Časopis Naše řeč
en cz

Nová monografie o tvoření slov v češtině

Jaroslav Kuchař

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Moderní teorie rozboru a popisu tvoření slov (a také jejich utvářenosti), na jejímž propracovávání v posledních letech mají nemalý podíl i čeští a slovenští jazykovědci, přináší množství metodologických podnětů, které však souborné slovotvorné popisy konkrétní slovní zásoby nemohou vždy plně respektovat. Sledovat celou škálu velmi jemných ukazatelů slovotvorného rozboru v celé šíři materiálu je příliš náročné jak vzhledem k možnostem badatele, tak i k edičním možnostem souborných publikací; ty se musí spokojit zpravidla zachycením jen základních obrysů celého systému. Zákonitě se proto začínají objevovat dílčí slovotvorné monografie, sledující jen úzce vymezenou oblast slovotvorných jevů, ale zato v daleko hlubším, jemnějším a přesnějším metodickém záběru. Tyto monografie [40]vytvářejí — v oblasti slovotvorného rozboru právě tak jako v jiných oblastech jazykovědného zkoumání — zcela přirozený doplněk popisů souborných.

Jednou z takových monografií týkající se dílčí oblasti slovotvorného rozboru českých přídavných jmen je nedávno vydaná, rusky psaná práce sovětské bohemistky Galiny P. Neščimenkové, známé u nás již svými předchozími pracemi.[1] Nesmíme se nechat mýlit názvem této její poslední práce (Dějiny tvoření jmen v českém spisovném jazyce od konce 18. do 20. století — jména přídavná),[2] ten je určen důvody ryze vnějšími; nejde o slovotvorný rozbor celého souboru adjektiv, nýbrž jen jedné menší jejich skupiny, a vývojové hledisko je tu jen jakýmsi doplněním podrobného strukturního popisu synchronního, osvětlujícím dynamiku současného stavu.

Tématem práce jsou adjektiva tvořená z přídavných jmen a nazývaná autorkou souborně „adjektivy s významem stupně vlastnosti“, a to jednak adjektiva vyjadřující zesílení (podle Trávníčka „vzmocnění“) vlastnosti, adjektiva intenzifikační, např. přemilý, maličký, velikánský, jednak vyjadřující zeslabení, neúplné projevení vlastnosti, např. bělavý, přihluchlý, pomenší. Jde o poměrně málo rozsáhlý soubor adjektiv, dobře ohraničený po stránce formální i významové, s pestrým rejstříkem málo rozlišených formantů, z nichž ovšem jen některé jsou dosud prostředky živými a produktivními; většiny těchto adjektiv se užívá málo, v českém frekvenčním slovníku, uvádějícím 10 000 slov s největší frekvencí, je jich zachyceno — podle autorky — jen 8. To vše, spolu s pomalým tempem vývoje (jen ojediněle se tvoří slova nová), menší ustáleností a automatičností slovotvorného procesu, jakož i s poměrně menším stupněm lexikalizace útvarů, svědčí o tom, že daná skupina adjektiv patří spíše k periférii slovotvorného systému než k jeho jádru. Tím spíše lze však při jejím studiu vyzkoušet některé metodologické zásady rozboru, ověřit si správnost teoretických požadavků i konkrétních postupů. Proto větší významová váha práce Neščimenkové spočívá právě na metodologické stránce, v realizaci všestranného a podrobného strukturního rozboru než ve výběru tématu, na němž tento rozbor uplatňuje. Z toho důvodu se i naše recenze obrací spíše k této stránce metodologické.

U každé z obou sledovaných slovotvorných kategorií provádí autorka čtverý rozbor: slovotvorný, sémantický, funkční a rozbor produktivnosti; tyto druhy rozboru nejsou ovšem od sebe ostře odděleny, nýbrž navzájem se prolínají. Rozbor se provádí zároveň na dvou synchronních jazykových vrstvách, a to na jazyku obrozenském a současném.

V slovotvorném rozboru si autorka klade za úkol odhalit operace, jimiž se daná skupina přídavných jmen odvozuje, zkoumat složky jejich slovotvorné struktury a na základě toho odhalit a určit slovotvorné typy. Základem rozboru jsou soudobé strukturně sémantické vztahy mezi slovy, při čemž se pracuje s možností různého [41]členění struktury slova na základě jeho asociačních vztahů. Autorka sleduje slovotvorné postupy primární, odvozování předponami, příponami a předponově příponový způsob (k útvarům s předponami zahrnuje i některá slova složená, jejichž první část se značně formalizovala a přiblížila se k předponám, např. divokrásný, všemocný, sebelepší), dále postupy sekundární, které dělí na přisouvání (doslova „navlékání“, např. malinkatý), k němuž počítá i zdvojování, a dále vkládání vsuvných morfémů (např. malilinký); zejména tento poslední postup, který je v slovanských jazycích ojedinělý, charakterizuje velmi podrobně z hlediska proměnlivého postavení vsuvného morfému v stavbě slova. V této kapitole věnuje dále pozornost typickým shlukům synonym, které jsou příznačné pro adjektiva velmi frekventovaná (např. přídavné jméno malý má kolem 50 synonymních odvozenin) a uspořádává ohniska těchto shluků podle významové charakteristiky základu i vzhledem k charakteristice expresívní.

Jádrem kapitoly zůstává ovšem — vedle charakteristiky formantů — kvalitativní i kvantitativní charakteristika základů a rozbor jejich spojovatelnosti s danými formanty. Co se týče jednotlivých slovotvorných typů, charakterizuje autorka především významovou a slohovou stránku typu, jeho obecnou produktivnost, alternace základu, varianty formantů a jejich kombinovatelnost s různými základy, možnosti různého členění struktury slova a sleduje vývoj typu na základě údajů v obou obdobích.

Při rozboru sémantickém se autorka, pro niž čeština není jazykem mateřským, nemohla přirozeně spokojit vlastním jazykovým povědomím, a proto prohlubuje svůj výzkum řadou objektivních metod: tak vedle slovníkových údajů užívá i komentářů excerptorů na výpiscích z archívu Ústavu pro jazyk český, velmi dovedně pracuje s doplňkovou informací kontextovou a výsledky svého pozorování si ověřuje dotazníkovým průzkumem.

Zjišťuje především obecnou sémantickou specifičnost daných adjektiv, přičemž se u adjektiv intenzifikačních podrobně zabývá nejen kvantitativní stránkou jejich významu, ale i stránkou kvalitativní, „jakostním hodnocením“, které tkví v expresívní charakteristice vyjadřované vlastnosti. Expresívní charakter daných adjektiv (jehož součástí je i citové hodnocení, většinou meliorativní, méně často pejorativní) má řadu formálních příznaků, např. rozsáhlý inventář přípon a předpon, který umožňuje obnovovat a obměňovat prostředky expresívního vyjádření, využití sekundárních slovotvorných postupů, odlišné slohové zabarvení výrazů, jejich menší frekvence a dále řadu rysů vyplývajících z kontextu, např. tzv. strukturně sémantickou shodu[3] (k níž řadí autorka i opakování výrazu), sémantický kontrast aj. Velmi po[42]drobně se věnuje sémantické charakteristice slovotvorných základů, zjišťuje jejich typy a vymezuje sémantická pole, která umožňují tvoření daných adjektiv, a z druhé strany také sémantickou specializaci formantů tíhnoucích k určitým základům. Vedle toho zkoumá i základní typy významu odvozených útvarů, sleduje zastírání jejich struktury a na základě toho studuje přesně definovanou výraznost („reliéfnost“) slovotvorného významu.

Ve funkčním rozboru podává autorka plastický obraz vývoje užívání útvarů obou kategorií v různých funkčních stylech spisovného jazyka, v různých literárních žánrech i celých slohových směrech; studuje také situační podmíněnost jejich užívání vzhledem k různým typům kontextového okolí. Najdeme tu dále řadu zajímavých výsledků týkajících se závislosti mezi expresívností výrazů a jejich frekvencí v jazyce, jakož i mezi hromadností jejich užívání a charakterem převládající slohové normy atp. Tak se např. zjišťuje, že u intenzifikačních adjektiv převládá funkce hodnotící nad funkcí pojmenovací, zejména u útvarů průzračných, avšak hodnotící funkce se může oslabit při substantivizaci daných adjektiv, v druhotných odvozeninách a při terminologickém užití. Bohatá vlastní excerpce z celého průběhu zkoumaného období umožnila autorce velmi přesně a mnohdy objevně zhodnotit vývoj jazykových prostředků z hlediska jejich fungování.

Nejvýrazněji se však projevuje píle, s níž autorka shromáždila výchozí materiál,[4] v rozboru slovotvorné produktivnosti. Nejde však v těchto kapitolách jen o předvedení podkladového materiálu. Sama koncepce slovotvorné produktivnosti je samostatným tvůrčím přínosem rozpracovaným již v předchozích autorčiných pracích a zde dále rozvíjeným. Produktivnost chápe autorka jako dílčí složku širší slovotvorné aktivity, do níž zahrnuje i vzájemnou konkurenci typů a prostředků a kterou zkoumá s přihlédnutím k obecně jazykovým zákonitostem, zvláště k vývoji jazykové normy. Plným právem věnuje v této práci největší pozornost konkurenci slovotvorných prostředků, jejich vzájemnému soupeření, které zkoumá jako stav dynamické rovnováhy. Při jejím rozboru využívá vedle pracovních metod již dříve zmíněných i zaměnitelnosti slova v daném kontextu a v hojné míře i statistických údajů, získaných z vlastní kartotéky, do níž byly zahrnuty kromě vlastních výpisků i všechny doklady převzaté ze slovníků obrozeneckých (Jungmannova, Tomsova, Thámova, Palkovičova aj.), z 2. poloviny 19. stol. (slovníku Kottova a Šumavského) i současných (zejm. z akademického Příručního slovníku a Slovníku spisovného jazyka českého). Bohatým zdrojem dokladů je jí pak zvláště slovníková sbírka výpisků uložená v Ústavě pro jazyk český ČSAV.

Rozbor aktivity slovotvorných prostředků dává celkovému synchronnímu dy[43]namickému obrazu systému nový, velmi výrazný rozměr a dovoluje vidět v novém světle i některé charakteristické podrobnosti; tak např. dokresluje známou obrozeneckou tendenci rozhojňovat slovní zásobu přejímáním slov z jiných slovanských jazyků konkrétním důkazem, že šlo převážně o aktivování typů, které v češtině už v zárodku existovaly.

Důležitou součástí celé práce je závěrečná kapitola, v níž jsou jednak shrnuty výsledky rozboru materiálu, hlavně však nastíněny některé obecné i dílčí vývojové tendence, které pronikají v této oblasti slovotvorného systému (a konec konců mají platnost obecnější). Z obecných tendencí je to tendence „zjakostňovací“, projevující se ve vývoji adjektivního významu u některých typů a útvarů původně slovesných — adjektivizace l-ových příčestí (namodralý) a útvarů na -av- (modravý); patří sem konec konců i skutečnost, že se mění v kvalitativní adjektiva řada adjektiv vztahových, číslovek a zájmen. Aglutinační tendence vidí autorka v těch sekundárních slovotvorných postupech, jako je přisouvání a zdvojování, při nichž spojování morfémů není doprovázeno hláskovými obměnami. Tuto tendenci je možno vidět i v menší produktivitě těch formantů, jejichž připojování je spjato s hláskovými obměnami základů (např. -ink-, -ičk-) a naopak ve zvyšování produktivnosti sufixu -oušk-, který takovou obměnu nevyžaduje, jakož i v zjednodušování souborů synonymních přípon a předpon. Inkorporační tendence pak zjišťuje u expresívních útvarů utvořených pomocí vkladných morfémů (malilinký).

Mezi dílčí tendence zahrnuje autorka odolnost vůči inovacím, dále doplňování slovotvorných prostředků z jiných stylových vrstev, a zejména pak významovou specifikaci slovotvorných prostředků, kterou podrobně sleduje jak u slovotvorné kategorie a slovotvorného typu, tak i co se týče způsobu tvoření.

Poslední stránky jsou pak věnovány informačnímu srovnání s údaji v příbuzných slovanských jazycích. Ukazuje se, že dané onomaziologické kategorie mají zastoupení ve všech slovanských jazycích (jen v jižních slovanských jazycích adjektiva intenzifikační chybějí), realizují se stejnými způsoby tvoření (až na prefixálně sufixální způsob, který je příznačný jen pro češtinu a slovenštinu), a jsou tu i jisté podobnosti v repertoáru afixů, liší se však v počtu typů a prostředků, v jejich produktivnosti a v oblastech využití.

Vcelku autorka velmi zdařile využila těch podnětů, které jí současná slovotvorná teorie poskytla, k důkladné monografické analýze dílčí oblasti slovotvorného systému a po několika stránkách tuto teorii i metodiku slovotvorného rozboru tvůrčím způsobem obohatila a prohloubila; přitom se nedopustila závažnějších chyb v interpretaci a hodnocení. To je třeba ocenit tím spíše, že tuto velmi podrobnou a přesnou analýzu českého jazykového materiálu podnikla autorka, pro niž čeština není jazykem mateřským. To je zároveň svědectvím, že zvolené objektivní metody slovotvorného rozboru jsou přesné a že tu tedy lze pracovat i s vyloučením faktoru subjektivního — jazykového povědomí nositele jazyka. Je nutné ovšem dodat, že takovéto metody vyžadují rozsáhlou předběžnou práci jak při shromažďování výchozího materiálu, tak i při jeho konfrontaci, seskupování, třídění apod. Jen tak může z dílčích hodnocení a soudů a na základě promyšleného metodického [44]přístupu vzniknout výsledný plastický obraz, adekvátně postihující jak v celkových obrysech, tak i v jednotlivostech skutečný systém jazyka a jeho dynamiku. Práce Galiny Neščimenkové v mnohém připomíná jemnou a dovednou paličkovanou krajku, vypracovanou nejen s velkou pílí a vytrvalostí, ale také s tvořivým umem a vědeckou erudicí. Není divu, že při tomto způsobu „mozaikové“ práce nacházíme na mnoha místech knihy nejen opakující se příklady, ale i opakování poznatků, zjištění a soudů, často na úkor výraznějšího profilu celé práce. Také styl autorčina vyjadřování nelze nazvat lakonickým.

Práce Galiny Neščimenkové o tvoření přídavných jmen v češtině je příznačná v dvojím směru: dokumentuje jednak, že se bohemistika úspěšně rozvíjí i mimo domácí vědecká střediska, jednak že práce metodologicky podnětné a nové se čím dál více stavějí na českém jazykovém materiálu. To je zároveň dobrou známkou i pro naši jazykovědu a jazykovědce, z jejichž prací autorka vyšla a k nimž se také otevřeně hlásí. Recenzovaná práce může být dobrým vzorem pro další monografie v oblasti tvoření slov.


[1] Srov. Z. Hrušková, Sovětská práce o přechylování jmen v češtině, NŘ 45, 1962, s. 107 až 109; H. Křížková, Sborník „Issledovanija po češskomu jazyku“, NŘ 47, 1964, s. 39n.

[2] Istorija imennogo slovoobrazovanija v češskom literaturnom jazyke konca XVIII—XX vv., Moskva 1968, 284 s.

[3] Strukturně sémantickou shodou nazývá autorka takové jevy, kdy v rámci téhož kontextu se vyskytují slova s některými shodnými nebo podobnými prvky sémantickými i strukturními, např. prapodivná, pranepochopitelná věc (shoda adjektivních přívlastků), pramalinká jiskřička naděje nám zbyla (shoda adjektiva se substantivem). K tomu je třeba podotkout, že sémantická shoda (kongruence) se chápe zpravidla šíře, a to tak, že si slova zaměřená na touž mimojazykovou realitu v kontextu sémanticky neodporují, srov. např. Ernst Leisi, Der Wortinhalt, Heidelberg 1967, str. 68n.; podle této koncepce se sémantické shodě vymykají buď jen zřejmé chyby, anebo užití metaforická.

[4] Pro dokreslení této píle stojí snad za zmínku, že např. Jungmannův Česko-německý slovník, toto reprezentativní dílo obrozeneckého období, uvádí 180 adjektiv s předponou pře-, autorka jich však shromáždila z obrozenecké literatury o 200 více; podobně Jungmann zachycuje 8 adjektiv s předponou pra-, kdežto autorka jich z období sledovaného Jungmannem našla o 39 více atp. Značný podíl na takové bohatosti podkladového materiálu má ovšem také archívní sbírka dokladů v Ústavu pro jazyk český, z níž autorka těžila, jak se o tom zmiňuji dále.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 1, s. 39-44

Předchozí František Daneš: Jubilejní máchovský sborník

Následující Věra Formánková: Opět o stylistických rozborech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1