Ještě „O slovese chtíti“

Dagmar Přidalová

[Drobnosti]

(pdf)

-

O tom, že jazykové sloupky v denním tisku mohou sloužit i po letech jako doklad měnícího se úzu některých výrazů, svědčí dva různé postoje k užívání slovesa chtíti v přeneseném významu „potřebovati“, a to Karla Čapka, O slovese „chtíti“, Lidové noviny 12. 4. 1931, a Jana Chloupka v souboru jazykových sloupků Pověry o češtině, Blok Brno 1968, s. 56.

Obraty jako ten kámen nechce sedět, tahle laťka chce být trochu kratší, ten kabát chce tadyhle drobátko ubrat cítí Čapek ještě jako sympatickou, smysluplnou zvláštnost řemeslnické mluvy, spojenou s jistým vztahem k práci: „… tento způsob vyjadřování můžete vysvětlovat všelijak, třeba jako filosofický voluntarismus nebo jako prastarý animismus, ale myslím, že dává svědectví o něčem jiném, totiž o jistém optimismu, který mezi námi kvete … Je tichý předpoklad veškeré lidské práce, že hmota opravdu chce být tím, co se z ní udělá, a sice plně a pokud možno účelně. Jenom v lidských záležitostech nemáme tu optimistickou důvěru v objektivní vůli věcí; neříkáme například, že by cla chtěla být snížena nebo že cukr chce být levnější. O takových věcech se jen hádáme; samy nám neříkají nic.“

Je zřejmé, že tuto spisovatelovu úvahu mohlo vyprovokovat jen rčení dosud nezevšednělé, stále ještě překvapující soužitím původního a přeneseného významu. Zato v Chloupkově sloupku, napsaném o necelé čtyři desítky let později, čteme už trpkou stížnost na to, že „sloveso chtít se nám v obdobných spojeních převelmi rozmohlo. Chtít, to přece předpokládá vůli a tu má jen člověk, substance živá a uvědomělá. Ale dnes hřebík v botě chce jen kladivo a zatlouct, slunečná neděle, to chce 1000 MB a ven! U nás v továrně je zmatek, to chce nového šéfa podniku atp. Dříve se tu v podobných souvislostech sahalo po slovesech jiných: hřebík potřebuje kladivo, k slunečné neděli patří auto, zmatek volá po výměně vedoucího. Potom však někdo připadl vtipně na to chtít, potom to mnozí méně vtipní začali napodobovat a potom už to přestalo být vtipné, přestali jsme celé rčení chápat jako aktualizaci vyjadřování — a dnes, inu dnes už to pomalu chce, aby nám napadlo konečně zase něco jiného.“ (K době objevení se našeho obratu je užitečné připomenout, že jej zachycuje už PSJČ I, arciť právě s dokladem z Čapka: Ta půda by chtěla ještě trochu vápna.)[1]

Zatímco tedy Čapek spatřoval v tomto rčení vítané osvěžení i pro jazyk spisovný, Chloupek je cítí jako „inflační“ a rušivé už i v jazyce běžně mluveném. Co k tomu asi vedlo? Především nerozlišující používání. Příznačné je, že základní nepřiměřenost vidí Chloupek v tom, co ještě před třemi desítkami let bylo pro Čapka přitažlivou metonymií (chtění neuvědomělé věci), a že už necítí možnost diferencovat mezi chtěním (tj. potřebou) věci [168]teprve obráběné a věci už dohotovené, mezi tím, co vyžaduje nějaká závada nebo naopak věc vydařená ap. Sloveso chtít se totiž v tomto přeneseném významu stále častěji přesouvalo od substantiv k neurčitému to (tj. od konkrétního předmětu k celkové situaci) a v ustáleném spojení to chce je pak použitelné i tam, kde si je Čapek nedovedl představit, např. To chce snížit cla; To chce, aby byl cukr levnější. Místo k původní, Čapkem tolik oceňované účelnosti solidního díla se vztahuje už jen k běžné přiměřenosti nebo vhodnosti čehokoli; a protože tak ztrácí svou jedinečnou funkci, zdá se dnes otřelé a snadno zastupitelné. Nesnáz je však patrně v tom, že náhradní výrazy potřebovat, patřit k, volat po aj. sice mohou opsat jeho zpovšechnělý obsah, ale jsou jednak mnohomluvnější a jednak zcela neutrální emocionálně. Zdá se, že úsporné a pádné rčení Čapkových současníků propůjčuje i svým dnešním stereotypním obdobám něco z rezolutnosti a zasvěcenosti, typické pro vyjadřování na slovo vzatých řemeslníků, odborníků, takže každé takové to chce vytváří vlastně iluzi, že mluvčí sděluje něco prověřeného, zákonitého a bezpodmínečného. Možná i pro tuto snadnou, rádoby lidovou kategoričnost došlo toto rčení tak velké obliby — a současně dospělo na hranice fráze, jež, řečeno slovy jiného Čapkova sloupku, „není ani výrazem skutečnosti, ani projevem obraznosti.“[2]

---

[1] Podobná spojení uvádí však již Jungmannův slovník, např. rána se nechce zhojiti, zámek se nechce zamknouti aj. a také spojení z úzu: to chce výše! Red.

[2] Syntaktikům rozmnožuje naše rčení onu řadu výpovědí, jejichž predikační sloveso ukazuje na to, že agens (původce činnosti) měl by být i zde, jak náleží, životný, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není.

Naše řeč, ročník 57 (1974), číslo 3, s. 167-168

Předchozí Antonín Rubín: Lokáč a taluta

Následující MR (= Miroslav Roudný): Kulajda