K přechylování příjmení Krejčí

Jaroslav Kuchař

[Články]

(pdf)

-

Novější jazykové příručky[1] uznávají za jedině správnou ženskou podobu k mužskému příjmení Krejčí jméno Krejčová, ačkoli v úzu se hojně vyskytuje i druhá podoba, Krejčí. Najdeme ji několikrát např. v telefonním seznamu pražském z r. 1969 (Krejčí Jarmila), jmenuje se tak známá výtvarnice (Ljuba Krejčí) a časté dotazy v jazykové poradně svědčí o tom, že tu rodinný úzus zdaleka není jednoznačně ustálen.[2] Teoreticky se kodifikace Krejčová zdůvodňuje zejména tím, že a) příjmení Krejčí je svým původem obecné podstatné jméno, a proto jeho ženská podoba přijímá příponu -ová, obvyklou i u jiných podstatných jmen (mistr — mistrová, správce — správcová), b) obecné jméno krejčí má vždy jen ženskou podobu krejčová a ta nám musí být vzorem i při tvoření příjmení.[3]

Důslednější zřetel k systémovým zákonitostem současného spisovného jazyka však odhalí, že tyto teoretické důvody mají povážlivé slabiny, a značně otřese jednoznačnou kodifikací tohoto ženského příjmení.

a) V současném dorozumívacím styku existuje několik skupin obecných podstatných jmen zakončených na -í rodu mužského a ženského označujících osoby. Nejstarší z těchto jmen (např. sudí) patřilo dříve k tzv. substantivní deklinaci kmenů na -i-, po rozpadu tohoto typu skloňování a po vzniku nových jmen s tímto zakončením se různé skupiny těchto jmen ve větší či menší míře zařadily do skloňování [158]přídavných jmen měkkých (vzor „jarní“). Ze starého typu zůstaly jen ojedinělé zbytky (např. 2. p. množ. č. paní). Dnes jsou živé a frekventované v podstatě dvě skupiny jmen osob na -í, jednak jména typu lesní, vrchní, účetní, pokladní, vedoucí aj., která jsou skutečnými zpodstatnělými jmény přídavnými, jednak jména typu dozorčí, rozhodčí, výpravčí, průvodčí, výběrčí aj., která se dík formálnímu splynutí s živými přídavnými jmény k synonymním jménům na -ce (dozorce, rozhodce ap.) jako zpodstatnělá přídavná jména často pociťují.[4]

Jazykové povědomí o jejich nových slovotvorných souvislostech jde tu ruku v ruce s jejich charakteristikou tvaroslovnou a obráží se tedy v jejich skloňování jako jmen přídavných. A dále se toto formální splývání se jmény přídavnými (zpodstatnělými) projevuje i v tvoření podob pro jména rodu ženského (označující ženy): podobně jako přídavná jména typu jarní mají i podstatná jména na -í v 1. pádě jedn. č. shodný tvar pro rod mužský a ženský (průvodčí). Formální splývání jmen typu průvodčí se jmény přídavnými se projevilo i v ostatních pádových tvarech pro jména rodu ženského (jde zejm. o tvar 2. pádu množného čísla s koncovkou -ch); to má za následek, že dnes je slovo paní (2. pád množ. č. paní), někdejší vzor tohoto typu, v 2. pádě množném již zcela osamoceno, izolováno. (Liší se ovšem od ostatních jmen výrazně také tím, že k sobě nemá stejně znějící mužskou podobu.)[5]

K těmto dvěma skupinám frekventovaných jmen s živými slovotvornými vztahy se pak přiřazují ojedinělá dosud frekventovaná podstatná jména, u nichž slovotvorné vztahy ke jménům přídavným nepociťujeme: je to např. slovo kočí, příručí a také krejčí. I tu byla tvaroslovná přitažlivost přídavných jmen silnější než povědomí o slovotvorné stavbě slova (vlastně povědomí o zastřenosti této stavby) a rozhodla o jejich dnešním skloňování a celé jejich tvaroslovné charakteristice, kterou se včlenila mezi zpodstatnělá jména přídavná.

Jestliže tedy dnešní jazykové příručky uvádějí k mužské podobě obecného jména krejčí jen ženskou podobu krejčová (a připusťme, že jde o podobu vskutku častější než krejčí),[6] je to petrifikovaný útvar, [159]který se vymyká z obecných zákonitostí a vývojových tendencí. Pro srovnání stačí uvést slovo příručí, které rovněž slovotvorně nepociťujeme jako zpodstatnělé jméno přídavné (neexistuje k němu synonymum na -ce, „příručce“), a přesto se k němu ženská podoba na -ová vůbec nevyskytuje.

Složitější je situace u jména kočí, k němuž je sice doložena starší přechýlená podoba kočová (uvádí ji Slovník spisovného jazyka českého I, 1960), ale jen ve významu „manželka kočího“; domnívám se, že pro označení ženské profese bychom, kdyby to bylo nutné, užili spíše podoby kočí (podobně jako průvodčí, výběrčí apod.).

Je tedy slovo krejčí svým slovotvorným původem sice jméno podstatné, ale slovotvorný typ, podle něhož je tvořeno, je neproduktivní (samo slovo je svou stavbou již neprůzračné), a proto se svou tvaroslovnou charakteristikou zařadilo mezi četná a frekventovaná zpodstatnělá jména přídavná; ženská přechýlená podoba krejčová pak tradičně setrvává jako útvar izolovaný.

b) Zastavme se nyní u poměru mezi jmény obecnými a týmiž jmény fungujícími jako jména vlastní. Zdánlivě se tato změna funkce pojmenování nedotýká tvaroslovné charakteristiky daného slova, ale přesto existují velké oblasti, v nichž tvaroslovná charakteristika vlastního jména nezávisí zcela jednoznačně na charakteristice téhož jména v užití obecném. Ukázal jsem jinde[7], jak se mění tvaroslovná charakteristika vlastního jména v souvislosti s různým chápáním jeho životnosti (např. věnovat se pionýrovi, ale věnovat se Pionýru, chytit sokola, ale porazit Sokol Říčany) a jak toto chápání závisí na tom, zda motivace jména vlastního jménem obecným je systémová, pravidelná, popř. je částečně porušena, anebo je jen zcela nahodilá.

U ženských příjmení našeho typu (a nejen u nich, i u příjmení mužských), je však souvislost se jmény obecnými zcela porušena, dnešní motivace příjmení např. Veselá je jazykově zcela nahodilá a nijak se neopírá o věcnou souvislost s významem obecného jména veselý. Ženská příjmení jsou jazykově jednostranně závislá na příjmeních mužských, nikoli na týchž jménech obecných. Vlastní jména žen jsou proto od obecných jmen žen z velké většiny slovotvorně diferencována, pro přechylování příjmení máme jiné slovotvorně prostředky než pro přechylování jmen obecných. Od téhož slovního zá[160]kladu máme jednou přechýlené jméno kovářka, zahradnice nebo plavkyně, označující ženu podle činnosti, jednou přechýlené příjmení Kovářová, Zahradníková nebo Plavcová, odvozené od příjmení jejího manžela nebo otce. Jen zdánlivě se této zákonitosti vymykají příjmení typu Hajná (srov. obecné jméno hajná), která patří k velké skupině jmen jako Veselá, Červená, popř. Dolejší, Hořejší, k nimž neexistuje souvztažný člen dvojice — obecné jméno podstatné.

Také v našem případě musíme tedy při tvoření příjmení pro ženu vycházet z vlastního jména Krejčí, a nikoli si „brát za vzor“ obecné jméno krejčová. Lze naopak říci, že potřeba diferenciace od jmen obecných, která se u ženských příjmení tak výrazně projevuje, tu spíše vyžaduje užívat ženské podoby Krejčí, zvláště když navázání motivace s obecným jménem krejčová může u příjmení (Krejčová) vyvolávat a skutečně také vyvolává asociace, které jsou pro nositelku jména vždy jistým způsobem nevhodné a nežádoucí (srov. třeba expresívní a familiární pojmenování Kovářka pro ženu s příjmením Kovářová).

Mluví pro tuto podobu i ženská příjmení Dolejší, Hořejší, která rovněž nepřechylujeme (podoby Dolejšová, Hořejšová patří k mužským příjmením Dolejš, Hořejš), a konec konců není z podoby Krejčová ani dost patrno, zda se vztahuje k mužskému příjmení Krejčí nebo Krejča (popř. i Krejč nebo ke slovenskému Krejčo), což má sice omezenou, ale přece jen jistou důležitost. Bylo by tedy — ve smyslu tohoto výkladu — žádoucí, připustit v kodifikaci podobu ženského příjmení Krejčí (vedle podoby Krejčová), která neodporuje systémovým zákonitostem češtiny a v praxi se také často vyskytuje. Uživatelkám této nepřechýlené ženské podoby Krejčí by však bylo dobré připomenout i nevýhody této podoby, zvláště uvádí-li se v písemném styku bez ženského jména křestního (nebo podobného ukazatele ženského rodu); mohou tu vzniknout rozpaky a často i nedorozumění, zda je nositelem jména muž, či žena.

Obdobně by bylo možno řešit, jak se domnívám, i podobu ženského příjmení k mužskému jménu Kočí.[8] Tu selhávají uvedená teoretická kritéria také z toho důvodu, že jméno kočí je svým původem jméno přídavné.[9]

---

[1] Např. Česká mluvnice Havránkova-Jedličkova ve vyd. z r. 1960, s. 104: „Od mužských jmen Kočí, Krejčí znějí ženská příjmení Kočová, Krejčová.“ Ale už ve vydání téže mluvnice z r. 1970, s. 119, po úvodní kodifikační větě „K mužským jménům Kočí, Krejčí přísluší ženská příjmení Kočová, Krejčová“ se po několika řádcích věnovaných typu Široký, Dolejší na konci odstavce uvádí: „Typ Dolejší, Ho řejší působí na typ Kočí, Krejčí, takže se pak i u těchto jmen objevuje v žen. rodě nezměněná podoba Krejčí, Kočí.“ — Tato stať pro NŘ byla v původní verzi napsána před deseti lety (r. 1961); jak patrno z uvedené citace z r. 1970, od té doby se mluvnická kodifikace ženské podoby Krejčí, Kočí poněkud změnila.

[2] K. Sochor v Prvním výběru z jazykových koutků (1949, s. 201) upozorňuje sice na to, „že se někde manželka nebo dcera podpisují Krejčová, někde Krejčí“, ale za správnou považuje podle tehdejší kodifikace jen podobu Krejčová.

[3] Tamtéž, s. 201.

[4] O tom podrobněji M. Dokulil, Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, Naše řeč 39, 1956, s. 142.

[5] O tvaroslovných přesunech v této skupině podrobněji viz v mé stati v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu, Třetí výběr, Praha 1959, s. 222n.

[6] Ovšem v dnešním úzu nemá ani tato podoba výhradní monopol a vedle ní se rovněž vyskytuje pro pojmenování profese podoba krejčí (dámská krejčí).

[7] Ve stati o životnosti a neživotnosti v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu, Třetí výběr, Praha 1959, s. 166n.

[8] Novější příručky uvádějí jen podobu Kočová (zřejmě pod vlivem jmen známých pražských hereček), ale naopak Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny I, 1951, s. 255, uvádí zase jen podobu Kočí (slečna Marie Kočí).

[9] V. Machek, Etymologicky slovník jazyka českého, Praha 1968, s. 265.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 3, s. 157-160

Předchozí Miloslava Knappová: Politickoekonomický, nebo politicko-ekonomický? (K pravopisu složených přídavných jmen)

Následující Zdeňka Sochová: K filmovému dabingu