Časopis Naše řeč
en cz

K současné výslovnosti souhlásky v na Novobydžovsku

Bohumil Malotín

[Drobnosti]

(pdf)

-

V poslední době ustupuje typický znak východočeského nářečí, a to obouretná výslovnost souhlásky v, kterou zde budeme ve všech pozicích značit písmenem w.[1]

Vzácně se dnes objevuje w mezi dvěma samohláskami, můžeme to však ještě zachytit u nejstarší generace. Nejčastěji se s tímto jevem setkáváme ve 4. pádě jednotného čísla feminin před u: šel na tráwu, krmil kráwu, méně už v 1. p. j. č. u týchž slov před a: tráwa, kráwa. Tam už není výslovnost w tak zřetelná. Běžně se w vyskytuje uprostřed slova, předchází-li samohláska a následuje souhláska: prawda, pewnej, křiwda, zrowna, nemluwně, a rovněž na konci slova: splaw, korotew, dřiw, vokow, nemluw. Někdy je takové w i po slabikotvorném r: prwní, teprw.

Toto w se vyskytuje i po předložce končící samohláskou, následuje-li za ním souhláska: na wratech, ve wsi, při wjezdu, do wčel, u wrat. Předložka se tu chová stejně jako předpona: dowjedět se, přiwřit, přewzácnej.

Obouretné w se vyskytuje i v jiných těsných slovních spojeních za stejných podmínek jako v předcházejících případech, např. až se bude wdávat, jeli wlakem. Podobná spojení existují i s nesla[165]bičnou předložkou v (w), tedy např.: jednou nohou w hrobě, má to w hubě.

Jako před souhláskou se v takových případech chová v i před jotovaným e (psaným jako ě), např. ve výrazech práwje, dewjet, přiwjesit, zapowjedět, bila w jednom kuse u nich.

Velmi důležitým a rozšířeným jevem je změna předložky w v h nebo ch, v případech jako: h Bydžowje, h dásni, h ďoličku, h gryfu (při síle), h zejmě, h žitě, h ječmeně, h lese, h rybnice, h mase, h noze, h outerej (v úterý), h řepě, h uhlí, h úschowje (v úschově); před neznělými souhláskami je zde na místě w neznělé ch, např. ch cestě, ch čekance, ch funkci, ch kapce, ch krku, ch powjetři, ch sousedstvi, ch šátku, ch trhu, ch ťápotách, též před samohláskami v případech jako ch erteplich, ch itrnici, ch obrazech. S počátečním h- a ch- pak ovšem předložka splývá docela: byli Hradci, byli Chlumci, byli chliwje. Vedle vokalizovaných spojení ve vowse ap. bývá tu i „bezpředložkové“ Vohníšťanech ap., zvlášť u místních jmen. Předložka v se tu vyskýtá ve vokalizované podobě velmi hojně, např. ve pšenci, ve přístodolku, ve seknici, ve skřikopě (v příkopě), ve stodole a ovšem i v případech jako ve fasuňku, ve vykjetlici (v řepě vykvetlé prvním rokem).

V některých vzácných případech se v současné době užívá paralelně w spolu s h i uvnitř slova: stawba // stahba, ve wnitřku // vehnitřku, downitřku // dohnitřku. V jediném případě jsem zachytil h místo v i na začátku slova: hrata.

V protezi se uplatňuje vesměs retozubné v (jako na většině území Čech), např. vokno, vodejit, vočividně, vohlomejzdat (setřít závity šroubu) ap. Výjimek je jen několik: olingrata (lalůčky, které má koza pod bradou), osa owšem aj. V několika případech se tu vyskytuje protetické h-: bejt z hobliga, harmara, právě tak je tu vzácné j-: jakorád (vysloveno s d!), jarmara.

Hláska w mizí zásadně v souhláskových skupinách dwj, kwj, swj, zwj: dje, kjet, sjetlo, zjedavej.

Krajově typické podoby powdat a lajce vůčihledě ustupují. Zato 3. a 6. p. j. č. životných maskulin s koncovkou -oj za -owi je stále živý: starostoj, tátoj, sousedoj; řídčeji se vyskytne i u životných neuter, např. díťátkoj.

Pro svou původní obouretnou výslovnost se hláska w mohla měnit i v souhlásky jiné, např. v b (bidle, bidličky, brabec, břed, herbábnej, manébry, zbíhnout, nazbihovat, pabuzák, pobříslo), v m (mňuk ‚vnuk‘) nebo v p (práteň ‚vráteň‘).[2]


[1] Pozn. redakce: Tento způsob není v české dialektologické tradici obvyklý. Pravidla pro vědecký přepis dialektických textů českých a slovenských z r. 1943, novelizovaná v r. 1951, předpisují v bodě 8 v dvojhláskových skupinách o + w, a + w atd. psaní ou, au atd. (s obloučkem pod u, který označuje jeho neslabičnost), v bodě 14 pak psaní w, pokud se rozlišuje od polosamohláskového u: z příkladů kráwa, žiwobiťí, na hlawu lze soudit, že toto w bývá především mezi dvěma samohláskami. — Autorův způsob zápisu w v stati ponecháváme, stejně jako to, že se jinak opírá o spisovnou grafiku, a píše rybnik, nikoli foneticky ribňik, několika, nikoli ňekolika atp.

[2] Děkuji prof. dr. Fr. Cuřínovi, dr. Sl. Utěšenému a dr. Jar. Krásnické za kritické přehlédnutí a urovnání nashromážděného materiálu. B. M.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 164-165

Předchozí František Cuřín: Staré svědectví o východočeském nářečí

Následující Antonín Rubín: Lokáč a taluta

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1