Sovětská studie o násobených slovesech v češtině

Vilma Barnetová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bohemistika se těší v Sovětském svazu od druhé světové války stále živému zájmu. Neprojevuje se to sice v růstu počtu bohemistických pracovišť, v poslední době však na sebe upozorňují výsledky práce bohemistů nám již známých, a to jak v oblasti badatelské, tak i v oblasti vědecké spolupráce s bohemistikou a lingvistikou naší.[1] Před časem jsme měli příležitost se seznámit s výsledky práce sovětských bohemistů v řadě samostatných studií publikovaných ve sbornících, které byly recenzovány také na stránkách tohoto časopisu.[2] Nyní se k nim řadí monografie přední sovětské bohemistky A. G. Širokovové Mnogokratnyje glagoly v češskom jazyke (Násobená slovesa v češtině), která byla obhájena v listopadu minulého roku na katedře slavistiky jako doktorská disertace. Studie je nám zatím dostupná jen v autoreferátu,[3] knižní vydání se připravuje. Autorka však již publikovala v sovětských časopisech a sbornících několik článků zabývajících se dílčími problémy násobených sloves.[4] S přihlédnutím k nim chceme o její práci aspoň stručně naši odbornou veřejnost informovat.

[280]Studie se člení do pěti kapitol, z nichž nejobsáhlejší je kapitola poslední věnovaná historickému vývoji kategorie příznakově násobených sloves (frekventativ) v češtině s přihlédnutím k jejich vývoji v ostatních slovanských jazycích, zejména v slovenštině, polštině a v ruštině. O kompozici práce a o jejím materiálovém základu pojednává autorka v první kapitole. Bohatý materiál z nové češtiny čerpá jednak z obou základních slovníků soudobé češtiny (Slovník spisovného jazyka českého I, A—M, Praha 1960; Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935—1957) a z lexikografického archívu ÚJČ, jednak z vlastní excerpce soudobé i starší literatury umělecké, odborné a ve výběru i literatury publicistické. Neméně důkladný je i materiálový základ pro sledování historického vývoje této slovesné kategorie; obsáhl všechny základní písemné i rukopisné památky zkoumaného období se zřetelem k jejich stylovému i žánrovému rozrůznění, materiál lexikografického archívu staročeského, Rosova a Jungmannova slovníku i českých mluvnic (Blahoslavovy, Rosovy, Tomsovy a Dobrovského). Vydatně těží autorka také z lidové tvorby písňové a v omezenější míře pak z materiálu dialektického.

Těžiště práce spočívá v analýze výrazové a významové stránky násobených sloves. Analýza stránky výrazové, jíž je věnována kapitola druhá, dává autorce možnost hodnotit výrazové prostředky morfologické na pozadí jiných způsobů vyjadřování opakovanosti děje, zejména prostředky lexikálními a syntaktickými. Autorka sleduje produktivnost tvoření sloves příznakově násobených od základních imperfektiv a zjišťuje, že možnosti jejich tvoření jsou omezeny faktory sémantického i strukturního charakteru. Určité významové skupiny sloves, jako např. slovesa změny stavu (chudnout, blednout, hubenět), slovesa s významem ‚provozovat činnost vymezenou slovotvorným základem, být jakým n. kým‘ (profesorovat, poslancovat, šoférovat), slovesa s významem ‚chovat se jak‘ (politikařit, papouškovat) a kromě mít a musit také slovesa modální, frekventativa netvoří nebo tvoří jen omezeně. Za závažnější považuje — a ovšem právem — omezení strukturního rázu: omezeno je tvoření násobených sloves od imperfektivních základů s příponou -nou- (kanout, vanout), od sekundárních imperfektiv obsahujících již ve svém základu příponu -va- (vydělávat), od sloves obouvidových aj. Vedle toho se mohou uplatňovat omezení stylistického charakteru: zpravidla se netvoří nebo tvoří jen ve velmi omezené míře násobená slovesa od základů přejatých, zejména terminologizovaných nebo aspoň projevujících tendenci stát se výrazy odbornými (frankovat, diagnozovat).

Omezené tvoření násobených sloves z příčin formálních i významových vede k tomu, že jisté skupiny imperfektiv nemají násobené protějšky, a že tedy významový protiklad násobený : nenásobený děj není v rovině morfologické realizován důsledně v celé slovesné zásobě soudobé češtiny. Násobená slovesa nejsou také doložena ve všech slovesných tvarech stejně (srov. převažující výskyt préteritálních tvarů indikativních na rozdíl od ostatních tvarů slovesných). Lze tedy hovořit o jisté defektivnosti para[281]digmatu této kategorie sloves. Na základě těchto zjištění dochází autorka k závěru, že násobenost slovesného děje nelze v češtině považovat za kategorii gramatickou, neboť jí schází jak závaznost pro gramatickou kategorii typická, tak i nutný stupeň gramatické abstrakce. Podle autorky netvoří tedy násobená slovesa samostatný protiklad v rámci binárního protikladu vidového, jsou však nicméně výraznou kategorií slovotvornou, jedním ze způsobů slovesného děje. Touto koncepcí se autorka přiklání k názoru těch lingvistů, kteří na rozdíl od názoru převládajícího v československé bohemistice již od 30. let[5] a v poslední době znovu polemicky vysloveného Fr. Kopečným[6] a souhlasně s Kopečným I. Němcem,[7] nepřiznávají protikladu násobenost : nenásobenost (popřípadě neaktuální násobenost, neaktuálnost: nenásobenost, aktuálnost) v systému českého slovesa charakter gramatický. Analýza významové stránky násobených sloves (kap. 3.) je založena na metodologickém předpokladu tzv. silné pozice a minimálního kontextu. Jen v těchto podmínkách užití je možno stanovit jejich základní význam na kontextu nezávislý. Za základní považuje autorka význam prosté opakovanosti bez zřetele k udání bližší kvantitativní charakteristiky opakování. Ten se pak realizuje v řadě významů dílčích, jimiž jsou u tvarů minulého času význam dávno minulého a předminulého děje, u tvarů přítomného času pak význam neaktuálního děje, děje uzuálního, pravidelně, často nebo nepravidelně opakovaného. Správně ovšem autorka soudí, že příznaková neaktuálnost je pro tato slovesa rysem natolik závažným, že jim zajišťuje v rámci nedokonavého členu vidového protikladu jistou autonomnost. A mohli bychom znovu připomenout, že právě tento význam neaktuálnosti je společný pro všechny tvary násobených sloves, ať přítomné nebo minulé, jak přesvědčivě ukázal již Fr. Kopečný[8] a I. Němec.[9] Nemusíme snad ani přikládat tak velkou váhu jisté „defektivnosti“ paradigmatu. Nezaráží nás totiž ani u vidu v užším slova smyslu (u protikladu dokonavost : nedokonavost), který je jednomyslně považován za plně gramatikalizovaný. Z charakteru protikladu násobenost : nenásobenost děje se silným členem příznakově násobeným také vyplývá přirozeně i možnost substituce příznakových tvarů tvary nepříznakovými, tj. [282]tvary nenásobených sloves nedokonavých, a odtud také jejich častější výskyt.

Z hlediska porovnávacího pokládá autorka za velmi plodný rozbor větných výrazů opakovanosti v jednotlivých slovanských jazycích, ve slovenštině, polštině a v ruštině (kap. 4.). Zde také — podle autorčina zjištění — mají západoslovanské jazyky proti ruštině nejvíce odlišností v užívání sloves podle vidu. Na pozadí obdobných způsobů větného vyjadřování opakovanosti se čeština se slovenštinou a polštinou výrazně liší v užití sloves dokonavých pro označení opakovaných dějů. Analýza bohatého materiálu uvedených jazyků dává autorce možnost jemně pozorovat stylové využití konkurence vidů a obohacuje tak i naše dosavadní bádání v oblasti vidu o řadu cenných zjištění na úseku, jemuž byla dosud věnována pozornost spíše jen příležitostně.

Nejobšírnější částí práce je kapitola pátá, věnovaná historickému vývoji násobených sloves v češtině. Autorka zde řeší řadu dílčích otázek: zjišťuje dobu výskytu na pozadí dědictví praslovanského a zdroje tvoření dané kategorie sloves. Dále vymezuje významové okruhy a strukturně morfologické typy násobených sloves, které tvořily jádro kategorie v jejím historickém vývoji, kontextové podmínky vývoje základního a dílčích významů násobenosti děje, repertoár doložených tvarů a jejich postupné vyrovnávání a začleňování do vidového a časového systému. Tyto dílčí otázky sleduje ve třech obdobích: ve 14.—15. stol., v období od konce 15. do poloviny 17. stol. a od poloviny 17. do začátku 19. stol. Za dobu vývojové kulminace považuje autorka stol. 16. a 17., kdy se zřetelně formuje základní význam této kategorie, jemuž se ve srovnání se stavem pozdějším i předcházejícím podřizuje daleko největší část slovesné zásoby, a kdy se už zároveň rýsuje i další její vývoj k stylové i žánrové příznakovosti a tím také k omezení oblasti jejího užívání. Bylo by jistě velmi zajímavé (i když za daného rozsahu práce — 640 strojopisných stran — by to byl požadavek nadměrný) konfrontovat jednotlivé etapy s vývojem v ruštině, v které se, jak se jeví jen při letmém pohledu na historii této kategorie, přes značnou obdobu ve stavu výchozím tento vývoj přerušil nebo zastavil přece jen dříve než v češtině.

Disertace A. G. Širokovové je jistě cenným přínosem materiálovým i teoretickým také pro bohemistiku československou. Řeší problematiku, o níž se v naší literatuře o slovesném vidu stále živě diskutuje,[10] s informovaným rozhledem slavistickým. Bohatý a pečlivě analyzovaný materiál, s nímž autorka zachází s důvěrnou znalostí výrazového bohatství češtiny, i zasvěcená znalost staročeských textů jí poskytují možnost vyslovit závěry v mnoha směrech doplňující a zpřesňující naše dosavadní poznatky o této kategorii českého slovesa. Pozoruhodná je také důslednost, s níž autorka sleduje [283]stylistickou problematiku frekventativ. Práce je v současné době připravena pro tisk a bylo by jen žádoucí, aby se dostala do rukou odborníků ještě před blížícím se mezinárodním slavistickým sjezdem.

---

[1] O zájmu sovětských lingvistů o badatelské výsledky československé lingvistiky svědčí nedávno vyšlý sborník Pražskij lingvističeskij kružok, Moskva 1967, redigovaný N. A. Kondrašovem, kde zásluhou sovětských bohemistů byly přeloženy nejdůležitější práce členů Pražského lingvistického kroužku. Viz zprávu o něm v Naší řeči 50, 1967, s. 222n.

[2] Nové sovětské práce o češtině, Naše řeč 47, 1964, s. 36n.

[3] A. G. Širokova, Mnogokratnyje glagoly v češskom jazyke, Avtoreferat dissertacii na soiskanije učenoj stepeni doktora filologičeskich nauk, Moskva 1986, 35 str.

[4] O kategorii mnogokratnosti v češskom jazyke, Issledovanija po češskomu jazyku, Moskva 1963 (rec. viz pozn. 2) a H. Křížková, Voprosy jazykoznanija 1964, č. 5, s. 129n.); Osnovnoje značenije mnogokratnych glagolov v češskom jazyke, Voprosy jazykoznanija 1965, č. 2, s. 73n.; Sposoby vyraženija značenija mnogokratnosti v češskom jazyke (v sravnenii s drugimi slavjanskimi jazykami), Vestnik Moskovskogo universiteta, serija X, Filologija, 1966, č. 1; Ob upotreblenii glagolov soveršennogo vida dlja oboznačenifa mnogokratnogo dejstvija v sovremennom češskom jazyke, Slavjanskaja filologija, 1962, č. 4 (rec. viz pozn. 2); Iz istorii vozniknovenija i razvitija markirovannych mnogokratnych glagolov v češskom jazyke, Vestnik Moskovskogo universiteta, serija VII, Filologija, 1965, č. 2; Iz istorii razvitija literaturnogo češskogo jazyka, Voprosy jazykoznanija 1935, č. 4, s. 35n.; Vozniknovenije i razvitije markirovannych mnogokratnych glagolov v češskom jazyke, Slavjanskaja filologija, 1967, č. 6.

[5] Srov. B. Havránek - L. Kopecký - Ed. Starý - Al. Získal, Cvičebnice jazyka českého pro třetí třídu středních škol, Praha 1935, s. 32n. a B. Havránek, L’aspect verbal du slave commun: sa morphologisation. Les rapports des verbes perfectifs et perfectivisés, imperjectifs et imperfectivisés; leur importance pour la question de l’aspect verbal slave, Communications et rapports (Supplément), Bělehrad 1939, s. 13n.

[6] Viz redakční poznámky B. Havránka ke Kopečného článku Ještě ke gramatické „neaktualizaci“ českého slovesa, Slovo a slovesnost 27, 1936, s. 259 pozn. 2 a s. 261 pozn. 10.

[7] I. Němec, K vyjadřování opakovanosti slovesného děje v češtině, Slovo a slovesnost 25, 1934, s. 159n.

[8] Fr. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Rozpravy ČSAV, 1962, s. 15n.

[9] I. Němec, K vyjadřování opakovanosti..., s. 159n., zejm. pozn. 2.

[10] Srov. nedávnou diskusi o slovesné kategorii neaktuálnosti, navazující na cit. práci Fr. Kopečného na stránkách Slova a slovesnosti 25—27, 1964—1966.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 5, s. 279-283

Předchozí Milan Jelínek: Styl F. X. Šaldy. K stému výročí Šaldova narození

Následující Alexandr Stich: Nový svazek sborníku Voprosy kul’tury reči