Zdrobněliny lichotné a mazlivé

Emanuel Pavelka (Dvůr Králové)

[Články]

(pdf)

-

(Několik poznámek)

Vzal si je na mušku prof. dr. Jan Kořínek ve Svobodném zítřku 11. září t. r. („Lidé v civilisačním rozpustidle“). Ani já bych se nenadchl pro polívčičku, masíčko a pivíčko a mívám stejný dojem jako nebožtík Bartoš, že mi totiž pan vrchní nabídne i cumlíček. Ale takové dalekosáhlé závěry z několika nahodilých slovíček, jako se činí v citovaném článku, nedělal bych ani v populární a zábavné rozpravě; je to nebezpečné.

Zdrobňování je prý obvyklé výhradně v Čechách. Na důkaz toho vybral autor z nesmírného pokladu českých a slovenských písní dvě, dokonce každou z jiného oboru představ: v české písni Jeníček neposlouchal matičku a nosí (pro rým) šavličku, kdežto slovenská píseň vypráví, že pásol Jano tri voly, nikoli Janíček volečky. Dobrá. Já zase stejným postupem vyberu blaťáckou písničku (či raději píseň?) „Adamovi voli kalnou vodu pijou“ a srovnám s ní slovenskou „Medzi horami lipka zelená — střelili Janka, Janíčka, Janka miesto jeleňa… Išla Anička plakať Janíčka,… dobrá dušička“. Dokázal jsem nepříteli deminutiv českých pravý opak snadno a rychle — a zrovna tak málo spolehlivě. Stejně vetchá je celá ta opona mezi východem a západem naší republiky. V Čechách pivíčko nebo pivečko, masíčko, polívčička, na Slovensku vínko, slaninka, chlebík; v Praze punčošky, na Slovensku košeľka, kabátik a dále ještě pohárik, rodinka, novinky a kdovíco všechno. „Tam bolo pivko!“ pochvaloval si Slovák po návštěvě Prahy; dodal bohužel, že víno bolo vraj dobré v „represenťáku“. Škoda, že i na Slovensko proniká tahle ohavnost i s auťákem, biákem a pod.

[164]Jsem si dobře vědom, že uvedená slovenská deminutiva jsou zdrobněliny jen prvého stupně (vínko není ještě vínečko, je rozdíl mezi chlebíkem a chlebíčkem), ale kdo by mohl dělat hned obecné závěry ze dvou tří slůvek?

I Morava má svou kategorii deminutiv, sv. Antoníčka, sv. Jozífka. Panenka Maria se arci vzývá, jak se říká, od Šumavy k Tatrám a stejně i Ježíšek (Ježíšek je dárek k vánocům). Božínek zůstává již jen ve vokativu (božínku!) a klesl na pouhé citoslovce. Pánbíček má obdobu v slovenském Pánbožkovi. Žebrák na Slovensku mě kdysi prosil o almužnu a pronesl při tom krásné oxymoron, že mi veľký Pánbožko odplatí. Na Moravě si váží svých „panáčků“, ve Slezsku vás potitulují „po našemu“ pěkně: doktorku, profesorku!

Tento zeměpis deminutiv by si žádal důkladnějšího studia. Ale deminutiva mají také svou historii. Některá se časem rozmáhají, jiná vycházejí z obliby nebo i zanikají. (Nemluvíme tu o deminutivech ustrnulých, na př. ježek, špaček — v moravských nářečích posud jež, špak.) Trochu nezvykle nám dnes zní slova evangelia (Mat. 26, 30, Mar. 14, 26): A sezpívavše písničku vyšli na horu Olivetskou (hymnésantes, hymno dicto). „Knížka“ se nyní také nevyskytuje tak často jako za našich mladých let, kdy „kniha“ bývalo slovo skoro jen knižní. Také jsme nezpívali písně, nýbrž jen samé písničky. Matce jsme jinak neříkali než maminko, ne máti, jak dnes vešlo do módy; aspoň jsme tu „máteř“ neskloňovali špatně.

Zato se už dávno nezpívá: Já jsem si vyvolil za ochranu bábu Krista Pána svatou Annu. A dědeček by se asi divně podíval na vnučku, kdyby se k němu lichotila slovy „můj milý pane dědku“, jak to čteme v Pamětech Jana Jiřího Haranta, Kryštofova bratra, třebaže dědek je původně deminutivum.

Pan profesor soudí, že jsou Slovákům sympatičtější Moravané než my. Mé zkušenosti mi to sice nepotvrdily, ale nemožné to není. A hromosvodem jsou zase nešťastné zdrobněliny. Ale příčina by byla asi jiná: Moravan si snáze a hbitěji osvojí slovenštinu než našinec. Nejsou to sice žádné zázraky, ale neupírám, že mi čtyři léta moravská zjednala v té příčině jakýsi náskok. — Ostatně pohoršují-li Slováky tak tuze naše zdrobnělá slova, nevíme my zase, co tak krásného mají jejich rozbujelá hypokoristika. Vždyť kdyby se třeba i papežové volili ze Slováků, seděl by na stolci sv. Petra jednou summus pontifex Paľko, po druhé Dano, jindy Samo nebo dokonce Šaňo.

Je pravda, že nazdárek a nazdáreček ještě nenašly cestu na Slovensko, zato jsem tam často slýchal pozdrav pá. Pozdravovaly se tak ovšem jen dámy — při setkání! Starý Blahoslav by asi podotkl, že „ženám a děvkám… jakž takž by to mohlo připadati, ale mužskému pohlaví nic“.

[165]Domácké formy křestních jmen nezavrhneme arci naprosto a deminutiva rovněž ne. Proto, že se nám nelíbí hromadná jich výroba u Heyduka, nebudeme jistě opravovat známou Havlíčkovu písničku (či píseň?) a zpívat: Měsíc jak mazanec na nebi špulil svou hubu. (Také se nemohu nadchnout pro vánoční strom republiky, protože mi stírá všechnu poesii vánočního stromku; strom, to je kus dřeva. Ale toto je spíše věc osobního vkusu.)

Zkrátka, k správnému hodnocení deminutiv by bylo třeba probrat mnoho materiálu, a to podle zemí, krajů, podle vrstev obyvatelstva městských a venkovských, podle věku a pohlaví, zaměstnání, podle doby dnešní i minulé i podle rozmanitých oborů představ a kategorií slovních. To by byl postup vědecký. Zábavné pojednání však má rovněž (ridendo) dicere verum, nemá-li být jen planým povídáním a utvrzovat nepoučené čtenáře v předsudku, že jazykozpyt je nějaká hra se slovíčky. Pouhý nápad nestačí prý ani na epigram; na causerii také ne. A usuzovat z jazyka na národní charakter je dnes snad přece jen trochu předčasné.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 9-10, s. 163-165

Předchozí Otto F. Babler (Svatý Kopeček): Míti všech pět p

Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov