Časopis Naše řeč
en cz

Nové sovětské práce o češtině

Helena Křížková, Blažena Rulíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sovětská bohemistika má dnes hlavně čtyři centra; v rámci slavistických kateder pracují odborníci v českém jazyce na universitách, popř. v akademických ústavech v Moskvě, Leningradě, Kyjevě a ve Lvově. K nim se řadí i jednotliví pracovníci, ze známějších např. L. I. Rojzenzon ve vzdáleném Samarkandu a V. N. Pitinov v Žitomiru. S výsledkem badatelské práce sovětských bohemistů měli jsme už dříve příležitost seznámit se v sovětských jazykovědných časopisech, v slavistických sbornících a zčásti i v článcích uveřejněných u nás.[1] Jako významný čin je třeba přivítat, že se sovětská bohemistika v loň[37]ském roce představila samostatným sborníkem „Issledovanija po češskomu jazyku“, znamenajícím zároveň první pokus o soustředění badatelského úsilí na poli bohemistiky v Sovětském svazu. Je to jistě v nemalé míře zásluhou redaktorky celého svazku, významné moskevské bohemistky doc. A. G. Širokovové. Téměř zároveň — zčásti i jako součást přípravy k V. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Sofii — však vyšly studie o českém jazyce i v šíře zaměřených slavistických sbornících, ve sborníku moskevské university „Slavjanskaja filologija“ (1963), ve sborníku leningradské university „Slavjanskoje jazykoznanije“ (1962) a o něco dříve ve sborníku ukrajinské Akademie věd „Slavjanske movoznavstvo“ (1961).

Jak početnost těchto prací, tak jejich tematika, soustřeďující se na některé základní otázky gramatické (z oblasti kategorií a forem slovesných, zvláště slovesného vidu, z oblasti syntaxe a tvoření slov), svědčí o rozvoji bohemistických studií v Sovětském svazu i o jejich vzrůstajícím významu.

Sborník Issledovanija po češskomu jazyku

Sborník „Issledovanija po češskomu jazyku“,[1] vydaný za redakce moskevské bohemistky doc. A. G. Širokovové, je svědectvím soustředěné pozornosti, s jakou se v SSSR studují různé problémy současné češtiny. Obsahuje osm statí, z nichž čtyři si všímají problematiky slovesné, zejména vidu a způsobů slovesného děje, ostatní se zabývají problematikou jiných slovních druhů.

V stati Mnogočlennyje vidovyje korreljacii pri imperfektivacii pristavočnych glagolov v sovremennom češskom jazyke (Mnohočlenné vidové vztahy při imperfektivizaci předponových sloves v současné češtině — s. 3—31) analyzuje leningradský slavista A. V. Bondarko na podkladě bohatého materiálu „Příručního slovníku jazyka českého“ a zčásti i „Slovníku spisovného jazyka českého“ dubletní tvary členů vidových dvojic, tj. výskyt nejméně dvou tvarů nedokonavých vedle jednoho dokonavého a naopak, tedy typ , např. nadělit × nadílet / nadělovat, a typ , např. dohnat / dohonit × dohánět. Vychází z uspořádání sloves podle slovesných tříd a v rámci tříd podle [38]jednotlivých prostředků, přičemž si soustavně všímá významu členů takovýchto dvojic, odlišuje dubletní tvary úplně významově totožné a totožné jen zčásti. Vedle základních typů s dubletními tvary jen dokonavými nebo nedokonavými analyzují se rovněž korelace složitější, s dubletními tvary u obou vidů. Materiál shromážděný Bondarkem je pečlivě utříděn, doporučovali bychom však větší opatrnost při analýze korelací s dubletními formami dokonavých sloves a korelací složitějších. Od skutečných dublet je třeba výrazně odlišit případy typu odhodit / odházet × odhazovat, kde odhodit znamená děj jednorázový, kdežto odházet děj distributivní, a jde tedy o dvě samostatné dvojice odhodit × odhazovat / odházet × odhazovat s tvarovým splynutím u nedokonavého tvaru. Většina složitých čtyřčlenných i vícečlenných korelací se nám takto rozpadá na korelace dvojčlenné s možnými dubletními tvary nedokonavými.

Známý slavista a bohemista L. I. Rojzenzon, působící na universitě v Samarkandu v Uzbecké soc. republice, analyzuje v stati Glagoly s vtoričnoj pristavkoj po- v sovremennom češskom jazyke (Slovesa s druhotnou předponou po- v současné češtině — s. 32—60) slovesa se zdvojenými předponami, vybraná z „Příručního slovníku“ a z archívních sbírek Ústavu pro jazyk český a doplněná vlastní excerpcí, z hlediska jejich produktivity a významu. Za neproduktivní považuje tvoření se zdvojenými předponami popřed-, popod-, popro-, popři-, pov-, ponad-, za málo produktivní podo-, poob-, popře-, povz- a za produktivní pona-, poo-, pood-, popo-, pos-, poz-, povy-, poza-, pou-, poroz-. Úvahy o produktivitě toho či onoho slovotvorného prostředku nebo typu opírá Rojzenzon jen o doklady doložené slovníkem; ale i taková spojení jako ponad- aj. lze považovat aspoň za potenciálně produktivní, srov. možné ponadskočit, ponadnášet aj., v „Příručním slovníku“ nedoložené.

Autor zjišťuje, že slovesa s druhotnou předponou po- mají buď význam měrový (malá míra děje), nebo distributivní, přičemž měrový význam je častější. Stať by potřebovala jasnější rozlišení jednotlivých způsobů slovesného děje, zejména vymezení sloves s významem podílnosti (distributivním); za distributiva se považují vedle pozabíjet např. také poponášet, pookřívat aj. Pro srovnání stavu ruského a českého bychom doporučovali vycházet z existence nebo neexistence toho či onoho způsobu a jeho postavení v systému ostatních způsobů. Viz např. slovesa s významem malé míry děje, která tvoří v obou jazycích vidové dvojice (pootevřít — pootevírat, priotkryt’ — priotkryvat’; předpona je různá, avšak podstata táž), kdežto distributiva jsou vždy pouze dokonavá.

Stať A. G. Širokovové O kategorii mnogokratnosti v češskom jazyke (O kategorii opakovanosti v češtině — s. 61—85) je věnována tzv. slovesům opakovacím (frekventativům) v češtině. Autorka si všímá možnosti tvořit frekventativa od sloves různých významových okruhů a od sloves s různou formální charakteristikou a zjišťuje, že hlavní jsou omezení významového rázu; frekventativa se buď netvoří, nebo jen omezeně od sloves vyjadřujících změnu [39]stavu (blednout, šedivět), od sloves s významem ‚být kým nebo jakým‘ (učitelovat, včelařit), s významem ‚chovat se jak‘ (lenošit), ‚opatřovat předmět něčím‘ (solit) a od sloves modálních. Frekventativa jsou v češtině pouze jedním ze způsobů slovesného děje, nikoli zvláštní vidovou opozicí v rámci nedokonavých sloves.

Zdá se nám, že omezení po stránce významové jsou v stati poněkud přeceněna, závažnější jsou důvody formálního rázu, zdůrazňované Kopečným aj. Např. od stavových sloves na -ě-, pokud nepatří ke knižní vrstvě slovníku, se frekventativa potenciálně tvoří, podobně od sloves typu učitelovat, solit, opičit se aj. Stavový význam sám o sobě není překážkou tvoření frekventativ, opakovat lze děj jednolitý i děj uvnitř členěný, proces i stav. Za velmi důležité považujeme studium frekventativ na pozadí jiných tvarů s významem neaktuálním, zejména jejich konkurenci s dokonavým prézentem, neboť u většiny okruhů, u nichž Širokovová zjišťuje významovou stránku jako hlavní překážku tvoření frekventativ, vyskytuje se s významem opakovaného děje dokonavý prézens.

T. A. Acarkinová rozebírá ve stati Vozvratnyj glagol’nyj komponent si v sovremennom češskom jazyke (Zvratná slovesná částice si v současné češtině — s. 86—104) zvratné si z hlediska jeho funkce gramatické a stylistické. Za gramatické považuje autorka si u sloves zvratných ve vlastním smyslu slova a u sloves s významem recipročním, o si stylistické jde tam, kde se necítí vztah si k původnímu zájmennému předmětu. Klasifikace sloves uvnitř jednotlivých typů je provedena podle významových znaků (rozlišují se např. u zvratných sloves v úzkém smyslu slova typy mýt si (ruce), vzít si (něco), myslit si a vzpomenout si), bylo by však dobré přihlížet více k různým formálním postupům, např. k možným substitucím a transformacím. Zjistilo by se, že např. uvnitř typu vzít si je rozdíl mezi vzít si a škodit si, srov. vzít pro sebe × škodit sobě, vzít mu — pro něho / vzít mu — u něho × škodit, které takovéto substituce nemá.[2]

Stať moskevské bohemistky G. P. Neščimenkové[3] Zakonomernosti slovoobrazovanija, semantiki i upotreblenija suščestvitel’nych s suffiksami sub’jektivnoj ocenki v sovremennom češskom jazyke (Zákonitosti tvoření, významu a užívání podstatných jmen s příponami subjektivního hodnocení v současné češtině — s. 105—158) všímá si jmen zdrobnělých a zveličelých z hlediska produktivity jednotlivých typů a prostředků a sleduje možné významové posuny u jednotlivých slov, popř. skupin, jejich expresívní zabarvení a stylistickou příznakovost. V teoretickém přístupu se autorka opírá o slovotvorné práce M. Dokulila (zvláště o jeho „Tvoření slov v češtině“). Nebudeme zde uvádět některé detailní připomínky k jednotlivým typům. Připomeneme jen, že při hodnocení slovotvorných typů a jednotlivých slov bylo by dnes třeba údaje [40]„Příručního slovníku“ v některých případech korigovat podle údajů nového „Slovníku spisovného jazyka českého“. Bylo by třeba rovněž ověřit tvrzení, že čeština využívá zdrobnělých a zveličelých slov mnohem hojněji než ruština.

Lvovský slavista a bohemista K. K. Trofimovič shromáždil v stati Produktivnost’ modelej složnych suščestvitel’nych v češskom jazyke dobelogorskogo perioda (Produktivnost modelů složených podstatných jmen v předbělohorské češtině — s. 172—180) dosti bohatý materiál a zjišťuje jednotlivé slovotvorné typy složených substantiv a jejich procentuální výskyt od 13. stol. do poč. 17. stol.

Moskevská bohemistka T. I. Konstantinovová podává v čl. O strukturnoj i semantičeskoj sootnositel’nosti form srovnatel’noj i položitel’noj stepeni narečij v sovremennom češskom jazyke (O strukturních i významových vztazích tvaru pozitivu a komparativu příslovcí v současné češtině — s. 159 až 171) přehled formálních prostředků k tvoření 2. stupně (komparativu) příslovcí a analyzuje je z hlediska významu. Pozornost věnuje i tvarům, u nichž se již necítí vztah k výchozímu tvaru prvního stupně a která v současném jazyce nemají už význam 2. stupně, komparativu (jináč, posléze, spíš, raději aj.).

Konečně stať V. N. Pitinova ze Žitomiru Iz nabljudenij nad mestom dejepričastnych konstrukcij v predloženii v sovremennom češskom jazyke (K postavení přechodníkových konstrukcí ve větě v současné češtině — s. 181—189) všímá si souvětí z hlediska aktuálního členění, a zejména postavení přechodníkových konstrukcí a zjišťuje, že přechodníkové konstrukce mohou plnit funkci syntagmatu doplňujícího.

Na závěr můžeme konstatovat, že sborník „Issledovanija po češskomu jazyku“ obsahuje řadu zajímavých a bohatě materiálově podložených statí, jejichž výsledky jsou v mnoha směrech užitečné i pro naši bohemistiku a rusistiku.

Helena Křížková

Příspěvky o češtině ve sborníku moskevské university Slavjanskaja filologija IV

Sborník statí „Slavjanskaja filologija“, připravený katedrou slovanských jazyků a katedrou dějin literatur západních a jižních Slovanů moskevské university za redakce S. B. Bernštejna a E. Z. Cybenka, přináší ve svém čtvrtém svazku (Moskva 1963) také dva zajímavé příspěvky bohemistické.

Řadu prací zabývajících se otázkami slovesného vidu významně doplňuje A. G. Širokovová další svou studií, O užívání dokonavých sloves k označování násobeného děje v češtině (s. 98—117). Jde o způsob vyjádření v češ[41]tině — na rozdíl od ruštiny — zcela běžný a obvyklý (srov. např. Obyčejně přijdu domů pozdě večer), i když čeština má pro vyjádření násobenosti zvláštní prostředek, slovesa opakovací (chodívat, psávat, hrávat…), nebo vyjadřuje násobený děj především slovesy nedokonavými (V neděli jezdím do hor.). Dosud jsme však neměli podrobnější popis užití sloves dokonavého vidu v této platnosti. Z autorčina podrobného rozboru vyplývá, že dokonavá slovesa užitá ve významu násobenosti slouží přesnější a výraznější charakteristice slovesného děje, významové a slohové diferenciaci. Uplatňuje se při tom jejich základní funkce vyjadřovat děj dokonaný. Srov. např. Každý rok dostaly děti od babičky kornout čemerky. — Však po tom všem málokdy jsme ho spatřili. Význam násobenosti bývá v takovém případě vyjádřen i slovně různými výrazy příslovečnými (každý rok, málokdy…). Často se k označení násobeného děje užívá vedle sebe sloves vidu dokonavého i nedokonavého. Např. Vzpomínal si velmi přesně na všecko, nikdy nic nezapomněl. — Když sedávali staří v zahrádce, přisedl k nim obyčejně také stárek. — Byly dny, kdy prudká vichřice napadla stany, obnažila jejich těla. … Byly dny, kdy vozy s čerstvými zásobami zbloudily ve stepi nebo vlak zapadl v závějích Uralu. Takovéto smíšené užití sloves nedokonavých a dokonavých umožňuje opět mimo jiné např. v protikladu užít dvou dějů různého charakteru, zdůraznit konec nebo začátek opakujícího se děje, jeho krátké trvání, střídání s jinými ději nebo vyjádřit větší rozčlenění děje i různé odstíny citového zaujetí.

Rozbor materiálu i řada dílčích závěrů potvrdily dnes hojně zastoupený názor, že násobenost není kategorií mluvnickou. Je to — ve formulaci A. G. Širokovové — pomezní kategorie lexikálně gramatická, protože vyjadřuje lexikální významy, které jsou ve vztahu k mluvnické kategorii vidu.

Bohatý materiál k tvoření sloves typu učitelovat, rolničit a jeho podrobnou a zdařilou analýzu přináší čl. Z. P. Grozné Tvoření sloves v češtině (s. 118—141). Autorka si v něm všímá tvoření těchto sloves především v češtině, ale zároveň je porovnává se stavem ve slovenštině a v ruštině. Hlavní pozornost věnuje charakteristice slovotvorné struktury těchto sloves, jejich využití v současném jazyce a významovým skupinám, které vytvářejí. Při zkoumání vztahů jednotlivých přípon (-ova- a -i-) k základovým jménům zjišťuje, že slovesa s příponou -ova- se většinou tvoří od podstatných jmen přejatých a od domácích jmen činitelských (tvořených příponou -tel). Přípony -i- se využívá především při tvoření sloves od podstatných jmen s příponami -ář, -ník, -ák. Z hlediska významového to znamená, že se užívá přípony -ova- u činností spojených s nějakou funkcí, hodností nebo s duševní prací (předsedovat, kralovat, učitelovat), přípony -i- u činností spojených s řemeslem, fyzickou prací (zedničit, rolničit, řemeslničit). Zajímavé jsou postřehy u posunu významů (mistrovat — nejen ‚pracovat jako mistr‘, ale též ‚poručníkovat‘; šoférovat — ‚dělat šoféra‘ i ‚řídit‘ ap.), dále postřehy o změně sloves podmětových v předmětová (mistrovat někoho, policajtovat někoho, ministrovat někomu), a zvláště pak upozornění na značné využití tvoření s příponou -i- (zvláště u typu na -ařit) [42]v profesionálním slangu: holubařit, polařit, lukařit, školkařit, buňkařit, muškařit, štikařit, třpytkařit, …, a to i v případech, kde základové jméno konatelské na -ář / -ař není doloženo, takže tu jde vlastně o tvoření od základového podstatného jména rozšířenou příponou -ařit. Práce Z. P. Grozné potvrzuje, že tvoření sloves typu učitelovat, rolničit je poměrně produktivní, avšak užití takto utvořených sloves je omezeno zpravidla na jazyk běžně mluvený a na profesionální slang. Stejně tak jsou stylisticky zabarvena slovesa s posunutým významem (kramařit, hokynařit, šoférovat).

Sborník obsahuje i obsáhlejší slovakistickou studii N. A. Kondrašova o jazyce časopisu „Slovenskje pohladi na vedi, umeňja a literatúru“, vydávaného v polovině minulého století (1846—1852) J. M. Hurbanem. Materiálový rozbor se soustřeďuje na jevy pravopisné, hláskoslovné a tvaroslovné. Na jeho základě dochází autor k potvrzení závěru dnes obecně přijímaného, že se norma štúrovské spisovné slovenštiny zakládá na obecných znacích středoslovenských.

Bl. Rulíková

Příspěvky o českém jazyce ve sborníku leningradské university

V r. 1962 vydala leningradská universita za redakce prof. B. A. Larina sborník „Slavjanskoje jazykoznanije“, věnovaný slovanským jazykům. Její pracovníci v něm uveřejnili u příležitosti příprav na V. mezinárodní sjezd slavistů v Sofii řadu článků a studií o srbocharvátském, polském, bulharském a také o českém jazyce.[1]

Leningradská bohemistka G. A. Liličová si v článku K otázce vzájemného působení českého a ruského spisovného jazyka (s. 34—42) všímá tvarů přídavného jména slovesného na -ší / -vší[2] (jako obrátivší se), které byly v době obrozenské přejaty z ruštiny. Její studie, podložená důkladnou znalostí české jazykovědné literatury a promyšleným rozborem, významně doplňuje novými postřehy naše poznatky o těchto tvarech.[3] Jde tu vlastně o velmi zajímavý jev, neboť v oblasti mluvnické stavby je přejímání z jiného jazyka celkem méně obvyklé.

Dosud nebylo průkazně zjištěno, kdo je autorem tohoto přejetí. G. A. Liličová se přiklání k názoru Vondrákovu, že to byl J. Jungmann. Soudí tak nejen podle toho, že nejstarší doklady na užití těchto tvarů jsou v Jungmannově [43]překladu „Ztraceného ráje“, ale i na základě srovnání českého překladu s prvním překladem ruským, pořízeným v r. 1777 V. Petrovem. Z četných rusismů v Jungmannově překladu a i z jiných shodných rysů obou textů autorka vyvozuje, že Jungmann znal Petrovův překlad a že právě pod jeho vlivem užil nových slovesných tvarů.[4] Autorka si klade přitom otázku, co přimělo Jungmanna převzít z ruštiny tento typ, když se sice v obrození projevovala výrazně potřeba obohacovat slovní zásobu, ale v oblasti mluvnické stavby byla naopak podporována její stabilizace. Podnět k tomu vidí ve dvou okolnostech. Především v tom, že se v době nového dotváření českého národního spisovného jazyka projevovala silná tendence zdůraznit odlišnost psaného jazyka, zvláště uměleckého a odborného, od jazyka běžně mluveného, jak ukázal již akad. B. Havránek ve „Vývoji spisovného jazyka českého“. Jiným podnětem, který se nám zdá málo pravděpodobný, mohla být podle autorky i myšlenka jediného všeslovanského jazyka; přejetí slovesných tvarů na -ší / -vší mohlo sloužit sblížení ruského a českého jazyka, a tedy i k přípravě budoucího jednotného spisovného jazyka všech Slovanů.

Užití tvarů -ší / -vší v češtině a v ruštině není ovšem stejné. Zatímco v ruštině je to tvar systémový, tvořený od sloves obou vidů a ve spisovném jazyce běžný, v češtině je jeho tvoření omezeno jen na slovesa dokonavá a silně knižní charakter působí, že se ho užívá zřídka. Častěji než v beletrii se s ním setkáváme v textech odborných. Na tyto rozdíly velmi výrazně ukazuje autorčin rozbor ekvivalentů ruských participií na -/v/šij v českém překladu románu M. Gorkého „Dětství“ a „Do světa“. Z celkového počtu 218 těchto ruských participií bylo do češtiny příslušným formálním ekvivalentem přeloženo pouze jedno (vrhla se pod nohy vzepjavšího se koně). Některá byla přeložena slovesnými adjektivy na -ící / -oucí (např. doutnající přikrývka — tlevšaja popona), jiná našla protějšek v českých přídavných jménech utvořených od příčestí trpného, např. zadumaný proti zadumavšijsja. Velmi často pak bylo za zmíněný tvar ruský užito v češtině tvaru na -lý, např. strnulý proti ostolbeněvšij. Tento tvar mluvnicky plně odpovídá ruskému tvaru na -(v)šij, ale nemůže jej zcela nahradit, protože se vyskytuje jen u sloves podmětových, a zvláště stavových. Polovětné konstrukce s participii na -(v)šij byly do češtiny nejčastěji přeloženy vedlejší větou přívlastkovou. Bylo to v případech, kdy bylo možno i v češtině užít polovětné konstrukce s tvary na -ší / -vší. Překladatelé se jim však vyhnuli, aby přílišnou knižností neporušili stylový charakter díla.

Skutečnost, že se slovesné přídavné jméno na -ší / -vší přes své malé rozšíření ve spisovné češtině drží, svědčí podle Liličové o tom, že je užitečným doplněním prostředků spisovné češtiny i vhodným prostředkem stylistickým.[4a]

[44]Jednočlenné věty slovesné v staré češtině ve 14. století zkoumá E. S. Andrejevová (s. 138—148). Popisuje typy těchto vět užité v díle Tomáše ze Štítného „Knížky šestery o obecných věcech křesťanských“. I když obsahová stránka díla jistě omezuje výskyt některých typů, je i z rozboru zřejmé, jak rozmanitých prostředků se ve staré češtině užívalo.

Třetí příspěvek, Z. Leonovičevové Česká zvratná slovesa s částicí si a jejich ekvivalenty v ruštině (s. 149—163), využívá konfrontační metody k úplnějšímu popisu významových odstínů, které zvratné si u sloves v češtině vyjadřuje. Ruština totiž má jen jednu podobu zvratných sloves, a proto některé významy musí vyjadřovat opisem. Autorka vyšla ze základních českých prací pojednávajících o zvratné podobě slovesné.[5] Rozborem materiálu, který si opatřila jednak z jednoho českého díla (Pujmanové Život proti smrti) a jeho překladu do ruštiny, jednak z ruského románu (M. Šolochova Rozrušená země) a jeho překladu do češtiny, přispěla k úplnější charakteristice některých významových skupin a uvedla i cenné poznatky pro překladatelskou praxi.

Bl. Rulíková

Tři bohemistické studie v ukrajinském akademickém sborníku

V r. 1961 vyšel v Kyjevě sborník Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky „Slovanská jazykověda III“, redigovaný tehdy ještě žijícím akademikem L. A. Bulachovským.[1] Přináší řadu závažných studií slavistických, a to obecně srovnávacích i takových, které jsou zaměřeny na problematiku jednotlivých slovanských jazyků. Český jazyk je mezi nimi zastoupen [45]dvěma příspěvky syntaktickými a jedním příspěvkem z oblasti vývoje české slovní zásoby.

Velkou pozornost si zaslouží studie V. T. Kolomyjcové Vyjadřování času ve vedlejších větách závislých na větách hlavních s významem budoucího času v českém a slovenském jazyce (s. 84n.).[2] Řešení této dílčí otázky přispívá totiž k hlubšímu poznání organizace podřadných souvětí a kromě toho umožňuje i důležité zobecnění o funkci kategorie času. Studie V. T. Kolomyjcové je přitom metodicky dobře promyšlena a podává vědecky propracovaný rozbor dané problematiky. Autorka založila svou práci na důkladném prozkoumání českého jazykového materiálu z různých období, 14. stoletím počínaje, a stejně tak velmi pozorně prostudovala i jazykový materiál slovenský. Pečlivou analýzou jazykových jevů a výstižným zobecněním zjištěných poznatků došla k řadě zajímavých závěrů. Podrobné zkoumání vyjadřování času ve vedlejších větách jí umožnilo nově pojmout i otázku tzv. relativního užití časových forem.

Z jejích závěrů uvádíme alespoň některé: Ve vedlejších větách závislých na větách hlavních s přísudkovým slovesem v budoucím čase užívá se v češtině i ve slovenštině časových tvarů buď přímo, tj. tak, že vyjadřují časový vztah k době mluvení bez zřetele na děj věty hlavní (např. Cokoliv se mezi námi událo, zastřeme rouškou zapomnění), nebo relativně, tj. tak, že vyjadřují vztah k ději hlavní věty (např. Snad to uvidí a pochopí, že je zdravím). Přímé užití je typické pro většinu vedlejších vět, relativní pak pro takové věty, které závisejí na hlavní větě s přísudkovými slovesy mluvení, myšlení, vnímání apod. U obou typů užití autorka podrobně popisuje vyjádření času pro děje současné, předčasné i následné. Při přímém užití časových tvarů zjišťuje některé zvláštnosti u vedlejších vět účelových, účinkových, podmínkových a částečně i příčinných a časových.

Ve vedlejších větách s přísudkovým slovesem v budoucím čase (tedy ve stejném čase, jako přísudkové sloveso věty hlavní) vidí určitou souvislost mezi vyjádřením časových vztahů a mezi vidovými tvary. Např. dokonavého vidu se užívá velmi často, jde-li o děje nesoučasné (Jestli vás ještě tady uvidím, tak s vámi zatočím jako s dezertérem). Naopak při vyjádření dějů současných bývá sloveso v obou větách, popř. aspoň v jedné větě vidu nedokonavého (… a takovýho líkařství, bude-li toho potřebí, užívati budu. já rád mluvím se vzdělanejma lidma, a mě to bude moc těšit, když uvidím toho táborskýho přednostu stanice). Autorka však popírá, že by vidové podoby sloves byly přímo ukazateli současnosti, předčasnosti a následnosti. Užití slovesa určitého vidu vysvětluje zvláštností jeho charakteru v budoucím čase: nedokonavý vid vyjadřuje děj trvalý nebo obvyklý, dokonavý vid vyjadřuje budoucí moment počátku nebo zakončení děje bez zřetele k jeho trvání.

[46]Autorka dochází dále k zjištění, že v češtině ani ve slovenštině nejsou zvláštní tvarové prostředky, jimiž by se vyjadřovaly časové vztahy mezi dvěma budoucími ději, věty hlavní a věty vedlejší. Pouze v některých větách časových přebírají tuto funkci spojky (zatímco, než, pokud ne ap.). Jinak však časové vztahy bývají celkem zřetelné z obsahu, kontextu nebo ze situace. Kde je to nutné, používá se v obou jazycích příslovečných výrazů (do té doby, co ap.).

Při popisu relativního užití časových tvarů klade autorka důraz na to, že je podmíněno významem přísudkového slovesa (je u sloves myšlení, mluvení, vnímání ap.), a nikoli druhem vedlejší věty. Uvádí však i některé odchylky od tohoto relativního užití, které vznikají na základě častějšího výskytu přímého užití časových tvarů ve vedlejších větách.

L. I. Rojzenzon uveřejnil ve sborníku další část ze své rozsáhlé práce o časovém souvětí v češtině.[3] V příspěvku rozebírá a popisuje souvětí s tzv. následným dějem vedlejším, jak je zvykem označovat je v naší jazykovědné tradici. Recenzenti už zveřejněných studií[4] právem zhodnotili práci tohoto uzbeckého jazykovědce — velkého přítele naší země, za jejíž osvobození v řadách Rudé armády bojoval — jako dílo průkopnické a jako důležitý přínos k osvětlení problematiky časového souvětí, i když ani u nás nechybějí práce řešící některé dílčí otázky.[5]

Autor dělí časová souvětí s následným dějem vedlejším do dvou skupin. Rozlišuje souvětí s prostým sledem dějů [s typickými spojkami než, nežli, dříve než(li)] a souvětí, v nichž věta vedlejší vymezuje průběh hlavního děje (s typickými spojkami dokud ne, pokud ne a ). (V našich pracích se u tohoto typu uvádí ještě spojka než — srov. u Bauera:[6] Nu, jak se u nás žilo, než přišli fašisté nebo v Šmilauerově Novočeské skladbě: Její ruce trochu tápaly, než našly zapomenuté pohyby. Rojzenzon řadí pouze mezi složené spojovací prostředky zdůrazněný výraz do té doby, než.)

První typ vět (souvětí s prostým sledem dějů) se celkem ustálil již v starším jazyce a poměrně málo se změnil. Jen některé spojky zanikly, popřípadě se vyskytují méně často (prve než/nežli; spíše než/nežli ap.), u jiných naopak můžeme pozorovat větší rozšíření (např. u výrazu předtím, než, který Rojzenzon stejně jako Bauer, ale na rozdíl od našich mluvnic hodnotí jako ustálený [47]spojovací výraz (gramatikalizovaný). Nově se podle Rojzenzona formuje jako spojovací výraz zatím, než (Ale vidíme zářit hvězdy, které zatím zhasly, než k nám doletělo jejich světlo). Autor si všímá též časových a vidových tvarů ve větě, pokud nějak souvisí s užitím určitého spojovacího výrazu, a věnuje pozornost i umístění jednotlivých částí u výrazu složeného. U spojky dříve, než tak došel k zajímavému zjištění: Čím dále stojí obě části od sebe, tím více se oslabuje mezi nimi syntaktické spojení a ruší se vztah následnosti.

Druhý typ souvětí, v nichž trvání hlavního děje je vymezeno dějem vedlejším (např. Nebudeme pracovat, dokud nebude pracovat K. W. nebo Vyčkáme, až pohltí vše proud) a které často mají i jiné vedlejší významy (podmínky, účinku ap.), prodělal některé změny. Ustálilo se především užití obou typických spojek dokud ne a až. Rojzenzon klade správně důraz na to, že spojovacím výrazem je celé spojení dokud ne (pokud ne).[7] V některých našich mluvnicích a slovnících se uvádí jen podoba dokud s významem následnosti po záporném slovese. Spojovací výraz až, užívaný též u tohoto typu souvětí, je vázán na určitý tvar přísudku, na určité poměry ve větě hlavní a na postpozici věty vedlejší. O této vázanosti se zmiňuje ve svém článku už Bauer. Rojzenzon pak upozorňuje ještě na časté opakování přísudku ve větě hlavní, popřípadě i na opakování jiných slov, která zdůrazňují trvání: Šel a šel, až přišel k hradu. — Jeli rychleji a rychleji, až pak … pobídli koně v cval. Tyto věty přecházejí už k souvětím s významem souřadným.[8]

Protože Rojzenzon chápe otázku spojovacích výrazů šíře, než je tomu zvykem u nás, počítá ke gramatikalizovaným spojovacím výrazům i celou řadu výrazů složených, jako zdůrazněné dřív, dokud (domníváme se, že i zde má být dokud ne), dřív, až; do té doby, než ap. nebo spojení se vztažnými zájmeny typu po tu dobu, co…, až do té chvíle, kdy… ap. Na řadě příkladů ukazuje, jak bohaté vyjadřovací možnosti má čeština právě k vyjádření časového omezení.

V třetím bohemistickém článku si T. B. Lukinovová všímá užívání složených slov v českém jazyce od nejstarších dob až po dobu dnešní.[9] Opírá se přitom o důkladné studium literatury zabývající se vývojem české slovní zásoby a na základě vlastní excerpce dochází k některým novým postřehům při charakteristice jejich stylistického využití.

Bl. Rulíková


[1] Srov. např. čl. L. I. Rojzenzona o vedlejších větách časových ve Slově a slovesnosti 20, 1959, s. 10n., a v Naší řeči 40, 1957, s. 294n.

[1] Issledovanija po češskomu jazyku, vydalo Nakladatelství Akademie věd SSSR, Moskva 1963, s. 189.

[2] Překvapuje, že název Havránkovy práce Genera verbi, které jinak široce užívá, překládá jako Klassy glagola, tedy Třídy sloves.

[3] Srov. zprávu o její zdařilé práci o přechylování v češtině v Naší řeči 45, 1962, s. 107n.

[1] Učonyje zapiski LGU No 316, Serija filologičeskich nauk, vyp. 64, Leningrad 1962.

[2] Někdy se užívá názvu přechodníkové adjektivum nebo zpřídavnělý přechodník (minulý).

[3] Srov. též samostatnou studii Vl. Barneta Ruská a česká participia aktivní v čas. Československá rusistika 3, 1958, s. 97n.

[4] Přitom nejde o přejetí jednotlivých slov; ve třech případech Jungmann utvořil tyto tvary samostatně, v textu, který nebyl Petrovem přeložen (Petrov přeložil pouze tři zpěvy).

[4a] V době sazby tohoto přehledu došla nám další stať leningradské bohemistky G. A. Liličové, Česko-ruský slovník k trilogii M. Pujmanové (Češsko-russkij slovarь k trilogii M. Pujmanovej, sb. Iz istorii slov i slovarej, Leningrad 1963, s. 97n.). Autorka v ní podává zprávu o kolektivní práci slovníkového kabinetu leningradské university na slovníku nového typu, který chce na základě myšlenky sovětského lingvisty Z. V. Ščerby spojit vlastnosti slovníku výkladového a překladového a sloužit tak překladatelům i studentům lépe než dosavadní dvojjazyčné slovníky překladové. Zároveň bude připravovaný slovník představovat první pokus o autorský slovník českého autora (využívá při tom zásad vypracovaných prof. B. A. Larinem pro zpracování slovníku k trilogii M. Gorkého).

[5] Zvláště je to práce akad. B. Havránka Genera verbi v slovanských jazycích I, Praha 1928, Fr. Kopečného Pasívum, reflexívní forma slovesná a reflexívní sloveso, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954. Autorka zná též práci V. Lapárové, K otázke datívneho typu zvratných slovies, Časopis pro slovanské jazyky, literaturu a dějiny SSSR, 1956.

[1] Slovjanske movoznavstvo III, Zbirnyk statej, Vydavnyctvo AN URSR, Kyjev 1961.

[2] Za východisko zkoumání zvolila autorka význam, a nikoli tvar budoucího času, protože v slovanských jazycích je vyjádření času ve vedlejších větách většinou podmíněno časovým významem slovesného tvaru a jen zřídka tvarem slovesa věty hlavní.

[3] Česká časová souvětí, v nichž děj věty hlavní předchází před dějem věty vedlejší, s. 110n. — První dvě části vyšly v publikacích Uzbecké university: Trudy UzGU, novaja serija, No 62, Samarkand 1956, a No 79, Samarkand 1957. — Srov. též L. I. Rojzenzon, K časovému souvětí v dnešní češtině, Slovo a slovesnost 20, 1959, s. 10n., a Věty vyjadřující postupné rozvíjení děje, Naše řeč 42, 1959, s. 257n.

[4] Al. Jedlička, Uzbecká studie o větách časových, Naše řeč 40, 1957, s. 294n., a J. Bauer, Monografie o českém časovém souvětí, Slovo a slovesnost 20, 1959, s. 71n.

[5] Kromě pojednání v základních mluvnicích srov. zvláště J. Bauer, Časové souvětí v ruštině a v češtině, Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 321, a Časové souvětí, Gregorův sborník, Praha 1959; K. Hausenblas, Věty se spojkami kdežto a zatím co v dnešní češtině, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 133n. aj.

[6] V cit. článku Časové souvětí v ruštině a v češtině.

[7] Srov. též cit. článek J. Bauera, s. 332, a Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 1948, s. 276.

[8] J. Bauer, cit. článek Časové souvětí v ruštině a v češtině, s. 332.

[9] O užívání složených slov v českém jazyce, s. 210n.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 1, s. 36-47

Předchozí Jarmila Syrovátková: Jazykovědné příspěvky ve sbornících z konferencí

Následující Jana Ondráčková: K sedmdesátinám profesora Bohuslava Hály

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1