Časopis Naše řeč
en cz

Dva nové sovětské časopisy

Marie Sádlíková, Miloslav Sedláček, Stanislav Starý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V letošním roce začaly v Sovětském svazu vycházet dva nové časopisy věnované ruskému jazyku, Russkaja reč’ a Russkij jazyk za rubežom. Protože oba jsou zaměřeny převážně k jazykové praxi, považujeme za užitečné upozornit na ně čtenáře Naší řeči.

Časopis Russkaja reč’ vydává Ústav ruského jazyka AN SSSR šestkrát do roka, jedno číslo má rozsah skoro sto stran, náklad 55 tisíc výtisků. Pokud je možno soudit podle prvních tří čísel, je Russkaja reč’ mezi slovanskými jazykovědnými časopisy dosti originálním pokusem o vytvoření opravdu populárně vědeckého časopisu. Nutno přiznat, že má situaci usnadněnu tím, že je časopisem novým, nezatíženým dlouhou tradicí jako většina časopisů podobného zaměření. Redakce neváhala použít v něm živé typografické úpravy textu (jen zřídka následují za sebou příspěvky tištěné stejným druhem písma), fotografií, náčrtků, mapek, kreseb apod., tedy prostředků, které jsou v populárně zaměřených periodikách samozřejmé, ale jimiž se v lingvistických časopisech často až neúměrně a ke škodě věci šetří. Vznikl tak pro širší čtenářské publikum časopis pestrý, zajímavý a čtivý.

O jeho bohaté náplni svědčí velký počet rubrik, např. Jazyková kultura, Básnický jazyk, Jazyk novin, Terminologie, Z historie slov, Nová slova, Pravopis a interpunkce, Poznámky dialektologa, Poradna, Nové knihy a další. Počet a označení rubrik nejsou stálé, nýbrž se mění podle náplně čísla, jsou to tedy spíše tematické celky než stabilní rubriky. Vedoucím redaktorem je V. I. Borkovskij, mezi členy redakční rady najdeme i některá u nás velmi známá jména, jako V. V. Vinogradov, F. P. Filin, N. Ju. Švedovová aj.

Zpracování příspěvků respektuje ve značné míře celkové zaměření časopisu a snaha po živé a přitažlivé náplni se projevuje i zařazováním drobných úkolů pro čtenáře (jsou nazvány Praktikum po stilistike) a krátkých dotazníků, v nichž mají čtenáři udat podle svého úzu např. užívanou variantu kolísajícího jevu, stylové zabarvení některého pojmenování apod. K zajímavosti časopisu nepochybně přispívají také ankety, v nichž se k některým závažnějším problémům vyslovují významní sovětští umělci a vědci. Zatím se pozornost v těchto anketách soustřeďovala především na jazykovou (zvláště zvukovou) stránku divadelní a filmové řeči. Také v českých lingvistických časopisech jsme se dříve setkávali s hlasy umělců (zvláště lze [291]připomenout starší ročníky Slova a slovesnosti, kde najdeme příspěvky od K. Čapka, Vl. Vančury, V. Nezvala, J. Honzla aj.) a je třeba litovat, že se nedaří na tuto užitečnou tradici navázat.

Z bohatého obsahu prvních tří čísel připomeneme jen příspěvky podle našeho názoru nejdůležitější. V prvním čísle nás zvláště zaujal článek L. I. Skvorcova nazvaný Jazyková kultura a lexikální idiosynkrazie. Na několika příkladech z historie jazyka i ze současnosti ukazuje dobře známou skutečnost, že některá nově vytvořená nebo přejatá slova často vzbuzují antipatii a kategorický odpor, podložený však jen subjektivními pocity a názory uživatele. Jde totiž často o slova správně a systémově utvořená, jejichž existence v jazyce je plně oprávněna. Lingvisté samozřejmě jazyk nevytvářejí, ale je jejich úkolem ukazovat zákonitosti jazykového vývoje a odmítat subjektivně zabarvené úsudky o něm. — Článek Polská a česká příjmení v ruštině se zabývá otázkou, jak začlenit do ruských textů příjmení adjektivního typu, jako je české Pokorný, Pokorná. Autoři zastávají názor, že taková polská a česká příjmení je třeba přičlenit k ruským zakončeným na -skij, -ckij a užívat jich v podobě Pokornyj, Pokornaja; usnadní to začlenění zvláště ženských příjmení tohoto typu do ruského tvaroslovného systému.

K. S. Gorbačevič uvažuje v 2. čísle o tom, kde by měla být stanovena dolní časová hranice pro jazykový materiál k výkladovým slovníkům současného spisovného jazyka. Jak známo, v ruských slovnících jí bývá jazyk Puškinovy doby. Autor navrhuje, aby pro nový výkladový slovník, který bude muset být podle něho nezbytně normativního rázu, byla dolní hranice posunuta do konce třicátých let našeho století, kdy byla dovršena důležitá etapa kulturní revoluce. Jistě správně soudí, že takový slovník bude zachycovat současnou jazykovou normu mnohem přesněji.[1] — V rubrice Významní sovětští jazykovědci připomíná F. P. Filin předního sovětského lingvistu I. I. Meščaninova, zesnulého v letošním roce.

V téže rubrice je v dalším čísle vzpomenuto G. O. Vinokura článkem V. D. Levina. Zároveň je otištěna také starší Vinokurova stať o jazykové kultuře; jazyková norma se podle něho vytváří vždy v boji mezi tradicí jazykového vkusu a živými silami, které ovlivňují jazykový vývoj. — Dosti osobitě je pojat příspěvek V. G. Kostomarova zabývající se některými rysy jazyka novin. Pro novináře, který musí sdělit čtenáři velké množství informací, je užitečná existence určitých standardních, hotových a opakujících se strukturních vzorců, s jejichž pomocí novinář sdělení snáze formuluje. Základním komponentem těchto ustálených konstrukcí je tzv. „slovo[292]-signál“ (klíčové slovo), které automaticky signalizuje čtenáři určitý tyn informací, zaostřuje jeho pozornost na zevšeobecněný smysl této informace který se konkretizuje teprve okolním kontextem daného „signálového slova“. — Českého čtenáře bude zajímat zpráva o činnosti ruské Pravopisné komise, napsaná I. F. Protčenkem. Po zveřejnění návrhu na úpravu ruského pravopisu v r. 1964[2] zpracovala komise velké množství připomínek odborníků i širokého okruhu uživatelů jazyka. Začátkem tohoto roku se konalo zasedání presidia Akademie věd SSSR, na němž referoval o činnosti pravopisné komise akademik Vinogradov. Komisi bylo uloženo pokračovat dále v práci na zdokonalení ruského pravopisu, připravit novou pravopisnou kodifikaci a pravopisný slovník. Termín dokončení úkolů nebyl stanoven; předpokládá se, že k tomu bude třeba ještě tří až čtyř let. — K 50. výročí VŘSR se vztahuje úvodní redakční článek Ruský jazyk v letech revoluce, v němž jsou připomenuty hlavní změny, které se v ruštině udály od r. 1917. Autoři zdůrazňují, že základ ruštiny, její gramatická stavba, se nijak podstatně nezměnil, a že tedy nelze mluvit o „revoluci jazyka“ nebo o „revoluci v jazyce“, větší změny proběhly hlavně v slovní zásobě. Jestliže ve vývoji jazyka nenastaly žádné převratné změny, došlo naopak k velkým změnám v sociálním složení uživatelů ruského spisovného jazyka. V předrevolučním Rusku byla hlavním nositelem spisovného jazyka především ruská inteligence. Teprve po revoluci došlo ke skutečné demokratizaci spisovného jazyka a k jeho rozšíření do všech vrstev sovětské společnosti. Zajímavé je konstatování, jak některá pojmenování, kterých se přestalo v porevoluční době užívat, protože v povědomí uživatelů byla spojena se svrženým společenským zřízením (např. ministr, ministerstvo, general, advokat), se po čase do jazyka zase znovu vrátila, ovšem jako pojmenování uplatňující se v nové, sovětské společnosti. V závěru článku se uvádí, že sovětská lingvistika chystá k významnému výročí některé rozsáhlé práce, zvláště několikasvazkové dílo Ruský jazyk a sovětská společnost a pětisvazkovou publikaci nazvanou Jazyky národů SSSR.

Vedle delších článků najdeme ve všech číslech časopisu mnoho drobnějších poznámek a glos, které si všímají jednotlivých slov a spojení, jejich pravopisu, výslovnosti, významu, původu apod. Od 2. čísla je na konci časopisu uveřejňován na pokračování Stručný slovník spisovné výslovnosti a přízvuku. Obsahuje především ta slova, ve kterých se nejčastěji vyskytuje kolísání, ať už ve výslovnosti, v přizvukování nebo v pravopise. Upozorňuje i na chybné varianty, které spisovná norma nepřipouští, např. nikoli ágent, nýbrž agént.

Vydávání nového časopisu svědčí o stále vzrůstajícím zájmu o otázky jazykové kultury a praxe nejen mezi odborníky, ale i mezi širokou veřejností. Svým zaměřením je časopis určen spisovatelům, hercům, rozhlasovým a te[293]levizním pracovníkům, pedagogům, veřejným pracovníkům apod., prostě všem těm, pro něž by jazyková kultura měla být samozřejmostí. Pro svůj zajímavý a pestrý obsah a v nemalé míře i pro svou živou formální úpravu má časopis dobré předpoklady získat si popularitu a mít tak významný vliv na zvýšení jazykové kultury písemných i ústních projevů.

Marie Sádlíková — Miloslav Sedláček

 

Druhý nový sovětský časopis Russkij jazyk za rubežom, jehož první ročník začal vycházet v tomto roce (měli jsme k dispozici 1. číslo, rozsah 128 stran), má zaměření metodické. Je věnován vyučování ruštině jako cizímu jazyku a vydává jej Vědeckometodické centrum ruského jazyka (Naučno-metodičeskij centr russkogo jazyka pri MGU), které zahájilo činnost v létě 1986. O poslání tohoto nově založeného ústavu se dovídáme v úvodním programovém článku V. G. Kostomarova, který práci centra řídí. Smyslem veškeré činnosti ústavu má být všestranná — jazyková a metodická — pomoc všem, kteří vyučují nebo se učí ruštině především za hranicemi SSSR. Činnost centra se bude rozvíjet hlavně v těchto směrech: 1. zpracovávání učebních pomůcek nejrůznějšího typu (učebnice, slovníky, čítanky, názorné pomůcky, filmy, gramofonové desky aj.) pro různé formy studia — řádné a dálkové studium, studium na středních i vysokých školách, pro začátečníky i pokročilé, pro mládež i dospělé; 2. teoretické studium současného ruského jazyka s využitím poznatků a přístupů psychologie, logiky a matematiky, které má určit optimální metody výuky se zřetelem jak ke struktuře, tak i k specifičnosti mateřského jazyka posluchačů, jejich věku, vzdělání, odborných zájmů aj.; 3. pořádání krátkodobých kursů, seminářů a konferencí ke zvýšení metodické a jazykové kvalifikace učitelů a metodiků ruštiny v zahraničí a zřízení stálé jazykové a metodické poradny. I když V. G. Kostomarov hodnotí dosavadní výsledky ústavu velmi skromně, je pozoruhodné, že mnohé z těchto úkolů dostávají již nyní, v krátké době po založení centra, zcela konkrétní podobu. Tak např. již v tomto roce bude dokončeno zpracování studijních materiálů a pomůcek pro jednoroční a dvouletý kurs ruštiny pro dospělé, bude zpracována první část (15 lekcí) televizního a rozhlasového kursu pro začátečníky (celý kurs má mít 30 půlhodinových lekcí a bude zaměřen na osvojení hovorové ruštiny). V oblasti teoretického výzkumu má být podle plánu ústavu ještě v tomto roce uspořádána konference na téma „Psychologie a metodika vyučování cizím jazykům“, na níž budou posouzeny otázky kritérií výběru látky při cizojazyčném vyučování. Úkoly metodického centra, o nichž Kostomarov píše, jsou nesporně rozsáhlé a náročné. Proto je i jeho stať výzvou jak k sovětským, tak k zahraničním odborníkům a institucím, které na tomto poli pracují, aby přispěli svou účastí k jejich realizaci. Nemalý význam při řešení úkolů a zejména pro koordinaci práce sovětských ústavů a rusistických pracovišť v zahraničí se přikládá i nově vydávanému časopisu. I když můžeme soudit za[294]tím jen podle jediného vyšlého čísla, možno říci, že časopis Russkij jazyk za rubežom má k tomu všechny předpoklady.

Podle záměru redakce má mít časopis tyto stálé rubriky: rubriku jazykovědnou a metodickou, rubriku studijních materiálů, zpráv a sdělení, kritiky a bibliografie, kroniku a oddíl nazvaný Mozaika, seznamující čtenáře s reáliemi sovětského života. O příspěvcích, které přináší jeho první číslo se v našem časopise můžeme zmínit jen výběrově a ve stručnosti.

O. S. Achmanovová v stati Současné lingvistické teorie a metodika jazykového vyučování uvádí hlavní rysy současného vývoje lingvistické teorie. Podrobněji se zastavuje u otázky porovnávání jazyků a jeho různého chápání ve vývoji jazykovědy; vychází ze známé teze, že nejobecnějším základem osvojování cizího jazyka je porovnávání nového, neznámého semiologického systému se semiologickým systémem jazyka mateřského. Význam porovnávacího (konfrontačního) studia jazyka osvojovaného a jazyka mateřského pro ovládnutí cizího jazyka spatřuje především v tom, že umožňuje provést výběr těch jevů, které je třeba v prvé řadě porovnávat a objasňovat. Konfrontace obou jazyků se však nesmí omezit jen na jevy, jimiž se porovnávané jazyky liší; neméně důležité je i zjištění, v čem se dané semiologické systémy shodují.[3] Za stěžejní úkol nauky o praktickém osvojování cizích jazyků pokládá teorii o užívání jazyka mluvčími v konkrétních komunikativních situacích (termínem Chomského „the theory of language use“, v ruské terminologii „teorija rečevoj dejatel’nosti“). Za povšimnutí stojí opakované varování (doložené příklady) před nekritickým a mechanickým přejímáním nejnovějších lingvistických teorií a jejich unáhleným zaváděním do vyučovacího procesu. Rozvoj metodiky si nelze představit odtrženě od tendencí a směrů vývoje teoretické lingvistiky, avšak nelze zapomínat, že cizojazyčné vyučování je dnes již samostatnou vědeckou disciplínou, která má podobně jako jiné oblasti aplikované lingvistiky svoji vlastní specifičnost, vlastní předmět a metody.

Podstatná část stati P. N. Denisova Nové úkoly porovnávací jazykovědy je věnována otázce metajazyka. Autor soudí, že metajazyk lingvistiky má přinejmenším dva závažné nedostatky: je málo univerzální a je neúplný. Proto snahy po jeho zdokonalení by měly směřovat jednak k tomu, aby mohl být použit při popisu co největšího počtu jazyků různého typu, jednak k tomu, aby umožňoval úplný popis jazyků, nejen roviny formální, tj. musí [295]být doplněn o terminologii potřebnou k popisu významového plánu jazyka. V této souvislosti se autor zabývá otázkou tzv. jazyka-etalonu[4] a jeho úlohy v porovnávací jazykovědě. Všímá si mj. též vztahu lingvistiky a logiky a zdůrazňuje nutnost a aktuálnost psycholingvistických studií.

V článku Některé aspekty popisu slovní zásoby L. A. Novikov podává výčet a obecnou charakteristiku problémů, jimiž se hodlá zabývat v speciálních statích. Jde o tyto otázky: Zpracování lexikálního systému ruštiny jako cizího jazyka z hlediska mluvčího a posluchače (řečeno v termínech metodiky, z hlediska aktivního a pasívního cíle osvojení slovní zásoby), vztah slova a kontextu a spolu s tím zpracování slovníků založených na výzkumu spojovatelnosti slov v textu, utřídění slovní zásoby pro sestavení tematických slovníků, roztřídění slovní zásoby podle stupně použitelnosti slov (i jejich jednotlivých významů) a s tím souvisící zpracování frekvenčních slovníků, stylová variantnost v slovní zásobě a problematika sestavení slovníků stylistických.

Všechny příspěvky uveřejněná v oddílu Jazykověda mají společný rys: jejich autoři, i když se zabývají problémy teoretické lingvistiky, mají stále na zřeteli potřeby vyučování cizím jazykům a posuzují obecně jazykovědné otázky z hlediska těchto potřeb. Mohlo by se rovněž zdát, že autoři zatím spíše jen formulují úkoly, než aby podávali jejich řešení. Z příspěvků samých však dostatečně vyplývá, o jak náročné úkoly jde a že jejich vyřešení, přestože je velmi naléhavé, nemůže být krátkodobou záležitostí.

V metodickém oddílu A. A. Leont’jev v první části stati nazvané Teorija rečevoj dejatel’nosti i problemy obučenija russkomu jazyku, jejíž pokračování bude následovat v příštích číslech, srovnává názory psychologů amerických (Ch. E. Osgooda, V. F. Skinnera) a sovětských (L. S. Vygotského, P. Ja. Gal’perina) na procesy spojené s užíváním jazyka mluvčími při komunikaci a ukazuje na souvislost těchto psychologických škol s celkovým pojetím metodiky cizojazyčného vyučování. V dalších statích má být pojednáno o úkolech a koncepci metodiky, zvláště pak vyučování ruštině, z hlediska psychologické školy L. S. Vygotského.

Polský lingvista S. S. Karolak v článku Modelování a vyučování jazykům dochází k závěru, že pro účely cizojazyčného vyučování musí být při modelování vzaty za základ shody a rozdíly v sémantické struktuře věty, nikoliv její formální stránka. Cizímu jazyku se učíme ne proto, abychom poznali jeho strukturu, ale aby nám sloužil k vyjadřování týchž obsahů, informací, které jsme doposud mohli vyjádřit jen pomocí jazyka mateř[296]ského. Karolakova stať je vítaným příspěvkem i k teoretickému objasnění sémantické struktury věty.

Zbývající příspěvky jsou pro svou úzce zaměřenou tematiku nebo čistě praktický charakter důležité pro užší okruh zájemců, především rusistů. Nicméně se o některých z nich zmiňujeme, aby představa o novém časopise byla úplnější. Článek E. A. Bryzgunovové se týká intonačních typů ruské věty (příklady uváděné v článku jsou nahrány na gramofonové desce, která je k časopisu přiložena), stať N. A. Matvejevové pojednává o slovesném přízvuku v ruštině (velmi přehledná jsou uvedená přízvuková paradigmata ruského slovesa). Několik článků si všímá vývoje slovní zásoby (vzniku nových slov, slovních spojení, frazeologismů, změn ve významu slov).

V rubrice studijních materiálů je zvláště cenný článek V. G. Kostomarova o obvyklých způsobech oslovování, vyjádření poděkování a pozdravech (Russkij rečevoj etiket). Článek je doplněn četnými příklady dialogů (autoři I. A. Gapočka, S. A. Chavroninová). Podobné materiály s jinou tematikou budou publikovány v časopise na pokračování.

Z rubriky Zprávy a sdělení zasluhuje zmínku informace Ju. G. Ovsijenka o přípravě slovníku nejužívanějších slov v hovorové ruštině, na kterém pracuje kolektiv katedry ruského jazyka na universitě P. Lumumby.

Aktuální problematika, teoretická úroveň příspěvků a jejich tematická rozmanitost jsou zárukou, že Russkij jazyk za rubežom nepochybně zaujme přední místo mezi metodickými časopisy a získá si široký okruh čtenářů. Jistě se v něm objeví i práce našich rusistů a metodiků.

Stanislav Starý


[1] Srov. stanovisko S. I. Ožegova v VII. sv. sb. Voprosy kul’tury reči, zmínka o něm zde na s. 283, a odlišný názor Ju. S. Sorokina v čl. O normativno stilističeskom slovare sovremennogo russkogo jazyka, Voprosy jazykoznanija 1937, č. 5, s. 22n. — Viz též Al. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia VII, Praha 1965, s. 13n.

[2] Viz zprávu o něm od Bl. Rulíkové v Naší řeči 48, 1965, s. 36n.

[3] Otázky konfrontačního studia jazyků, jeho zásady a úkoly a jeho vztah k studiu historickosrovnávacímu a typologickému, o nichž Achmanovová zde pojednává, byly v naší jazykovědě rozpracovány již dříve. Z novější literatury, navazující na tradice starší, uvádíme alespoň práce Vl. Skaličky, K. Horálka, O. Lešky, A. Kurimského v ČsR 1962, č. 4, a stať V. Barnetové a V. Barneta v AUC 1962, Slav. Prag. IV, s. 53—63. Konkrétní uplatnění našel konfrontační postup v poslední době u nás zejména v pracích našich rusistů. Bohatě těží z výsledků tohoto studia i naše cizojazyčná výuka.

[4] Překlad termínu jazyk-etalon do češtiny je obtížný. Jde o nové pojmenování, které neuvádí ani nejnovější sovětský slovník lingvistické terminologie A. S. Achmanovové (1966). Užívá ho ve svých strukturně typologických studiích V. A. Uspenskij. V recenzovaném časopise se jazyk-etalon definuje jako „znakový systém sloužící k systematickému typologickému srovnávání jazyků“ (v. str. 55). Tvoří tedy jakousi paralelu k termínu převodní jazyk z oblasti strojového překladu.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 5, s. 290-296

Předchozí Alexandr Stich: Nový svazek sborníku Voprosy kul’tury reči

Následující Marie Ludvíková: Bibliografie kvantitativní lingvistiky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1