Časopis Naše řeč
en cz

Konference o významu díla Františka Palackého

Jana Jiřičková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Stému výročí úmrtí Františka Palackého (1798—1876), významnému jubileu, které pro tento rok zařadilo do svého kalendáře kulturních oslav i UNESCO, byla věnována konference pořádaná filozofickou fakultou UK 29. [156]září 1976. Význam díla velké postavy našeho národního obrození zde zhodnotili historici, filozofové i literární vědci a jazykovědci, o jejichž příspěvcích zde chceme informovat především.[1]

Základní orientaci celého konferenčního jednání předznamenal už úvodní projev J. Charváta: ten zdůraznil potřebu celostního, syntetického pohledu na osobnost i dílo Palackého, nutnost vysvětlovat jeho názory v nedílné jednotě s dobovým kontextem, zachytit jejich vývojové proměny a neizolovat od sebe výsledky v jednotlivých oblastech činnosti F. Palackého. Stejná snaha o celistvé a dynamické vidění byla patrna i u většiny dalších řečníků: usilovali o co nejpřesnější historické zařazení Palackého, o postižení jeho vztahu k Dobrovskému i názorových korespondencí s jungmannovskou generací, o charakteristiku společenské funkce jeho díla. Ukázali, že velikost Palackého-historika nám nesmí zastiňovat jeho nemalý přínos pro jiné vědní disciplíny, zejména pro jazykovědu.

J. Bělič ve svém referátu rozlišil dva druhy zásahů Palackého do vývoje jazyka a jazykovědy: jednak přímé působení jeho vlastní jazykové praxe (práce s jazykem v Dějinách i v jiných spisech, redakční činnost v Časopise Českého musea, pro který Palacký také upravoval cizí příspěvky), jednak nepřímý vliv Palackého-teoretika (zvláště jeho recenzí a článků zabývajících se problematikou spisovné češtiny, hodnocením dobových názorů na jazyk i kritikou cizí jazykové praxe).[2] Podle tohoto kritéria lze také rozdělit soubor příspěvků, které se na konferenci zabývaly jazykovědnou problematikou; jak referenti, kteří se zaměřili na jazyk Palackého děl, tak mluvčí, kteří rozebírali jeho teoretické koncepce, přitom respektovali především vývojový moment, cestu Palackého od radikálních začátků v ovzduší preromantismu a romantismu k vyrovnanější, střízlivé a umírněné, ke klasičnosti tíhnoucí etapě jeho stáří.

Originální výklad stěžejního díla Palackého, Dějin národu českého v Čechách i v Moravě, podal V. Štěpánek; ukázal, že není správné nadhodnocovat Dějiny na úkor ostatních autorových děl a že je třeba neinterpretovat je izolovaně jako práci historickou, nýbrž zapojit je i do širšího kontextu literárního. V době jejich vzniku nebyla ještě vyhraněná diference mezi stylem odborné literatury a beletrie a Dějiny se staly integrální součástí české literatury 19. století (což ovšem nijak nesnižuje jejich vědeckou hodnotu). Romantismus jako životní názor i umělecký směr přinesl zájem o národní minulost a smysl pro historickou specifiku; funkci, kterou v době Palackého nebyl schopen splnit český historický román, tak převzaly Dějiny. Staly se vynikajícím epickým dílem díky tomu, že jejich autor mis[157]trně zvládl dva stylové útvary: vyprávění dějů a syntetickou charakteristiku hrdinů. Širokému, klidnému epickému podání dějinných událostí archaizující jazykovou formou (založenou na humanistické češtině) připisuje referent zvláštní estetický účinek, žánrově spojující Dějiny s eposem (tíživé pociťování nedostatku středověkého eposu v období konstituování novodobých národů vedlo i u nás ke vzniku známých podvrhů, jež ovšem nemohly autentickou historickou epiku nahradit). Volbou tohoto stylového zabarvení směřuje autor k nadčasovosti, klasičnosti — podobně si počínal např. i Jirásek ve Starých pověstech českých i Vančura v Obrazech z dějin národa českého.

Monumentálnost jako specifickou stylovou kvalitu Palackého Dějin vyzdvihl i J. Štěpán, který ovšem vyšel ze zkoumání souvětné stavby v Dějinách, zvláště podřadicích výrazů a větosledu. Všiml si některých charakteristických rysů složitého souvětí u Palackého, které má často symetrickou, zrcadlovou stavbu (délky řetězců vedlejších vět, častého typu progresívně regresívní řetězové závislosti s antepozicí závislé věty před větou řídící, rozložení podřadicích výrazů), a upozornil na napětí mezi vlastní jazykovou tvořivostí Palackého, která se projevuje v rozmanitosti souvětné stavby, a značným omezením, které pro autora znamená zapojování pramenných citátů do textu (vedoucí k silné lineárnosti souvětí).

Vývojové proměny jazykové stránky Palackého díla sledovali ve vymezených oblastech další referenti: A. Kamiš zjistil z detailního srovnání jazyka dvou vlastních životopisů F. Palackého, vzniklých v časovém rozmezí čtyřiceti let, výraznější vývoj pouze v lexiku (ve starším životopise byl slovník Palackého více poplatný bibličtině, obsahoval víc archaismů a slovakismů), K. Svoboda a L. Klimeš se zabývali syntaxí Palackého. První z nich si všímal hlavně spojovacích výrazů v souvětí Palackého a snažil se z tohoto aspektu zasadit Palackého mezi jazykovou normu doby veleslavínské (od níž se už Palacký v některých momentech značně vzdálil) a naší současnosti (ve způsobu užívání některých spojek a jejich vázanosti na určité typy vět došlo od dob Palackého rovněž k zřetelnému vývoji, u některých spojovacích výrazů došlo k významové specifikaci, u jiných k posunu směrem k hovorové vrstvě). L. Klimeš ukázal vývoj průměrné délky věty (směrem k menšímu počtu slov) v průběhu Palackého práce na Dějinách.

Názory Palackého-teoretika na jazyk a jazykovou kulturu, jeho účastí v jazykových sporech i jeho podněty pro českou jazykovědu se zabývali ve svých vystoupeních I. Lutterer (představil Palackého, autora práce Popis místních jmen v Čechách, jako jednoho ze zakladatelů moderní české onomastiky, vynikajícího velkým smyslem pro poznávací hodnotu vlastních jmen, jejich slovotvornou stavbu a systémové kvality), V. Křístek (konfrontoval periodizaci historického vývoje v Palackého Dějinách, resp. jeho členění vývoje české literatury v práci Geschichte der schönen Redekünste [158]bei den Böhmen s periodizací vývoje českého jazyka[3]) a zejména J. Bělič. Ten vyzdvihl Palackého zásluhy o rozvoj a stabilizaci spisovné češtiny, o její přizpůsobení potřebám nově se rodící národní vědy a kultury, které často zůstávají ve stínu činnosti Jungmannovy. První etapu ve vývoji Palackého postojů k jazyku charakterizoval radikálním přístupem k otázkám kultivace spisovné češtiny — v tomto období se Palacký aktivně účastní obohacování slovní zásoby, přijímá Dobrovského pravopisnou reformu a připouští i zásahy do mluvnické normy (sám je zpočátku stoupencem esteticky motivovaného zlepšování zvukové stránky jazyka). Ve druhé etapě je naproti tomu Palackého postoj k spisovnému jazyku reálnější: Palacký se snaží především ubránit stabilitu mluvnické normy i pravopisu proti neuváženým reformám a zdůrazňuje též potřebu stabilizace slovní zásoby včetně odborné terminologie (ovšem při jejím nezbytném obohacování) a kritiky zbytečného laického neologizování.

Především referát J. Běliče ukázal tedy přesvědčivě význam F. Palackého pro vývoj spisovné češtiny a pokrokovost řady jeho soudů o otázkách jazykové kultury, které neztrácejí svou platnost ani dnes. Palacký pojímal spisovný jazyk jako autonomní funkční útvar, vyrostlý z jazykové praxe všech uživatelů, nikoli jako výtvor teoretiků; kladl důraz na jeho dorozumívací funkci a potřebu jeho stability v době rostoucího sociálního zatížení i funkčního rozpětí; stupeň jeho dokonalosti posuzoval podle možnosti jeho praktické aplikace v nejrůznějších oblastech národního života. Jazyk už pro něho nebyl hlavním cílem národní kultury, ale nástrojem, který umožňuje účast národa na mezinárodním rozvoji kultury a civilizace.

Celá konference dokázala, že v době, kdy uplynulo sto let od úmrtí jeho tvůrce, chápeme dílo Palackého jako významnou složku našich národních tradic (V. Král); a tak jako se dodnes vrací k Palackého historickému dílu, které inspirovalo tolik vynikajících představitelů české kultury, československá historiografie, může se i naše jazykověda dosud z odkazu Františka Palackého, z jeho jazykové praxe i teoretických úsudků v mnohém poučit.


[1] Texty některých z nich vyšly ve 4. čísle 37. ročníku časopisu Slovo a slovesnost.

[2] Viz též J. Bělič, Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury, in: Tři studie o Františku Palackém, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis I, 1949, s. 166-237.

[3] O otázkách periodizace psal týž autor v článku Kritéria periodizace českého jazykového vývoje, Slovo a slovesnost 37, 1976, s. 177n.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 3, s. 155-158

Předchozí Radoslava Brabcová: Nad překlady děl M. Laliće

Následující Miloslav Sedláček: Čtvrt století časopisu Sprachpflege

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1