Poslední svazek sborníku Voprosy kuľtury reči

Jaroslav Machač

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Osmý svazek sborníku Voprosy kul’tury reči (dále VKR)[1] je podle sdělení redakce poslední z této sborníkové řady, věnované otázkám jazykové kultury v širokém slova smyslu. Stručné redakční zhodnocení celé řady[2] oceňuje teoretický i praktický přínos jednotlivých svazků, vyšlých v rozmezí 12 let. Kladně hodnotí jejich ohlas v širší veřejnosti i to, že se k autorské spolupráci podařilo získat v průběhu těchto 12 let řadu významných sovětských lingvistů, a tak posunout aktuální otázky jazykové kultury do popředí lingvistického zájmu. Podle názoru redakčního kolektivu stojí nyní před sovětskou jazykovědou bezprostřední aktuální úkol — vypracovat teorii jazykové kultury. Redakce se přitom domnívá, že osm vydaných svazků VKR vytvořilo pro to dobré předpoklady, právě tak jako pro další rozvíjení praktické péče o zvyšování kultury vyjadřování.

Svým rozvržením navazuje osmý svazek na svazky předcházející. Ubylo jen výlučně prakticky zaměřených příspěvků, nepochybně proto, že popularizační úkoly převzal v plné šíři nový speciální časopis Russkaja reč’, který má téhož vydavatele — Ústav ruského jazyka AV v Moskvě.[3]

V úvodní stati posledního svazku, nazvané Budoucnost jazyka jako problém jazykové kultury (7—15), zamýšlí se A. A. Leont’jev nad možností lingvistického předvídání vývoje jazykových změn. Vidí tuto možnost již v tom, že okruh jazykových inovací je v jazykovém systému a jazykovým systémem samým předem omezen; např. žádný „komponent systému jazyka“ nemůže být realizován v nekonečném množství variant. Na několika příkladech pak autor ukazuje, že některé i zcela konkrétní změny lze předvídat nejen se zřetelem k vnitřním jazykovým tendencím (např. k působení [240]analogie), ale zejména s přihlížením k vývoji mimojazykových faktorů ovlivňujících pohyb uvnitř normy; mezi tyto faktory počítá mj. i demokratizační tendenci (k tomu je třeba dodat, že demokratizace jazyka není zdaleka jen jevem vnějším). Podle autorova mínění patří tedy otázka předvídání jazykových změn spíše do kompetence lingvistické sociologie (v obvyklejší terminologii: sociolingvistiky) než lingvistiky samé.

Stať V. G. Kostomarova Stylistické „míšení“ v jazyce novin (13 až 33) přináší bohatý materiál, zvláště lexikální, na potvrzení autorovy teze o míšení stylistických prostředků různých rovin jakožto typické vlastnosti jazyka novin. Stylovou různorodost odvozuje autor především z dvojí základní, ale různé a protikladné funkce novin: informativní (sdělné) a emotivní.[4] Ukazuje, jak podle tématu, zaměření a cíle tíhne příslušný novinářský projev k různým stylovým typům (řečnickému, odbornému, pracovnímu, uměleckému atd.), a zvláště významnou část stati věnuje tomu, jak je v jazyce novin motivováno užívání prvků expresívních, zvláště hovorových (a vůbec mluvených). Uvádí tu kromě různých motivací funkčních také vědomé úsilí o rozbití určitých šablon, pro jazyk novin typických. Dodali bychom k tomu jen, že tyto šablony — v naši terminologii jde spíše o automatizace — jsou pro novinářské projevy v různých žánrech v různé míře i z mnoha důvodů nezbytné a oprávněné. Přínos této stati je po mém soudu především v dokumentačním materiále, dokazujícím, že přítomnost stylově různorodých prostředků i v rámci téhož textu nelze vůbec a priori hodnotit jako stylistickou chybu, jako nedostatek, ale spíše jako vlastnost pro jazyk novin typickou. Podle autora je toto míšení, jdoucí často „za hranice norem spisovného jazyka“ (a vedoucí mnohdy k neutralizaci určitých příznakových prvků), nejtypičtějším rysem jazyka novin vůbec.[5]

Zásadní otázce z teorie jazykové kultury je věnována stať J. F. Petricevové O kritériích normativnosti (34—39). Jazyková norma je v úvodu článku vymezena jako „soubor pravidel reglementujících užívání slov“. Už z tohoto výměru i z dalšího výkladu je zřejmé, že se tu normou míní jak soubor zákonitostí objektivně v jazyce existujících (norma v smyslu naší tradice), tak i jejich zachycení a kodifikace. Na rozdíl od užšího výměru v úvodu (jako by šlo jen o lexikální normu) mluví se v článku o jazykové normě vůbec. Požadavek stabilnosti normy a zároveň její nutná revize, jakmile se určité změny v jazyce „stanou dovršeným faktem“, jsou blízké Mathesiovu pojetí „pružné stability“. Za příznaky normativnosti jazykových prostředků pokládá autorka (1) jejich užívání „autoritativními“ [241]spisovateli (srov. k tomu Ertlovu teorii „dobrého autora“), (2) to, že odpovídají vnitřním zákonitostem jazyka a tendencím jeho rozvoje, (3) jejich rozšířenost a výskyt analogických jevů. Upozorňuje přitom, že tato kritéria pro rozhraničení „normativního a nenormativního“ je nutno uplatňovat souhrnně. Druhá část článku se pak zabývá metodikou výzkumu jazykové normy. Zdůrazňuje význam statistických metod ve spojení s reprezentativním dotazníkovým výzkumem. Statistický výzkum musí však podle autorčina upozornění zahrnout delší časové období, neboť údaje o četnosti výskytu z časově omezeného úseku mohou vést k zkreslujícím závěrům. Výslovně však autorka připomíná, že rozhodující pro stanovení normy je přístup lingvistický, nikoliv pouze výsledné číselné ukazatele, neboť i chyba může být hojně rozšířena.

Další oddíl sborníku zahrnuje problematiku ortoepickou a pravopisnou. Z ortoepie je i pro nás zajímavý zvláště první ze dvou článků, mj. i proto, že je zčásti založen i na českém materiále. L. P. Kalakucká a V. E. Staltmane se v něm zabývají výslovností a přízvukem u příjmení cizího, neruského původu.[6] Starší ruské práce z třicátých let v stati citované rozlišovaly dvojí výslovnost těchto jmen: „aristokratickou“, popř. inteligentskou, blízkou, popř. bližší originální realizaci ve výchozím jazyce, a „demokratickou“, lidovou, uplatňující obecné zásady ruské výslovnosti. Novější práce, týkající se přejatých a citátových slov z hlediska jejich výslovnosti a přizvukování, zabývají se problematikou cizích osobních jmen jen zřídka a okrajově (totéž platí i o ortoepických příručkách). Autoři článku si všímají jednak místa přízvuku u těchto jmen, jednak realizace nepřízvukovaného o a e a palatalizace souhlásek před e. Podávají kodifikační návrh na výslovnost těchto jmen, diferencujíce jednak jména pocházející z neruských slovanských jazyků a z tzv. jazyků západních a přihlížejíce k vžitým podobám jmen obecně známých historických a kulturních osobností. V závěru pak konstatují, že v současné ruštině převládá tendence přiblížit přizvukování cizích příjmení k poměrům ve výchozím jazyce; to se týká dokonce i slovanských jmen majících paralely v ruském prostředí, a to zvláště tehdy, je-li podporováno častějším výskytem v rozhlase a televizi (např. příjmení české krasobruslařky Jitky Babické se vyslovuje s přízvukem na první slabice — ve shodě s češtinou, i když v ruštině existuje obdobné příjmení s přízvukem na slabice druhé). Podobná tendence se projevuje i u uvedených výslovnostních jevů. Patrně vliv toho, že se u stále většího počtu nově přejímaných mezinárodních slov neměkčí souhláska předcházející před e, projevuje se i u cizích osobních jmen, a to i u tradičních ruských příjmení cizího původu (jako Bernštejn, Rojzenzon, Verner). Pokud jde o nepřízvučné o a e v slabikách před přízvukem, dochází však většinou k systémové integraci; plná neredukovaná výslovnost je obvyklá [242]spíše jen u příslušníků starší generace uživatelů spisovného jazyka, jinak dochází k redukci (např. i u hlasatelů rozhlasu a televize).

Druhý z ortoepických článků, jehož autorem je A. B. Peňkovskij, se pokouší vyložit teoretické předpoklady pro metodický postup při prosazování spisovné, ortoepické výslovnosti raženého g (v slovech jako gus’, grom apod.) místo dialektické, jihoruské frikativy (hus’, hrom).

Postavení a funkci písmena ë v ruském pravopise věnuje pozornost N. A. Jes’kovová. Dosavadní pravidlo o užívání písmena ë považuje za nedostatečné (v tomto smyslu formulovala i titul svého článku na s. 73—84). Návrh na řešení této pravopisné otázky zapojuje do obecnějšího výkladu o diakritických znaméncích. Dosavadní pravidlo o fakultativním užívání diakritického znaménka ¨ nad e — pro rozlišení homografů (uznaëm × uznáem) a pro naznačení výslovnosti méně známých slov, zvláště vlastních jmen (Olëkma) — doporučuje zpřesnit a rozšířit, a to v kombinaci s využitím znaménka pro označení přízvuku ’. Správně konstatuje, že homonyma dešifruje kontext, ale při homografech záleží v prvé řadě na správném čtení. Domnívám se však, že i navržená nová formulace pravidel není bez problémů: předpokládá např. taxativní výčet homografů a rozlišování „méně známých“ a „známých“ slov a jmen.

Druhá pravopisná stať, R. V. Makarovové (85—101), je zaměřena historicky. Zabývá se prehistorií příprav a návrhů na pravopisnou reformu na předělu 19. a 20. století, spjatých se jménem R. F. Brandta, F. F. Fortunatova, A. A. Šachmatova aj. Návrhy z té doby, sledující optimální zjednodušení a zejména odstranění „pravidel nezaložených na faktech existujících v současném jazyce“ (Fortunatov), nebyly při porevoluční reformě zdaleka všechny uskutečněny: vynořují se znova i v současných diskusích a úvahách.

I poslední svazek VKR věnuje pozornost umělecké literatuře a jazyku uměleckých děl, tak jak to bylo charakteristické pro celou řadu. Témata zde zastoupená nepatří však právě k problematice centrální a aktuální. V. N. Chochlačevová v stati Individuální tvoření slov v poemě Je. Jevtušenka Bratská hydroelektrárna (102—113) analyzuje jednotlivě slova tvořená od příd. jmen a příslovcí příponou -ost, zřejmých aktualizací vymykajících se ze sémantiky tohoto slovotvorného typu. Obecnější závěry přináší článek N. G. Michajlovské O kategorii variantnosti (113—127), založený na materiále literárních i publicistických prací B. Pasternaka. Zabývá se neutry zakončenými na -ie/ьe a jejich funkčním využitím. Článek V. P. Petuškova, nazvaný Kultura slova a spisovatelé (127—142), vychází z názorů B. N. Timofejeva vyslovených v knize Mluvíme správně? (2. vyd. 1963) a je zčásti její parafrází, zčásti polemikou s ní. Ústředním problémem článku je osobní (individuální, subjektivní) vztah spisovatele k jazyku, ke konkrétnímu jazykovému faktu, ke slovu apod. Autor zastává názor, že tento postoj literárního tvůrce zaslouží pozornosti, i když nemůže mít povahu lingvistického argumentu. Domnívám se, že je tu třeba roze[243]znávat dvě věci: „postoj“ tvůrce ovlivněný zvukovou stránkou jazykového elementu i jeho dalšími kvalitami (sémantickými, stylistickými apod.), podmiňujícími i jeho umělecké užití, a „postoj“ motivovaný hledisky osobního vkusu. Zatímco první postoj lze lingvisticky studovat rozborem objektivně existujícího jazykového materiálu užitého v uměleckém díle, pak druhý postoj je z hlediska lingvistického zpravidla více méně zanedbatelný.

Značnou část sborníku (s. 145—236) tvoří drobné poznámky věnované jazykovým aktualitám. V řadě drobných článků hodnotících, popř. přehodnocujících různé jevy z hlediska jazykové teorie i praxe mají zvláštní místo aktuality lexikální. Patří mezi ně např. poznámka o přejetí a používání slova eskalacija s významem ‚stupňování válečné agrese‘ a výklad o citátovém výraze tič-in (z amer. angl. teach-in), označujícím bouřlivou (protestní) schůzi v americkém, zvláště studentském prostředí; svědectvím o nových jevech sovětské skutečnosti je úvaha o vhodných pojmenováních pro interprety populárních písní různých žánrů aj. Poznámky o výrazech ze sportovní oblasti se týkají kolísání v rodové příslušnosti slova avtoralli a vývoje významových odstínů slov start a finiš (v přeneseném, neterminologickém užití, tedy procesu tzv. determinologizace). Projevem internacionalizace v odborném názvosloví se zabývá článek věnovaný názvům umělých vláken typu kapron, nylon, perlon, tvořených z nejrozmanitějších domácích i cizích základů pomocí internacionální přípony (uvedenou dlouhou řadu těchto názvů bylo by vhodné doplnit snad jen o český silon). Tradiční zájem ruské jazykovědy o otázky frazeologie se projevuje v delší kritické poznámce B. S. Švarckopfa o nesprávných frazeologických kontaminacích, v článku A. K. Panfilova o lexikální vázanosti syntaktického typu letět’ streloj, o využití dialektismů v spisovné frazeologii (A. I. Molotkov, O slově šivorot…) a v poznámce B. V. Gornunga o různé interpretaci „okřídlených slov“, navazující na předcházející výklad N. A. Jes’kovové interpretující sporný verš Turgeněvův. Význam pro jazykovou praxi má drobný článek N. M. Kiselevové zdůvodňující oprávněnost užívání spojky ne tol’ko … no vedle častější podoby ne tol’ko … no i.

Z rubriky Dopisy redakci je nejzajímavější příspěvek došlý z Kujbyševa a týkající se jazykové výchovy na vysokých školách pedagogických. Jeho autoři kritizují úroveň jazykové výchovy na literárních fakultách a dožadují se zavedení jazykových kursů ruštiny i na ostatních pedagogických učilištích. Opírají tento požadavek mj. o krajně negativní výsledek prověrky elementárních znalostí o jazykové normě mezi posluchači kujbyševského pedagogického institutu. Zdůrazňují dále potřebu prakticky pojatých příruček a moderních efektivních pomůcek.

Abecední rejstřík připojený k 8. svazku přináší přehled o příspěvcích publikovaných v sv. I.—VIII. 235 položek tohoto rejstříku je dokladem jak o šíři a rozmanitosti problematiky ve vyšlých svazcích probírané — od otázek zásadního teoretického významu po praktické rady a jazykově kri[244]tické poznámky —, tak o velkém počtu jazykovědců, kteří se problémům jazykové kultury v uplynulých 12 letech z vlastního zájmu i z podnětu redakce pořadatelů sborníku věnovali. V duchu zmíněné už úvodní redakční poznámky přistoupí nyní ruští lingvisté k dalšímu propracovávání nedořešených otázek jazykové kultury; nespornou zásluhou osmi svazků VKR je však to, že si tato disciplína v rámci ruské sovětské jazykovědy probojovala natrvalo své významné místo.

---

[1] Voprosy kul’tury reči VIII (řídí redakční rada, odpovědný red. V. G. Kostomarov), Moskva 1967, 272 s.

[2] Viz i zprávu o VI. a VII. svazku v NŘ 49, 1968, s. 229n. a 50, 1937, s. 283n.

[3] Viz zprávu o něm v NŘ 50, 1967, s. 290n.

[4] Tímto termínem označuji autorovy opisy jako „působení na city a vůli“ apod.; mluvívalo se v těchto souvislostech o funkci agitační (srov. i např. M. Jelínek, O jazyku a stylu novin, Praha 1957), ale to je zdá se (dnes) pojetí zužující.

[5] Srov. charakteristiku Al. Jedličky, že pro publicistický stylový typ je příznačné využívání prostředků z různých hledisek stylově protikladných, sb. Jazykovedné štúdie VII, 1963, 137n.

[6] Srov. k analogické problematice čl. M. Romportla, Výslovnost ruských vlastních jmen v češtině, NŘ 35, 1951, s. 131n.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 4, pp. 239-244

Previous Jaromír Spal: Nový etymologický slovník

Next Miloslava Knappová: Jazyková kultura v Maďarsku