Významné jubileum našeho nejstaršího časopisu

Eva Macháčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Časopis Národního muzea oslavuje letos 150. výročí svého založení; je to náš nejdéle vydávaný časopis vůbec. Začal vycházet ve dvou verzích, české a německé, v r. 1827. Německý Monatschrift der Gesselschaft des vaterländischen Museums in Böhmen byl určen především vzdělaným šlechticům z muzejní společnosti[1] a brzy zanikl, zato český časopis se úspěšně rozvíjel, i když potíží a nesnází při jeho vydávání bylo bezpočtu.

Jaké okolnosti předcházely vzniku tohoto časopisů? Když bylo r. 1818 založeno Muzeum (Vlastenské museum v Čechách), čeští buditelé si od této události mnoho slibovali. Brzy však poznali, že naděje, které do Muzea vkládali, se nesplňují. Vedení muzejní společnosti bylo totiž německé a nemělo zájem na podpoře českého vlasteneckého hnutí. Nesplnila se také naděje, že by při muzejní společnosti mohl pracovat nějaký sbor pro pěstění české řeči a literatury. V kruhu (kolem Dobrovského a hrabat ze Šternberka vznikl [257]pak plán nový — založit český časopis, určený širokým vrstvám čtenářstva. Plán na založení časopisu nabýval konkrétnějších podob, když byl šťastnou shodou okolností za organizátora nového časopisu vybrán František Palacký. Přes své mládí byl Palacký pro úkoly, které ho čekaly, skvěle připraven. Měl nadání a schopnosti (znal i cizí jazyky), vynikal jako organizátor i obratný diplomat. Plány nejen vymýšlel, ale i uskutečňoval. Palackého návrh na vydávání dvou časopisů, českého a německého (i to byl diplomatický tah), byl přijat v době tvrdého absolutismu a přísné cenzury snad proto, že ve vyšších kruzích byla snaha vrátit upadajícímu Muzeu zájem širšího okruhu příznivců.

Mezi českými vlastenci byla myšlenka založení časopisu s radostí přijata. Měl to být časopis, který by nebyl určen jen úzkým vrstvám učenců. Nový časopis měl být psán českou řečí, měl být populární a mít přístupnou formu, ale přitom si měl zachovat povahu vědeckou nebo alespoň odbornou. Jeden vědecký český časopis už čeští vlastenci měli. Byl to Jungmannův a Preslův Krok; vyšlo však jen několik čísel, a to zcela nepravidelně, (v r. 1821—22, 1824, 1831, 1836). Jiné tehdejší časopisy odborný charakter neměly.

V lednu 1827 vyšlo tedy první číslo čtvrtletníku Časopisu Společnosti Vlastenského museum v Čechách (od r. 1831 Časopisu Českého museum). Redaktor F. Palacký musil překonávat nesmírné obtíže. Zápasil s cenzurou, s nedostatkem původních i přeložených prací, musil urovnávat i četné rozepře mezi buditeli. Když v předmluvě k 11. ročníku hodnotil Palacký svou redaktorskou činnost, napsal: „Vedouce tedy spis tento, snažili jsme se spojiti v něm i starojazykovou čistotu i novovědeckou důkladnost; hleděli jsme odstraniti se hádek o literách, slabikách a slovích, kteréž nás za oné doby jižjiž zabíjely, a nešetřiti než ducha, jenž by národ náš znovu obživovati mohl; drželi jsme se dávno zasvěceného kánonu češtiny, ale usilovali spolu rozprostraniti ji a uzpůsobiti k vyšším potřebám osvěty novoevropejské; toho pak nejvíce žádostiví jsme byli, aby literatura naše přestala býti výhradným jměním buďto pouze obecného lidu, buďto jen několika výtečných učenců…“ Na rozdíl od Dobrovského se Palacký domníval, že čeština není nezpůsobilá vyhovět všem vyjadřovacím potřebám a požadavkům.

V prvních číslech Časopisu podle plánu vycházela beletrie původní i přeložená, staré písemnictví, práce literárněvědné a kritické i česky psané odborné příspěvky z nejrůznějších oborů. Do Časopisu přispívali především J. Jungmann, P. J. Šafařík a F. Palacký, dále F. L. Čelakovský, K. Chmelenský, J. Langer, K. Vinařický, K. J. Erben, J. S. Presl, J. E. Purkyně a řada dalších spisovatelů a vědců. Do vydávání zasahovala cenzura, které se často nelíbily ani články s historickou tematikou. Palacký stál od samého počátku nad spory svých současníků, někdy i malichernými. Všechny práce, které do Časopisu přijímal, kriticky posuzoval. Proto například jen s velkými rozpaky otiskoval Kollárovu fantastickou rozpravu o příbuznosti jména Sláv [258](Slovan) se slovem sláva. Odmítl otisknout závěr Jungmannova článku O klasičnosti, v němž autor napadal J. Nejedlého. Palacký byl oddaným žákem J. Dobrovského, vážil si jeho činnosti, stejně však oceňoval i zásluhy Jungmannovy, a proto stál nad osobními a jinými spory, které obě strany rozdělovaly.

Po jedenácti letech svého působení v Časopisu přenechal Palacký redaktorské místo osobnosti neméně významné, P. J. Šafaříkovi. Ten byl redaktorem Časopisu v letech 1838—43. Dalšími redaktory byl významný český archeolog J. E. Vocel (1843—50) a spisovatel V. B. Nebeský (1850—61). Hmotné zajištění Časopisu převzala v roce 1832 Matice česká, v rámci muzejní společnosti nově založená organizace, která zajišťovala především vydávání českých knih. Nákladem Matice vyšel např. Jungmannův Slovník, Šafaříkovy Slovanské starožitnosti a Palackého Dějiny národu českého.

Časopis nenechával bez povšimnutí ani politické dění v Rakousko-Uhersku. I když, jak redaktor v r. 1848 poznamenává, nemůže se Časopis zabývat běžnou politikou jako noviny, které vycházejí denně, musí v době, kdy je život národní spojen s politikou více než jindy, obrážet dění národní. Proto přináší např. zprávu o Slovanském sjezdu, dokonce s deseti přílohami. Před r. 1848 se výrazně zvýšil i počet předplatitelů. Mezi předplatiteli nebyly jen jednotlivé osoby, ale i spolky nebo obce.

Povšimněme si nyní, jakého charakteru byly v prvních ročnících práce týkající se českého jazyka. V první řadě se zde setkáváme s příspěvky historickými a etymologickými. Autorem mnohých z nich byl P. J. Šafařík.[2] Jmenujme tu např. v r. 1848 výklad původu čísloslov (číslovek). Zajímavé je, že o dva roky později vysvětluje původ „početních jmen“ také Fr. Lad. Čelakovský. Nebyl zřejmě spokojen se střízlivým, věcným výkladem Šafaříkovým a ovlivněn romantismem hledá souvislosti mezi názvy číslovek a názvy živlů nebo je spojuje se jmény slovanských bohů. Číslovky jeden, dva spojuje se slovem voda; tři, čtyři se slovem vatra (s živlem ohně), číslovku čtyři se slovem čert atd. Tento romantický příspěvek nemůžeme ovšem brát vážně; většina ostatních historických a „mluvozpytných“ (etymologických) prací stojí však na solidních základech.

Důležité místo zaujímají úvahy pravopisné. Časopis razil v r. 1842 cestu nové pravopisné úpravě, tzv. skladné. Šafařík i Palacký tuto změnu propagovali. Do té doby se např. hláska j psala třemi různými způsoby: jako j (Jan, Jablonský), jako y (koney) a jako g (gabloň), po opravě skladné jen jako j. Šafařík byl veden snahou, aby každá hláska měla svou literu. Dalším pravopisným úpravám se však už Časopis vyhýbal. Tak v článku z roku 1846 Má-li pravopis český čím dále tím více se dokonaliti hájí Palacký psaní [259]au a w jako už dříve Šafařík (viz Slovo o českém pravopise, ČČM 1843). Zdá se mu, že nelze do nekonečna provádět změny, že je potřeba, aby literatura dosáhla jistého stupně „klasičnosti“ (Jungmann), a pak aby se pravopis ustálil. Palacký tu postupuje ve shodě se Šafaříkem a Jungmannem; všem šlo o jazykovou jednotu Čechů a Slováků. Nechtěli proto do spisovné češtiny zavádět změny, které by ji příliš vzdalovaly od bibličtiny, známé i na Slovensku. Z téhož důvodu byli i proti změnám, které navrhoval J. Franta Šumavský. Tady už ovšem nešlo jen o úpravy pravopisné, ale i tvaroslovné: píšu, píšou místo píši, píší apod. Za zbytečné považoval Palacký i pravopisné návrhy Hankovy.

Značnou pozornost věnoval Časopis snahám o vytváření české odborné terminologie. Seznamoval čtenáře s terminologií právnickou, hudební, lékařskou aj.[3]

Na tomto místě se chceme poněkud podrobněji zastavit u prací týkajících se péče o kulturu jazyka (zúženou v dobovém chápání především na tzv. „čistotu“ jazyka). Už v časopise Krok tepal nejmenovaný Lovec (za kterým se skrýval J. Jungmann) prohřešky, kterých se pisatelé dopouštěli proti „duchu mluvy“. I v Časopise Českého musea věnoval J. Jungmann[4] dva příspěvky „čistotě“ jazyka. Český Kazimluv (1837) žertem radí autorům, že se nemají učit ze starého jazyka, že nemají hledat poučení v Jungmannově Slovníku a že mají užívat spojení, která se do jazyka vloudila vlivem němčiny, jako: být k dostání, dávat na vědomí, brát na něčem podíl. Kritizuje též akuzativní vazbu dozvěděti se něco (místo něčeho).

V Napominateli (omylů v písemný jazyk českoslovanský se vluzujících sbírka první, s předslovím) (1834)[5] pak dělí prohřešky proti duchu češtiny do několika skupin — chyby v tvoření slov, chyby ve skloňování a v časování a chyby skladebné. Jungmann byl jistě — na rozdíl od některých brusičů doby pozdější — vědec s jemným citem pro jazyk a s neobyčejnou zku[260]šeností, které nabyl při práci na slovníku. Avšak ani on, při radách psaných formou brusu, nemohl se řídit často jinak než svými subjektivními pocity. Subjektivní názory pronikají velmi silně v kapitole týkající se slovní zásoby. Co se týče chyb ve skloňování a v časování, tam byl Jungmann veden především snahou nic neměnit na starším úzu. Tak uvádí, že autoři z nevědomosti skloňují některá podstatná jména ženského rodu podle vzoru „lázeň“ (loď — lodě), u podst. jména poušť však připouští pouze tvar pouště. Tvary na trzích, na rozpacích, v Uhřích mají prý „starší právo“ než tvary na trhách, v Uhrách. Podobně lépe zní 5. pád správce místo správče, začalo místo začlo, trou je lépe než třou, moci než mocti atd. Jungmann říká, že se často radí: Piš, jak se mluví. Podle něho platí však i pravidlo druhé: Mluv, jak se píše. „Nemudrujíce tedy příliš o jasnotě a zvučnosti, aniž chtějíce jazyk z rub v líc obrátiti, držme se příkladů starých i gramatiky … a pišme 3. pl. soudí, bloudí, drží, kramaří, mluví, myslí, praví, působí, slouží, závisí“ (a ne soudějí, bloudějí). V části týkající se vazeb slovesných poukazuje Jungmann na to, že vazby české jsou často jiné než německé; akuzativní a genitivní vazby mají jiný rozsah. Za germanismy považuje Jungmann vazbu naslouchati hlaholům a nelíbí se mu vazba obdivovati něco ani obdivovati se něčemu.

Jungmannovy názory na vývoj jazyka velmi zřetelně ukazuje článek O různění českého písemného jazyka (1832). Jungmann tu konstatuje, že existují dva směry mezi spisovateli. Jedni postavili za vrchol dokonalosti zlatý věk našeho písemnictví a nechtějí se v ničem od Komenského a Veleslavína odlišovat. Takoví spisovatelé, říká Jungmann, nám však nepodají ani českou logiku, ani fyziku. Daleko škodlivější než tito staromilci jsou podle Jungmanna spisovatelé, kteří „od došlého způsobu psaní odstupují (nepotřebně), nebo dokonce nářečí v písemný jazyk uvozují“. Nelíbí se jim zvuk češtiny, vymýšlejí slova nová nebo je všelijak předělávají. Neznají pravidla skloňování a odvozování. Často prý takoví autoři více knih napsali, než jich sami přečetli. Zdá se tedy skupina druhá Jungmannovi nebezpečnější než staromilci. Uvědomuje si, že slovní zásoba může růst podle potřeb národa, mluvnický systém se však nemůže libovolně proměňovat.

Ve stopách těchto Jungmannových prací šel i J. B. Malý, Jungmannův pomocník při práci na Slovníku, především na Dodatcích. Sbor muzejní vydal z podnětu Jungmannova a Šafaříkova výzvu, aby byl napsán Brus českého jazyka. Odměna byla sto dukátů. Nikdo se však nepřihlásil, a tak se alespoň J. B. Malý ujal úkolu v ČČM uveřejnit některá poučení pro mladé autory (1847). V úvodu hovoří o tom, že se nedomnívá, že by právě brus byl nejvhodnější formou vyučování začínajících spisovatelů. Podle jeho názoru by bylo lépe vyjít ze starých gramatik a vydat přepracovanou mluvnici českého jazyka. Brus je sám o sobě negativní forma poučení. Tato Malého úvaha byla jistě velmi správná; dále se však autor sám uchyluje k formě brusu a uvádí, která slova a které tvary se mu zdají lepší než jiné.

[261]Po řadě let publikuje ještě J. B. Malý v ČČM recenzi toužebně očekávaného Brusu českého jazyka vydaného jako kolektivní dílo v r. 1876. Má sice drobné připomínky, celkem však práci hodnotí kladně. V podstatě tedy Jungmann i jeho žák Malý vycházeli ze stejných zásad. Přidržovali se staršího jazyka a vystupovali jak proti přílišnému purismu, tak i proti zbytečnému novotaření. Malého názory na jazykovou správnost najdeme i v článku, který má být výňatkem z Ouplné soustavy slovesnosti (1844). Do písemného jazyka nepatří dialektismy, slov zastaralých, nových a cizích se může užívat jen „s důležitou potřebou“. Podle autora je jisté, že jazyk nová slova potřebuje, nesmí se však tvořit slova zbytečně (místo fortepiano někteří autoři zaváděli milozněna nebo silnoslabinec, místo dělo — boucharon apod.). … „Evropská slova při svém právu i v našem jazyce zachovati je svatá povinnost, pakli nám opravdu se jedná o vzdělání a osvícení národa.“ Malý poukazuje též na chybné přejímání některých slov. Tak slovo mrož přejaté z ruštiny by mělo být do češtiny správně přejato jako mrž. Promyšleným návrhem kodifikačním byl též Šafaříkův příspěvek z r. 1852 O skloňování jmen cizojazyčných[6]. Také Palacký vykládal své názory na kodifikaci jazyka[7]. Je to např. v r. 1832 v posudku Trnkovy práce Sbírka českých dobro- i vlastnomluvů s poznamenáním obyčejných chybomluvů i s opravením jich (Brno 1830). Palacký říká, že co se autorovi nejméně podařilo, je titul práce. Rozvádí myšlenku, že lidský jazyk je od svého původu nahodilý, ale i „tradicionální“, a tudíž nedokonalý, nepravidelný a všelijak nedostatečný… — Jazyk povstává i roste právě tak jako stromoví a kvítí po horách i zahradách; i jakož tam člověk jen to, co příroda sama organickou mocí svou plodí, chovati, pořádati i kliditi smí“, tak i, říká Palacký, „teorie je povinna jen to, co v lůně národa roste a kvete, chrániti… Rozum tedy není tvůrcem ani zákonodárcem, ale jen správčím v jazyku — jen administrativní, nikoli konstitutivní vláda.“ Palacký kritizuje práce některých autorů, že se stavějí, jako by jazyk neexistoval a měl se teprve tvořit. Říká, že není pochyb o tom, že kdokoli by chtěl, mohl by vytvořit jazyk krásný, libozvučný a dokonalý, ale nebyl by to jazyk národní. „Zásoba slov šíří a mění se nápodobně obyčejům, mravům a vzdělanosti národní; stará ponětí (pojmy) a slova padají [262]v zapomenutí, nová nabývají vážnosti a lásky. Ale co do forem jazykových jest to jináče. Tyto … měnívají se jen potud, pokud ještě jazyk a literatura národní jistého znamenitého stupně vzdělanosti, čili tak nazvané klasičnosti, nedosáhly.“

Jen stručně jsme vyložili, jaké byly názory našich předních buditelů na „čistotu“ jazyka. Nemohli jsme ani v krátkosti podrobit rozboru příspěvky z Muzejníku týkající se jiných problémů. Bylo by to ovšem velmi zajímavé; mohli bychom např. v ČČM sledovat boj o pravost Rukopisů.

Časopis Českého museum byl ideálním časopisem v době před rokem 1848, kdy mohl být reprezentativním literárním a vědeckým orgánem psaným mateřštinou. Později se tematika časopisu zúžila, jednotlivé obory počaly vydávat své vlastní časopisy. Tak v r. 1877 začaly vycházet Listy filologické, které letos slaví sto let od svého založení. Dnes se Časopis Národního muzea specializuje ve svých dvou řadách (přírodovědné a historické) především na ty obory, kterými se Národní muzeum zabývá. S rozvojem věd potřebovala společnost časopisy, které by se specializovaly na jeden vědní obor. Ve svých prvních ročnících však Časopis dobře plnil svůj historický úkol — vzdělávat národ, a to všem Čechům přístupnou formou.

 

Literatura k vzniku a historii ČČM:

J. Hanuš, Národní muzeum a naše obrození II. díl, Praha 1923.

J. Hanuš, Časopis Českého museum za redakce Palackého, ČČM, roč. 1921—1926.

---

[1] Přes svou dobrou odbornou úroveň (pochvalný posudek o něm napsal i J. W. Goethe) přestal vycházet již po pěti letech. Příčin byla řada, ale za hlavní z nich bývá zpravidla považována tvrdá cenzura rakouské vlády. Vzdělaní, německy čtoucí čtenáři měli přitom možnost číst zahraniční odborné časopisy, které cenzurou neprocházely.

[2] Hodnocení některých Šafaříkových prací z ČČM provádí např. K. Horálek v článku Šafaříkův význam pro slovanskou jazykovědu, sb. Odkaz P. J. Šafárika, Slovanské štúdie VI, Bratislava 1963, s. 179—187.

[3] O péči, jakou věnoval terminologii např. Jungmann, se dočteme v Jedličkově práci Josef Jungmann a obrozenecká terminologie literárněvědná a lingvistická, Praha 1949.

[4] O významu Jungmannovu pro naše národní obrození viz např. V. Křístek, Jungmannovy názory na jazyk a jeho poslání v životě společnosti, NŘ 56 1973, s. 40 až 41; týž, Josef Jungmann 1773—1973, SaS 34 1973, s. 273—279; Al. Jedlička, V. Křístek, L. Patera, J. Polišenský, Josef Jungmann dnešku, Beroun 1973; B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého (Československá vlastivěda, Praha 1936; B. Havránek, Josef Jungmann a český jazyk, Tvorba 1947, č. 47, s. 915—16, přetištěno v Studiích o spisovném jazyce, Praha 1963, kde najdeme též úvahu o normě spisovného jazyka a její tehdejší kodifikaci ve stati: Jazyk Máchův (s. 164—194). Ve sbornících vydaných k 200. výročí Jungmannova narození (Josef Jungmann a české jazykové obrození, UK 1974, Slavica Pragensia Phil. 3—4, AUC 1975) týkají se Jungmannových zásluh o nový český jazyk spisovný především stati Jedličkovy, srov. zpráva o sbornících v NŘ 60, 1977, s. 93n.

[5] Srov. též Josefa Jungmanna Sebrané drobné spisy veršem i prosou, svazek II, Praha 1873.

[6] Dočteme se o něm v článku Al. Jedličky P. J. Šafařík a český jazyk, NŘ 44, 1961, s. 257—266.

[7] Palackého názory na jazyk podrobně popsal J. Bělič ve stati Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury, sb. Tři studie o Františku Palackém, Olomouc 1949, s. 166—237. Autor poukazuje na to, že Palacký a Jungmann vystupovali jak proti staromilcům (Nejedlý, Palkovič), tak i proti radikálům (Kollár, Trnka, Žák). Zatímco se staromilci přidržovali jazyka období humanismu ve všech složkách a radikálové zase jazyk ve všech složkách měnili, Palacký a Jungmann propagovali archaickou kodifikaci mluvnickou, usilovali však o rozvoj slovní zásoby. Autor se zabývá též názory, které oba vědce od sebe oddělovaly. Nejnověji se k Palackého vztahu k spisovnému jazyku českému vrací J. Bělič ve svém příspěvku na konferenci k 100. výročí úmrtí F. Palackého, srov. zprávu o této konferenci v NŘ 60, 1977, s. 155n.

Naše řeč, volume 60 (1977), issue 5, pp. 256-262

Previous JTH (= Alois Jedlička, Antonín Tejnor, Jiřina Hůrková): Šrámkova Sobotka k stému výročí narození Fráni Šrámka

Next Ludmila Uhlířová: O transkripci českých a slovenských zeměpisných jmen