i lžička, Ball za míč i míček, Schaufel za lopata i lopatka atd.; je ovšem Mütterchen za matička, Schäfchen za beránky atp.

[2] Srov. např. F. Oberpfalcer, Zdrobnělá slova, NŘ 11, 1927, s. 97—105, 125—128; E. Pavelka, Zdrobněliny lichotné a mazlivé, NŘ 31, 1947, s. 163—165; M. Racková, K nářečnímu rozrůznění v tvoření slov, NŘ 45, 1962, s. 162—171.

[3] Viz M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, s. 46n..

[4] Poněkud šíře se touto problematikou zabývá práce G. P. Neščimenkové Očerk deminutivnoj derivacionnoj sistemy v istorii češskogo literaturnogo jazyka (konec 18. seredina 20. vv.), v tisku; avšak autorce tu jde spíše o ilustraci tzv. „dostředivého posunu“ než o podrobnější výčet lexikalizovaných deminutiv a jejich soustavný rozbor.

[5] Srov. Tvoření slov v češtině II, Praha 1967, zvláště s. 499, 511 a 521.

[6] To je možné ovšem jen tehdy, jestliže neužíváme slova říčka jako odborného zeměpisného termínu, který je vymezen pro vodní toky určité délky nebo vodnosti.

[7] Protože „nástroje sloužící k nabírání sypkých hmot“ mohou tvořit jistou třídu specifických předmětů sui generis, má např. němčina pro oba druhy nářadí jediné pojmenování (Schaufel). Protože však na druhé straně druh nářadí, jehož se užívá např. k odklízení sypkých hmot (lopata), se z jistého hlediska výrazně liší od druhu nářadí užívaného k nabírání mouky atp., odlišují se např. v angličtině tyto dva druhy nářadí různými slovy (shovel scoop aj.).

[8] Stejně se vysvětluje např. v anglických výkladových slovnících rozdíl mezi river a brook; v německých výkladových slovnících se ovšem definuje Bach (potok) jako „kleiner Fluß“ („malá řeka“), ale zde to má čistě jazykovou příčinu: v němčině je totiž Fluß podst. jm. slovesné, utvořené ze slovesa fließen = téci.

[9] Nemusí tu jít ovšem jen o subjektivní klasifikaci vodních toků na řeky a potoky (event. další), popřípadě o vědecké konstrukty vymezené do jisté míry arbitrárně, nýbrž může jít o odraz kvalitativních změn souvisejících se změnami kvantitativními. Stejně jako různé typy vodních toků odlišené kvantitou s průvodními jevy kvalitativními jsou odlišeny i vodou zaplněné vyhloubeniny zemského povrchu, např. v němčině See = (velké) jezero, velký rybník — Weiher = větší rybník — Teich = malý rybník, jezírko — Tümpel = malý rybníček s bahnitou vodou — Pfuhl = větší hlubší (stálá) louže — Pfütze = louže = (po dešti) vodou zaplněný výmol.

[10] G. P. Neščimenková, o. c. v pozn. 4, mluví o zákonitém vývoji „dostředivého posunu“, tj. lexikalizace deminutiv různého stupně.

[11] Srov. E. Pavelka, o. c. v pozn. 2.

[12] Srov. F. Oberpfalcer, o. c. v pozn. 2.

[13] Lexikalizovaná deminutiva musejí pochopitelně vyhovovat oběma podmínkám současně, jak je tomu i v našich příkladech. Jedna z obou podmínek je ovšem většinou splněna jako „jsoucí nasnadě“, např. hříčka není „malá hra“, nebo lopatka „milá lopata“ atp.

[14] SSJČ má pelíšek i doupátko, ale neuvádí dem. formu od nora ani od autobus; dem. krumpáček je uvedeno jako okazionální.

[15] Naproti tomu deminutivum hůrka, které neoznačuje malou horu, ale spíše „kopec, vrch“ se lexikalizovalo, ale není příliš běžné, spíše je známe z místních názvů (Na Větrné hůrce; Horky).

[16] Tento výčet nemá být ani pouhou ilustrací procesu lexikalizace deminutiv, ani nechce (a také nemůže) být jejich úplným souborem. Má jít o soupis dostatečně rozsáhlý, aby mohl být dostatečně širokou materiálovou základnou pro zpracování dané problematiky.

[17] Přitom se o příkladech významu v SSJČ říká, že „ilustrují a konkretizují význam slova, doplňují, zpřesňují nebo i podrobněji rozčleňují významové odstíny a zároveň podávají obraz o tom, v jakých situacích a jazykových kontextech se slovo nebo význam vyskytuje…“

[18] Přitom se v SSJČ praví, že „bez výkladu se ponechávají odvozená slova, jde-li … o prosté zdrobnění“.

[19] Tím nechceme říci, že by se deminutivum nemělo jako samostatné heslo uvádět, nýbrž naopak se domníváme, že by se měl podat jeho výklad.

[20] Deminutiva mohou mít často vedle přeneseného významu nebo významu jinak specializovaného i význam prostě zdrobňující, např. motýlek je jednak malý motýl, jednak vázanka, plavecký styl aj. Označení „zdrob.“ je pak v SSJČ jen u prostě zdrobňujícího významu.

[21] Zde je třeba upozornit, že u všech substantiv odvozených příponou -k- z jiných substantiv, která zůstávají v rámci téhož rodu, nemusí jít vždy primárně o proces deminutivizace. V Tvoření slov II, o. c. v pozn. 5, s. 234 se substantivum sponka charakterizuje jako „jméno prostředku s významovým odstínem deminutivnosti“.

[22] Viz I. Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Praha 1968, s. 13.

[23] Deminiutiv se využívá i při tvoření místních jmen: „… funkcí deminutivních jmen je úloha identifikační, tj. potřeba rozlišovat jménem dvě nebo více stejnojmenných míst, z nichž jedno je starší a poskytuje druhým své jméno jakožto východisko“ — viz R. Šrámek, Problematika tvoření deminutivních místních jmen v češtině (na materiálu moravskoslezské toponymie), Slavia 39, s. 377—398.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 3, s. 113-127

Předchozí Ludmila Švestková: Máte spicha?

Následující Karel Svoboda: K pojetí nedokonavosti a dokonavosti českých sloves

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1