Časopis Naše řeč
en cz

Z časopisů a novin

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zájem o národní spisovný jazyk, pozorné studium jeho zákonitostí a vědomá snaha o jeho kulturu není dnes věcí jen úzkého kruhu odborníků jazykovědců a spisovatelů. Pracovníci všech oborů počínají si být vědomi významu jazyka pro společnost a oceňují jeho hodnoty jako výrazného znaku národa. O otázkách spisovné češtiny píše se nejen v odborných časopisech jazykovědných, ale i v denním tisku, v týdenících i v jednotlivých časopisech odborných. Zvláště na otázky odborného názvosloví a na otázky jazyka v uměleckých dílech soustřeďuje se pozornost širší veřejnosti. Protože jsou tyto příspěvky a články o češtině roztroušeny a mohou snadno našim čtenářům uniknout, chceme o nich na tomto místě podávat ve výběru stručné zprávy.

Novinářská čeština

Jazykem našich novin se v nedávné době zabývalo několik odborných článků; jistě právem, uvážíme-li, pro jaké množství lidí jsou noviny buď jediným nebo alespoň hlavním činitelem jazykového působení, jazykové výchovy. Na tento význam denního tisku a s ním spojenou odpovědnost upozornil akademik Fr. Trávníček v přednášce, kterou proslovil před časem v brněnské odbočce Svazu československých novinářů; výtah z ní přinesl časopis Československý novinář (4, 1952, č. 3, str. 2—4) v článku Novinářská čeština. V něm autor běžné chyby novinářského jazyka zobecňuje, určuje jejich příčiny a zároveň naznačuje cesty, jak jim čelit. Nejde tu ani tak o chyby zaviněné neznalostí základních věcí, jako spíše nedostatkem živého jazykového citu. Ten je třeba uvědoměle pěstovat, a to stálým individuálním studiem jazyka a jeho výrazových prostředků. Zvláštního druhu, ale stejně závažné jsou chyby, které vznikají tím, že se uživatelé jazyka, a to nejen novináři, ale také spisovatelé a řečníci vyjadřují — jak říká sovětský psycholog Těplov — „vnitřním“ jazykem. To je ta jazyková podoba myšlenek, kterou jim dáváme, jestliže jen myslíme, aniž zároveň své myšlenky posluchači nebo čtenáři sdělujeme; tato podoba je ovšem zkratkovitá, náznaková [312]a mnohdy nesrozumitelná. Lidově se tomu říká: dobře to myslil, ale špatně se vyjádřil.

Soustavný průzkum novinářského jazyka prováděli pod vedením akad. Fr. Trávníčka a ve spolupráci se Svazem čs. novinářů členové semináře pro slovanskou filologii při filosofické fakultě a jazykovědného semináře pedagogické fakulty v Brně. Obecné výsledky tohoto průzkumu, zaměřeného zejména k otázkám jazykové správnosti, shrnul Radoslav Večerka ve stati K problematice novinářského jazyka, otištěné ve Sborníku prací filosofické fakulty brněnské university (roč. 1, čís. 1—2, str. 108—120)[1]. Charakteristickým rysem novinářského jazyka (autor užívá — jak sám připomíná — tradičního termínu „novinářský jazyk“, ovšem ve významu novinářský styl celonárodního spisovného jazyka) je podle autora jeho postavení na rozhraní jazyka spisovného a nespisovného. Do jazyka novin pronikají nespisovné prostředky jednak v souvislosti s námětem, jednak ze snahy po vyjádření neknižním, neakademickém, „lidovém“. Tak se dostávají do jazyka novinových článků, zejména do reportáží z pracovního prostředí, výrazy z profesionálních žargonů, známé jen úzkému kruhu uživatelů, ale většině čtenářů často nesrozumitelné. Přípustná míra těchto profesionalismů je jiná v uměleckém díle a jiná v novinách; novinové projevy jsou mnohem více vázány na výrazové prostředky spisovné, už vzhledem k svému hlavnímu zaměření, čtenáře především informovat a poučit. Z téže snahy, vyjadřovat se „lidově“, autoři někdy užívají zbytečných jazykových naturalismů, když nedovedou odlišit skutečnou lidovost od obhroublosti; také po této stránce při posuzování, co třeba pokládat za jazykový naturalismus, platí pro noviny jiné a spíše přísnější měřítko než pro umělecká díla literární.

Hlavní příčiny jazykových nedostatků v novinách jsou dvě, navzájem právě protichůdné (autor má zde patrně na mysli prvky nespisovné): na jedné straně nadměrné užívání výrazových prostředků živé mluvené řeči, na druhé straně „hyperkorektnost“, která se dopouští chyb z přehnané snahy vyjadřovat se co nejsprávněji. Nejčastější případy porušování spisovné normy jsou podle průzkumu tyto: V nepřímých pádech jednotného čísla osobního zájmena ona se chybuje v kvantitě a nerozlišují se pády; v nepřímých pádech přivlastňovacích zájmen můj, tvůj, svůj se nesprávně užívá tvarů delších (mojí, tvojí); u sloves užívati (a jeho odvozenin), dosáhnouti a učiti se bývá často nesprávně 4. pád; v koncovce 6. pádu jednot. čísla se šíří koncovka -u na újmu koncovky -ě (autor nedokládá toto tvrzení konkretními příklady); slovesa typu sázeti mívají ve 3. osobě množ. čísla koncovku -í; přísudkový 7. pád se šíří na úkor 1. pádu (druhým byl Maďar Király); nad nutnou míru [313]proniká složené passivum, jakož vůbec přemíra passivních vazeb zbytečně zaviňuje slohovou koženost a těžkopádnost; nejistota se projevuje ve slovosledu, zejména v postavení příklonek; a pravým kamenem úrazu bývají souvětí, dlouhá a nepřehledná, která mechanicky slučují věty v jediný proud nevýrazně rozčleněných myšlenek. Tyto nedostatky — a ještě některé další, na př. frázovitost, výrazovou tautologii, projevující se zbytečným opakováním téže myšlenky nebo nevhodným opisem — demonstruje autor konkretními příklady a nadto se snaží určovat i jejich příčiny. Vcelku lze tomuto výčtu jazykových nedostatků a nesprávností v našich novinách vytknout nesoustavnost a jistou náhodnost. V závěru se autor letmo dotýká také speciální problematiky jazyka novinových článků, zpráv a statí přeložených z ruštiny; ta by si ovšem zasluhovala samostatného zpracování.

S tímto důležitým úkolem se aspoň zčásti vyrovnává rozsahem nevelký, ale pro aktuální jazykovou praxi jistě vítaný článek Fr. Váhaly Pozor na překlady z ruštiny (Československý novinář 5, 1953, 49—51). Jde tu o nejdůležitější rozdíly mezi ruským a českým systémem pravopisným. Ruština se liší od češtiny především v psaní velkých písmen a některé rozdíly toho druhu nejsou stále ještě dosti známy. Tak na př. u víceslovných názvů států, institucí, úřadů a pod. píše ruština každé slovo oficiálního názvu s velkým písmenem, kdežto v češtině píšeme s velkým písmenem jen první slovo celého názvu. Tedy proti ruskému Sojuz Sovetskich Socialističeskich Respublik je české Svaz sovětských socialistických republik; Verchovnyj Sovet, ale Nejvyšší sovět atp. Na rozdíl od ruštiny píšeme přídavné jméno sovětský s malým s ve spojeních jako sovětský Uzbekistan a pod., protože nejde o název oficiální. V ruském pravopise pozorujeme dále tendenci zdůrazňovat velkým počátečním písmenem některé názvy věcí a pojmů, k nimž mají sovětští lidé zvláštní citový vztah, na př. Rodina — vlast; v češtině se tento sklon projevil u názvů různých akcí a významných událostí, na př. Den čs. armády, Měsíc československo-sovětského přátelství, Velká říjnová revoluce. — Pozornosti zasluhují také rozdíly v interpunkci, zejména při psaní čárek, neboť ruština někde klade čárku tam, kde v češtině není, a naopak. To se týká zejména rozvitého přívlastku stojícího za jménem; ruština jej odděluje čárkou vždycky, čeština jen tehdy, jde-li o t. zv. přívlastek volný, který je možno bez porušení smyslu vypustit. Ruština odděluje čárkou všechny přechodníky, čeština jen přechodníkové vazby rozvité. Konečně není důvodu oddělovat také v češtině podle ruského vzoru čárkou tak zvaná modální slova, jimiž mluvčí zpravidla jen naznačuje svůj vztah k tomu, co říká: rus. konečno — ovšem, samozřejmě; dejstviteľno — vskutku, opravdu a pod. Ruským vlivem proniká dnes do češtiny psaní spojovací čárky ve spojeních typu dělník-zlepšovatel, žena-matka; v takových případech jsme dosud čárku [314]nepsali a není tam ani nutná. Zvláštní pozornosti je konečně třeba při překládání složených přídavných jmen typu naučno-issledovateľskij, mašino-traktornyj a pod., protože v těchto případech může být doslovným překladem a mechanickým převzetím věcný smysl buď zastřen nebo docela pozměněn; nicméně lze i pro tlumočení a psaní složených výrazů toho druhu stanovit celkem jednoduchá a přehledná pravidla která pro běžnou praxi plně postačí.

Péče, která je věnována v Československém novináři otázkám jazykové správnosti — citujeme odtud ještě aspoň stať V. Straky Za lepší češtinu a slovenštinu v novinách (5, 1953, 15—17) a přehledný výklad M. Roudného Tvoření zemědělských názvů (tamže, 126 až 127) —, je svědectvím, že naši novináři jsou si vědomi svých povinností k jazyku a mají opravdový zájem o zlepšení své práce také po stránce jazykové; stati, o kterých jsme tu dnes podali zprávu, ukazují, že při tom mohou počítat s účinnou pomocí naší jazykovědy.

Zeměpisné názvosloví v češtině

Zeměpisné názvy byly až do doby zcela nedávné u nás ponechány volnému vývoji; tvořili si je nebo upravovali podle potřeby všichni, kdo se s nimi při své práci setkávali, a to zpravidla samostatně, často bez ohledu na názvy již dříve zavedené a také bez zřetele k příslušným zákonům jazykového tvoření v češtině. Tím ovšem do zeměpisné nomenklatury vnikala nejistota, která často ztěžovala dorozumění; a nešlo vždy jen o jména z Dalekého Východu nebo z Afriky, ale často i o názvy ze Sovětského svazu. Nežádoucí kolísání se projevovalo též v pravopise zeměpisných jmen a ve tvoření přídavných jmen odvozených od jmen místních.

Úkolem odstranit tyto nedostatky byla pověřena zvláštní názvoslovná komise, zřízená při ministerstvu stavebního průmyslu. Zevrubnou zprávu o práci, kterou až dosud vykonala za předsednictví univ. prof. Dr Vlad. Šmilauera a za podpory četných přizvaných odborníků, podává Čeněk Harvalík v časopise Lidé a země 2, 1953, 41—43.

Pokud jde o území naší republiky, nebyla situace v místním a pomístním názvosloví nikterak kritická; mnohem více práce si zato vyžádala zevrubná revise názvosloví cizího, které se k nám dostávalo často klikatými cestami a prostřednictvím různých cizích pramenů. Zásadně bylo třeba vyřešit na př. otázku t. zv. vžitých názvů (Řím — Roma, Lipsko — Leipzig). Tím, že byly dříve stanoveny přesné zásady pro přepis azbuky do latinky, odpadla většina nesnází, které se vyskytovaly při psaní zeměpisných názvů sovětských, bulharských a jugoslávských. Nesnadnější je přepis názvů novořeckých, ale nejdůkladnější revise bylo třeba v Asii (mimo SSSR) a v Africe. Názvy z těchto oblastí se k nám dostávaly prostřednictvím jiných jazyků, angličtiny, francouzštiny a japonštiny, v poslední době též ruštiny; ale základem [315]byl zpravidla přepis anglický, který ovšem plně vyhovoval jen Angličanům, kdežto ostatní národy si jej podle svých potřeb různě upravovaly. Tak na příklad se na mapách Číny objevuje název Peking (angl. přepis), Peiping (něm. přepis z angl.), Pekin (ruský přepis podle angl.), správný český přepis je však Pei-ťing; podrobnější výklad o těchto otázkách podal Josef Bartůšek v čl. Problém přepisu čínských jmen (Československý novinář 5, 1953, 159—161). Zvláště naléhavě bylo třeba důkladné revise názvosloví korejského, kde jsme až doposud užívali namnoze jmen, která v Koreji zavedli japonští okupanti; stačí přitom vzpomenout, že nám bylo vždy proti mysli, jestliže se v cizině, a to i mimo Německo, objevovala naše místní jména v německé podobě (Pilsen, Karlsbad a j.).

Při své práci vycházela komise z těchto zásad:

1. Také zeměpisné názvosloví patří do slovního fondu českého jazyka, a musí se proto přizpůsobit zákonitostem tvoření a skloňování českých jmen.

2. Je třeba, aby názvy byly jednoznačné a účelné. Přitom se přihlíží nejen k jejich zvukové podobě, ale i k jejich optickému obrazu; z toho důvodu podržíme psaní New York a Bordeaux, protože podoba Ňu Jork a Bordo by na nás působila zcela nezvyklým dojmem.

3. Revidované a schválené názvosloví má být pro všechny uživatele závazné.

Výsledky své práce zveřejní komise v publikaci Zeměpisná jména v češtině a slovenštině, která v první části přinese speciální výklady o zeměpisných jménech jednotlivých států a v druhé abecední seznam asi 35.000 nejdůležitějších zeměpisných názvů z celého světa, vybraných tak, aby uspokojily běžnou potřebu.

Jazyk literárních děl

Propracovávání některých podnětů Stalinových jazykovědných statí vedlo k zvýšenému zájmu o jazyk literárních děl i překladů. Vedle početných statí sovětských, z nichž výběr přinesl v překladu sborník O jazyce literárních děl (Praha 1952)[2], vyšlo již také u nás několik studií, které shrnují naše dnešní názory na t. zv. umělecký jazyk a pomáhají tak především našim spisovatelům, aby si uvědomili význam jazyka jako nástroje své práce, správně se orientovali v otázkách jazyka a stylu a těchto poznatků mohli využít při své práci. Z poslední doby zasluhují tu pozornosti zejména dvě časopisecké studie akademiků Fr. Trávníčka a Boh. Havránka.

Trávníčkova stať O jazyce umělecké prózy (Literatura ve škole 1, 1953, 163—170) zdůrazňuje především, že umělecký jazyk je nástrojem dorozumívání právě tak jako jazyk neumělecký, že jeho [316]poslání je rovněž sdělné, sdělovací; z toho nutně vyplývá, že i umělecký jazyk musí být obecně srozumitelný. Od jazyka neuměleckého se liší ovšem tím, že zprostředkuje poznání vnějšího světa a autorových myšlenek zvláštním způsobem, uměleckými obrazy, ale obraznost nesmí být na újmu obecné srozumitelnosti. Pokud jde o poměr uměleckého jazyka k jazyku spisovnému a k lidovým (místním) nářečím, studie zdůrazňuje, že odchylky od spisovné normy slovníkové i mluvnické nejen snižují obecnou srozumitelnost uměleckého díla, ale často zastírají i jeho myšlenkový obsah a tím oslabují nebo docela ruší jeho ideovou účinnost. Požadavek obecné srozumitelnosti nevylučuje ovšem užívání prvků lidových, nářečních, archaismů nebo i neologismů; všech těchto prostředků může slovesný umělec užívat jako doplňku obecného spisovného výraziva, ale jen do té míry, pokud tím není dotčena obecná srozumitelnost. Zvláštní pozornost věnuje akad. Trávníček otázce uměleckého, obrazného myšlení a jeho jazykového projevu. Ani umělecký obraz nemůže být samoúčelný, nýbrž také jeho východiskem je pojmové poznání vnějšího světa; má tudíž také úkol sdělný. A nejúčinnější jsou ty básnické obrazy, které jsou v přímém vztahu k myšlenkovému obsahu díla, k jeho ideovému zaměření; to ukazuje akad. Trávníček na příkladech z Majakovského a z Bezruče. V závěru pak upozorňuje na některé jazykové nedostatky v nových knihách V. Řezáče a P. Bojara. Vytýká především zbytečné neologismy, na př. u Řezáče rozsedlo hor (= rozsedlina), nohy nabuté do bot, slepice kuropěly a j. Někdy se zbytečně objevují nářeční výrazy tam, kde nemají a ani nemohou mít konkretní účel charakterisační; to platí na př. o Řezáčově jihočeském taluta (= příkop).

V článku Jazyk dnešní české prózy (Rudé právo 9. VI. 1953) vychází B. Havránek ze základních znaků jazyka literatury, jak je uvádí V. G. Belinskij; jsou to realističnost, časovost a emocionálnost, s níž úzce souvisí i obraznost. Realističnost a časovost nebudeme dnes ovšem hledat v naturalistickém jazykovém vystižení určitého konkretního prostředí místního a časového, ve věrné fotografii, ale v přesnosti a názornosti výrazu, v tom, jak přesně a názorně výraz vyjadřuje zamyšlený obsah. Do nedávné doby bylo samozřejmé, že na př. díla čerpající thematicky z hornického prostředí užívala co nejvydatněji hornického slangu. Dnes, jak ukazuje na př. Markova „Vesnice pod zemí“ nebo Sedláčkova „Luisiana se probouzí“, není hornický slang převažující stylovou složkou a slangové výrazy, pokud jich autoři užívají, mají úkol jiný, emocionální. Jevů obecné češtiny užívají naši spisovatelé s dobrým rozmyslem jen náznakově, tam, kde je třeba charakterisovat prostředí nebo osoby. A tak realističnost a časovost jazyka v naší současné próze tkví v plném využití spisovného slovního fondu dnešní češtiny a ve výstižné stavbě větné, která usiluje především [317]o mluvnost dialogů a o vhodná intonační schemata vět i větných celků. Kritickým rozborem zjišťuje B. Havránek v naší současné próze dvojí nebezpečí: je to jednak vliv špatného jazyka novinářského, jednak nepřekonané dosud pozůstatky jazyka estétského, usilujícího o bezúčelnou „ozdobnost“ jazyka. Příklady obou těchto nežádoucích tendencí shledává i u K. F. Sedláčka a P. Bojara. Tím ovšem nemá být upíráno uměleckému jazyku právo na obrazné vyjadřování; jde spíše o to — a v tom se oba naši přední jazykozpytci shodují —, aby tato obraznost byla prostá, přirozená a aby vyplývala z celkového kontextu. Emocionálnost, citovost jazyka, která souvisí těsně s obrazností, nese s sebou podobné nebezpečí; nespisovné prvky, na př. slang, mohou být účinným nástrojem emocionálního vyjadřování jen tenkrát, nejde-li autorovi o naturalistickou kopii skutečnosti, ale o potřebnou charakteristiku. Je pravda, že boj proti těmto přežitkům minulosti nese s sebou také jisté nebezpečí, že jazyk bude ochuzen, bude nivelisován; taková nivelisace byla by ovšem nežádoucí a spisovatelé jí musí čelit vědomou snahou využívat všech výrazových prostředků celonárodního spisovného jazyka, a to tvůrčím způsobem.

Předností obou statí, na které jsme upozornili, je jejich konkretní dokladový materiál, doprovázející theoretické výklady. Tak mohou platně prospět nejen spisovatelům, které zbaví některých zbytečných pochybností, ale i autorům literárních referátů, kteří stále ještě uzavírají své posudky spíše rozpačitými a nic neříkajícími obecnými charakteristikami o kráse a čistotě jazyka než věcnými poznámkami o jazyce posuzovaných knih.

[1] Srov. zprávu o něm v tomto dvojčísle Naší řeči, str. 298 n.

[2] Viz o něm posudek v minulém čísle Naší řeči, str. 235 n.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 311-317

Předchozí Miloš Helcl: Příprava nového slovníku současného spisovného jazyka

Následující František Svěrák: Krpadlo