K nářečnímu rozrůznění v tvoření slov

Marie Racková

[Články]

(pdf)

-

Pomocí Slovníkového dotazníku I a II,[1] rozesílaného vyplňovatelům dialektologickým oddělením Ústavu pro jazyk český ČSAV v l. 1955 až 1960, byl shromážděn obsáhlý materiál, který přispívá také k poznání slovotvorných odlišností v našich nářečích. Na rozdíl od zpráv, které je možno o nářečním tvoření slov čerpat ze starší dialektologické literatury, mají výsledky ankety významnou přednost: jsou jednotné, a proto se hodí k porovnávání, zejména z hlediska jazykově zeměpisného.

Nářeční slovotvorná problematika je tu ovšem osvětlena jen z určitého dílčího pohledu. Možnosti výkladů o tvoření slov jsou omezeny především rozsahem a také charakterem Slovníkového dotazníku.[2] Dotazník nebyl totiž zamýšlen jako osnova pro výzkum nářeční slovní zásoby v její úplnosti. Opíráme se tu o odpovědi na omezený počet — asi dva tisíce — otázek v dotazníku; jejich výběr byl zaměřen převážně na tu vrstvu slov, která souvisí s tradičním způsobem venkovského života. Jenom asi čtvrtina z tohoto množství přinesla vhodný podklad pro zkoumání nářečního tvoření slov.[3]

Přesto však již předběžné zhodnocení dostupného materiálu pomohlo získat základní představu o povaze nářeční rozrůzněnosti v oblasti tvoření slov. Prokázalo se totiž, že soubor slovotvorných postupů a prostředků[4] je, až na okrajové jednotlivosti,[5] v podstatě společný [164]všem nářečím. Zato byly shledány závažné územní rozdíly především ve využití jednotlivých slovotvorných prostředků. Přitom bývají zjištěné oblastní odchylky v četnosti přípon (která ovšem může být vzhledem k povaze zpracovávaného materiálu jen poměrná) zpravidla doprovázeny změnami v jejich významu.

Nejhojněji zastoupeným slovním druhem byla v dotazníku podstatná jména. A proto z tvoření podstatných jmen, která jsou ostatně po této stránce nejzajímavější a nejsložitější, můžeme nejspíše vybrat vhodnou ukázku — jev dostatečně zastoupený výčtem jednotlivých zachycených dokladů. Doklady nesmějí být jen souhrnem izolovaných, náhodných jednotlivostí, ale musí tvořit jistou pravidelnou řadu, která se projeví jako celek i v zeměpisném průmětu. Přednost dáváme pokud možno takovým dokladům, u kterých je po celém jazykovém území slovotvorně obměňován týž slovní základ.

Jev, který vyhovuje těmto požadavkům, je ztráta zdrobnělého významu u zdrobnělých podstatných jmen.[6] (Srov. schematickou mapku na s. 170.) V celé řadě případů dosvědčila totiž anketa, která zpravidla zjišťovala pojmenování základní, nezdrobnělá a stylisticky neutrální, že shodnou významovou platnost mají jednak slova základová, jednak jejich zdrobnělé odvozeniny (typ klika-klučka),[7] popř. dvojice typu lavice - lavka, tedy pojmenování odvozená od téhož základu dvěma různými příponami; jedna z nich — -ice — v současném jazyce zdrobňující význam nemá, a druhá — -ka — je naopak pro tvoření zdrobnělin příznačná.

Soubor dokladů zahrnuje podstatná jména všech tří rodů, která příslušejí do různých věcněvýznamových okruhů. Jsou to například názvy různých předmětů ze zařízení domácnosti a jména jídel: lavice - lavka; máselnice/másnice - maslinka/masnička; putna - puténka (a její součásti: vobruč - obróčka, duha - dužka); váhy (na nošení vody) — vážky; slamenice (okrouhlá nádoba pletená ze slámy) — slaminka [165](a v témž významu vokřín - okřínek); křidla (poklice) - křidélka;[8] lžíce - lžička / ližka; klika - klučka; bidlo (nad kamny) - bidélko (a ve stejném významu ráhno - rahénko); pecen - pecenek; jelito - jelítko (a ve stejném významu jitrnice - jitrnička). — Dále jsou to pojmenování zemědělského nářadí a předmětů z okruhu zemědělské práce, jména domácích zvířat a částí jejich těla: cep (ve významu ‚kratší část cepu, biják‘) — cepek (cepec); půlváha (v přední části vozu) - půlvažka; kupa/kopa (sena na louce) — kupka/kopka; koryto (pro vepře) -korejtko; slepice - slípka; jalovice - jalůvka; vemeno - vemenko. Několik příkladů patří do okruhu pojmenování společenských vztahů: kmotr - kmotříček/kmocháček/křestniček; kmotra - kmotřička/kmotřenka/křesnička; družička - droužka/dróžka; čeleď - čeládka; děvečka (tj. služebná) - dívka. A konečně sem náležejí i názvy prstů: malík - malíček, prsteník - prsteníček.

Vcelku je výskyt uvedených odvozenin tvořených příponami -ek, -ka, -ko charakteristický pro Moravu (na rozdíl od Čech). Podrobnějším pozorováním zjistíme, že rozdíly v zeměpisném rozšíření jednotlivých dokladů vytvářejí oblast s maximem odlišností na střední Moravě: jev ztrácí na intenzitě při okrajích země, a to jak směrem k Čechám, tak směrem k jazykové hranici česko-polské a česko-slovenské. Tak například z celé rozsáhlé západomoravské oblasti nejsou anketou doloženy podoby lavka, maslinka/maslenka, klučka/kločka, dužka; také na otázky „kopa sena (malá, velká)“ a „lžíce, lžička“ odpovídají vyplňovatelé dotazníku na západní Moravě shodně jako v Čechách (kopa - kopka, lžíce - lžička), a teprve od střední Moravy k východu mají podoby s příponou -ka také platnost pojmenování základního, nezdrobnělého. — Na území lašských nářečí nejsou podoby vážky, dužka, vobručka, lavka, kopka, jaluvka, vemenko rozšířeny důsledně a nezasahují tam vůbec podoby puténka, maslinka. V některých případech se od vnitřní Moravy odlišuje také úzký pruh území při slovenských hranicích. Důsledné tu nejsou podoby važky, kopka, pu[166]ténka, slípka, jaluvka, škřidélka a nezasahují sem podoby lžička, maslinka, lavka. Jindy naopak přesahují podoby charakteristické pro většinu Moravy na severovýchodní okraj Čech (například jalůvka, slípka, čeládka, putýnka), nebo jsou doloženy na více nebo méně rozsáhlých — avšak vždy od jádra jevu izolovaných — oblastech na českém jihozápadě (např. droužka, vážky, slípka, čeládka).

Protože jsou v tomto souboru nejčetnější podstatná jména ženského rodu, která poskytují také doklady minimálně slovníkově rozrůzněné, soustředíme se při výkladu především na ně; podstatná jména mužského a středního rodu nám pak poslouží jako příležitostné doplňky.

Ponecháme-li zatím stranou případy typu lavice - lávka, slepice - slípka, zůstane nám řada dvojic typu klika - klučka, popř. pecen - pecenek, bidlo - bidélko, k nimž můžeme najít četné analogie i ve spisovném jazyce (např. dvojice mouka - moučka, list - lístek, zvon - zvonek, prach - prášek atd.).

Práce, které se zabývají tvořením zdrobnělin ve spisovném jazyce, však případy tohoto typu v souvislosti se ztrátou zdrobnělého významu neuvádějí (patrně proto, že zde spolu s novým významem zůstává význam původní — zdrobnělý). Za příklad ztráty zdrobnělého významu uvádí Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny jednak řadu nosítka, kružítko, kde je význam základového slova a zdrobněliny „stejný nebo skoro stejný“, jednak podstatná jména odvozená příponami -ec, -ice, -ce, která „vesměs proti základním slovům vyjadřují zvláštní významový odstín“; Trávníček zjišťuje, že tyto přípony ve významu zdrobňujícím již nejsou živé. V rukopisné stati Doleželově „Soustava deminutiv v současné spisovné češtině“,[9] která si klade za cíl „stanovení některých základních charakteristik soustavy českých deminutiv“ ve smyslu kvantitativního (statistického) zpracování, jsou sice poznámky o významu zdrobnělin jen připojeny k jádru výkladu, ale přesto je uvádíme pro jejich závažnost. Od vlastních zdrobnělin, které po stránce významové rozšiřují základové slovo buď o „příznak kvantitativní (význam „malého předmětu“), nebo příznak kvalitativní (emocionální zabarvení), nebo o obojí zároveň“, jsou odlišeny přechodné případy. Řadí se k nim slova, která se mohou vykládat jednak jako zdrobněliny, jednak jako představitelé jiné slovotvorné kategorie (slova, „pro která je charakteristická tzv. alternační motivace“), např. typy otlačiti — otlak — otlaček; dále slova „která jsou sice tvořena zdrobňující příponou, ale která mají vedle sebe základové slovo velmi řídké nebo zastaralé (hlouček, obušek, opa[167]sek, skřítek)“; a konečně slova „tvořená zdrobnělou příponou, která vedle sebe mají (formálně) základové slovo, ale nemají deminutivní význam; sufix bývá v takových případech sufixem prostě strukturním: pikot-pikotek, číž-čížek“. Podnětnost tohoto pohledu je v tom, že je tu důraz položen na vztah základového slova a slova odvozeného a že není izolovaně a mechanicky sledován jen význam přípon. „Povaha zdrobněliny není totiž určována v prvé řadě její formou, nýbrž jejím místem v soustavě“ (tj. především v soustavě, kterou tvoří základové slovo a všechny jeho zdrobněliny, ale také v soustavě tzv. pojmenování sdružených, viz níže). Proto všechny změny, ke kterým dochází ve významové stránce zdrobněliny, jsou nutně doprovázeny změnami vztahu „základové slovo — zdrobnělina“.

Rozbor materiálu z ankety je ovšem ztížen tím, že nemáme bezpečné zprávy o tom, existují-li v oblastech, odkud jsou doloženy výše uvedené zdrobněliny typu klučka, vždy také jejich slova základová a jaká je jejich významová platnost. Máme tu však možnost srovnávat jednak se stavem v současném spisovném jazyce a v ostatních nářečích, jednak se stavem zachyceným ve starší české slovníkové literatuře,[10] popř. s výklady v etymologických slovnících.

Ve většině případů tu oblastně došlo k využití zdrobněliny pro jeden z možných významů, které základové slovo buď původně mělo, nebo dodnes má v jazyce spisovném a v ostatních nářečích; ztráta zdrobnělého významu je tu vlastně až druhotná: srov. dvojice čeleď (původně ‚lid, rodina‘ a také ‚služebnictvo‘) — čeládka (služební, přeneseně pak ‚sebranka, spřež, darebáci‘); kopa (něco nahromaděného) — kopka (kopka sena na louce); klika (něco zahnutého, zakřiveného, zahnuté držadlo) — klučka (klika u dveří); bidlo, ráhno (dřevěná tyč) — bidýlko, ráhénko (tyč zavěšená nad kamny, věšák); váhy (nástroj na vážení) — vážky (nástroj na nošení vody); náleží sem patrně i dvojice putna (velká dřevěná nádoba, obyčejně na nošení na zádech) — putýnka, puténka (menší nádoba jiného tvaru, uzpůsobená k nošení v ruce).[11]

Jindy naopak jsou předpokladem takového posunu ve významu zdrobnělin oblastní rozdíly ve významové platnosti základových slov. [168]Příkladem tohoto typu je dvojice koryto - korejtko. Na většině území rozlišují nářečí žlab (pro koně a hovězí dobytek) a koryto (pro vepře; korejtko znamená pak ‚malé koryto‘). V oblasti, kde je v druhém významu doložena zdrobnělina korejtko, jmenuje se žlab pro koně i hovězí dobytek koryto. Jde tu vlastně tedy o dvě oblastně rozlišné dvojice souřadných pojmenování: žlab - koryto a koryto - korejtko. Podobný poměr je i mezi dvojicemi cepy (označení nástroje) — cep (pojmenování součásti cepu, bijáku) a cep - cepík / cepíc / cepec (s lexikálními variantami biják a válek). Některé zdrobněliny, které mají týž význam jako slova základová, s nimiž se vyskytují často dubletně, neměly patrně původně zdrobňující příznak, ale příznak citového zabarvení. Takový vývoj můžeme předpokládat především u pojmenování částí lidského nebo zvířecího těla a u názvů jídel (malíček, prsteníček, ukazováček, vemenko; pecenek, jitrnička, jelítko). Nemůžeme tu ovšem vyloučit ani výklady jiné: od dvouslovného pojmenování malý prst, které je ještě dnes oblastně doloženo, je možno vzájemným zkřížením jednoslovných pojmenování prstíček a malík dospět k podobě malíček; potom by bylo nasnadě formální ovlivnění jména vedlejšího nebo i dalšího prstu. U jmen jídel pak zase není jisté, zda tu nejde o významové oblastní rozdíly v základovém slovu, jak jsme se o nich zmínili výše. A konečně může být sledovaný jev závislý i na skutečnostech mimojazykových. Tak výskyt zdrobnělého kmotříček / kmocháček / křesniček, kmotřička / kmotřenka / křesnička patrně závisí na tom, jde-li o neutrální pojmenování vztahu, nebo o jméno domácké. Tam, kde slovo plní ještě funkci familiárního oslovení, má také formu zdrobněliny (srov. stylistický rozdíl mezi oficiálním otec a familiárním tatínek, tatíček atd.).

Až potud náš výklad doplňuje obraz jevu známého i ze spisovného jazyka. Avšak konkrétní případy, které jsme shromáždili a probrali, vyplývají vesměs ze zvláštních pojmenovacích potřeb v nářečním prostředí nebo ze silnější emotivnosti lidového jazyka a zároveň dokládají, že se tu realizuje jistá oblastní tendence v uplatnění tohoto jevu. Druhá skupina shora uvedených dokladů, totiž řada dvojic typu lavice-lavka, uvádí však sledovaný jev do širších souvislostí: především osvětlí jisté regionální rozdíly ve významu přípony -ka, kterou jsou podoby odlišné od spisovných tvořeny v obou typech. Rozbor [169]této skupiny se tak stává východiskem pro řešení otázky, proč ke zjištěnému vývoji došlo.

Na rozdíl od dvojic typu klika-klučka nemůžeme zde předpokládat, že by podoby tvořené příponou -ka původně byly zdrobnělinami, přestože některé případy[12] ve spisovném jazyce a v českých nářečích (v užším slova smyslu) jistý náznak významu zdrobnělin nebo spíše citového zabarvení mají. (Výjimkou je tu dvojice lžíce-lžička, jež by vlastně z tohoto hlediska příslušela k typu klika-klučka.)[13] Od ostatních případů tohoto typu se liší také dvojice družička-droužka/drožka.[14] Zdrobněliny jsou totiž u obou typů tvořeny příponou -ička, -ečka (např. lavička-lavečka, jalovička, slepička-slípečka atd.).

Jestliže je tu v různých oblastech využito pro týž význam u stejného základu dvou různých přípon, -ice a -ka, a jestliže si zde tyto přípony odpovídají při tvoření odvozenin bez zdrobňujícího významu, nabízí se nám obdoba mezi tvořením typu klika-klučka a obdobným užitím přípony -ice v případech jako hlava-hlavice, metla-metlice, trouba-trubice atd. Tomuto srovnání neodporují ani starší významové poměry u těchto přípon; obě totiž mohly mít shodně při odvozování od slovotvorných základů jmenných kromě významu zdrobňujícího i významy jiné.[15] Na území Čech se pak vlastně jedinou zdrobňující příponou stala přípona -ka.[16] Jak svědčí ještě dnešní doklady z ankety, probíhal na Moravě vývoj k sjednocení zdrobňujících přípon pravděpodobně jinak, a asi také pomaleji než v Čechách. Jsou tu totiž jisté [170]známky, že si přípony -ec a -ce — na rozdíl od většiny nářečí a od jazyka spisovného — v některých archaických okrajových nářečích zachovaly při tvoření od podstatných jmen alespoň v omezené míře původní platnost zdrobňující. Tak např. týž význam jako územně nejrozšířenější kolečka (u pluhu) mají lašská kolca; podobně je tomu i u protikladů dvířka / dvírka — dvérca, dýnko / dénko — dénco; spolu s převládající moravskou podobou brdečko (rozporka u vozu) je doloženo lašské a moravskoslovenské brdco. Kromě toho se příponou -ec např. na Valašsku tvoří jména mladých stromů typu hrabec (mladý habr), dubec atd.

Na podporu této domněnky uveďme pro dokreslení i poměry v sousední slovenštině. I tam se sice při tvoření zdrobnělin zpravidla užívá

Schematická mapka zachycuje jen sledované podoby s příponou -ka, tj. odchylky od stavu doloženého v nářečích na většině jazykového území (shodného zároveň s jazykem spisovným). Doklady, které mají reprezentovat zeměpisnou situaci zkoumaného jevu, mají charakteristické územní rozšíření; slovníkové rozrůznění je u nich tak málo významné, že k němu naše přehledné kartografické znázornění vůbec nemusí přihlížet.

Ve významu ‚klika u dveří‘ je kromě dvojice klika-klučka doložen zcela ojediněle název klapka (z Podkrkonoší) a klina (z Lašska). — S dvojicí váhy-važky, která tvoří základní zeměpisný protiklad, objevují se tu a tam na českém severovýchodě a souvisleji v severovýchodní části Moravy pojmenování vahadlo(-a), klika, kluka(-y). — Názvy pro lžíci jsou na celém jazykovém území odvozeny od téhož slovního základu a liší se jen hláskově a slovotvorně (např. žíce, žice, žička, lžice, lžíce, užice, vžice, žlíce, ližica, lužica, ližka, ležka). — Kanape a stolice, které se objevily ojediněle jako dublety obecně rozšířeného pojmenování lavice v západní polovině Čech, označují patrně zvláštní typ nábytku.

[171]přípon -ek, -ík, -ka, -ko, ale od celé řady podstatných jmen mužského a středního rodu jsou doloženy zdrobněliny tvořené příponami -ec, -ce.[17] Můžeme tedy vyslovit pravděpodobnou domněnku, že moravské podoby podstatných jmen s příponou -ka v obou probíraných typech, a zvláště ve dvojicích typu lavice-lavka, jsou jakýmsi odrazem stavu, kdy ještě tato přípona nemusela při odvozování od slovotvorných základů jmenných rozšiřovat základové slovo jen o příznak zdrobňující, ale mohla je významově specifikovat jinak, podobně jako dnes přípona -ice ve spisovné češtině. Pro dnešní podobu tohoto jevu by ovšem byl uvedený předpoklad jen jistým východiskem. Teprve za přispění dalších činitelů, z nichž některé jsme výše naznačili,[18] mohl vývoj dospět až ke stavu zachycenému anketou.

---

[1] Dotazník byl podle návrhu prof. V. Vážného sestaven v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV; zprávy o postupu prací podával v Naší řeči P. Jančák (Naše řeč 38, 1955, s. 245n. a 42, 1959, s. 105n.).

[2] Přitom je třeba zmínit se také o jistých nesnázích v hodnocení odpovědí na otázky dotazníku: v některých případech není např. jisto, zda nebyla získána různá pojmenování pro různé předměty téže funkce, či zda jsou všechna shromážděná nářeční slova na stejné stylistické rovině; tato nejistota postihuje ovšem jak výklady o nářečním slovníku, tak řešení otázek slovotvorných.

[3] Nadto bylo dosud k dispozici převážně jen schematické a pouze ve výjimečných případech také výběrové kartografické zpracování výsledků ankety. Výběrové kartografické zpracování zachycuje zhruba desetinu úplné sítě zkoumaných bodů (tj. asi 500); schematické zpracování je pak opět v podobném poměru k síti výběrové (celé území národního jazyka je tu reprezentováno 55 body).

[4] Tyto termíny přejímáme z práce M. Dokulila Tvoření slov v češtině I, Teorie odvozování slov, Praha 1962. Viz tam na s. 50n.

[5] Okrajovost je tu třeba chápat jak vzhledem k jazykovému území — za okrajové považujeme např. východomoravské tvoření příponami -ula, -ucha, -ena, tak vzhledem k celku slovní zásoby — za okrajové můžeme považovat tvoření slov silně stylisticky příznakových, emocionálních, např. smoligaťa, třeštiprdlo ap.

[6] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, Praha 1948, s. 267n.

[7] Z nářečních podob hláskově odlišných vybíráme pro citaci ty, které jsou územně nejrozšířenější.

[8] Slovní základ společný názvům křidla, škřidla, křidélka, křidlička atd. není v českých nářečích (v užším slova smyslu) znám. Výskytem těchto pojmenování se odlišuje Morava od Čech (odkud jsou doložena pojmenování poklice, puklice, poklička, puklička ap.). Územní rozšíření názvů křidla … však postačí pro sledování oblastního slovotvorného rozrůznění.

[9] Práce, ze které jsou všechny uvedené citáty, vyjde v 2. svazku kolektivního díla Tvoření slov v češtině v r. 1963.

[10] Podoba a výklad probíraných slov byly sledovány ve slovníku Vusínově, Tomsově a Jungmannově.

[11] Zdrobnělé podoby dužka, obróčka jsou doloženy v obdobné oblasti jako zdrobnělina puténka. Není jisté, zda tu skutečně nepojmenovávají „malé předměty“.

[12] Např. jalůvka, slípka; kromě toho mohou být tyto podoby také významově specifikovány, např. lávka přes potok, máslenka na uchovávání, nikoli na stloukání másla; v českých nářečích (v užším smyslu) jsou některé z nich neobvyklé a z vlastního povědomí dodávám, že působí dojmem jisté knižnosti, např. slípka, dívka.

[13] Pravděpodobně však tu byl původní protiklad lžíce-ližka, ležka (srov. pol. lyžka, ukr. ložka, lyžka, rus. lòžka, hornoluž. łžica, sloven, žlica, srbochorv. lažica, žlica), z něhož se teprve druhotně vytvořila řada lžíce - lžička - ležka - ližka; podobného charakteru — jak o tom svědčí i dnešní podobné územní rozšíření — bude patrně i řada máselnice, másnice — máselnička, masnička — maslenka, maslinka.

[14] Starší slovníkové údaje a také dnešní ojedinělé doklady ze severovýchodu Čech však shodně svědčí, že ve významu ‚družička‘ (na svatbě) byla dříve patrně rozšířena podoba družice.

[15] Srov. např. shrnující přehled v Holubově-Kopečného Etymologickém slovníku jazyka českého, Praha 1952, s. 460 a 463.

[16] Zcela jednoznačně to dokazují výsledky citované práce Doleželovy.

[17] Srov. J. Horecký, Slovotvorná sústava slovenčiny, Bratislava 1959, s. 142n.

[18] Významně se na tomto procesu podílelo asi též mechanické tvoření slov podle modelu, které je v lidovém jazyce hojné. Vzájemně se tu mohou ovlivňovat např. různá pojmenování pro totožné skutečnosti, která na sebe územně navazují, dále slova souřadná nebo jinak významově blízká, popř. i slova zvukově podobná. Četné příklady tu přinášejí i příspěvky věnované nářečnímu slovníku v tomto čísle Naší řeči.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 5-6, s. 163-171

Předchozí Pavel Jančák: Některé místní znaky v středočeských nářečích

Následující Slavomír Utěšený: Čmeláci, fčeláci, vosáci a sršáni v českých nářečích