Prameny studia starší češtiny

Jaroslav Porák

[Články]

(pdf)

-

Nejstarší písemně dochované období vývoje češtiny, tj. hlavně 14. a také 15. st., je zvláště po některých stránkách dosti podrobně prozkoumáno. Je to především zásluha Jana Gebauera a jeho žáků. Značně odlišná situace však nastane, překročíme-li rok 1500 a zajímáme se o vývoj češtiny v 16. st. a ve dvou stoletích následujících. Chybí tu monografické zpracování jednotlivých jazykových jevů, chybí kompendium, nejsou zpřístupněny některé nejdůležitější texty, není zachyceno lexikální bohatství tohoto období. Humanistická čeština se těšila pozornosti v době obrozenské, ovšem přístup k tomuto staršímu období i způsob zpracování byl tehdy jiný: na humanistickou češtinu se navazovalo, byla chápána jako složka současného spisovného jazyka. Tak např. hodně ze starší slovní zásoby je obsaženo v Jungmannově slovníku; poslední rozsáhlou prací o humanistické češtině takto pojatou je vlastně Zikmundova Skladba, vydaná v r. 1863.[1]

V novější době vznikaly některé dílčí studie z tohoto období; základní pomůckou je dodnes téměř 40 let stará průkopnická syntetická práce Havránkova o vývoji spisovného českého jazyka, která vyšla v Čs. vlastivědě.[2] Některé starší práce nejsou dosti spolehlivé, sr. Flajšhansovu knihu Náš jazyk mateřský,[3] kde se např. jazyk Komenského hodnotí jako úpadkový, a to na základě netypických faktů nebo na základě nesprávného hodnocení izolovaných jevů. — K osvětlení některých aspektů vývoje češtiny 16. a 17. st. ve vztahu k faktorům společenským přispěl v poslední době Jaromír Bělič.[4]

[68]Stojí tedy před námi značné úkoly, chceme-li zaplňovat mezery v našem poznání vývoje starší češtiny od 16. st. až do počátků obrození. My se zde chceme stručně zamyslet nad otázkou, z jakých pramenů může čerpat studium jazyka v tomto období. Domníváme se totiž, že jsou tu jisté zvláštnosti a odlišnosti ve srovnání s „klasickou“ starou češtinou i ve srovnání se studiem současného českého jazyka.

1. Významným pramenem pro poznání humanistické a českobratrské češtiny jsou vrcholná reprezentativní díla z 2. pol. 16. a poč. 17. st., např. Kralická bible. Tyto tisky mají proti řadě jiných soudobých tisků a rukopisů (např. i proti některým dílům Komenského) tu přednost, že jsou velice pečlivě sázeny a korigovány a že se v nich na nejmenší míru omezují různá dobová kolísání. Platí to např. o označování kvantity, u které byla v rukopisech i v tiscích zpravidla značná rozkolísanost, zčásti odrážející skutečné kolísání nebo nářeční diference, zčásti však také poplatná dobovým zvyklostem v označování délky a názorům na ně; vždyť samo označování délky samohlásek bylo tehdy v českém pravopisu jevem dosti novým a nezvyklým.

Proto po všech stránkách nejspolehlivější jsou především tzv. reprezentační tisky období českobratrského (také některá díla vydaná v emigraci), ale i některé soudobé a o něco starší tisky jiné, zejm. pražské: Melantrichovy (Melantrichova bible) a Veleslavínovy (Kalendář historický aj.). Literatura dochovaná tiskem patří k různým stylovým oblastem — jde i o texty odborné a vědecké, např. literatura právní, přírodovědná, lékařská apod.

Bylo by třeba zkoumat tisky ze starší doby také podle oblastní provenience (tisky různých tiskáren a v různých dobách).

2. Některá díla autorů významných po stránce jazykové jsou dochována v rukopisu. Také řada takových rukopisů je důležitým pramenem studia, zvláště ty, které jsou psány velmi pečlivě; především jsou to autografy nebo spisy psané písařem a revidované autorem. Ze 16. st. můžeme uvést např. rukopisný sborník překladů Řehoře Hrubého z Jelení z r. 1512 (tento sborník je myslím důležitý i z hlediska vývoje českého pravopisu), ze století následujícího pak rukopis Komenského České didaktiky (autor toto dílo diktoval a rukopis pak korigoval).

3. Významná je skutečnost, že čeština je již od 1. pol. 16. st. zachycena také v mluvnicích a slovnících. Domnívám se, že mluvnice jako pramen poznání stavu a vývoje češtiny v tomto starším období (zejm. 16. a 17. st.) jsou poněkud podceňovány; neberou se např. dostatečně v úvahu při sestavování edičních zásad pro vydávání památek z této [69]doby. Nejsou ve svém celku dosud zpracovány a zhodnoceny. Pozornost se dosud věnovala spíše jen mluvnicím bratrským (náměšťská a Benediktiho Nudožerského),[5] opomíjejí se mluvnice z následujícího století, z nichž některé jsou značně rozsáhlé a podrobné. Pro studium češtiny humanistického a bratrského období jsou významné nejen mluvnice 16. st., ale i století následujícího, protože vycházejí z normy bratrské, i když ji doplňují o některé jevy novější. Jistá nedůvěra k mluvnicím 17. st. (např. k Rosově) vyplývá zřejmě z toho, že jejich autoři bývali pokládáni tradičně spíše za představitele úpadku a rozkladu spisovné češtiny staršího období; tato nedůvěra není vždy plně oprávněná.

4. Varianty v různých rukopisech nebo tiscích téhož textu jsou důležité nejen z hlediska literárního, ale mají svůj význam i pro studium vývoje jazyka. Srovnáme-li např. tzv. Strahovský tisk Komenského traktátu Nedobytedlný hrad z dvacátých let 17. st. s opisem téhož díla rovněž ze 17. st., poučíme se v mnohém o řadě dobových spíše jen písařských (a tiskařských) zvyklostí a nedůsledností v označování kvantity. Naproti tomu pozdější opisy Rokycanovy Postily (dílo samo je starší, ale bylo opisováno až do 18. st.) např. jasně ukazují, jak se mění stylové zařazení infinitivních vět typu „všem jest umříti“: tento větný typ byl ve staré češtině stylisticky neutrální, postupně se stával knižním a pak archaickým; v pozdějších opisech tohoto díla jsou infinitivní věty s významem nutnosti nahrazovány jinými větnými typy synonymními, především konstrukcemi osobních modálních sloves s infinitivem.[6]

5. Za povšimnutí stojí i zdánlivá drobnost, jako jsou errata v tiscích, která mnohdy pomáhají odlišit skutečná kolísání od tiskových chyb. Podobný význam mají i některé opravy v rukopisech diktovaných písaři a revidovaných autorem tam, kde je možné je identifikovat (např. podle rukopisu, druhu inkoustu aj.).

6. Bohatým zdrojem materiálu jsou různé městské knihy. Na rozdíl od předchozích skupin jde o texty z jiné stylové oblasti (jednací styl). K jazyku městských knih se začíná obracet pozornost teprve v posledních desetiletích a ukazuje se, že mohou sloužit jako dobrý pramen pro studium jednak nářečních jevů, jednak spisovného jazyka a jeho jistých oblastních variant a ukazovat míru pronikání sjednocujících tendencí spisovného jazyka, v pozdější době pak dokumentovat jeho rozklad. Je [70]však třeba rozlišovat v městských knihách texty dvojího druhu; zčásti jsou to různé ustálené formulace a formule, u nichž spolu s neměnným obsahem bývá i ustálená jazyková forma (takové texty bývají obsaženy např. v knihách svatebních a jiných smluv, v purkrechtních nebo horenských knihách aj.), zčásti pak texty odrážející různé skutečnosti z běžného denního života, do kterých snáze pronikají lokálně omezené jevy (zejm. v hláskosloví, tvarosloví a slovní zásobě) — jako např. v gruntovních, soudních nebo sirotčích knihách, v různých soupisech majetku apod. Důležitý je také původ písařů — ne vždy bývali místní a často pocházeli z jiné nářeční oblasti.

Městské knihy jsou zachovány pro velikou řadu měst a z období velmi dlouhého, a jejich srovnávání by přineslo zajímavé poznatky o vývoji spisovného jazyka staršího období. Bylo by však třeba sjednotit aspoň v základních rysech metody zkoumání jazyka městských knih, aby výsledky dílčích studií z jednotlivých míst byly navzájem srovnatelné.

7. Ve výčtu hlavních pramenů pro studium starší češtiny se tedy dostáváme k textům méně oficiálního až neoficiálního charakteru. Vedle městských knih je to např. soukromá korespondence, kroniky a zápisky písmáků, různé psané i tištěné příručky praktického rázu a texty jim podobné, jako jsou rádce hospodářům, kuchařské předpisy apod. Tu je třeba mimo jiné zkoumat, do jaké míry pronikají lokální a oblastní jevy a jak silný je jednotící vliv spisovného jazyka. Vztah těchto textů k nářečím na jedné straně a k tradiční spisovné normě na straně druhé je rozdílný a závisí na autorovi, na prostředí, na zaměření textu a také na době vzniku.

Texty tohoto druhu jsou důležitým pramenem nejen pro historickou dialektologii (jak ukazují např. studie F. Cuřína),[7] ale také pro široce pojaté studium spisovného jazyka té doby a jeho vývoje.

---

[1] V. Zikmund, Skladba jazyka českého, Litomyšl — Praha 1863.

[2] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk, Praha 1936.

[3] V. Flajšhans, Náš jazyk mateřský, Praha 1924, s. 293 a 296.

[4] Srov např. Sedm kapitol o češtině, Praha 1955, s. 5n.; Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 59n.; Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 319n.

[5] Optát — Gzell — Filomates, Gramatika česká, Náměšť 1533; Vavřinec Benedikti Nudožerský, Grammaticae bohemicae libri duo, Praha 1603.

[6] Srov. J. Porák, Vývoj infinitivních vět v češtině, Praha 1967, s. 115n.

[7] Srov. např. jeho Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 2, s. 67-70

Předchozí Jarmila Panevová: Rozvití předmětová a příslovečná, doplňující a určující

Následující Alexandr Stich: Referátový, referativní, nebo referující časopis?