Časopis Naše řeč
en cz

Práce sovětských bohemistů z posledních let

Blažena Rulíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Navazujíce na dřívější zprávy, které Naše řeč přinesla o bohemistických pracích sovětských lingvistů,[1] chtěli bychom v tomto článku souhrnně upozornit na příspěvky sovětské bohemistiky z poslední doby.

Je v nich zastoupena především problematika tvoření slov. I když o rozsáhlé monografické studii G. P. Něščimenkové, věnované rozboru tvoření adjektiv s významem stupně vlastnosti, referoval v Naší řeči již J. Kuchař,[2] je třeba ji znovu připomenout, protože jde o práci velmi závažnou, která prohloubeným pohledem přispěla nejen k lepšímu poznání dílčího slovotvorného jevu, nýbrž i k prohloubení slovotvorné teorie a k obohacení metod strukturní slovotvorné analýzy.

Od téže autorky vyšel v r. 1970 v časopise Voprosy jazykoznanija článek Deminutivní derivační řetězce a jejich přetváření v českém spisovném jazyce.[3] V něm si autorka všímá vývojového pohybu v tvoření zdrobnělých substantiv. Jejich odvozování je v češtině zastoupeno jednak tzv. „jednofázovými řetězci“, jak Něščimenková nazývá tvoření primárních zdrobnělin (např. lampa > lampička), jednak „řetězci vícefázovými“, kdy se z primární zdrobněliny tvoří zdrobnělina další (např. drát > drátek > dráteček).[4] V práci se sleduje, jak především vícefázový typ tvoření zdrobnělin podléhá postupné přeměně, ať již odpadnutím výchozího článku řetězce, tj. základového slova (+kop > kopec > kopeček), nebo primární zdrobněliny (sestra > +sestřice > sestřička), popř. i jinými, složitějšími pochody, ovlivněnými též významovými změnami, takže výsledkem je převaha „jednofázového“ tvoření deminutiv v češtině. Nejvýraznějšími reprezentanty zdrobnělých substantiv se přitom stávají odvozeniny z druhé „fáze“ tvoření (sekundární zdrobněliny), např. sestřička, kopeček, a to pro svou významovou jednoznačnost a maximální výraznost a zřetelnost zdrobňujícího příznaku, jak Něščimenková výslovně uvádí. Naproti tomu menší intenzita deminutivního příznaku a také neutrálnost stylového zabarvení primárních zdrobnělin vede [191]často k jejich sblížení se slovy nezdrobnělými, popř. i k jejich užívání ve významu nezdrobnělém (srov. chlapec, kopec, jehlice). Nejen materiálová analýza, nýbrž i propracování teoretických otázek, které jsou důležitým předpokladem pro prohloubené studium struktury odvozenin spadajících do jedné slovotvorné čeledi, je cenným přínosem tohoto článku.

Velká pozornost je v pracích sovětských bohemistů věnována problematice slovesného vidu. Konfrontace se stejnou nebo jen zčásti odlišnou situací v ruštině umožňuje sovětským autorům velmi jemné postřehy, netradiční pohled a výklad, a tak i zde přinášejí jejich práce obohacení dosavadních poznatků.

V r. 1968 vyšla obsáhlá studie A. G. Širokovové Vznik a vývoj příznakových násobených sloves v českém jazyce,[5] navazující na řadu autorčiných článků a studií a také na doktorskou disertaci o opakovacích slovesech.[6] Ve třech vývojových obdobích (I. 14.—15. stol., II. konec 15.—pol. 17. stol. a III. pol. 17. stol.—počátek 19. stol.) autorka zjišťuje vztah opakovacích sloves k systému časů a vidu v češtině, vymezuje významové okruhy a morfologické typy jejich tvoření a rozebírá jejich užití. Nepodává přitom v práci jen zjištění, která získala studiem bohatého českého materiálu, nýbrž snaží se konfrontovat jednotlivé etapy vývoje se situací v ruštině. Připomeňme aspoň některé důležité poznatky z její práce: Vrcholným obdobím pro vývoj opakovacích sloves je období druhé. Setkáváme se v něm s jejich bohatším tvořením i častějším užíváním (přibývá např. nejen paralelních tvarů k původním iterativům — vedle vídati také vídávati —, nýbrž též opakovacích sloves utvořených od nedokonavých sloves předponových — přicházívati od přicházeti).[7] Mnoho pozornosti se v práci věnuje významové stránce jednotlivých tvarů opakovacích sloves. Ukazuje se, jak vykrystalizoval základní význam opakovanosti bez bližší kvantitativní charakteristiky opakování a jak se tento základní význam realizuje v jednotlivých dílčích významech (dávné minulosti, neaktuálnosti děje až v děj uzuální, pravidelně, často nebo nepravidelně se opakující). — Ve třetím období je tvoření sloves opakovacích stále ještě produktivní. Jen v užívání nacházíme v menší míře odchylky. Nevyužívá se jich již jen pro vyjádření opakovaných dějů průvodních, což bylo typické pro předcházející období, nýbrž i hlavních, a vyskytují se nejen v souvětích, nýbrž i ve větě jednoduché. — Na několika místech věnuje autorka pozornost také zdvojené příponě -váva-. Zjišťuje ji ve svém materiálu poprvé v jedné variantě Postilly J. Rokycany (z r. 1654), a to u slovesa mluvieti též mluvievávati. Upozornění na zdvojené -váva- najdeme však již v gramatice J. Blahoslava (1571). — Snad i z naší krátké charakteristiky 75stránkové studie je [192]vidět, že i tato část rozsáhlejšího studia opakovacích sloves, jemuž se A. G. Širokovová velmi soustavně věnovala, je důležitým a záslužným činem této sovětské bohemistky.

Ve vztahu k vidu je i příspěvek V. F. Vasiljevové, řešící otázku, zda je možno podstatná jména slovesná v češtině ještě pokládat za tvary slovesné.[8] Protože hlavním důvodem pro přiznání slovesného charakteru těmto substantivům v češtině je vedle významu dějovosti i schopnost rozlišovat vid, podrobila autorka rozboru především otázku jejich vidových významů, jak naznačuje již název jejího článku. Zjišťuje, že slovesná podstatná jména od některých významových skupin sloves mají již protiklad dokonavosti a nedokonavosti oslaben, a to podle stupně „zpředmětnění“, k němuž u těchto substantiv dochází (např. vysvětlení, přesvědčení). K úplnému rozrušení vidového protikladu pak podle autorky dochází v těch případech, kdy substantivum utvořené od slovesa jednoho vidu (např. od dokonavého) má již jen význam zpředmětněný a kdy význam procesuálnosti je pouze potencionální možností. Zdá se však, že tato potencionální možnost má přece jen větší váhu, než jí autorka přiznává. U některých uvedených příkladů jde spíše o to, že nebyly ve významu procesuálnosti zachyceny v textech, z nichž autorka materiál čerpala.

V čl. A. V. Bondarka K určení vidu nepředponových sloves pohybu v starší ruštině (na základě srovnání s češtinou)[9] se řeší především problematika rusistická, avšak v druhé části článku, kde autor na podporu svých názorů ukazuje na užívání nepředponových minulých tvarů (šel) v češtině, najdeme velmi zajímavé postřehy pro typ užití jako Vzal klíče, dal si je do kapsy, šel k sýpkám. A. V. Bondarko se domnívá, že povaha těchto minulých tvarů je složitější, než jak uvádí S. Ivančev, který podobné užití hodnotí jako kontextově podmíněné vyjádření počínavosti (ingresívnosti) u sloves nedokonavého vidu. Podle Bondarka vedle nastoupení děje, a také dokončení děje, může v některých případech jít o významy jiné. Příklad jako: Sotva vozík dotlačil domů, hned se hnal do města charakterizuje jako „plastické rozvedení události v procesu uskutečňování“, a to po předcházejícím ději zobrazeném dokonavým slovesem. Přiznává však, že v některých případech je těžké rozhodnout, zda nejde o obouvidový charakter slovesa.

Ostatní práce sovětských bohemistů jsou tematicky velmi různorodé. Celkem malá pozornost je věnována otázkám syntaktickým. Můžeme uvést jen čl. J. S. Andrejevové Typy jednočlenných vět slovesných[10], v němž autorka podává svou klasifikaci těchto vět podle gramatické charakteristiky základové části.

[193]Historická lexikologie je zastoupena dvěma příspěvky. V čl. J. J. Talické K otázce polysémie v českém jazyce[11] nás zaujme metodický přístup ke zkoumání mnohoznačnosti slov a jejího pohybu ve vývoji jazyka, který autorka ilustruje na omezeném počtu slovních čeledí, a to na slovech se základem díl-, prac-, trud- a robot-.[12] Kromě detailního srovnání různých významů přídavných jmen dělný, pracný a trudný v staré a v současné češtině uvádí i celkové kvantitativní charakteristiky o rozsahu zkoumaných slovních čeledí a o mnohoznačnosti slov, která do nich patří. Např. ve staré češtině slovní čeleď „dílo“ obsahuje 23 slov a 54 různých významů, v současné češtině 157 slov a 215 různých významů. Z toho, že počet slov se zvětšuje nerovnoměrně k růstu významů, autorka vyvozuje, že se mnohoznačnost slov v současném jazyce zmenšila: na 1 slovo v čeledi „dílo“ dříve připadalo 2,3 významu, dnes 1,3; na 1 slovo v čeledi „práce“ dříve 2,3 významu, dnes 1,8 ap. Zda však zmenšení mnohovýznamovosti je obecnou tendencí, je třeba doložit ještě rozsáhlejším zkoumáním.

Příspěvek R. Ch. Tuguševové Obchodní slovní zásoba v slovenské památce z 15.—16. století[13] ukazuje, jak Žilinská kniha obsahuje cenné doklady o některých významech slov, které již zanikly. V kratším příspěvku se rozebírají slova obchoditi se kúpí, host a krám (kramář).

Stylistická problematika je zastoupena příspěvkem J. S. Andrejevové O jazyce a stylu Ctibora Tovačovského[14], v němž je jen velmi stručně naznačena stylistická charakteristika díla Hádání Pravdy a Lži o kniežské zboží a panování jich.

Na některé své předcházející příspěvky týkající se jazyka národního obrození navazuje G. A. Liličová v čl. Ruština u představitelů národního obrození.[15] Autorka si v něm klade za cíl vysledovat prameny a způsoby pronikání ruských slov do české slovní zásoby v tomto období. Cestu přejímání — jak je známo — v podstatě připravil už J. Dobrovský, když po návratu z Ruska otiskl soupis ruských slov a jejich paralel v češtině. Polovina z nich se skutečně dostala do obrozenské jazykové praxe a některá z nich se v jazyce udržela dodnes (dolina, jeseň, rov, šíje, šum, vesna, zeleň, žár ap.). Mnozí buditelé ruský jazyk znali, a dokonce ve své osobní korespondenci záměrně užívali — z důvodu stylistických — rusismů. Liličová upozorňuje na tuto praxi u J. Jungmanna, V. Hanky, Ant. Marka a uvádí příklady z korespondence Jungmannova syna (řešitelný odvět, zdravstvovati, želání, zanimatelný, bumaga, sobaka aj.). Mnoho pozornosti autorka věnuje zájmu [194]o ruskou literaturu a překladům ruských děl do češtiny. Odlišuje první období, kdy překlady byly ještě velmi závislé na ruské předloze, kdy se slova namnoze jen hláskově přizpůsobovala češtině, protože cílem bylo především přiblížit ruštinu českému čtenáři. V těchto překladech vidí první laboratoř, v níž se ověřovala možnost přejímání některých slov nebo způsobů tvoření. Jiný charakter mají již překlady v 30. letech: zdůrazňuje se srozumitelnost a na překlad se kladou i požadavky umělecké. Dále autorka rozebírá vliv některých základních děl obrození na šíření ruských slov, zvláště vliv Jungmannových překladů Ztraceného ráje a Ataly, kde bylo rusismů záměrně užito jako poetismů (celovati, ples, příroda, ryk, úhor, vzduch, vějíř, ženština ap.). Těmto překladům věnovala Liličová již dříve pozornost[16], a proto i poznatky v článku, o němž referujeme, jsou zasvěcené a prohloubeným pohledem osvětlují nejen situaci obrozenskou, nýbrž přispívají též k celkovému poznání vzájemných vztahů mezi češtinou a ruštinou.


[1] Srov. zvl. referáty o sovětském sborníku Issledovanija po češskomu jazyku a o universitních sbornících v NŘ 47, 1964, s. 39n. aj.

[2] Srov. Nová monografie o tvoření slov v češtině (Istortja imennogo slovoobrazovanija v češskom literaturnom jazyke konca XVIII—XX vv., Moskva 1968), NŘ 52, 1969, 39n.

[3] Srov. Voprosy jazykoznanija 1970, 6, 46n.

[4] S označením primární a sekundární zdrobnělina se pracuje v Tvoření slov v češtině II, (1967, s. 495n.). Kromě tohoto formálního rozlišování se terminologicky provádí též diferenciace funkční, a to na zdrobněliny 1. a 2. stupně.

[5] Srov. sb. Slavjanskaja filologija VI, Moskva 1968, s. 3n.

[6] Srov. zprávu V. Barnetové, Sovětská studie o násobených slovesech v češtině, NŘ 50, 1967, 279n.

[7] Cenný materiál poskytly autorce různé varianty v Postille Jana Rokycany.

[8] Srov. čl. O vidových významech podstatných jmen slovesných (na materiálu českého jazyka) ve sb. Slavjanskaja filologija VII, Moskva 1968, s. 24n.

[9] Srov. sb. Slavjanskaja filologija I, Leningrad 1969, s. 39n.

[10] Srov. sb. cit. v pozn. 9, s. 149n.

[11] Srov. sb. cit. v pozn. 9, s. 154n.

[12] Článek navazuje na některé předcházející autorčiny práce, zvláště na kandidátskou disertaci, obhájenou v r. 1968. Srov. též její čl. uveřejněný v Listech filologických 1968 — O rozdílech v sémantické struktuře slov mezi starou a novou češtinou.

[13] Vyšel ve sb. Slavjanskaja filologija II, Leningrad 1972, s. 130n.

[14] Sb. cit. v pozn. 13, s. 11n.

[15] Vyšel ve sb. cit. v pozn. 13, s. 90n.

[16] Srov. naši zprávu Příspěvky o českém jazyce ve sborníku Leningradské university, NŘ 47, 1964, 42n.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 4, s. 190-194

Předchozí František Cuřín: Monografie o nářeční skladbě

Následující Marie Krčmová: Leningradský slavista o Josefu Jungmannovi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1