Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o vývojových postupech v české slovní zásobě

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V posledních desetiletích se naše jazykověda intenzívně zaměřila na studium české slovní zásoby, a to jak dnešního stavu, tak i jejího vývoje. Práce na velkých slovnících (Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého) tento zájem podporovala, ale zatím nevyústila ve větší soustavné lexikologické dílo (promítla se jen do dílčích prací monografických). O slovníkový materiál se opírá i velké kolektivní dílo Tvoření slov v češtině, vynikající promyšlenou teoretickou koncepcí (zatím z něho vyšly dva svazky: Teorie odvozování slov od M. Dokulila r. 1962, Odvozování podstatných jmen zpracované kolektivem za redakce Fr. Daneše, M. Dokulila a J. Kuchaře r. 1967).[1] Také k vytvoření díla o slovní zásobě staré češtiny byl podnětem naléhavý lexikografický úkol, a to dokončit zachycení a zpracování staročeské slovní zásoby započaté Gebauerovým [253]Staročeským slovníkem a později nově zpracovat a doplnit i tu její část, kterou obsahuje slovník Gebauerův. K tomu bylo třeba jednak podstatně rozmnožit a doplnit materiál, z něhož vycházel Gebauer (asi o 1½ miliónu excerpčních lístků), jednak vypracovat na základě tohoto materiálu teoretický pohled na vývoj celé slovní zásoby.

Soustředěná práce přináší v poslední době své ovoce. Aby bylo možno zatím užívat těžko přístupného Gebauerova Staročeského slovníku, byly znovu přetištěny oba jeho díly,[2] a počínajíc písmenem N začalo vycházet v sešitech — za hlavní redakce B. Havránka — kolektivní dílo Staročeský slovník (zatím vyšly dva sešity a samostatný svazek Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek).[3] Úlohy teoreticky osvětlit vývoj slovní zásoby v češtině se podjal — a řekněme hned, že úspěšně — v práci Vývojové postupy české slovní zásoby Igor Němec, nyní vedoucí oddělení pro dějiny jazyka v Ústavu pro jazyk český ČSAV.[4] Snižuje se tak, řečeno slovy Němcovými, „výrazný náskok studia soudobé češtiny před studiem jejího vývoje“ (předmluva s. 5).

Vlastní jádro práce podrobně sleduje, osvětluje a dokumentuje hlavní činitele, kteří ovlivňují vývoj slovní zásoby, tj. činitele jazykové, činitele psychické a činitele mimojazykové (kulturně historické), a je proto rozděleno do tří kapitol. Předchází je na čtyřiceti stranách důležitý úvod, v němž autor podává svou obecnou teorii slova a jeho významu.[5] Je správně přesvědčen, že „mechanismus lexikálních změn fungující ve vyvíjejícím se jazykovém systému nelze objasnit bez vymezení zásadních lexikologických pojmů“ (s. 5). A je k tomu i oprávněn, neboť ovládá staročeský slovníkový materiál jako u nás málokdo a má schopnost logicky utřídit, skloubit i seřadit bohaté výklady v přesnou stavbu knihy.

V slově vidí Němec jednotku významovou, danou jistým významem nebo souborem významů navzájem souvisejících, a zároveň jednotku formální, danou jistým tvarem. Tato jednotka se pak začleňuje do vztahů s jinými jednotkami jazyka (s. 10). Za jedno slovo je podle Němce třeba pokládat hláskové varianty slova, např. krstíti/křtíti. Na základě svého vymezení pak posuzuje a hodnotí slova mnohoznačná a homonyma, synonyma, cizí slova zdomácnělá v českém jazyce, uvažuje o zpracování označované skutečnosti ve vědomí uživatelů (činitel psychický), zkoumá vztah slova k jiným jednotkám jazykového systému, vztah slova k synonymům a antonymům, spoji[254]telnost slova s jinými jazykovými jednotkami atd. Výklady jsou dobře dokumentovány a jsou přesvědčivé. Němec je si ovšem vědom velké složitosti problému a někde i jisté možnosti subjektivního pohledu na konkrétní jevy: např. slovníkové novotvary omezené na individuum nebo na dorozumívání v úzkém kolektivu nepokládá za jednotku slovní zásoby, dokud se podstatněji nerozšíří oblast jejich užívání (s. 15n.). Otázka ovšem je, co to znamená „podstatněji“.

V první kapitole vlastního jádra práce sleduje autor vývojové postupy působené činiteli jazykovými (s. 41n.). Jako obecnou zákonitost vidí Němec upevňování systémovosti v slovní zásobě a odstraňování vnitrosystémových rozporů. Tak např. zaniklo slovo láryně (‚nevěstka‘) zřejmě proto, že se jevilo jako přechýlené příponou -yně, ale nemělo proti sobě mužský protějšek *lár. Specifické zákonitosti vidí pak ve vybudování systémových protikladů gramatických, hláskoslovných i kmenoslovných. V této kapitole využívá autor především svých bohatých znalostí z vývoje slovanského slovesa, ale neomezuje se jen na ně, i když slovesu věnuje mnoho pozornosti. Všímá si i jiných slovních druhů, tak např. působením vnitrosystémového rozporu mezi shodnou formou a rozdílem v rodu vykládá ústup slov obourodých (např. hospoda ‚pán‘ i ‚paní‘, panna ‚panna‘ i ‚panic‘) a další vývoj přechylování, obdobně vykládá ústup přivlastňovacích přídavných jmen typu páň ‚pánův‘, Chrudim ‚Chrudimův‘, která zůstala omezena jen na místní jména; rozkladem staré kategorie ingresívnosti/durativnosti vysvětluje zánik sloves typu vzbydliti ‚začít bydlit‘, ponésti ‚začít nést‘ apod., jinde vysvětluje zánik prostého lokálu typu Prazě (‚v Praze‘), noci (‚v noci‘), dne (‚ve dne‘) atd. Němec se nevyhýbá ani problémům syntaktickým. Rozpor mezi starými souhláskovými a samohláskovými koncovkami v pádových tvarech původně skloňovaných příčestí přítomných vedl podle něho k zániku nepřímých pádů a k přeměně participia v přechodník. S tím souvisí i nahrazování starých přechodníkových vazeb vazbami infinitivními. Podrobněji hovoří Němec i o tvoření nových slovních kmenů odstraňováním předpon nebo přípon (tzv. deprefixací a desufixací), např. k původnímu váček z něm. watsac, chápanému jako zdrobnělina, bylo přitvořeno vypuštěním zdrobňující přípony vak.

Tato kapitola je nejrozsáhlejší z celého díla a přináší nejvíc nového. Nelze ji ovšem v krátké zprávě probrat podrobně. Jsou tu leckteré nové výklady etymologické nebo úvahy o etymologiích, anebo aspoň prosté zařazení do souvislosti, jež mění dosavadní výklad. Tak se např. příslovce loni zařazuje mezi původní lokály, podrobněji se vykládá spojení ve snách, o polednách, v hlavách, vysvětluje se původ slova holičky ve rčení zůstat (nechat) na holičkách (autor se přiklání k významu ‚holá zadní část těla‘ a nikoli k významu ‚nezralé třešně‘[6], najdeme tu úvahu o vzniku slovesa [255]máchati ze starého mákati, výklad vzniku podoby koniklec za starší poniklec (po zániku sloves poniknúti, ničeti zůstalo slovo izolováno) atp.

V druhé kapitole (s. 109n.) probírá Němec vývojové postupy působené činiteli psychickými. I tito činitelé mají jistý význam ve vytváření slovníkového systému, třebaže hlavním činitelem jsou tu formální prvky signalizující společné prvky významové. Postavení jednotky v tomto systému závisí také na jejích vztazích k slovům téhož nebo opačného významu i na dalších jiných významových vztazích. Psychický činitel patří vůbec k nejdůležitějším významotvorným činitelům. Proto je tu velká pozornost věnována i slovům expresívním. I zde je mnoho nových výkladů změn a etymologií, např. výklad staročeské předložky poslé, exkurs o expresívním pojmenování vrah (s 124n.), pozastavení nad slovy s hláskovými skupinami -ajs-, -ajz- (Hurvajs, rambajs apod.) v souvislosti s obsáhlými výklady o expresivitě slov, etymologie slova proluka (spojuje se se slovem louč, nikoliv se slovy luk, luka jako dosud) atd. Všechny výklady nejsou ovšem stejně nesporné. Např. výklad hláskové podoby těchce (‚těžce‘) podle lehce by byl pravděpodobný, kdyby se tato změna nevyskytovala i jinde, k pěknému výkladu o významu adjektiva levý bych připojil k polskému příkladu z lewego loża naše levoboček aj.

Třetí kapitola probírá vývojové postupy působené činiteli mimojazykovými, především kulturně historickými. Jsou tři: buď se mění věc sama, nebo se mění naše znalosti věcí, nebo konečně se mění naše hodnocení věcí. Přitom může působit i cizí vliv nebo cizí model nebo se přejímají slova cizí, nejčastěji z němčiny, dříve také z latiny, v poslední době z ruštiny a angličtiny. Němec tu uvádí řady slov přejatých z cizích jazyků, sleduje pojmenování nových věcí starými jmény a podrobněji probírá vývojové postupy podmíněné zánikem starých jevů. V celé této kapitole je mnoho zajímavých kulturně historických zjištění, zčásti dosud neznámých nebo alespoň nepublikovaných. Např. v souvislosti s výkladem slova rakev sleduje autor vývoj pohřbívání[7], podává výklad o slovese pršet a o spojení hodina vypršela, o slově vrub, osvětluje význam slova pikel (kouti pikle), fikaný, mazaný aj., nově vykládá pojmenování granátového jablka atd. Je to velmi zajímavý přehled jevů dokumentujících souvislost slovní zásoby s vývojem věcí a společnosti a shrnující fakta předtím porůznu zjišťovaná a publikovaná. Je pravda, že by se někdy mohly podat i výklady jiné nebo stylizovat opatrněji, ale to na hodnotě celku nic nemění. Němec např. bez pochybnosti odvozuje slovo brúk, brouk z latiny, ač je to jen domněnka Machkova (“snad ze střlat. brucus“), slovo náčelník bylo přejato už pro sokolskou terminologii a více využito i vlivem ruštiny po roce 1945, sloveso listovat, o něž byla v dvacátých letech našeho století velká roze[256]pře, mohlo vzniknout sice za bezprostředního vlivu němčiny, ale bývá uváděno jako příklad na tzv. evropeismus (viz franc. feuilleter od feuille ‚list‘), slovo vánoce se zde nadále vysvětluje jako přejetí cizího slova s překladem jeho dílčí složky (Weihnachten), avšak výklad Marešův[8] o přejetí slova jako celku se mi jeví jako pravděpodobnější. To jsou však jen drobné a nepodstatné věci.

Němcova kniha shrnuje v bohatě dokumentovaném a logicky vybudovaném výkladu všechny činitele působící na vývoj slovní zásoby, a jak praví text na záložce knihy, usnadní opravdu „správnou nebo aspoň pravděpodobnou etymologii a bude cennou oporou pro zpracovávatele historických slovníků, kteří si musí významový vývoj jednotlivých slov ujasnit“.


[1] Srov. zprávy Al. Jedličky v Naší řeči 45, 1962, s. 298n., a v tomto čísle na s. 239n.

[2] Viz zprávu Al. Fiedlerové v tomto ročníku Naší řeči, s. 168n.

[3] Viz J. Pečírková, Staročeský slovník začíná vycházet, Naše řeč 52, 1969, s. 245n.

[4] Igor Němec, Vývojové postupy české slovní zásoby, Studie a práce lingvistické 7, nakl. Academia, Praha 1968, 192 s.

[5] Srov. též jeho shrnující stať Principy Staročeského slovníku v samostatném svazku Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha 1968, s. 16—49.

[6] Srov. odchylné stanovisko Fr. Havlové v NŘ 40, 1957, s. 116n. a 308.

[7] Viz též I. Němec, Pohřbívání v rakvích u starých Čechů, Listy filologické 87, 1964, s. 67—75.

[8] F. V. Mareš, České a slovenské vánoce/vianoce, Slavia 28, 1959, s. 516—518.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 4, s. 252-256

Předchozí Alois Jedlička: Dvě významná díla české a slovenské jazykovědy (Tvoření slov v češtině 2 a Morfológia slovenského jazyka)

Následující Ludmila Uhlířová: O pětijazyčném terminologickém slovníku z kvantitativní lingvistiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1