Časopis Naše řeč
en cz

Nový svazek sborníku Voprosy kul’tury reči

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Zvýšený zájem o kultivovanost vyjadřování a o teoretické předpoklady pro odborně podloženou a promyšlenou jazykovou politiku se projevuje v Sovětském svazu stále zřetelněji. V roce 1936 byl vydán další, už sedmý svazek sborníku Voprosy kul’tury reči (dále VKR); brzy nato, počátkem letošního roku vyšlo i první číslo nového časopisu Russkaja reč’. Sovětská rusistika tak získala publikační orgán připomínající aspoň zčásti o padesát let starší Naši řeč a tím se i poněkud změnilo zaměření už tradiční řady sborníku Voprosy kul’tury reči. Jeho úkolem bude nyní soustřeďovat články a příspěvky převážně teoretického rázu.

Sedmý svazek sborníku[1] je věnován památce zesnulého hlavního redaktora VKR, sovětského lingvisty Sergeje Ivanoviče Ožegova (v letech 1952 až 1958 vedl oddělení kultury řeči napřed v Institutu jazykoznanija AN SSSR, od roku 1958 do konce života v Institutu russkogo jazyka, známý je jeho jednosvazkový Slovar’ russkogo jazyka). Svazek je uveden posmrtně vydanou zásadní studií S. I. Ožegova O formách existence současného ruského národního jazyka.[2] Autor v ní vychází z poznatku, že jazyková politika (tj. záměrné působení na vývoj jazyka, popis existujících jazykových norem a zjištění objektivních zásad pro kodifikaci jazyka) se musí opírat o spolehlivý teoretický základ. V zhuštěné formě podává některé z těchto hlavních teoretických principů. Protestuje proti tradičnímu příliš širokému chápání pojmu současný spisovný ruský jazyk (tj. jazyk od Puškina do dnešních dnů). Připomíná, že běžně užívaná terminologie označující základní jazykové útvary není přesně vymezena a že povahu opravdových termínů mají jen pojmenování spisovný jazyk (literaturnyj jazyk) a místní nářečí (narodnyje govory). Spisovná ruština se plně stabilizovala na konci [284]19. stol. a počátkem století našeho; při tom však byla mezi ní a nespisovnými jazykovými útvary (místními i sociálními) ostrá hranice. V porevolučním období se společenské podmínky působící na stav jazyka výrazně změnily: četnými změnami ve stavbě spisovného jazyka bylo provázeno např. vytvoření nové vrstvy inteligence (tyto změny však nenarušily systémovou stavbu jazyka). Retardačním momentem v porevolučním jazykovém vývoji byla hnutí jazykového purismu. Závažným jazykovým faktem v posledním půlstoletí existence ruského jazyka je to, že vznikl vedle vlastní spisovné ruštiny ještě druhý celonárodní útvar; autor jej nazývá termínem obichodnaja reč’ už dříve užívaným, (česky by bylo možno říci běžně mluvený jazyk). Charakteristickým znakem tohoto útvaru je jeho celonárodnost, nespisovnost a mluvenost.

V jistém směru doplňkem tohoto článku, podávajícího pokus o vyjasnění některých základních pojmů důležitých pro jazykovou kulturu, je otištění referátu, který přednesl ve vědecké radě Institutu russkogo jazyka V. G. Kostomarov a v němž je zachycena obsahová náplň kolektivní monografie Aktual’nyje voprosy kul’tury reči, na níž se v Institutu pracuje. Cílem práce má být vytvoření takové teorie, která by odstranila z praktické činnosti jazykovědců subjektivismus při posuzování jazykových prostředků, zvláště prostředků nově vznikajících, a vypracovala „pozitivní program lingvistické výchovy veřejnosti“. Obsah knihy je naznačen bohužel jen heslovitě, vlastně nadpisy jednotlivých kapitol; i z toho však lze získat alespoň celkovou představu o její náplni. V první části knihy bude řeč o postavení teorie jazykové kultury ve vztahu k jiným jazykovědným disciplinám, o základních pojmech (jazykový systém, norma, jazyková správnost atd.), o kodifikaci ve vztahu ke kultuře řeči (v souvislosti s tím o vztahu jazyka, řeči a řečové činnosti, o systému jazyka, jeho funkcích a fungování, o kulturně historických funkcích jazyka, o sociologických aspektech jazyka, o jazykovém vývoji). Dalšími tématy jsou „struktura“ kultury řeči a její úkoly a popis jazykových jevů, které autor nazývá „šablony“ a „exprese“.[3] První část knihy uzavírá výklad o sociologických základech fungování jazykových norem a jejich proměnách. V druhé části knihy pak autoři pojednají o spisovném jazyce a jeho hranicích, o jazyce hromadných sdělovacích prostředků a kultuře řeči, o jazyce umělecké literatury a o problematice pojmenování ve vztahu k jazykové kultuře.

I toto stručné shrnutí obsahu připravované knihy ukazuje, že ji můžeme očekávat se zájmem, a to jak pro její obsahové bohatství a tematiku mnohem širší, než o jaké jsme zvyklí v těchto souvislostech uvažovat, tak pro novost některých řešení, kterou lze i z tematického výčtu podaného ve [285]VKR uhodnout. Tyto výhody podle našeho názoru nahradí ne vždy vyváženou poměrnost jednotlivých témat a jejich ne vždy dostatečně ujasněnou vnitřní vázanost.

Zajímavý pro nás je i způsob, jak se ve VKR řeší jednotlivé jazykové otázky a jakými metodami se přitom pracuje. Redakce se nevyhýbá ani tomu, zařazovat příspěvky protichůdné nebo rozcházející se ve způsobu řešení téže věci. Např. F. P. Filin v článku Několik slov o jazykové normě a kultuře řeči v souvislosti s úvahami o protichůdných stanoviscích jazykovědců, z nichž jedni se v kodifikační činnosti opírají o tradici, jiní o úzus, ostře napadá způsob, jakým se ve studiu současné spisovné ruštiny uplatňují statistické metody a jak se těchto výsledků využívá pro kodifikační závěry. Kritizuje přitom některé kvantitativní studie o spisovné výslovnosti otištěné v předešlých svazcích VKR a vyslovuje pochybnost, zda je možno kvantitativních metod při kodifikačních zásazích vůbec použít.

Zároveň je však v sborníku otištěna studie L. K. Graudinové Pokus o kvantitativní hodnocení normy, v níž autorka právě těchto metod používá.[4] Vychází z toho, že se v jazykovém styku nutně a neustále objevují různé „chyby“, porušení platné kodifikace. Některé tyto prvky jsou podmíněny vztahy uvnitř jazykového systému. Pomoc, kterou může poskytnout statistická jazykověda při hodnocení těchto chyb, je v tom, že může speciálními metodami „zjistit ‚práh‘, za nímž se rozšířená, systémově podmíněná ‚chyba‘ může pokládat za novotvar a na základě toho být připuštěna mezi plnoprávné jazykové varianty“. Autorka využila materiálu, který byl získán v dotazníku o současném ruském tvarosloví (vyplnilo jej 4015 dotázaných). Dala si za úkol popsat, jak jsou v současném úzu rozloženy varianty tvarů 2. pádu jedn. čísla neživotných jmen mužského rodu. Základní koncovkou je zde koncovka -a (čaja, sachara apod.); vedle ní se však užívá i koncovky -u (čaju, sacharu), a to jde-li o 2. pád s významem celkovým (stakan [sklenice] čaju, kilo sacharu). Avšak již v 19. stol. a zvláště v 20. stol. začala do tvarů 2. pádu i v tomto významu pronikat koncovka -a, tím začala aspirovat na jedinou genitivní koncovku u těchto podstatných jmen.[5] Autorka chtěla ověřit tuto tendenci přesnými metodami. Z dotazníku získala údaje, že 2345 dotázaných užívá i v 2. pádu celkovém tvaru čaja, 1608 tvaru čaju, 35 dotázaných uvedlo oba tvary a 26 odpovědělo nesprávně nebo neodpovědělo. [286]Poměr těchto jednotlivých hodnot k celkovému počtu odpovědí (tzv. relativní četnosti) ukazuje, že tvar čaja převládá (0,584 pro tvar čaja proti 0,400 pro tvar čaju). Autorka správně upozorňuje, že nelze tyto hodnoty přímo aplikovat na kodifikační rozhodnutí. Frekvence jevu je veličina náhodná i když při velkém počtu údajů může sloužit jako přibližná hodnota skutečné pravděpodobnosti výskytu jevu. Proto uvedené kvantitativní údaje studovala diferencovaně, a to podle věkových skupin a podle povolání a sociálního zařazení dotázaných. Vyslovila dvě hypotézy: jestliže existuje v jazyce norma pro užívání koncovek -a a -u, pak lze očekávat, že četnosti výskytu obou tvarů ve své střední veličině i v odchylkách od ní budou totožné ve všech skupinách dotázaných; naopak jestliže se frekvence tvarů v různých skupinách rozcházejí, lze hledat ve frekvenčních rozdílech postupné prosazování jisté tendence. Výpočty ji přivedly k závěru, že existuje závislost mezi změnami ve frekvenci a mezi věkem a sociálním zařazením dotázaných: ve všech skupinách bez výjimky roste frekvence tvaru čaja od starších uživatelů jazyka k mladším. Rovnováha průměrných četností u staršího pokolení je iluzorní — dojem rovnováhy vzniká jen jako odraz průměru, za nímž se skrývají značné diference podle sociálních a vzdělanostních skupin. Proti tomu lze předpokládat, že u nejmladší generace se tyto rozdíly mezi sociálními skupinami budou stále více nivelizovat. Autorka si byla vědoma, že pro praktická doporučení by bylo třeba výzkum ještě doplnit, např. sledováním forem typu čaju v jiných syntaktických konstrukcích, zkoumáním situace v mluvených projevech, větším respektováním slohové platnosti obou forem. Avšak její detailní rozbor, dokazující, že kvantitativní hodnocení dublet se nemůže opírat o jediné číslo vyjadřující průměrnou frekvenci, je pro další podobná studia slibným předznamenáním.

O tom, jak se ve VKR konfrontují různé postupy a názory, svědčí i uveřejnění statí o některých speciálních otázkách ruského přízvuku. Kned dva autoři, V. D. Red’kin a E. I. Golanovová, tu řeší stejnou otázku, jak popsat přízvukové poměry u podstatných jmen označujících živé bytosti a tvořených příponou -ščik. První z nich se snaží najít pravidelnost tím, že vychází z přízvuku základového slova, druhá třídí materiál na základě slovnědruhové platnosti základového slova. Obě práce, vzniklé zřejmě nezávisle na sobě, ukazují výhody i nevýhody při užití obou hledisek a mohou přispět k zjištění takového kritéria, které by složité přizvukování tohoto slovotvorného typu vysvětlilo uspokojivě a pokud možno beze zbytku.

Obecnější metodologickou platnost má článek V. G. Kostomarova a B. S. Švarckopfa O zkoumám vztahu mluvčích k jazyku. Autoři se v okruhu sociologické problematiky, v názvu naznačené značně široce, soustředili jen na jedinou otázku speciální. Upozorňují, že pro studium jazykové normy a slohových rozdílů uvnitř spisovného jazyka lze s prospěchem využít výroků uživatelů jazyka o jazykových prostředcích, o jejich správnosti a přiměřenosti vzhledem ke kontextu a situaci projevu atd. Určují jed[287]notlivé typy takových výroků a ukazují, co z nich lze vysoudit jak o poměru uživatelů jazyka k současné normě, tak o pohybu v normě samé. Nedostatkem přitom je, že se autoři nezamyslili nad tím, jaká jsou objektivní kritéria pro to, aby jazykovědec rozlišil „zakořeněné objektivní … názory na jazyk a jeho prostředky“ od „široce známých omylů“.

Značný počet článků a drobných poznámek popisuje a hodnotí jazykové jevy nedávno vzniklé a působící v jazykové praxi nesnáze. Jde při tom o jevy velice rozmanité. Obsáhlou studii věnovala tzv. analytickým konstrukcím v systému slovních spojení N. Ju. Švedovová. Zesilující se tendenci k analytičnosti v ruštině ukazuje na konstrukcích, v nichž závislý substantivní člen zůstává ve větné dvojici v základním tvaru prvního pádu, třebaže jde o výraz skloňovatelný (v podstatě jde o jev nazývaný v naší gramatické tradici jmenovacím nominativem). Na bohatém materiálu popsala autorka různé sémantické typy těchto konstrukcí i s jejich synonymními protějšky a ukázala, jak širokou sféru užití tyto konstrukce v současné ruštině mají a jak se tato sféra stále rozšiřuje vlivem mluvené řeči i ve vlastním spisovném jazyce. Tato stať zasluhuje naši pozornost i proto, že také v češtině lze sledovat podobnou tendenci, kdy se konstrukce s nominativem jmenovacím šíří na úkor tvarů shodujících se s rozvíjeným výrazem v pádě. V ruštině tento proces dospěl mnohem dále a nelze vyloučit, že se to projeví i působením na českou skladebnou soustavu.

V stati popisného rázu roztřídil A. A. Leonťjev podle hláskových znaků (autor rozlišuje dvě roviny — rovinu fonémů a rovinu zvukových typů) a znaků tvaroslovných a lexikálních (významových) cizojazyčné prvky v ruském kontextu.

V některých statích je těžisko přímo v soudech kodifikačního rázu. Patří mezi ně např. článek B. P. Danilenka a V. N. Chochlačevové O slovech typu etažnosť. Analyzuje se tu skupina slov tvořených příponou -osť (etažnosť, sortnosť, rjadnosť…) a neodpovídajících sémantice tohoto slovotvorného typu, jímž se v ruštině stejně jako v češtině vytvářejí abstraktní názvy vlastností. U těchto nových podstatných jmen chybí základové přídavné jméno. Autoři ukazují, že tato slova vznikla s opřením o řady složených přídavných jmen jako odnoetažnyj, … mnogoetažnyj z potřeby pojmenovat abstraktní pojem, oddělený od konkrétních významů prvních částí složených přídavných jmen, a že k tomu bylo využito dekompozice (slovotvorného zpětného rozkládání) složeného přídavného jména a spojení jeho druhé části, samostatně neexistující, s příponou -osť. Z toho autoři vyvozují, že jde o nový speciální slovotvorný typ v rámci obecného slovotvorného modelu s příponou -osť, že tato přídavná jména neporušují systémové vztahy, a že proto odpovídají normě, ne sice normě vlastního spisovného jazyka, ale normě speciálních terminologických oblastí. Celá věc je nám velice blízká (vzpomeňme např. na nové slovo pokojovost, pokojovi[288]tost[6]) i tím, že právě tyto úvahy a kodifikační rozhodnutí někdy málo souvisí s obecnými, teoretickými úvahami; mnohdy velmi jemná a důvtipná jazykovědná analýza slouží k tomu, abychom ex post našli argumenty pro jazykové jevy už existující, často pevně vžité a potřebné, ale vymykající se formálně (např. způsobem tvoření) nebo významově ze soustavy spisovného jazyka.

Kodifikační ráz má i úvaha chemika I. A. Reformatského a A. V. Superanské o způsobech, jak pojmenovávat nové chemické prvky. Jde o problematiku ruskou, spojenou s tím, že ruština užívá azbuky. Autoři prosazují, aby se ruská terminologie co nejpevněji přidržovala mezinárodních latinizovaných podob. Potíže vznikají i tam, kde nejde o ruštinu samu, ale o její vliv na jiné jazyky, např. při tvoření názvu prvku z ruského příjmení nebo místního jména, když je zapotřebí jméno prvku převést do latinky. Týká se to např. prvku zvaného kurčatovium (podle fyzika Kurčatova) — protože se transkripce ruských příjmení v hlavních západních jazycích liší, doporučuje se jako nejschůdnější přepisovat název podle pravidel mezinárodní fonetické transkripce, tj. pomocí písmene č, v podobě shodné s přepisem českým.

Rozsah jazykově kritické a drobné kodifikační činnosti lze naznačit alespoň výčtem témat, jimž jsou ve VKR VII věnovány menší články: jsou to studie o různých klišé a frazeologických obratech, zvl. publicistických, článek o hláskových variantách slov ve frazeologických spojeních, výklady o vzniku jednotlivých slov, o jejich významu, skloňování, slohovém zabarvení, úvahy o přejatých slovech a o nově vytvořených mezinárodních termínech atd. Tyto výklady bývají přitom spojeny s širším osvětlením problematiky a lze v nich proto najít i některé poznatky a podněty obecnějšího rázu.

Jazykově stylistická problematika je ve VKR VII zastoupena jedinou studií, a to obsáhlým pojednáním L. I. Škvorcova o slangové (žargonnaja) slovní zásobě v jazyce současné umělecké literatury. Už samo téma a také polemické zabarvení článku naznačuje, že i v této oblasti je situace v ruštině a v češtině dost podobná. Autor si zvolil k rozboru dvě verze románu Apel’siny iz Marroko (Pomeranče z Maroka) známého spisovatele V. Aksjonova. Aksjonov je jedním ze spisovatelů mladší generace, kteří vzbudili velký zájem čtenářstva nejen novostí svých námětů a uměleckých postupů, ale i porušením tradičního jazykového kánonu ruské sovětské literatury tím, že začali ve velké míře užívat i nespisovných jazykových prostředků, zvláště prostředků užívaných v městském prostředí. Tím, že tito autoři dávají většinou přednost vyprávění v 1. osobě (tzv. skazovému vyprávění), přičemž vyprávěčem bývá postava užívající nespisovných prostředků, mizí z těchto literárních děl autorský text a s ním i neutrální spisovný jazyk. Názory na tento druh literatury byly velmi vyhraněné; na jedné straně se stala před[289]mětem nadšeného obdivu, někdy až nekritického, na druhé straně však vyvolala ostrý nesouhlas. Také Aksjonov byl několikrát obviňován z toho, že užívá jazyka vulgárního, že uvádí do literatury „zlodějskou hantýrku“ a tou že zaplavuje spisovnou ruštinu jako celek. Aksjonov zřejmě uznal alespoň část těchto výtek a román pod jejich vlivem jazykově přepracoval.

Autor studie ve VKR srovnal oba texty a popsal, jaký jazykově slohový cíl měly úpravy. Šlo jednak o „oslabení slangového a nespisovného běžně mluveného živlu“ v jazyce románu, jednak o jazykové změny spojené s výraznější charakteristikou postav. Kromě toho se objevují i změny nemotivované základním záměrem (jedny expresívní slangové prostředky byly nahrazeny jinými téže slohové působnosti, nebo byl ojediněle slangový ráz ještě zesílen). Ze slohového rozboru vyplynulo, že změny nebyly vždy na prospěch dílu, že někdy porušily jeho jazykově estetickou strukturu nebo i změnily smysl vyprávění, vnesly do textu situační a jazykovou nepravděpodobnost a falešnost. V obecné úvaze pak autor studie naznačil, jak se odlišovaly názory ruských literárních vědců a jazykovědců (např. T. G. Vinokura, S. V. Tomaševského, V. V. Vinogradova) na nespisovnost v uměleckém díle v souvislosti s tím, v které době byly vysloveny, a jak tyto rozdíly souvisí se změnami v ruské literatuře samé. Podle autora odráží teorie v těchto rozdílných názorech fakt, že v historii literatury se střídají doby, kdy se zdůrazňuje „spisovnost“ jazyka uměleckých děl (jakožto reprezentanta spisovného jazyka vůbec), s údobími, kdy spisovatelé usilují především o „jazykovou pravdivost“ uměleckého díla a kdy vystupuje do popředí „charakterotvorná“ úloha užitých jazykových prostředků. Současná ruská literatura se po období vyhraněné spisovnosti dostává právě do stadia, kdy zdůrazňuje charakterizační možnosti nespisovných jazykových útvarů. Jakékoli paušální zákazy a odsudky jsou předem odsouzeny k neúspěchu, protože „neexistuje téměř takové slovo, které by v umění bylo zakázáno“, a protože mnohé z odsuzovaných prostředků jsou „důležitou rezervou expresívních jazykových prostředků a mají původ v plnokrevném a živém lidovém jazykovém živlu“.

Sedmý svazek VKR je pro nás zajímavý, stejně jako svazky předchozí, především jako dobrý prostředek pro konfrontaci našich teoretických zásad i praktické činnosti. Kromě toho přináší i některé důležité poznatky a jazykovědné výklady (zvláště tam, kde jde o rozbory konkrétních jevů) vztahující se k problematice rusistické i šíře slavistické.[7]


[1] Voprosy kul’tury reči VII (řídí redakční rada za vedení Vitalije Grigorjeviče Kostomarova), Moskva 1966, 236 s. Viz i zprávu o VI. svazku v NŘ 49, 1966, s. 229.

[2] K stati je připojena výběrová bibliografie základních prací S. I. Ožegova.

[3] Pod těmito ne právě průhlednými termíny se skrývá zřejmě obdobný nebo stejný obsah, který jsme v československé jazykovědné tradici zvyklí označovat terminy „automatizace“ a „aktualizace“, označujícími podstatu jevu přesněji a názorněji.

[4] Obdobnými metodami řešila autorka otázku poměru tvaroslovných dublet v 2. pádu množ. č. podstatného jména nosok v normativním popisu spisovné ruštiny, viz zprávu v Naší řeči cit. v pozn. 1, s. 232.

[5] I některé popisná mluvnice současné ruštiny upozorňují, že užívání koncovky -u v druhém pádě celkovém podstatných jmen mužského rodu se souhláskovým zakončením není v normě současné spisovné ruštiny plně závazné a že jazykový systém je tu v pohybu srov. např.: Grammatika russkogo jazyka I, Moskva 1930, s. 141—143; A. V. Isačenko, Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavleniji s slovackim, Morfologija I, Bratislava 1934, s. 159—164; Příruční mluvnice ruštiny I, Praha 1961, s. 316—317.

[6] Srov. např. poznámku V. Michálkové Pokojovitost, NŘ 45, 1962, s. 61 a výklad F. Daneše v Malém průvodci po dnešní češtině, Praha 1964, s. 138.

[7] Pro českou veřejnost není bez zajímavosti poznámka z pera L. P. Kalakucké o novém dokladu jazykových vztahů rusko-českých, přičemž tentokrát je český partner aktivní složkou tohoto vztahu. Do seznamu slov, která jsme dali „Evropě a lidstvu“, přibyl nový bohemismus v ruštině, a to slovo kolgótki. Je to pojmenování pro (punčochové) kalhotky. Pravopisná podoba s -o- v první slabice (přízvuk bývá většinou na slabice druhé) svědčí o tom, že slovo bylo přejato v ústním jazykovém styku. O tom, že proces přejetí a osvojení nového slova nebyl ještě dokončen, svědčí přízvuková, pravopisná, hlásková i tvarová neustálenost nového výrazu.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 5, s. 283-289

Předchozí Vilma Barnetová: Sovětská studie o násobených slovesech v češtině

Následující Marie Sádlíková, Miloslav Sedláček, Stanislav Starý: Dva nové sovětské časopisy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1