Chodíte do nějakého kursu?

Zdeněk Hlavsa

[Drobnosti]

(pdf)

-

Probírají-li se v mluvnicích věty tázací, začíná výklad zpravidla konstatováním, že v zásadě je možno odlišit dva typy otázek, otázky zjišťovací a doplňovací. Jako charakteristický znak prvních z nich se uvádívá to, že na ně odpovídáme buď ano, nebo ne; zjišťovací otázkou je tedy např. věta: Půjdete hrát tenis?, Máte německý slovník? apod. Použijeme-li elementárních termínů logických, můžeme říci, že tyto otázky jsou vlastně dotazem po pravdivosti odpovídající věty oznamovací, Vy půjdete hrát tenis, Vy máte německý slovník. Protože však není předem známo, zda bude pravdivé toto tvrzení, nebo jeho opak, na obsahové stránce otázky se nic podstatného nezmění, stylizuje-li se jako negativní. Věty Půjdete hrát tenis? a Nepůjdete hrát tenis? chápe tedy tázaný jako dotaz na touž věc; záporná formulace zpravidla prozrazuje jenom to, že tazatel na základě nějakých zkušeností očekává, že pravdivé je tvrzení kladné, zatímco kladná formulace otázky je z tohoto hlediska zcela neutrální.

Naproti tomu otázky doplňovací nejsou dotazem po pravdivosti, nýbrž — jak už napovídá sám název — mluvčí jimi požaduje od posluchače, aby jenom doplnil nějaký údaj, informaci k tvrzení, o jehož správnosti je sám přesvědčen. Ptá-li se tedy Kdy půjdete hrát tenis?, vychází z toho, že oslovený půjde tenis hrát, a chce jen zjistit dobu této činnosti. Takový předpoklad otázky doplňovací bychom mohli vyjádřit oznamovací větou, obsahující „neznámou X“ na místě informace, kterou tazatel nezná: Vy půjdete hrát tenis v době X. V otázce samé se pak na místě toho objevují tázací slova jako kdy, kam, co (půjdete hrát), který (Na které hřiště půjdete hrát?) atd., jež vyjadřují přímý podnět, výzvu k tomu, aby X bylo nahrazeno přesnou informací. Má-li otázka doplňovací podobu zápornou, z hlediska obsahového se od svého kladného protějšku musí zřejmě lišit, srov. Kdy půjdete hrát tenis? Kdy nepůjdete hrát tenis? V mluveném projevu se otázky zjišťovací a doplňovací liší navíc intonací: první jsou zakončeny výrazným tónovým pohybem hlasu směrem nahoru, druhé — protože platnost otázky je už naznačena přítomností tázacího slova — mají intonaci v podstatě stejnou jako věty oznamovací, melodie směřuje dolů. (Je nesprávné, jestliže někteří učitelé vyžadují na malých dětech, aby „stoupaly hlasem“ při čtení všude tam, kde je otazník; to je příliš pohodlné zjednodušení, z kterého se může stát těžko odstranitelný zlozvyk.)

Zde chceme upozornit na to, že přes výrazné rozdíly mezi těmito dvěma typy otázek existují takové, které plní obě funkce zároveň. Jsou to věty, které mají připomenuté vlastnosti otázek zjišťovacích, ale navíc obsahují neurčitá zájmena nebo zájmenná příslovce, jako např. někdy, někam, něco, nějaký. Všimněme si, že na otázku Půjdete někdy hrát tenis? můžeme odpovědět nejen Ano, pů[227]jdu (nebo Ne, nepůjdu), nýbrž též Půjdu v úterý apod. Takovéto navrstvení tázacích úloh je zřejmě možné proto, že neurčitá zájmena jsou právě jazykovým vyjádřením oné „neznámé X“, kterou jsme předpokládali ve východisku pro otázky doplňovací. Sama tato zájmena sice neobsahují přímý podnět k tomu, aby byla nahrazena přesnějším vyjádřením, ale ten je zas dán tím, že jsou umístěna do věty s typicky otázkovou intonací. Za zvláštní pozornost pak stojí, že neurčitá zájmena adjektivní, nějaký, některý, za takových okolností nahrazení přesnějším výrazem přímo vyžadují. Odpoví-li se na otázku „Chodíte do nějakého kursu?“ Ano, chodím (do nějakého kursu), cítíme tuto odpověď jako nedostačující, neúplnou a očekáváme místo celého spojení podst. jména s takovým zájmenem přesnější, specifikující označení, např. Ano, chodím do šití, na zpěv a podobně. Proto je třeba při užívání termínů otázka zjišťovací, otázka doplňovací zřetelněji vymezit, které vlastnosti pro jejich klasifikaci považujeme za rozhodující. Jistě to nebude jen způsob odpovědi.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 4, s. 226-227

Předchozí František Daneš: Miloš Dokulil šedesátiletý

Následující Alexandr Stich, Miloslav Sedláček: Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe?