Časopis Naše řeč
en cz

Lokáč a taluta

Antonín Rubín

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slova lokáč a taluta nepatří do slovní zásoby spisovného jazyka, a nejsou tedy obecně známa. Odborníci je pokládají za slova jihočeská. První z nich je zaznamenáno už ve slovníku Jungmannově i v Kottově a má v nich význam ’díra v silnici vyježděná a vodou naplněná, louže‘. V témž významu je uvádí i Příruční slovník jazyka českého s doklady od jihočeských spisovatelů Holečka a Klostermanna. V SSJČ je udán význam ’velká louže, zřídkakdy vysychající‘ a odkaz na Klostermanna a Pujmanovou. Moravský dialektolog F. Bartoš je ve svých pracích připomíná jako západo[166]moravské, stejně jako etymolog V. Machek, který je však lokalizuje i do Čech jižních a středních. Podle jeho Etymologického slovníku je slovo lokáč příbuzné s lat. lacus ‚jezero, kalužina‘, s irským loch, staroanglickým a starosaským lagu; německé lache, lacke je z latiny.

Slovo lokáč se tedy objevuje i v dílech některých spisovatelů. V lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český vedle dokladů z jihočeských autorů (Holečka, Klostermanna, i z mladších, N. Frýda, D. Šajnera a P. Bojara) zjistíme, že slova lokáč užívají i spisovatelé, které k Jihočechům počítat nemůžeme. Tak například J. Š. Kubín v Srdci v bouři: „— nohy uváznou v bahnitém lokáči —“, M. Pujmanová v Předtuše: „Tady na severní stranu se vlhko dlouho drží v lokáčích a nasakuje do mechu —“ a v Zapsáno tužkou: „Moře … se dlouho neukazuje … Lapám z vlaku … jeho předzvěsti: … jezírka, louže, lokáče a kalužiny, prosakující pískem.“ Podobně v Kalčíkově próze V hraničních horách: „— na rozbité okresní cestě se leskly porůznu lokáče dešťové vody —“. U těchto spisovatelů však zjistíme, že všichni nějakou dobu v jižních Čechách žili. (J. Š. Kubín působil v Českých Budějovicích jako středoškolský profesor, M. Pujmanová tam byla v mládí vdána, R. Kalčík studoval v Českém Krumlově a v Českých Budějovicích, kde i maturoval, a na Šumavě konal vojenskou službu). Slova lokáč užívá v Cirkusu Humberto i E. Bass k charakterizaci postav v dialogu, i V. Řezáč, který píše, že je zná z Třeboňska, jinde že je neslyšel.

Při výzkumu českých nářečí, který provádí dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV na území Čech, se ukázalo, že se tohoto slova užívá na Horažďovicku, Strakonicku, Písecku i Táborsku, na Pelhřimovsku i Jindřichohradecku, na Soběslavsku, Budějovicku i dále na jih až k jazykové hranici. Slovo lokáč tedy skutečně patří do slovní zásoby jihočeských nářečí. Jeho zeměpisné rozložení (je i na západní Moravě) svědčí podle V. Machka o bývalém sousedství s jižními jazyky slovanskými; jen v nich se také vyskytuje.

Užití slova taluta místo příkop v umělecké próze bylo před lety vytýkáno V. Řezáčovi (viz NŘ 53, s. 316) i J. Drdovi (viz NŘ 52, s. 137) mj. i proto, že je to na úkor obecné srozumitelnosti, a slovo taluta bylo označeno za jihočeský dialektismus.

Kott uvádí vedle podoby taluta i podobu taluť, 2. pád taluti (stejně jako Machek), u B. Vydry v Popisu a rozboru nářečí hornoblanického je podoba talůta. Všichni tito autoři lokalizují slovo taluta do jižních Čech a uvádějí význam ’příkop vedle silnice‘. Machek vyvozuje jeho původ z francouzštiny (stejně i SSJČ), a to z talute, talus ’svah‘ a uvádí i sloveso taluter; vše je z lat. talus. V Příručním slovníku jazyka českého najdeme vedle podstatného jména taluta i přídavné jméno talutový (ze stavebnictví ve spojení talutová zeď ’opěrná zeď jednostranných skleníků‘). Tento slovník i SSJČ označují podstatné jméno taluta za nářeční a dokládají jeho užití citáty z J. Š. Kubína, K. Nového (nar. v Benešově) a odkazem na V. Kaplického (nar. v Sezimově Ústí).

Jak ukázaly výzkumy dialektologického oddělení ÚJČ, má slovo taluta jiný zeměpisný rozsah než slovo lokáč. Setkáme se s ním převážně na pravém břehu Vltavy, souvisleji na území severně od Českých Budějovic, na Třeboňsku, Jindřichohra[167]decku, Soběslavsku, Táborsku i na Pelhřimovsku, ba i na Benešovsku. Jižně od Českých Budějovic zachyceno nebylo. Protože značná část území, kde se ho užívá, patří do jižních Čech, můžeme i slovo taluta pokládat za jihočeské.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 165-167

Předchozí Bohumil Malotín: K současné výslovnosti souhlásky v na Novobydžovsku

Následující Dagmar Přidalová: Ještě „O slovese chtíti“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1