Časopis Naše řeč
en cz

Leningradský slavista o Josefu Jungmannovi

Marie Krčmová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jungmannovské výročí, jehož jsme nedávno vzpomněli, vzbudilo pozornost nejen v naší vlasti, ale i za hranicemi. V moskevském nakladatelství Nauka se v edici Iz istorii mirovoj kuľtury objevila práce sovětského slavisty A. S. Myľnikova Josef Jungmann a jeho doba (Jozef Jungman i jego vremja),[1] v níž se sovětskému čtenáři dostalo zajímavého obrazu procesu našeho národního obrození i osobnosti Josefa Jungmanna a jeho úlohy v něm. Práce sama není přitom pouhou snůškou známých faktů, autor (zabývající se tímto obdobím našich dějin soustavně) tu přináší nové pohledy a interpretace a také některá nová fakta. Především proto si počin sovětského nakladatelství zaslouží i naši pozornost.

Úvodní část Z Hudlic do Prahy (Ot Gudlic do Pragi) je nástinem doby, jež formovala Jungmannovu osobnost, zároveň tu však sledujeme i jeho životní osudy: Syn poddaného sedláka (nar. 16. července 1773) vstupuje do škol, na universitě v Praze se zajímá o české národní hnutí, nastupuje r. 1799 profesorské místo v Litoměřicích, začíná tu přednášet také český jazyk, vychovává žáky, kteří se stávají i jeho osobními přáteli, pracuje na překla[195]dech ze světových literatur a připravuje se na stěžejní díla svého života. Přechod do Prahy v r. 1815 jej přivádí do centra národního života, s nímž měl dosud především písemné kontakty; přichází do Prahy, kde sílí český živel a s ním i důvěra v český jazyk a budoucnost českého národa. Jako učitel a tvůrce vědeckých děl, vynikající překladatel, organizátor národního života, nezištný přítel a rádce mladších zaujímá tu Jungmann prvořadé místo. Svou činnost korunuje vytvořením původních děl, jejichž význam v procesu našeho obrození byl nesmírný: Slovesnosti (1820I, 1845, 1846), Historie literatury české (1825I, 1849) a Slovníku česko-německého (1835—1839). Své osobní názory ukládá v posledních letech života do posmrtně vydaných Zápisků. Životní dráha J. Jungmanna končí 14. listopadu r. 1847.

Tato první, životopisná kapitola knihy není však pouhým sledem epizod. Je cenné, že Myľnikov důsledně spojuje životopisná fakta s osudy celé české společnosti té doby. Podařilo se mu postihnout i myšlenkové proudy konce 18. století, takže před čtenářem vyvstane skutečně plastický obraz celého obrození od jeho počátků.

Další kapitola Jungmann uvažuje (Jungman razmyšljajet) se obrací k vnitřnímu světu Josefa Jungmanna. Pramenem poznání jeho filosofických, sociálních a politických názorů jsou Myľnikovovi kromě náznaků v odborných pracích, údajů ze soukromé korespondence a ze Zápisků i poznatky získané z přípisků v knihách Jungmannovy vlastní knihovny. Cenným materiálem je tu i sám výběr knih v ní.[2] Již ten naznačuje šíři Jungmannových zájmů. Myľnikov na základě všeho dostupného materiálu pokládá Jungmanna za osobnost se živým zájmem o aktuální problémy a domnívá se, že jeho často připomínaný akademismus byl spíše pózou, jíž se snažil omezit tlak absolutistické mašinérie rakouského státu na svou tvorbu. Myšlenkový obzor Jungmannův byl ovšem poplatný době, v níž žil. Byl deista a podle jeho názoru byla prvotní idea v neustálém dialektickém vývoji. Ztělesněním této ideje je v Jungmannově pojetí jazyk, který není jen prostředkem vyjádření myšlenek, ale i podstatou života národa. Vývoj jazyka je mu pak měřítkem i pro vývoj ostatních složek národního života. Hodnocení jazyka jako základního prvku národa se promítá i do Jungmannových názorů politických a sociálních. Jungmann nebyl sociální reformátor ani politik, tyto otázky [196]byly v jeho myšlení zcela překryty horoucím vlastenectvím. Budoucnost národa neviděl však v jeho státní samostatnosti, ale ve spojení s jinými národy slovanskými. Státní formou, jež by mohla toto spojení zabezpečit, by podle něho mohl být stát typu osvícenské absolutní monarchie. V tomto příklonu k dávno překonané státní formě — a také v jiných Jungmannových názorech, zvláště názorech náboženských — nachází Myľnikov stopy názorů předcházející osvícenské generace našich buditelů. Není to náhodné: Myľnikov v práci usiluje o postižení celého obrozenského procesu, konfrontuje názory jednotlivých generací, zosobněných především Dobrovským a Jungmannem, a všímá si toho, co je spojuje. Dochází k závěru, že generační spor, jenž propukl plnou silou ve 20. letech v souvislosti s Dobrovského recenzí Jungmannovy Historie literatury české, nebyl spor osvícenského racionalisty Dobrovského a romantika Jungmanna, ale spíše počátek možné plodné diskuse, jež byla vnějšími zásahy znemožněna. Podle Myľnikova byl Dobrovský v té době již nakloněn snahám mladší generace a získával důvěru v možnosti češtiny, Jungmann naopak se mu jeví jako eklektik, v jehož názorech a činech se osvícenský racionalismus mísí s idejemi pokrokového romantismu. Tak se zároveň Myľnikovovi daří ukázat naše obrození jako myšlenkový proud bez vnitřních zvratů.

Třetí část knihy pod názvem Baťuška („báťuška“ oslovovali Jungmanna v důvěrné korespondenci přátelé) se zabývá vztahem Jungmanna i jiných buditelů k Rusku. Tento vztah měl pro proces našeho obrození rozhodující význam. Jen málokterý z buditelů měl možnost Rusko navštívit, přesto však mezi filology obou zemí panovaly čilé písemné styky. Jungmann sám vyhledával osobní kontakty s Rusy projíždějícími Čechami, zajímal se o ruské knihy a se značnými obtížemi si je opatřoval. Podobně postupovali i jeho přátelé, a tak v té době kolovaly mezi českými vlastenci mnohé ruské knihy, odborné i zábavné, a periodika. Nebyly jen čteny, ale i využívány jako podněty k další práci. Jungmann sám z ruštiny překládal jen málo, ruský převod Miltonova Ztraceného ráje však např. využíval, jak bylo dokázáno, při svém překladu tohoto díla do češtiny: působil na volbu lexikálních prostředků i na stavbu vět.[3] V souvislosti s Jungmannovou Historií literatury české se dosti často mluví o vlivu ruské práce N. I. Greče Opyt kratkoj istorii russkoj literatury. Myľnikov přesvědčivě ukazuje, že každá z prací měla jiný cíl, jiné metody a jinou strukturu. I když Jungmann Grečovu práci znal, nebyl na ní příliš závislý; využil jen některých jejích podnětů (např. při společensko-politickém uvedení jednotlivých vývojových etap české lite[197]ratury), ale pracoval samostatně. Poznal ji ostatně až v době, kdy bylo jeho vlastní dílo v podstatě hotovo.[4]

Zatímco přátelské vztahy k Rusům a obdiv k ruskému národu byly společným prvkem jednání obrozenských činitelů, ve vztahu k oficiálním kruhům Ruska se lišily. Rozdíl vykrystalizoval v době krvavě potlačeného polského povstání v r. 1830. Jungmann, pro něhož byla carská vláda především symbolem mohutného ruského národa, byl otřesen, přesto však k odmítání carismu nedospěl. To se podařilo v plné míře až dalším generacím.

Kapitola Baťuška, závěrečná kapitola celé knihy, vysvětluje čtenáři podstatu českého obrozenského rusofilství, ukazuje jeho klady i zápory a naznačuje i jeho generační problémy. Autor připomíná přímé vlivy ruské kultury na naše dění, akcentuje však samostatnou tvůrčí práci Jungmanna a jeho vrstevníků.

Kniha je kromě bohatého poznámkového aparátu a seznamu základní literatury předmětu doplněna seznamem ruských knih, jež byly součástí Jungmannovy osobní knihovny.

Celkově je Myľnikovova kniha zdařilým příspěvkem k literatuře o našem obrození. Seznamuje sovětského čtenáře s tímto procesem, jeho podněty a myšlenkovými proudy, a svým novým pohledem na dění a samostatným výkladem některých uzlových momentů pomáhá rozšířit i naše dosavadní znalosti.


[1] Alexandr Sergejevič Myľnikov, Jozef Jungman i jego vremja, Moskva 1973, 160 s.

[2] Ke studiu Jungmannovy vlastní knihovny měl Myľnikov dostatek příležitosti, neboť knihovna byla v r. 1856 prodána jako celek do Ruska, kde je dnes součástí Státní veřejné knihovny Saltykova-Ščedrina v Leningradě. Jednotlivé knihy byly sice krátce po zakoupení rozděleny podle tematiky do různých souborů, byl však pořízen katalog, jenž se uchoval dodnes. Knihovna o 2251 titulech (3934 svazků) obsahovala velmi reprezentativní soubor knih v češtině, ale i v jiných slovanských jazycích, a také knihy v němčině, latině, řečtině, angličtině, francouzštině, italštině. Vedle krásné literatury tu byly knihy z různých vědních oborů a periodika. Knihovně samé je věnován článek A. S. Myľnikova Biblioteka Jozefa Jungmana ve sb. Literatura slavjanskych narodov, Moskva 1957, s. 97—114.

[3] O této otázce psala G. A. Liličová, Ob odnom istočnike russkich zaimstvovanij v češskoj poetičeskoj leksike, sb. Issledovanija po estetike slova i stilistike chudožestvennoj literatury, Leningrad 1964, s. 142—143.

[4] Jungmann sám v předmluvě ke své práci uvádí, že měl k dispozici polský převod Grečovy práce z r. 1824.

Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 4, s. 194-197

Předchozí Blažena Rulíková: Práce sovětských bohemistů z posledních let

Následující Josef Vintr: Česká příjmení ve Vídni

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1