Dostal jsem přidáno a podobné pasívní konstrukce (Studie syntakticko-sémantická)
František Daneš
[Articles]
-
0. Ve svém článku se budu zabývat konstrukcemi, které lze ilustrovat těmito příklady:[1]
(1) Karel dostal (od otce) vyhubováno
(2) (a) Karel dostal (od závodu) přidáno
(b) Karel dostal (od závodu) přidány dva tisíce
(3) Karel dostal (od národního výboru) přidělenu garsoniéru
(4) Karel dostal (od otce) přikázáno, aby se vrátil včas
(5) Karel dostal (od otce) přikázáno vrátit se včas
[270]Pokud vím, zmínil se o nich u nás poprvé K. Hausenblas ve své důležité stati Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině (NŘ 46, 1963, 13—28), avšak podrobněji se jimi nezabýval (podal však na s. 22 výstižnou charakteristiku slovesa dostat; ještě se k ní vrátíme).
1. Všem našim příkladům je společné to, že obsahují spojení určitého tvaru „pomocného“ slovesa dostat (dok.) // dostávat (nedok.) s trpným příčestím dokonavého slovesa „významového“; přitom je všem těmto slovesům společné to, že mají vazbu s dativem (3. pádem). Tato slovesa (v určitých tvarech rodu činného, resp. v infinitivu) mají buď jediný předmět, a to osobní v dativu (tzv. dativu přímém) — příkl. (1), nebo mají vedle předmětu v dativu (tzv. dativu nepřímém[1a]) ještě předmět neosobní, a to buď takový, že vyjádřen být může, ale nemusí [příkl. (2)], anebo musí [příkl. (3)—(5)]; bývá buď v akuzativu [4. pádu — příkl. (3)], nebo je vyjádřen vedlejší větou [se spojkou aby nebo že — příkl. (4)] nebo infinitivem [příkl. (5)]. Přitom je přičestí trpné buď ve tvaru rodu středního [u typů (1), (2a), (4), (5)], nebo se shoduje se jménem v akuzativu [(2), (3)], vždy však je v jazyce spisovném v podobě jmenné (v nespisovném a hovorovém vyjadřování jsou u typů se shodou tvary složené, v ostatních však jmenné tvary na -o, svědčící o kategoriální platnosti této konstrukce). Kromě toho ve všech příkladech může (ale nemusí) být vyjádřeno příslovečné určení původce (od otce).
Abychom mohli správně zjistit systémovou platnost našich konstrukcí, musíme analyzovat jejich vztah k aktivní a k „normální“ pasívní konstrukci těchto sloves. (Toto srovnání je ovšem možné jen tam, kde dané sloveso má vazbu s dvěma pády, D + A; u sloves s vazbou jen s D možné není.) Vyjděme třeba od slovesa přidělit:
(6) (a) Národní výbor přidělil Karlovi byt
(b) Karlovi byl přidělen národním výborem byt
(c) Karel dostal přidělen od národního výboru byt
[271]Všimněme si nejprve formálně gramatické struktury těchto vět. Zcela povšechně lze říci, že věta (a) představuje aktivní konstrukci přechodného slovesa s druhým předmětem v dativu, (b) konstrukci pasívní, v níž je podmětem akuzativní předmět přechodného slovesa (patiens), věta (c) pak pasívní konstrukci, v níž je podmětem dativní předmět (příjemce, recipient).
Po této stránce je zajímavé sloveso vyhubovat, které má vazbu sice jen s jedním předmětem, avšak s dativem, nebo s akuzativem. I když existuje teoretická možnost pasívní konstrukce typu (b) Karel byl vyhubován, vyplývající z akuzativní rekce, v úzu existuje asi jen typ (c) Karel dostal vyhubováno, opírající se o dativní vazbu, dnes častější. K tomu je ovšem třeba ještě poznamenat dvě věci: předně se ukazuje knižnost opisného pasíva [v úzu neexistuje patrně ani tzv. neosobní (tj. bezpodmětá) konstrukce Karlovi bylo vyhubováno, těžko přijatelná ve spojení s hovorovým slovesem vyhubovat], a za druhé převaha rekce dativní (neboť jen o tu můžeme opřít pasívní konstrukci s dostat), pochopitelná vzhledem k tomu, že mnohá slovesa této významové skupiny (‚dávání výtky nebo důtky‘), jako např. vynadat, vylát, domluvit, vyčinit, vycinkat, a slovesa příbuzné skupiny ‚dávání (uštědřování) tělesných ran‘, jako nabít, nasekat, nařezat, namlátit, napohlavkovat, nafackovat mají vazbu dativní; ta proniká (podle svědectví SSJČ) i u sloves vypeskovat, vyplísnit, u nichž převažuje vazba akuzativní. (V termínech sémantických bychom mohli říci, že u sloves vyhubovat, vypeskovat, vyplísnit jde o přesun od intence zásahové (gramatický předmět slovesa má význam „patienta“, dějem zasaženého objektu) k intenci jiné, při níž má gramatický předmět významovou platnost recipienta (příjemce, či šíře: adresáta), jak o tom bude řeč dále. Naproti tomu slovesa skupiny zřezat, zbít, zmlátit, …, odvozená nikoli předponou na-, nýbrž z-, si zachovávají rekci akuzativní, a tedy intenci zásahovou, shodně se svými slovesy základovými.)
2. Věnujeme se nyní podrobnějšímu syntaktickému rozboru našich konstrukcí; vyjdeme při tom od aktivní věty patřící k typu (1): (a) Otec Karlovi vyhuboval. Srovnáme-li ji s podobou (b) Karel dostal (od otce) vyhubováno, zjišťujeme, že předmětové substantivum v dativu (Karlovi) se stává v (b) podmětem v nominativu (Karel), kdežto původní [v (a)] podmětové substantivum v nominativu (otec) se stává příslovečným určením vyjádřeným předložkovou vazbou (od otce) a není součástí vlastního větného vzorce (je jen členem příležitostně rozvíjejícím, nikoli nutným). Přitom přísudkové sloveso, mající v aktivní konstrukci (a) vazbu jen s jedním pádem, s dativem (a které je nutně dokonavého vidu, což platí o všech slovesech s rozbíranou pasívní konstrukcí), objevuje se v (b) v podobě trpného příčestí ve jmenném tvaru středního rodu na -o a vlastní gramatický základ pří[272]sudku tvoří aktivní tvar slovesa dostat. Schematicky a přehledně lze vztah obou konstrukcí zachytit těmito gramatickými vzorci:
S1nom — VFact — S2dat → S2nom — VF(dostat + part. pass.) [— od S1gen]
Výklad značek: S = substantivum (podst. jméno), VF = verbum finitum (sloveso ve tvaru určitém); v hranaté závorce se uvádějí ty větné členy, které nejsou nutnou složkou větné konstrukce.
Přejdeme nyní k typu (2). Liší se od typu (1) tím, že jde o taková slovesa, která mají vazbu s dvěma pády, a to s dativem a akuzativem (rozumí se zároveň, nikoli dubletně), jako např. přidat někomu něco (event. něčeho — genitiv partitivní); přitom však ve větném užití může zůstat akuzativní předmět nevyjádřen (je jen potenciální), kdežto dativní předmět musí být vždy vyjádřen (oba předměty jsou však složkou větného vzorce). Např. u slovesa přidat: Závod Karlovi přidal. Závod Karlovi přidal dva tisíce. Jak se tato skutečnost projeví při transformaci aktivní konstrukce v pasívní konstrukci osobní se slovesem dostat? Ukážeme to na příkladech (2a) Karel dostal (od závodu) přidáno, (2b) Karel dostal (od závodu) přidány dva tisíce. V případě (2a) není rozdíl od typu (1). V případě (2b) akuzativní předmět přechází nezměněn do pasívní konstrukce, trpné příčestí pak ovšem nestojí v neutrovém tvaru na -o, nýbrž se shoduje svým jmenným tvarem s jménem v akuzativním předmětu. Tedy schematicky:
S1nom — VFact — S2dat — (S3acc) → S2nom — VF(dostat + part. pass.) [— S3acc] — [od S1gen]
Případy typu (3) se liší od případů (2b) jen tím, že v pasívní konstrukci je člen S3acc nutný (obligátní). Podobně je tomu i v typech (5), (6) s tím rozdílem, že druhý (nedativní) předmět není vyjádřen substantivem, nýbrž větou vedlejší se spojkou aby, resp. infinitivem; je přitom obligátní.
3. Obrátíme nyní pozornost k významové (sémantické) stavbě našich vět. Vyjděme od věty aktivní: Závod přidělil Karlovi byt. Sloveso přidělit patří nesporně mezi slovesa označující nějakou činnost (svědčí o tom např. možnost formulovat otázku „Co udělal závod?“, obsahující nejobecnější činnostní (akční) sloveso (u)dělat). Z toho vyplývá, že ve větě, v níž je toto sloveso užito v přísudku v rodě činném, bude mít podmětové substantivum význam „původce činnosti“. Významový vztah mezi přísudkovým slovesem a substantivem v podmětu bychom mohli nazvat (podle Paulinyho) intencí slovesného děje, a to „intencí doleva“. V našem případě však vystupuje ještě „intence do[273]prava“, tj. vztah slovesného děje k tomu, co je ve větě obsahující přísudkové sloveso v rodě činném vyjádřeno jménem (jmény) předmětovým(i); u slovesa přidělit je tato intence dvojí, jak to ukazují zájmena někomu a něco. Význam prvního předmětu, dativního, hodí se tu nazvat „příjemcem (recipientem, Rcp)“, popř. adresátem,[2] význam předmětu akuzativního bychom snad mohli prozatím nazvat „přijímaný (recipovaný) objekt“. (Podrobnější rozbor, na který v tomto článku musíme rezignovat, by ukázal, že je tu situace poněkud složitější, zejména u sloves, kde je objekt vyjádřen infinitivem nebo vedlejší větou.)
Nás ovšem zajímá především objekt dativní, neboť jeho potenciální přítomnost je rozhodující okolností pro možnost užít pasívní konstrukce se slovesem dostat: Soustavný rozbor ukazuje, že se tato konstrukce užívá pouze u sloves s dativní vazbou, avšak zdaleka ne u všech, nýbrž jen u těch, kde má tento dativní předmět právě význam „recipienta“ (tedy stručně: jen u sloves „recipientních“, tj. takových, v jejichž „intenčním významovém poli“ je obsažen významový rys „recipient“). K vymezení této kategorie sloves se vrátíme později. V tuto chvíli jde nám o to, že významové složky struktury ve větách našeho typu jsou tyto: původce činnosti (agens, Ag), činnost (actio, Act), příjemce (recipient, Rcp), popř. též přijímaný (recipovaný) objekt (RObj).
4. A nyní se pokusme konfrontovat tuto sémantickou stavbu se stavbou formálně gramatickou a tak komplexně charakterizovat naše konstrukce. Použijeme napřed znázornění schematického, které pak budeme interpretovat. Jde o znázornění pomocí tzv. komplexního větného vzorce, tj. formule, kterou lze napsat třeba ve tvaru zlomku, kde je v čitateli větný vzorec gramatický a v jmenovateli sémantický:
(a) Závod přidělil Karlovi byt
(b) Karel dostal přidělen (od závodu) byt
Pro úplnost dodejme ještě příslušnou pasívní konstrukci, v níž je podmětem cíl děje:
c) Karlovi byl přidělen (závodem) byt
[274]Porovnání všech tří možností nám dá odpověď na otázku, v čem je mezi nimi rozdíl, a to nejen formálně gramatický (o něm už byla řeč), ale i významový, a tedy čím je dána různá významová hodnota těchto různých konstrukcí.
Abychom tyto rozdíly mohli přesněji a objektivněji popsat, zavedeme napřed několik pojmů. Budeme předpokládat, že stavba (struktura) každé věty vykazuje jisté hierarchické uspořádání složek této stavby; rozumíme tím zhruba tu skutečnost, že některé složky vystupují (jsou vysunuty) více do popředí, jiné zůstávají v pozadí (jsou odsunuty). Formální výrazové prostředky této hierarchizace jsou několikeré. Především záleží na tom, zda daný člen věty patří k složkám centrálním, nebo periferním (centrální složky větné jsou ty, které patří do gramatického vzorce dané věty, periferní ty, které přistupují k tomuto vzorci až při jeho rozvíjení). Zadruhé pak jsou rozdíly i mezi složkami centrálními: jednak některé jsou obligátní, kdežto jiné jen potenciální, jednak se navzájem liší svým postavením v závislostní gramatické struktuře věty (jde o rozdíl mezi členem řídícím a závislým a o rozdíly v stupni závislosti). A konečně jsou tu i rozdíly dané různou významovou platností rozličných pádových tvarů (což ovšem souvisí zase se závislostní strukturou).
Porovnávání příkladů (a) — (c) ukazuje, že jde o rozdíly, které se týkají hierarchického postavení sémantických složek Ag a Rcp ve stavbě věty. Ve větě (a) je Ag zcela v popředí (jde o gramatický podmět, tedy o složku nepochybně centrální, obligátní, nezávislou, v nominativu), kdežto Rcp je v pozadí (je to sice složka rovněž centrální, neboť patří k větnému vzorci, avšak je někdy jen potenciální, může zůstat nevyjádřen,[3] je závislý a vyjádřen dativem, pádem „okrajovým“). Naproti tomu v (b) a rovněž v (c) je Ag odsunut do pozadí (je vyjádřen členem periferním, příslovečným předložkovým pádem, resp. instrumentálem, tedy pádem — podle Jakobsona — opět okrajovým). Avšak mezi (b) a (c) je rozdíl v hierarchickém postavení Rcp: zatímco v (c) zůstává vlastně v pozadí, podobně jako v (a), a v popředí je RObj (v platnosti gramatického podmětu, v nominativu), je v (b) Rcp v popředí (podmětový nominativ); v tom je patrně také třeba vidět výrazovou potřebnost tohoto typu.
Pro názornost předvedu tento výklad ve formě tabulky (bez nároku na exaktnost), kde různý stupeň v hierarchii větné stavby je označen číslicemi od 1 (zcela v pozadí) do 4 (zcela v popředí):
| Ag | Rcp | RObj | |
| (a) | 4 | 2 | 3 |
| (b) | 1 | 4 | 3 |
| (c) | 1 | 2 | 4 |
Celkově lze tedy říci, že vyjadřovacím smyslem konstrukcí (b), (c) je zatlačení původce do pozadí, u konstrukce (b) je pak tento smysl spojen ještě se záměrem postavit do popředí příjemce.
Podobnou analýzu by bylo možno provést i pro další typy, ale od toho zde upouštím (jednak pro nedostatek místa, jednak proto, že by nepřinesla nové zjištění podstatné pro základní charakteristiku našich konstrukcí).
5. Nyní se dostáváme k tomu, abychom podrobněji vymezili slovesa, která se mohou objevovat v pasívní konstrukci se slovesem dostat // dostávat. Předběžně jsme je vymezili jako slovesa činnostní, a to recipientní. Po stránce gramatické (vazebné) je všem společné, že mají předmět v dativu, a to předmět osobní (ovšem s jistými výhradami: může jít i o substantiva, která nejsou jmény osob, jsou neživotná, avšak označují různé kolektivy, instituce apod.: závod, národní výbor, stát, …; parta, družstvo, osazenstvo, …; podstatné je, že se lze ptát na tato substantiva zájmenem kdo). Má-li sloveso vedle předmětu dativního ještě další předmět, jde (jak už řečeno v úvodu) buď o věcný předmět v akuzativu (výjimečně může jít i o substantivum životné, ale i na ně bychom se ptali zájmenem co), nebo v infinitivu, nebo o vedlejší větu (s aby, popř. že). Přitom mohou být oba objekty zcela obligátní (např. svěřit někomu něco; nařídit někomu, aby) nebo je jeden z nich jen potenciální [např. nabídnout (někomu) něco; přidat někomu (něco)].[4]
Tyto vazebné vlastnosti nejsou však pro vymezení našich sloves dostačující: existují přemnohá slovesa s obdobnými vazbami, u nichž pasívní konstrukce s dostat je vyloučena (srov. prodat, vyrvat, za[276]tajit, …). Proto je nutné pokusit se stanovit některé významové skupiny těchto sloves. I když mnohé naše mluvnické práce podávají poměrně podrobnou sémantickou klasifikaci sloves s dativní vazbou, ukazuje se, že pro naše účely tato třídění nevyhovují.
Samy principy této klasifikace ve zmíněných pracích nejsou, zdá se, bez problémů. Nemám na mysli ani tak tu skutečnost, že existuje mnoho případů přechodných, okrajových (to naopak pokládám za jev pro přirozené jazyky příznačný[5]), nýbrž to, že volba třídicích sémantických kritérií bývá někdy arbitrérní a kritéria bývají různorodá a kříží se.
Tak např. v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny (§ 733) se třídí předmětový dativ na (1) cílový, (2) vztahový, (3) zájmový, (4) odlukový a (5) obsahový. Cílový se dále člení na dativ: (a) u sloves vyjadřujících děj, kterým se někdo nebo něco dostává k cíli, (b) u sloves znamenajících děj, který sám směřuje k cíli, (c) u sloves vyjadřujících vůli, přání, naději. Na první pohled je tu rozpor přinejmenším v tom, že zatímco kritéria (a), (b) postihují vztah slovesa k objektu, kritérium (c) postihuje vztah subjektu k slovesu. Křížení kritérií je pak nasnadě. Tak např. sloveso dovolit je zařazeno sub (1c), ale nechat sub (3); odporovat je sub (1c), avšak hrozit sub (1b); nařídit je sub (1c), avšak uložit sub (1a). Při nedostatečně jasném vymezení kritérií je třídění sporné i v jiných bodech; tak třeba dát je jednak sub (1), jednak sub (3), poslat sub (1), postoupit sub (3), oznámit sub (2) atp.
Mnohem promyšlenější je třídění v Šmilauerově Novočeské skladbě (§ 64). U dativu přímého (jako jediného předmětu) téměř důsledně vychází z klasifikace sémantického vztahu mezi slovesem a předmětem. Složitější je ovšem situace u dativu nepřímého (kde stojí dativ vedle jiného předmětu). Zde autor vychází spíše z obecných sémantických kategorií lexikálního charakteru, zřetel k intenci slovesného děje vystupuje jen druhotně. Dochází tu pak ovšem ke křížení obojího třídění (např. slovesa jako odporovat, vzepřít se, s dativem přímým, jsou klasifikována jako slovesa vyjadřující „vztah odporu“; jsou to ovšem zároveň i slovesa vyjadřující vůlí (projevy vůle — tak je klasifikuje Trávníček), a tato kategorie se skutečně objevuje, avšak jen u sloves s dativem nepřímým.
O značné arbitrérnosti volby různých klasifikačních kritérií svědčí právě srovnání klasifikace u různých autorů: např. prominout řadí Trávníček k slovesům s dativem „zájmovým“, J. Oravec[6] k slovesům vyjadřujícím vztah přízně, Šmilauer však k slovesům „projevu vůle“ atp. Komplikovanosti takovýchto klasifikací byl si do jisté míry vědom J. Oravec, který vychází — u nepřímého dativu — ze základních tří významových skupin: (1) dať a vziať, (2) oznamovať — tajiť; vybaviť si, predstaviť si, (3) priblížiť a opak, a další skupiny pak chápe v podstatě jako varianty nebo kombinace těchto základních skupin, přičemž předpokládá u různých sloves [277]míšení těchto významů v různém poměru. Ale ani on se nevyhnul značné arbitrérnosti a křížení. Tak např. slovesa (po)nechať, udeliť, darovať jsou zařazena jak sub (1), tak i mezi slovesa „pasívně projevené vůle (?)“; vsugerovať, vštepovať je zařazeno sub (1), kdežto vštepiť, vnukávať, vnuknúť se řadí k slovesům „aktívně projevené vůle“ aj.
Nezmiňuji se o těchto věcech proto, abych snad citované autory kritizoval. Jsem si příliš dobře vědom toho, že jde o věc neobyčejně složitou a teoreticky dosud velmi málo rozpracovanou; naopak se domnívám, že především klasifikaci Šmilauerovu a Oravcovu je třeba pokládat za cenný průkopnický pokus na tomto tak málo probádaném poli.
Zcela nedávno podali novou klasifikaci dativu I. Poldauf a K. Šprunk ve své mluvnici češtiny pro cizince (Čeština jazyk cizí, SPN 1968). Rozlišují tyto hlavní skupiny předmětového dativu: (1) dativ je objektem jediným (a vyjadřuje pak přibližování a unikání; příslušnost, přiměřenost, shodu a vhodnost; příjemnost a nepříjemnost a jejich vznik; vztah porozumění a radosti, či úcty nebo odporu a opovržení), (2) dativ jako osobní objekt zároveň s akuzativem objektu věcného, (3) dativ osoby, která má užitek nebo škodu z toho, co se děje. — Pro naše téma je důležitá skupina (2), kam zřejmě patří mnoho sloves „recipientních“ (ovšem vedle mnohých sloves jiných). Jak Poldauf objevně vysvětlil už ve své starší stati o dativu (Místo dativu ve výstavbě věty, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 335—345), jde tu o děje, „při nichž nějaký předmět postupuje (od jednoho) k druhému a tím se právě děj naplňuje“. Výsledkem naplnění děje pak je to, že někdo něco má v širokém smyslu (resp. nemá, přijde o to). Poldauf poukazuje rovněž na to, že dativ nebo akuzativ může někdy scházet (při tzv. absolutním užití), a není rovněž bez zajímavosti, že se u něho objevuje (i když jen jakoby mimochodem) termín ‚recipient‘ jakožto nutná, i když ne vždy nutně výslovně dativním předmětem vyjádřená složka významu některých sloves (jako dovolit, poručit, přiznat aj.).
Základní problematiku sémantické klasifikace vidím v tom, že význam každého slovesa je jev značně komplexní, dovolující třídění několikeré. Význam každého slovesa lze si představovat jako hierarchicky uspořádaný soubor významových rysů (některé mají charakter lexikální, jiné gramatický, včetně syntaktického, jsou i případy přechodné). Záleží pak na tom, který z významových rysů zvolíme za základ klasifikace. Přitom ovšem je třeba mít na paměti, že ne všechny významové složky daného slovesa jsou v soustavě jazyka důležité: jen ty složky, kterými se dané sloveso odlišuje od sloves jiných (říkáme jim distinktivní rysy), jsou pro stavbu jazyka důležité (relevantní) a hodí se proto též za základ klasifikace. Podle toho, který klasifikační rys zvolíme, řadí se pak dané sloveso do různých tříd, které mohou být v různých vzájemných vztazích: buď jedna druhou do sebe zahrnuje, nebo obě jsou zahrnuty ve společné třídě nadřazené, nebo se zčásti překrývají (kříží), nebo nemají nic společného, atp.
[278]Východiskem sémantického určení sloves, která tvoří pasívní konstrukce našeho typu, může dobře být zmíněné již Hausenblasovo důležité zjištění, že „sloveso dostat má zvláštní povahu: má formu „aktivní“, ač v základním významu vyjadřuje děj, který vychází od nějakého původce (nevyjádřeného mluvn. podmětem věty, F. D.) a směřuje k podmětu, a nemá ovšem pasívum.“ Můžeme tedy položit rovnítko mezi bylo mu dáno a dostal, ovšem s tou výhradou, že pokaždé jde o jinou perspektivu (jiné východisko, stanovisko). (Jde zřejmě o krajní případ dvojic tzv. konverzních sloves, jako jsou koupit — prodat, předcházet — následovat apod.,[7] v jejichž vzájemném vztahu lze shledávat některé rysy analogické vztahu mezi konstrukcí aktivní a pasívní: „Otec dal Karlovi pětikorunu“ → „Karel dostal od otce pětikorunu“.) Toto zjištění vysvětluje nejen to, proč bylo zvoleno k vytvoření pasívní konstrukce právě sloveso dostat, nýbrž z něho vyplývá i to, že tato konstrukce je možná patrně jen u těch sloves, v jejichž významovém obsahu je přítomen významový rys „dávání“. Ukažme si to názorně třeba na slovese přidělit: SSJČ vysvětluje jeho význam takto: „dát … do vlastnictví nebo užívání“; v pasívní konstrukci Karel dostal přidělen byt je významový rys „dání“ zachycen (pasívním) slovesem dostat a trpné příčestí „významového“ slovesa přidělen pak vyjadřuje — vedle nadbytečně opakovaného „dávání“ — především ty významové rysy, které má toto sloveso navíc proti základnímu, prostému dát (resp. dostat). Je to zřejmé i z toho, že Dostal přidělen byt je v podstatě totéž co Dostal byt do užívání (přičemž ovšem tento druhý způsob nelze pokládat po stránce formálně gramatické za konstrukci pasívní).
(1.1) První podskupinu těchto sloves tvoří slovesa typu přidělit. Po stránce sémantické jde o různé modifikace významu slovesa dát: darovat, dodat, doručit, nadělit, nahradit, poskytnout, postoupit, poukázat, přenechat, přidělit, půjčit (pro-, za-), svěřit, udělit, uštědřit, věnovat, vrátit, vyměnit, vyplatit (pro-). Všechna tato slovesa jsou — což je jistě významné — definována v SSJČ pomocí slovesa dát anebo některého z těchto sloves. Lze sem přiřadit i sloveso zaslat („způsobit, aby se někomu dostalo“) a expresívní obecná slovesa vrazit a vysolit (‚dát ránu, popř. peníze‘). Řadí se sem i sloveso nandat, a to především ve významu ‚někomu do něčeho dát, hodně naložit‘ („Dostal [279]nandanou plnou mísu knedlíků“); ve spojeních typu „Nandal mu jich jak se patří“ jde už o jistý frazeologismus. — Významem by se sem řadila i slovesa vydat, oplatit, předat a přepustit, předložit, odevzdat aj., ale nejsem si jist, zda lze u nich vůbec užít pasívní konstrukce s dát.[8] Slovesa vyřídit (někomu žádost), vyměřit (někomu pokutu), přiznat (někomu nárok na důchod) jsou co do svého významu na okraji skupiny; podobně i vstříknout (někomu injekci — s obligátním D)[9] a snad i některá obdobná slovesa.
Po stránce sémantické je zřejmé, že recipient je pevnou součástí intenčního pole slovesa, je to sémanticky nutné doplnění slovesa. O tento fakt se právě opírá neomezená možnost vytvořit konstrukci s dostat, v níž je podmětem (tj. gramaticky základním, obligátním členem větným) právě recipient. Po stránce gramatické však není úplná paralelnost: jde o slovesa s vazbou (D+) A, tj. o slovesa, která v aktivní konstrukci mají vždy nutně vyjádřen akuzativní předmět (recipovaný objekt), kdežto předmět dativní je možno vypustit, nemusí být vždy nutně ve větě přítomen (Ten byt už přidělili [nějaké rodině], nikoli však *Karlovi už přidělili [byt]).
Poznámka: Je jistě zajímavé, že naše pasívní konstrukce není ani u slovesa odevzdat, tak významově blízkém slovesu dát (v SSJČ je jeho pomocí definováno), a odvést, ani u slovesa odeslat, významově velmi blízkém slovesu zaslat. Patrně proto, že předpona od(e)- propůjčuje těmto slovesům významový rys ‚vzdalování‘ a tedy postihuje vztah k činnosti z hlediska původce, nikoli příjemce. Podobně i slovesa rozeslat, poslat.
(1.2) U sloves typu zaplatit (patří k němu ještě: přidat, ubrat, a volněji se přimyká nalít ap.) jde opět o významovou modifikaci slovesa dát, avšak na rozdíl od (1.1) není gramatické vyjádření recipovaného objektu akuzativem nutné (ovšem je vždy možné), zato však recipient musí být vždy (v aktivní konstrukci) vyjádřen. Tedy: „Karlovi přidali (dvě stovky)“, „Karel dostal přidáno // … přidány dvě stovky“. Po stránce formálně gramatické jde tedy o slovesa s vazbou D(+A).
(2) Do druhé skupiny se řadí slovesa, která mají vazbu s pouhým dativem. Po stránce sémantické to znamená, že dávaný (dostávaný, [280]recipovaný) objekt není vyjádřen zvláštním substantivním větným členem [jako tomu bylo u typů (1.1), (1.2)], nýbrž že je implicitně obsažen už ve významu slovesa.
(2.1) První podskupinu tvoří slovesa nabít, namlátit, naplácat, namlít, nařezat, nasekat, natlouct, natřískat; nafackovat, napohlavkovat, napolíčkovat. Velmi názorná jsou poslední tři slovesa, u nichž — díky jejich zřetelné slovotvorné motivaci — je významová stavba ‚dát hodně facek (pohlavků, políčků)‘ zcela zřetelná. Obecně bychom mohli říci, že u celé podskupiny (2.1) jde o význam ‚dát hodně ran‘ (tedy recipovaným objektem jsou „rány“ — srov. např. výklad významu u hesla nabít v SSJČ: „ublížit ranami, dát bití, výprask“). Jde vesměs o slovesa odvozená předponou na- od sloves nedokonavých. Jde tu zřejmě o zvláštní významový odstín předpony na-, který patří k širšímu jejímu významu ‚provedení děje v potřebné, zamýšlené nebo velké míře‘ (SSJČ). Důležité je však dodat, že významová změna při odvozování je provázena i gramatickou změnou vazebnou: bít někoho → nabít někomu; kluk byl bit → kluk dostal nabito (//bití). Znamená to, že tu sloveso mění svou dějovou intenci a přechází zároveň do jiné významové kategorie: intence na patienta činnosti se mění v intenci recipientní: osoba, která dostává bití (rány), je u nedokonavého slovesa s akuzativní rekcí pojímána (prezentována) jako cíl činnosti, jako ten, kdo je činností postihován, kdežto u dokonavého slovesa s předp. na- a s vazbou dativní je tato osoba chápána jako „příjemce bití (ran)“, popř. i jako osoba, v jejíž neprospěch činnost probíhá. — Okrajově sem patří i sloveso nandat, a to ve významu ‚porazit (někoho)‘, ve spojeních jako „Dostali to nandáno“. Jde vlastně o přechod od (1.1), neboť tu existuje obligátní akuzativní předmět (to), avšak tento předmět je jakoby „degenerovaný“, má vždy jen zájmennou podobu to, které má funkci jen víceméně formálně gramatickou (jakýsi morfém).
Poznámka: Nepatří sem však slovesa typu vysolit, vrazit (pár facek); je sice pravda, že jejich „globální“ lexikální význam je „uštědřit rány“, avšak typ jejich významové struktury je totožný se slovesy typu (1.1), jak o tom svědčí i obligátní akuzativní předmět (ovšem s omezeným lexikálním výběrem dosaditelných substantiv: mohou to být jen jména různých druhů ran).
(2.2) Druhou podskupinu tvoří slovesa vesměs odvozená předponou vy- a vyjadřující udělení nějaké výtky: vycinkat, vyčinit, vyhubovat, vylát, (vy)nadat, vyspílat; vypeskovat, vyplísnit (poslední dvě mají [281]však častěji rekci akuzativní než dativní, a tedy též častěji intenci zásahovou než recipientní).
Nepatří sem slovesa vytknout, vyčíst, opět svou „globální“ sémantikou nepochybně náležící mezi slovesa „vytýkání“. Jejich významová struktura je však jiná, jak to ostatně odhaluje i odlišná vazba: obě mají obligátní vazbu s dvěma pády D + A, popř. D + že. Nejde tu tedy o významové schéma ‚dát (udělit) výtku někomu‘, nýbrž ‚vytknout někomu něco‘. Předmět v akuzativu („Vytkli mu nedostatek píle“) tu nevyjadřuje recipovaný objekt (nýbrž obsah výtky). Pasívní konstrukce se slovesem dostat se patrně u nich ani neobjevuje.
Rovněž není jistě bez zajímavosti, že v obecném jazyce se užívá prostého slovesa dostat ve významu ‚být bit, hubován, plísněn‘ („Ten dostal!“), jak uvádí i SSJČ.
(3) Tak jako u skupiny (2) jde o významové schéma ‚dát ránu (výtku)‘, tak zase ve skupině (3) jde o schéma skládající se ze slovesa dát a podst. jmen dějových rozkaz (příkaz), zákaz, dovolení, doporučení ap. SSJČ dobře upozorňuje, že sloveso dát ve spojení s podst. jménem dějovým „opisuje pojmenování příslušného děje slovesem“. Zdá se tedy, že právě ona možnost říci např. dát příkaz místo přikázat je předpokladem pro užití opisné pasívní konstrukce dostal jsem přikázáno (= dostal jsem příkaz).[10] Jde tedy o skupinu sloves, která bychom mohli po vzoru některých současných logiků označit zhruba jako slovesa s „deontickou modalitou“: nadiktovat, nakázat, nařídit, po-; umožnit, doporučit, nabídnout, navrhnout, poradit (?). Patří sem i odborný obrat předepsat k náhradě i prosté předepsat.
Pokud se týká vazby, jde vesměs o slovesa s dvěma předměty, přičemž jeden z nich je, pochopitelně, v D (a může být vypuštěn), druhý pak buď v A, anebo je vyjádřen vedlejší větou s aby nebo infinitivem. Po stránce významové tento nedativní předmět nevyjadřuje ovšem „recipovaný objekt“ (tím je „zákaz“ atd., implikovaný v slovese), nýbrž to, čeho se zákaz týká, co se zakazuje. Přesněji řečeno: recipovaným objektem je „zákaz + zakázané“ (zakázané blíže určuje zákaz). Tím se právě liší slovesa této skupiny (3) od skupiny (1), i když na první pohled bychom řekli, že konstrukce „Karlovi přidělili byt“ a „Karlovi zakázali pobyt“ jsou téhož typu. Podstatný rozdíl je v tom, [282]že zatímco slovesa typu přidělit jsou po významové stránce prostou modifikací slovesa dát, jsou slovesa typu zakázat z našeho hlediska významově komplexní, dvojčlenná: „dát + rozkaz (podst. jméno dějové)“. Je tedy typ (3) sémanticky bohatší a konstrukce s ním výrazově bohatší, neboť zatímco u typu (1) je místo A obsazeno nutně jménem vyjadřujícím recipovaný objekt, je v typu (3) toto místo (díky komplexní sémantice slovesa) volné a dovoluje obsadit je bližším určením recipovaného objektu.
Okrajově sem patří ještě slovesa naznačit a domluvit. První z nich, naznačit (‚dát zastřeně na srozuměnou‘), má vazbu s A nebo s vedlejší větou se sp. aby nebo se sp. že; a právě možnost vedlejší věty se sp. že (stejně jako nemožnost vazby s předmětovým infinitivem) ukazuje, že toto sloveso je na přechodu ke skupině (4), ‚dávání informace‘.[11] Sloveso domluvit někomu, aby… (‚napomenout někoho‘) je zase na přechodu ke skupině (2.2), jak to opět dosvědčují jeho vazebné možnosti: buď vedlejší věta předmětová se sp. aby, nebo [a v tom je právě úplná shoda s (2.2)] bez předmětu.
(4) Poslední skupinu tvoří slovesa „(pře)dávání informace“. Předně jde o slovesa odpovědět, oznámit, sdělit (a snad i vysvětlit); předmět (obligátní) bývá vyjádřen vedlejší větou se sp. že, popř. též (s výjimkou slovesa odpovědět) akuzativem. [SSJČ definuje všechna tři slovesa pomocí slovesa dát (najevo, na vědomí).] Patří sem i dálnopisovat, kabelovat, signalizovat, telefonovat, telegrafovat, u nichž je vazba s A častější než u první skupinky. (Na první pohled se zdá, že pasívní konstrukce s dostat nepřichází při nich příliš v úvahu, avšak následující doklad z K. Čapka ukazuje, že ve vhodném kontextu nepůsobí taková konstrukce nijak strojeně: „Všechny [bankovky] mají sérii 27451. To číslo jsme už dostali signalizováno z Chebu.“)
(5) Nakonec zbývá ještě probrat několik sloves jednotlivých. Především je to sloveso slíbit (u něhož je naše pasívní konstrukce běžná): buď má význam ‚dát slib‘, a pak má blízko ke skupině (4) (srov. i předmětovou vazbu s že), anebo ‚zavázat se dát‘, a pak se řadí k (1.1) (srov. vazbu s A).
[283]Dále je to sloveso poděkovat ‚vzdát díky‘ [s potenciálním předmětem s předl. za (něco)], a snad též pohrozit (D + I nebo D + že…) a požehnat.[12]
6. Jak už jsem naznačil předem, pokládám konstrukce našeho typu za jistý druh složeného (opisného) pasíva. Zbývá uvést argumenty jednak pro to, že jde skutečně o dějové pasívum, jednak že jde o gramatickou kategorii (morfologickou). K. Hausenblas pokládá konstrukce typu dostat zaplaceno za „vznikovou“ variantu k „prostě přivlastňovacímu“ mám zaplaceno (viz jeho čl., s. 26); poznamenává však, že v případech jako dostal jsem přidáno je tento „vznikový“ typ častější, ba že u sloves vynadat, vyhubovat je jen tento možný. Zdá se, že termínem „vzniková“ Hausenblas právě zdůrazňuje nerezultativní, a tedy dějový charakter těchto konstrukcí.
Nejlépe bude, porovnáme-li celkově distribuce konstrukcí s dostat a konstrukcí s mít. Jistá paralelnost obou konstrukcí (tj. možnost existence obou u téhož slovesa) je předem dána vztahem významů obou sloves: „co jsem dostal, to mám“, „co dostanu, to budu mít“. Jenže tu platí jistá omezení: konstrukce s mít jsou možné jen u těch sloves, která mají (v základní, aktivní konstrukci) vedle vazby dativní (vyjadřující recipienta) i vazbu akuzativní (resp. vedlejší větu předmětovou nebo předmětový infinitiv, vyjadřující recipovaný objekt), ať už nutnou, nebo potenciální, nejsou však možné u sloves s vazbou jen dativní [tj. u sloves skupiny ‚uštědřit rány‘ (2.1) a ‚udělit výtku‘ (2.2)].
Je tedy možné říci např. Mám svěřen důležitý úkol, Od prvního mám přidáno (pět set), Mám nařízeno zůstat doma, Mám slíbeno, že…, avšak zcela nemožné by byly věty *Mám vynadáno nebo *Mám nafackováno. (Už Hausenblas upozornil, že se vazby s mít obecně neobjevují u sloves, která nemají vazbu s A. Případy u sloves „přikazování“ s vazbou infinitivní nebo s vedlejší větou s aby pokládal pak [284]za výjimky; není to však nutné, neboť i tu je vazba s A možná: Mám doporučeny lázně, Má zakázánu Prahu apod.)
V této souvislosti je třeba věnovat pozornost rodové platnosti vazeb s mít. Mathesius, a po něm Havránek i Hausenblas, upozorňují na to, že tyto vazby posesívní jsou svou podstatou rodově neutrální, tj. samy o sobě nemají platnost ani aktivní, ani pasívní. Tak např. z věty Karel má už pobyt zajištěn není zřejmé, zda si pobyt zajistil Karel sám (tedy podmět věty), nebo zda jej zajistil někdo jiný. [Z hlediska faktického je ovšem jisté, že musela nastat první, nebo druhá alternativa; ale konstrukce sama se o tom nevyjadřuje, takže jí mluvčí může užít jak v tom, tak v onom případě a také tehdy, kdy neví, kdo je původcem sdělované činnosti. Prostě „způsob, kterým je podmět účasten v ději“ (Mathesius) je tu odsunut do pozadí, nevyjadřuje se, na jeho místo nastoupil vztah přivlastňování (v širokém smyslu)]. Ovšem ze souvislosti jazykové i věcné bývá často — v konkrétním užití dané věty — jasné, kdo je původcem a zda tedy jde o vztah činitelský, či nikoli. Leckdy i věcný význam předmětového substantiva spolu se situací hovoru preferuje jednu z obou možných platností: tak např. výpověď Už mám tu žádost vyřízenu bude posluchač chápat spíše ve smyslu pasívním (nepůjde-li ovšem o rozhovor dvou úředníků), kdežto výpověď Už mám ty spisy všechny vyřízeny (jsoucí nasnadě především mezi úředníky) spíše ve smyslu aktivním („Už jsem je vyřídil“). Naproti tomu všecky konstrukce s dostat (Dostal přidělen byt. Dostal vyhubováno atd.) jsou vždy jednoznačně pasívní.
Pojem „pasívní“ je tu ovšem třeba chápat široce, ve smyslu Havránkově, a to negativně, tak, že podmět nevyjadřuje původce činnosti. Kdybychom vyšli z pojetí V. Mathesia (jak je vyloženo v jeho pozdější stati Vyjadřování pasívní perspektivy v české větě, sb. Čeština a obecný jazykozpyt 1947, s. 294n.), který za pasívní konstrukci pokládá takovou konstrukci gramatického predikátu, která o gramatickém subjektu vyslovuje, že je zasahován děním přicházejícím odjinud, pak bychom mohli za (potenciálně) pasívní pokládat jen ty konstrukce s mít, v nichž podmět vyjadřuje posesora, který může být zároveň patientem činnosti (být jí zasažen, tedy např. Jirka má už tu žádost vyřízenu), nikoli však též ty konstrukce, v nichž podmět zasažen činností být nemůže, avšak nemusí být ani jejím původcem (Mám tu pěkně zatopeno // uklizeno, Pracovnu mám uklizenu; jde o sloveso bezpředmětové nebo s pouhým akuzativem s možností volného dativu).[13]
[285]Zkoumáme-li nyní po této rodové stránce všechny příklady konstrukcí s mít u sloves, která připouštějí pasívní konstrukci s dostat (dostávat), shledáme zajímavou věc: konstrukce s mít se slovesy skupiny (3), tj. se slovesy vyjadřujícími příkazy, zákazy, dovolení, nejsou rodově neutrální, nýbrž jednoznačně (bez ohledu na kontext a tedy i v jakémkoli kontextu) pasívní, jak dosvědčují věty jako Mám nakázáno, abych…, Mám dovoleno kouřit (mohou znamenat vždy jen ‚dostal jsem příkaz, dovolení‘, nikdy však ‚dal jsem příkaz, dovolení‘). Tuto skutečnost se pokusím stručně vysvětlit. Slovesa sémantické skupiny (3) mají ve svém intenčním významovém poli jako nezbytný, vždy přítomný sémantický element „recipienta“, který je v aktivní konstrukci vyjádřen dativním předmětem; to znamená, že ať je jich užito v jakékoli konstrukci, vždy v ní musí být obsažen výraz odpovídající dativnímu předmětu (anebo alespoň musí být v takové konstrukci vyjádřitelný, tj. musí v ní být obsaženo potenciální místo, které může být kdykoli obsazeno tímto výrazem). Ve větě (a) Karel má dovoleno kouřit je tato podmínka splněna jen tehdy, je-li tímto výrazem Karel, tj. chápeme-li tuto větu na pozadí (čili: jako transformát) věty (b) (Lékař) dovolil Karlovi kouřit; v tom případě má ovšem věta (a) význam pasívní (a lze doplnit výraz původce činnosti od lékaře). Aby mohla mít věta (a) (zároveň i) význam aktivní, musila by být možnost chápat ji i jako transformát věty (c) Karel dovolil D kouřit; podmět Karel by se chápal jako původce činnosti a struktura věty (a) by musila obsahovat (potenciální) gramatické místo pro výraz odpovídající dativnímu předmětu (D) věty (c); nějaké věty jako *Karel má dovoleno klukovi kouřit nebo snad *Karel má dovoleno pro kluka kouřit („dovolil klukovi…“) jsou však zhola nemožné, a proto věta (a) může mít jedině platnost pasívní.
Stejně tak je tomu u jiných sloves „recipientních“, pokud připouštějí konstrukci s mít: i věty jako Od prvního mám přidáno, Mám slíbeno, že… aj. jsou jednoznačně pasívní. Zdánlivě našemu výkladu odporuje věta Pobyt mám zaplacen, která je evidentně rodově neutrální (neříká se, kdo pobyt zaplatil), přestože sloveso zaplatit je ze skupiny (1) našich sloves recipientních. Ve skutečnosti tu však musíme rozlišit, alespoň z hlediska vazebného, dva různé významy slovesa zaplatit: (1) zaplatit někomu něco, (2) zaplatit něco. Přitom mezi slovesa recipientní patří jen (1), nikoli (2), neboť zatímco konstrukce typu Tu cestu už jsem dostal zaplacenu předpokládá nutně recipienta (a tedy sloveso s obligátní vazbou dativní), posesívní konstrukce výsledková Ten pobyt už mám zaplacen (rodově neutrální) [286]nutně vylučuje obligátní vazbu dativní. Konstrukce s mít nevylučují ovšem dativ volný, „prospěchový“, o nějž se právě opírají mnohé pasívní interpretace vět s touto konstrukcí, jako např. Jirka má už tu žádost vyřízenou („už ji Jirkovi vyřídili“), Pracovnu už mám uklizenu („už mi ji uklidili“ — srov. též u Hausenblase, s. 21). Je to patrně právě ona „volnost“ (ale zároveň i „možnost“) vazby s D, která podmiňuje rodovou neutrálnost.
Závěrem této poznámky bychom mohli nadhodit otázku, zda ony jednoznačně pasívní kontrukce s mít (mám nakázáno, abych…) mají vůbec posesívní platnost, a zda je tedy nemáme hodnotit spíše jako „osobní stavová pasíva“, suplující patrně neexistující *Je mi nakázáno, abych… (Naproti tomu Dostal jsem nakázáno, abych … je „vznikové“, tedy dějové, nestavové.) Odpovíme-li na tuto otázku záporně, pak bychom však měli opustit Mathesiovu obecnou charakteristiku posesívnosti vůbec.[14]
Je však nutno ještě posoudit, zda snad naše konstrukce nejsou výsledkového typu nepřivlastňovacího, neboť o těchto konstrukcích kategorie výsledného stavu platí, že subjekt byl zasažen děním přicházejícím odjinud neboli i tato kategorie vyjadřuje „pasívní perspektivu“ (srov. termín „stavové pasívum“). Obecně řečeno, konstrukce „býti + trpné příčestí slovesa dokonavého“ mají někdy platnost pasíva ve vlastním smyslu, tj. mají význam dějový, průběhový, někdy zase vyjadřují výsledný stav. Slůvko „někdy“ je tu třeba chápat nejen v tom smyslu, že u některých sloves jde o ten, u jiných sloves o onen význam, nýbrž i tak, že i jeden a týž výraz může být chápán tak i onak, podle souvislosti, ovšem s výjimkou prézentní podoby, která je vždy jen stavová (zřejmě proto, že jde o sloveso dokonavé, které — chápáno dějově, tedy slovesně ve vlastním smyslu — význam prézentní nepřipouští[15]).
V našich mluvnických pracích (zejm. u Trávníčka a Kopečného) se dějový charakter konstrukcí „byl / bude + příčestí trpné dok. slovesa“ testuje zjištěním existence synonymie s aktivní konstrukcí [obžalovaný byl odsouzen = (soud) obžalovaného odsoudil]. Z tohoto hlediska by naše konstrukce dějový charakter měly: dostal / dostane přidáno = přidali / přidají mu a zároveň též bylo / bude mu přidáno [287]a přidalo se / přidá se mu. Obdobně to platí i o nedokonavé formě (dostával…). Domnívám se, že ještě důležitější je to, že dějový charakter (a jen ten) lze dosvědčit možností vyjádřit v rámci konstrukce též původce děje (příslovečným pádovým výrazem). Hausenblas také postřehl, že u konstrukcí výsledkových se často objevují eliptické podoby (Obsazeno! apod.), které svědčí o tom, že u těchto konstrukcí je zatlačen do pozadí jak původce, tak i doba vzniku i jev, jehož se výsledný stav týká ([Kupé] [je] obsazeno [cestujícími]). I tyto skutečnosti svědčí pro nestavový, dějový význam našich konstrukcí s dostat / dostávat: vždyť právě záměr vyjádřit osobu, jíž se děj týká, tj. „recipienta“, gramatickým podmětem věty je vlastním motivem existence těchto konstrukcí. (Ovšem u posesívních konstrukcí výsledkových, pokud je jich užito v pasívním významu, je situace obdobná.) Neméně důležitým argumentem pro dějovost je samo sloveso dostat, které má (na rozdíl od lexikálně „prázdného“ být) nutně dějový ráz; u nedokonavého dostávat pak už vůbec nelze o výsledném stavu uvažovat.
Lze tedy uzavřít, že konstrukce typu Karel dostal od závodu přidáno lze odůvodněně chápat jako dějová pasíva.
Zbývá nyní posoudit, zda mají tyto konstrukce povahu gramatické kategorie (tvaroslovné, zda je máme pokládat za složené tvary slovesa), anebo zda je máme pokládat jen za syntaktická spojení dvou větných členů. Jak už na to upozornil Hausenblas (cit. d., s. 13), je mezi těmito dvěma oblastmi jazykových jevů plynulý přechod. Pro kategoriální povahu našich konstrukcí mluví jistě to, že — jak jsme uvedli již v poznámce na počátku naší stati — objevují se nejen ve všech osobách obou čísel, ale i ve všech časech a v obou videch (dostat / dostávat), v infinitivu a v přechodníku. Právě možnost vyjádřit rozdíly vidové ukazuje, že tu nejde o kategorii výsledného stavu (i když významová slovesa sama, která do těchto konstrukcí vstupují ve tvaru trpného příčestí, jsou vždy jen vidu dokonavého[16]) a zároveň že tím mají tyto pasívní konstrukce recipientní něco navíc proti běžnému, základnímu „patientnímu“ pasívu příslušných sloves, neboť tato konstrukce není schopna (vzhledem k vidově neutrálnímu slovesu být: byl mu přidělen byt) vidové rozdíly vyjadřovat. Ve prospěch kate[288]goriální povahy mluví i to, že trpné příčestí se v našich konstrukcích objevuje ve tvaru jmenném v jazyce spisovném, a v řeči běžně mluvené se tento tvar (na -o) zachovává v případech konstrukcí bez substantivního předmětu (dostal vyhubováno, dostal přidáno pět set, dostal nakázáno, aby…; avšak: dostal přidělený(ej) byt, dostal přidanou stovku, to auto jsme dostali přidělený loni, … ač, tuším, ani v těchto posledních příkladech by tvary na -o nebyly pociťovány jako knižní).
Ovšem okruh sloves, u nichž se tato konstrukce objevuje, je — jak jsme viděli — značně omezen, a to jednak gramaticky (jen dokonavá slovesa s vazbou dativu osoby), jednak sémanticky (přítomnost sémantického rysu ‚dávání‘ ve významu slovesa a sémantická platnost „recipienta“ u dativního předmětu). Tato skutečnost však nepopírá kategoriální charakter, ale svědčí o tom, že jde o kategorii sekundárnější (abychom užili termínu Kopečného), okrajovější, na rozdíl od primárnějších (centrálnějších) kategorií slovesných, jako jsou čas a způsob.[17] Menší stupeň gramatičnosti (kategoriálnosti) plyne jistě i z poměrně bohatšího lexikálního obsahu slovesa dostat / dostávat. Mohli bychom ještě dodat, že jde o výrazový prostředek, jehož potřeba není tak naléhavá jako u některých jiných: bylo by možno většinou vystačit s pasívem „normálním“, jehož jsou konstrukce s dostat / dostávat jen prostředkem alternativním, a to se slohovou charakteristikou neknižní; tento prostředek má však navíc možnost vidového rozlišení a tvoření infinitivu, imperativu a přechodníku, a má také své výhody sémanticko-stylizační: umožňuje konstruovat větu tak, aby příjemce byl centrálním členem věty, z jehož hlediska se o ději vypovídá, což má svůj dosah i pro aktuální členění výpovědi a pro výstavbu promluvy vůbec.
Poznámka: V češtině existují ještě některé jiné opisy pasíva, tj. výrazy vyjadřující pasívní perspektivu, které však nemají ráz kategoriálního prostředku gramatického. Jde hlavně o spojení různých „pomocných“ sloves (velmi obecného významu) s (dokonavými) jmény dějovými: dostal pochvalu, bití; dostalo se mu dobrého vychování, knize se dostává nového vydání; došel uznání; jeho zdravotní stav nedoznal změn; naše země prodělává velké změny. Zejména u některých z těchto sloves je okruh dějových substantiv, jichž lze ve spojení s nimi užít, značně omezený, leckde jde o jevy téměř frazeologizované. (SSJČ se zmiňuje o pasívním charakteru těchto spojení jen u prvního typu.)
[289]Hojné a pestré jsou opisy pasíva v němčině. W. Schmidt[18] je nazývá „opisy (Umschreibungen)“ a rozlišuje dva typy: (a) slovesa bekommen, erhalten, kriegen, bringen, führen, nehmen ve spojení s trpným příčestím, a (b) slovesa kommen, gelangen; finden, erhalten ve spojení s dějovými jmény.
Částečná obdoba s češtinou je zřejmá na první pohled. Nás zajímají ovšem nejvíce opisy se slovesy bekommen, erhalten, kriegen (‚dostat, dostávat‘). I když autor nepodává výklad ani analýzu, je z jeho několika příkladů zřejmé, že v němčině je rozsah sloves vstupujících do této konstrukce širší: najdeme nejen příklad Ich erhalte meine Auslagen pünktlich zurückerstattet („dostávám své výlohy přesně včas propláceny“), který odpovídá češtině (sloveso skupiny [1.1]), nýbrž i příklady jako Er hat es schon hundertmal gesagt bekommen (doslovně: „dostal to už stokrát řečeno“), tj. se slovesy s vazbou sice dativní, ale z jiných významových skupin. Také mluvnice Erbenova[19] se zmiňuje o „variantách“ pasíva[20] a u typu se slovesy skupiny ‚dostávat‘ podává jistou interpretaci sémantickou: pozornost mluvčího je obrácena k tzv. dativnímu objektu, tj. k té veličině, k níž se daná činnost obrací; a právě z hlediska této veličiny („Zuwendgrösse“) se celé dění líčí. (Erben trefně rozlišuje „Zielgrösse (Patiens)“ (cíl) a „Zuwendegrösse“; první z nich je u sloves vyjadřujících děj, kterým je objekt zasahován (srov. Šmilauerova „verba afficiendi“) nebo vytvářen („verba efficiendi“), druhý pak u sloves „směrových“ (Richtungsverben) (autor pak vypočítává jejich různé sémantické skupiny, přičemž — což je zajímavé — podstatná jména slovesná, jimiž tyto skupiny označuje, začínají, až na dvě, předponou zu- („k“, směr k něčemu).
7. Z našich výkladů plynou tedy tyto závěry: Konstrukce se slovesem dostat / dostávat, jejichž hlavní typy a mluvnickou charakteristiku jsme uvedli na počátku našeho článku, můžeme pokládat za zvláštní druh dějových pasívních konstrukcí, které sice nemají plně charakter tvaroslovné kategorie, ale jsou více než jen příležitostným opisem, mají do značné míry ráz paradigmatický. Tvoří se jen od některých dokonavých sloves s vazbou dativní (ať už jde o dativ přímý, nebo nepřímý vedle akuzativu), a to od těch z nich, u nichž tento da[290]tivní předmět vyjadřuje příjemce (recipienta) a v jejichž významu je obsažen rys „dávání“; jde hlavně o slovesa těchto typů: přidělit, zaplatit; nabít, vyhubovat; nařídit; oznámit. Na rozdíl od ostatních pasívních konstrukcí je pro toto pasívum tedy charakteristické to, že gramatickým podmětem je v nich vyjádřena osoba, k níž „se děj přímo nese“ (Poldauf), příjemce činnosti; mohli bychom tedy označit pasívní konstrukce se slovesem dostat / dostávat termínem „pasívum recipientní“.
Pokud jde o stylovou platnost probíraných konstrukcí, je třeba ještě dodat, že jsou sice plně spisovné, avšak na rozdíl od obvyklého opisného pasíva s podmětem nerecipientním nemají ráz knižní, nýbrž spíše hovorový, a jsou běžné i ve vyjadřování nespisovném. [Srov. k tomu na jedné straně poněkud neobvyklé — i když správné — užívání některých čistě knižních jmenných tvarů v těchto konstrukcích (Dostal jsem přidělenu prémii), na druhé pak užívání těchto konstrukcí i se slovesy nespisovnými (Dostal jsem vynadáno).]
[1] Uvádím vždy příklady v 3. os. čís. jedn. min. času oznam. způsobu. Lze je ovšem převést do všech osob, do času budoucího — a při náhradě dokonavého slovesa dostat jeho nedokonavým protějškem dostávat — i do času přítomného, do způsobu podmiňovacího a rozkazovacího, do infinitivu a přechodníku.
[1a] S termínem „dativ (předmět) nepřímý“ setkáváme se už u Gebauera a ve většině mluvnic novějších (Gebauer - Trávníček, Šmilauer, Havránek - Jedlička), též slovenských. Chápe se však různě: buď jako jakýkoli dativní předmět stojící vedle jiného předmětu (především akuzativního), nebo jen jako tzv. dativ „volný“. Kopečný (v Základech české skladby, 1958, s. 209) však upozorňuje, že „nepřímý“ (druhý) dativní předmět má podobnou povahu jako „přímý“, a Poldauf (v čl. cit. zde na s. 277) pak správně poukazuje na to, že zavedením termínu „nepřímý předmět“ pro dativ ve vazbě s akuzativem se nevhodně mísí poznatky o „volném“ dativu s poznatky o příznakové dativní vazbě.
[2] Je zajímavé, že Peškovskij (Russkij sintaksis v naučnom osveščenii) spatřuje obecný význam dativu vůbec v tom, že vyjadřuje adresáta.
[3] Rcp není vyjádřen např. ve větě Závody smějí nyní samy přidělovat byty. Ovšem u různých sloves může být situace různá. Tak u sloves, kde je dativní objekt objektem jediným, je obligátní (např. vyhubovat někomu atp.); tu jde zřejmě o poněkud jiný gramatický vzorec větný.
[4] Zjištění potenciálního výskytu je nesnadné, neboť jej nelze přesně odlišit od elipsy. Pro naše konstrukce s dostat je ovšem podstatné to, že dativní předmět je vždy možný (potenciální), není-li nutný.
[5] Srov. např. autorovu stať Vztah „centra“ a „periférie“ jakožto jazykové universále, Jazykovědné aktuality II—III, 1965, s. 1n.
[6] Srov. jeho knihu Vazba slovies v slovenčine, Bratislava 1967.
[7] Termín „konverzní“ pochází od britského sémantika J. Lyonse; užívá ho i sovětský badatel Ju. D. Apresjan (srov. jeho knihu Eksperimental’noje issledovanije semantiki russkogo glagola, Moskva 1967).
[8] Jde zřejmě o případy okrajové, přechodné: běžné tyto konstrukce rozhodně nejsou, ale jsou zřejmě „méně nemožné“ než např. u sloves jako vymluvit (někomu něco). Zatímco v případě věty „Dostal předloženo několik návrhů“ budeme snad na rozpacích, o větě „Dostal vymluven svůj nesmyslný návrh“ bez rozpaků prohlásíme, že je nemožná (zřejmě proto, že dativ tu evidentně nevyjadřuje „příjemce“).
[9] V dalších výkladech budeme pro stručnost užívat soustavně písmen D a A místo slov dativ a akuzativ.
[10] SSJČ bohužel dost jasně nekonfrontuje slovesa dát a dostat, i když by to byla věc velmi zajímavá a potřebná. Ne vždy je mezi oběma slovesy paralela.
[11] J. Oravec (uv. d., s. 295) uvádí, že předmětovou větu s že mívají u sebe slovesa vnímání, poznávání, vědění, …, oznamování, slibování, ptaní, kdežto slovesa značící vůli mívají sp. aby. Jenže věc není tak jednoduchá: sám autor si odporuje, neboť na s. 153 uvádí sloveso sľúbiť ve skupině sloves vyjadřujících aktivně projevenou vůli (také Šmilauer je řadí k slovesům vyjadřujícím „osvědčení vůle“). Podobně je Oravec nedůsledný u sloves uznať, zabudnúť, prehliadnúť aj.
[12] Jak už jsem naznačil v poznámce 8, existují slovesa, o nichž nám naše jazykové povědomí s jistotou nepoví, zda je u nich pasívní konstrukce s dostat možná, či nikoli. Lexikální excerpta ÚJČ tu rovněž neskýtají potřebnou oporu, neboť obsahují velmi malý počet dokladů na naši konstrukci vůbec, i tam, kde je nepochybná a běžná. Vysvětluji si to tím, že excerptoři chápou tuto konstrukci jako složený tvar slovesný (příslušného významového slovesa), a proto mu nevěnují zvláštní pozornost. — Pokud jde o samu pasívní konstrukci s dostat / dostávat, SSJČ se o ní (u těchto sloves) nezmiňuje, pouze v hesle dostávat uvádí příklad „dostávat vynadáno“.
[13] I tak ovšem musíme interpretovat Mathesiův výraz „byl zasažen / je zasahován“ široce, nikoli ve vlastním, užším slova smyslu; to bychom pak totiž nesměli chápat jako pasívní ani konstrukce u sloves s akuzatívním předmětem vznikovým, cílovým apod., a tím méně pak s předmětem dativním, tedy ani naši větu Jirka má už tu žádost vyřízenu a ovšem rovněž ne Jirka dostal přidělen byt atp. Termín pasívní (trpný) musíme chápat negativně, tj. „nemající činnou účast na ději“. O tom se už ostatně zmínil B. Havránek ve své knize „Genera verbi ve slovanských jazycích“ I, s. 15; říká tam: „oppositum k aktivu … není zde „trpění“ …; trpění není vůbec podstatným a společným znakem této kategorie, jest to jen významová kategorie určitých případů této skupiny … a jen anthropomorfismus rozšířil toto pojmenování na celou gramatickou kategorii.“ — Je však zajímavé, že Mathesius v článku o konstrukcích s mít (otištěném v NŘ r. 1925) chápe pasívum ještě velmi široce a neurčitě a rovněž tak neutralizaci kategorie slovesného rodu. (Viz dále.)
[14] Mathesius sám (v NŘ 1925) uznává, že tyto konstrukce jsou jen pasívní, avšak nevidí v tom rozpor se svou koncepcí rodové neutrálnosti, a to vzhledem k tomu, že jiné konstrukce s mít jsou (nebo mohou být) aktivní. Takovéto pojetí neutrálnosti lze však těžko hájit.
[15] Na možnost dějového chápání prézentu v případech, kdy je ho transpozičně užito místo préterita v platnosti historického prézentu, bystře upozorňuje Hausenblas.
[16] Není bez zajímavosti, že však po nedokonavém dostávat může někdy stát nejen příčestí slovesa dokonavého, ale i nedokonavého; srov. např.: Dostávám vynadáno každý den // Dostávám denně nakazováno, abych…
[17] Srov. též Hausenblasovu argumentaci na s. 27.
[18] Viz jeho knihu Grundfragen der deutschen Grammatik, Berlin 1967, 23. — Podrobněji probral některé typy H. Kolb v článku „Das verkleidete Passiv“ („Maskované pasivum“) v časopise „Sprache im technischen Zeitalter“ 19 (1966), 173—197. (Za upozornění na něj děkuji kol. doc. E. Benešovi.) Srov. též Grebeho Dudengrammatik (Mannheim 1966), která užívá termín „passivische Sehweise“, tj. pasívní perspektiva.
[19] J. Erben, Abriss der deutschen Grammatik, Berlin 1958, s. 30. — Za některé údaje o němčině vděčím berlínskému slavistovi R. Lötzschovi, z jehož podnětu vlastně tento článek vznikl.
[20] Kromě oněch dvou, o nichž mluví Schmidt, uvádí také zajímavě pasívum zvratné (Die Ware verkauft sich gut aj.) a poznamenává o něm, že ve srovnání s pasívem „normálním“ (v němčině je to pasívum opisné) působí „pregnantněji a neosobněji“.
Naše řeč, volume 51 (1968), issue 5, pp. 269-290
Previous Jaromír Bělič: Padesát let spisovné češtiny v samostatném státě
Next Alois Jedlička: VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1