Referátový, referativní, nebo referující časopis?

Alexandr Stich

[Články]

(pdf)

-

Odpověď na otázku obsaženou v nadpisu může těm čtenářům našeho časopisu, kteří nejsou odborníky v jazykovědě, poskytnout názorný pohled na teoretickou problematiku, která je spojena s onomaziologickou stránkou slovní zásoby. Onomaziologickým přístupem k slovní zásobě se rozumí pozorování jazykových jevů z toho hlediska, jak jazyk slouží vyjadřovacím a dorozumívacím potřebám; vychází se tedy od jevů skutečnosti, které lidé potřebují vyjádřit, a sleduje se, jakými způsoby a s jakým výsledkem jazyk tyto potřeby uspokojuje. Na onomaziologickém přístupu, který teoreticky propracoval M. Dokulil, je založena velká práce kolektivu Ústavu pro jazyk český o tvoření slov v češtině.[1]

V našem případu bylo zapotřebí pojmenovat zvláštní, speciální typ časopisu. Tato potřeba vznikla s rozvojem nového odvětví činnosti zvaného informatika.[2] Nebývalé, přímo lavinovité přibývání poznatků v našem století způsobilo, že je stále obtížnější i pro odborníky jednotlivých disciplín sledovat literaturu svého oboru; někdy se stává, že pro nedostatek informací se znovu objevuje, často s velkým úsilím i hmotnými náklady, to, co už bylo objeveno jinde. Informatika má pomoci zabránit negativním následkům této informační exploze tím, že informace účelně shromažďuje, třídí, zpracovává a zprostředkuje jejich potřebné rozšíření. Jedním z nástrojů, které jí při tom slouží, je i onen druh časopisu, pro který se hledá jméno. Tento časopis tedy nepřináší nic nového, neuveřejňuje výsledky a poznatky dosud neznámé. Informuje ve zkrácené formě o tom, co už bylo uveřejněno jinde.

Při volbě přívlastku, který by omezil význam slova časopis pouze [72]na tento druh obsahu, se celkem samozřejmě nabízí v češtině (podobně jako v jiných evropských jazycích) jakožto pojmenovací východisko mezinárodní slovní základ latinského původu refer—; časopis totiž o výsledcích referuje, přináší o nich referáty. Potíže a rozpaky se však objeví, začneme-li uvažovat, jakou slovotvornou podobu má mít hledané příd. jméno, tj. s jakou slovotvornou příponou je nejvhodnější daný základ spojit. Přípony příd. jmen nemají většinou tak vyhraněný a specializovaný význam jako přípony, s kterými se setkáváme u jmen podstatných, přesto však nelze volit příponu libovolně. Ze samé skutečnosti, kterou chceme pojmenovat, plyne, že daný časopis slouží k referování, uveřejňování referátů, že je pro ně určen; máme tu tedy co dělat s významem, který je vlastní tzv. příd. jménům účelovým. Ta se v češtině tvoří velmi pravidelně spojením základu slovesa s příponou -c(í); např. od slovesa kropit vzniklo příd. jméno kropicí, tj. ‚určený ke kropení, sloužící kropení‘. Jenže v našem případu tu narážíme na nečekanou potíž. V jazyce totiž existují rozmanitá omezení, a to leckdy omezení logicky nevysvětlitelná. Zde vidíme jedno z nich — účelová přídavná jména se v češtině netvoří od přejatých sloves cizího původu, pokud se jimi označuje složitější, intelektuální nebo nekonkrétní činnost.[3] Nic nám sice teoreticky nebrání utvořit a užívat příd. jména referovací, ale přece tu uvedené omezení působí natolik silně, že ani sami odborníci v informatice na tuto možnost vůbec nepřišli.

Další možnost skýtá slovesné příd. jméno referující. Ani to však není úplně bez problémů. Slovesná příd. jména tohoto typu vyjadřují obvykle to, že činitel děje, pojmenovaný daným podstatným jménem, tento děj právě v daném okamžiku, aktuálně koná (píšící chlapec je ten, který právě píše). Ale v našem případu nejde o to, že by časopis „právě [73]aktuálně referoval“, nýbrž o to, že je k referování stále, bez ohledu na konkrétní časový bod určen.[4]

Někteří informatikové sami proto dávají přednost příd. jménu referativní (vede je k tomu i vzor ruštiny, která pro daný obsah má ustálené spojení referativnyj žurnal).[5] Ale ani toto řešení není jednoznačně úspěšné. Příd. jméno referativní se v češtině spojuje významově i slovotvorně se slovesem referovat; máme tu tedy složenou příponu -at-iv-n(í). Příd. jmen s příponou -iv-n- je v češtině poměrně dost (Slovník spisovného jazyka českého jich uvádí okolo 250). Tato přípona není domácího původu, je to upravená latinská přípona -iv(us), a také slovní základy, s nimiž se spojuje, jsou vesměs latinského původu.

Výhodnou vlastností těchto adjektiv z našeho speciálního hlediska je to, že často „zaskakují“ jako příd. jména účelová (např. explikativní = ‚sloužící explikaci, vysvětlovací,‘ komparativní má jeden z významů ‚sloužící komparaci, srovnávací‘; příd. jména tohoto typu, která jsou součástí jazykovědného názvosloví, mají vesměs jako domácí protějšky účelová příd. jména, např. adverzativní = ‚odporovací‘, demonstrativní = ‚ukazovací‘, flektivní (koncovka) = ‚ohýbací‘, ba i durativní = ‚trvací‘;[6] některá z adjektiv, která sem patří, mají účelový význam aspoň v jistých spojeních, např. erozívní má účelový význam ve spojení e. účinek, tj. ‚vymílací‘).

Významem i způsobem tvoření se příd. jméno referativní řadí mezi příd. jména na -ivní dějového významu.[7] Význam přípony -ivn(í) je [74]velmi široký, není specializován. Tato přípona nevyjadřuje sama o sobě nic jiného než široce pojatý (dějový) vztah; v jednotlivých konkrétních případech však může některý speciální druh vztahu převládnout (např. dekorativní samo o sobě má pouze obecný význam ‚jsoucí ve vztahu k dekorování, dekoraci‘, ve spojení d. váza se uplatní speciální význam ‚sloužící k dekorování‘, ve spojení d. umění ‚založený na dekoraci, využívající dekorace‘, d. styl ‚spočívající v dekoraci, dekorování‘; meditativní = ‚jsoucí ve vztahu k meditování, meditaci‘, m. povaha = ‚mající sklon k meditování, často meditující‘, zatímco m. poezie = ‚spočínající v meditování, založená na něm‘ atd.; proti tomu např. destruktivní se objevuje výhradně ve specializovaném významu ‚destruující, vedoucí k destrukci‘).

Dějová příd. jména na -ivní se v současném jazyce cítí jako slova opírající se o příslušné sloveso a zároveň o dějové podstatné jméno s příponou -ace, popřípadě — z hlediska dnešní češtiny — o dějové podst. jméno bez přípony (jako např. represe, agrese, adheze, erupce, prevence apod.). Vztah k tomuto dějovému podst. jménu je silný, protože koncové -t- základu příd. jména se cítí jako obměněná hláska hlásky -c- v podst. jménu: evokac-e → evokat-ivn(í) ← (evok-ovat). Proto je více nasnadě mluvit v těchto případech o příponě -ivn(í) než o příponě -tivn(í), popř. -ativn(í).[8]

Příd. jména s příponou -ivn(í) nemají všechna dějový charakter ve stejné míře; setkáváme se tu s celou stupnicí dějovosti. Nejvýrazněji vystupuje dějový prvek u těch z nich, k nimž v současné češtině existuje jak sloveso, tak dějové podst. jméno a jejichž význam se neposunul; Slovník spisovného jazyka českého jich uvádí okolo sedmdesáti pěti. Slaběji se pociťuje dějovost příd. jména tehdy, neexistuje-li k němu příslušné sloveso; v případech, kdy k příd. jménu nemáme ani dějové podst. jméno a kdy dějovost plyne jen z významové stránky, popřípadě ze vztahu příd. jména na -ivní k synonymním výrazům domácího původu, nelze z hlediska slovotvorného už vůbec mluvit o příd. jménech [75]dějových (to jsou případy jako kurativní ‚léčebný‘ — které lze vztáhnout k slovu kúra, nebo narativní ‚vyprávěcí‘). V řadě případů pak oslabuje vztah příd. jména k příslušnému slovesu a tím i jeho dějovost ta okolnost, že jeho základové sloveso je slohově nebo frekvenčně omezeno, nebo že se sloveso svou hláskovou stavbou od příd. jména silně odlišuje (setkáváme se tu totiž často s hláskovými obměnami, které jsou odrazem zvukové a mluvnické stavby latiny a které českému uživateli jazyka vztah mezi příd. jménem a slovesem někdy silně zastírají: srov. např. expanzívní — expandovat, extraktivní — extrahovat, korektivní — korigovat, kompresívní — komprimovat, destruktivní — destruovat atd.).

Jak už bylo řečeno, téměř ke všem dějovým příd. jménům na -ivní existuje dějové podst. jméno ženského rodu na -e. Od těchto podst. jmen se však zároveň tvoří i příd. jména příponou -n(í), tato příd. jména se pociťují jako méně „cizí“ (k tomu přispívá i fakt, že při jejich tvoření probíhají tytéž hláskové změny jako u slov plně domácích: srov. atrakce — atraktivní, ale atrakční — stejně jako ulice — uliční apod.).

Mezi příd. jmény na -ivní a na -ní jsou složité významové vztahy konkurenční. V některých případech jsou obě příd. jména významově úplně nebo téměř totožná; pak však bývá příd. jméno na -ivní často méně běžné, slohově omezené apod. (např. řídké evolutivní proti evoluční, meliorativní proti meliorační atd.). V některých případech bylo dvojice využito pro významové rozlišení — srov. např. expresívní k exprese proti expresní k expres, regresívní k regrese (tj. ‚zpětný pochod‘) proti regresní k regres (tj. ‚právní postih‘); jindy se obě příd. jména liší tím, že jméno na -ivní označuje jev z oblasti méně všední, jev abstraktnější apod., zatímco příd. jméno na -ční se vyhrazuje spíše pro jev běžný a konkrétní povahy (srov. dvojice komunikativní, tj. ‚dorozumívací‘ proti komunikační (např. síť), konzultativní (činnost) proti konzultační (místnost, hodiny). Nejvýraznější rozdíl však je mezi oběma skupinami příd. jmen v tom, že jména s příponou -ní jsou jména čistě vztahová (nemohou se proto ve většině případů stupňovat), zatímco jména na -ivní snadno nabývají hodnotících významů (a stupňují se): informační je ‚takový, který se vztahuje k informaci, k informování‘, zatímco informativní má navíc významový odstín ‚bohatý na informace, a proto kladně hodnocený, hodný doporučení‘ (srov. dále dvojice demonstrativní — demonstrační, deklarativní — deklarační, instruktivní — instrukční); dvojice eruptivní — erupční je významově záměnná v konkrétním významu ‚vztahující se ke (geologické) erupci‘, ale jen [76]první z nich má i přenesený, hodnotící význam ‚výbušný, snadno vzrušivý‘, např. ve spojení eruptivní povaha.[9]

Teprve na pozadí celého tohoto dílčího slovotvorného systému lze posoudit vhodnost nebo nevhodnost příd. jména referativní. V úvahu je třeba vzít především dvě okolnosti. K slovesu referovat neexistuje dějové podstatné jméno na -ace (a tím také ne přídavné jméno na -ační); už tím se toto příd. jméno ocitá na okraji svého slovotvorného typu. Dále je tu možnost chápat toto příd. jméno jako hodnotící (tj. referativní = ‚druhotný, méně hodnotný, nižší v stupnici užitečnosti a závažnosti‘, proti kreativní,[10] tj. ‚tvůrčí, přínosný‘).

Nabízí se ještě poslední možnost, jak pojmenovat daný druh informatického časopisu, — totiž vyjít z podst. jména referát (nikoli v jeho dějovém významu, tj. ‚referování‘, ale ve významu ‚výsledek referování, druh písemnosti přinášející zprávu o něčem‘) a užít pro tuto pojmenovávací potřebu nedějového vztahového příd. jména referátový. Ze všech možností které jsme tu prošli, je toto příd. jméno významově nejméně určité; nevyjadřuje se jím nic jiného než nejobecnější vztah určovaného podst. jména (časopis) k referátům. Ale právě tato významová obecnost se ukazuje v tomto případu jako výhoda; příd. jméno referátový nedoprovází ani jedna z vlastností, které jsme u ostatních pojmenovacích možností cítili při hledání vhodného pojmenování jako zábrany, a proto lze toto řešení pokládat za nejúspěšnější.[11]

---

[1] Viz posudky Al. Jedličky, NŘ 45, 1962, s. 298n. a NŘ 54, 1971, s. 239n.

[2] Název informatika doporučil Ústav pro jazyk český jako vhodnější než pojmenování „informatistika“, jehož pracovníci tohoto oboru sami také někdy užívali. S ním souvisí pak jméno osoby informatik a přídavné jméno informatický.

[3] Od sloves cizího původu máme v češtině účelová přídavná jména jednak tehdy, když se cizí původ slovesa už vůbec necítí nebo cítí jen slabě (např. lakovací, rýmovací), jednak tehdy, když jde o slovesa, jimiž se pojmenovávají pracovní činnosti a výrobní postupy konkrétní, spojené s fyzickou prací — v tomto druhém případě slouží účelová přídavná jména cizího původu v naprosté většině k pojmenování strojů — např. špicovací, štancovací, šerfovací (stroj); jsou i případy jiné (modelovací prkno, rolovací plocha, kupírovací kleště), ale i tehdy jde o činnosti konkrétní. Tam, kde účelové příd. jméno vzniklo od jiných sloves cizího původu, např. dispenzovat, skartovat, perfektivovat, využilo se brzy i slovotvorné možnosti jiné, a tak místo příd. jmen dispenzovací (moc), skartovací (řád), perfektivovací (přípona) se začalo užívat a užívá stále hojněji příd. jmen dispenzační, skartační, perfektivační (nebo perfektivizační), která jsou utvořena nikoli přímo od sloves, ale od jejich dějových podst. jmen s příponou -ace. Překvapuje to tím více, že příd. jména zakončená na -ační jsou významově méně vyhraněna, protože vyjadřují vztah jen obecně, nikoli specializovaný vztah účelový.

[4] Je pravda, že i aktivní slovesná příd. jména na -c(í) slouží někdy i pro terminologické účely k pojmenování neaktuálních, stálých dějových příznaků (např. sklářský termín doužkující (sklo), tj. ‚irizované‘, právnický termín vyšetřující (soudce), technický termín běžící (pás), geometrický termín tvořící (přímka) atd.), ale to bývá řešení z nouze, tehdy, když jazyk jinou pojmenovací možnost neskýtá.

[5] Rozsah využití přípony -ivn(yj) je v ruštině větší než v češtině, srov. např. ruské příd. jméno operativnyj, které přešlo i do češtiny ve významu ‚pohotový, iniciativní‘ — vedle staršího významu v češtině obvyklého ‚týkající se operace‘.

[6] Zde jde dokonce o slovo vymykající se ze slovotvorné soustavy češtiny, protože účelová příd. jména se normálně tvoří od sloves označujících činnost, a to sloves předmětových, ne však od bezpředmětových sloves stavových, jako je trvat.

[7] Dějovou adjektivní příponu -ivn(í) je nutno odlišovat od (nedějového) spojení -ivní, ve kterém je spojena přípona -ní se skupinou -iv-, která patří k základu odvozovacího základu, např. ve slovech substantiv-ní, ablativ-ní, akreditiv-ní atd. V případech jako defenzív-ní je v základu samého výchozího podstatného jména defenzíva obsažen dějový prvek, avšak příd. jméno defenzívní za plně dějové považovat nelze (podobně je tomu u příd. jmen jako recidivní, legislativní, administrativní, direktivní, invektivní, exekutivní; úplně nedějové je např. perspektivní). Tento stav se vyvinul až v češtině samé; v latině odpovídající slova dějovými adjektivy byla, protože k nim existovala příslušná slovesa. (Někdy existují i v češtině — např. dirigovat a direktivní, administrovat a administrativní, avšak vztah slovesa a příd. jména je v těchto případech silně zeslaben, ba téměř zrušen).

[8] Případů, kdy k dějovému příd. jménu na -ivní dějové podst. jméno neexistuje, je nepatrné množství a jde vesměs o případy, které jsou ze slovotvorného hlediska okrajové (např. jazykovědné termíny terminativní, tj. ‚omezovací‘, supletivní, generativní; dále normativní). Naopak mnohem více je v současné češtině těch dějových příd. jmen tohoto typu, ke kterým neexistuje sloveso a která se v jazykovém povědomí slovotvorně opírají jen o dějové podst. jméno — srov. např. regresívní — regrese, konvulzívní — konvulze, projektivní — projekce, aditivní — adice, depreciativní — depreciace atd.

[9] Zvláštní vztah je mezi dvojicí adoptivní (např. syn, otec) a adopční (např. poměr). Adopční je příd. jméno čistě vztahové, tj. znamená ‚týkající se obecně adopce, adoptování‘, zatímco adoptivní má jako jediné z celé této skupiny příd. jmen význam vlastnosti vyplynuvší z minulého děje, konkuruje tedy příd. jménům slovesným: adoptivní je ‚ten, který adoptoval n. byl adoptován‘. Vyskytnou se i případy, kdy vztah mezi oběma členy dvojice nelze určit, protože obou příd. jmen bylo užito nevhodně, v rozporu s jejich slovotvorným významem; tak je tomu např. v hutnických termínech regenerativní topení proti regenerační pec — v obou případech jde o významy, které by byly přesněji vyjádřeny vztahovým nedějovým příd. jménem regenerátorový, tj. ‚vztahující se k regenerátoru‘.

[10] SSJČ příd. jméno kreativní nezaznamenává (uvádí pouze čistě vztahové příd. jméno kreační, ‚týkající se kreace‘; v jazykové praxi jsme se však s podobou na -ivní setkali několikrát, její existenci podporuje i podst. jméno kreatismus (filosofický termín, zachycený v Příručním slovníku jazyka českého — příd. jména na -ivní koexistují slovotvorně i významově s podst. jmény na -ismus i v jiných případech, srov. konstruktivismus, progresivismus, deklarativismus (neuvedeno v SSJČ).

[11] Souslovné pojmenování referátový časopis je uvedeno i v sedmijazyčném Terminologickém slovníku z oblasti vědeckých informací, Moskva 1966, s. 106; týž termín má i slovenština a z obdobného pojmenovávacího východiska je utvořen i německý a rumunský termín (Referatezeitschrift, revista de referate); ruský slovotvorný model, vycházející ze slovesa, je naopak v příslušném termínu bulharském a maďarském (referativen žurnal, referáló polyóirat, tj. ‚referující časopis‘).

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2, s. 71-76

Předchozí Jaroslav Porák: Prameny studia starší češtiny

Následující Emanuel Michálek: K zvláštním způsobům Klaretova tvoření slov