Výslovnost ruských vlastních jmen v češtině

Milan Romportl

[Články]

(pdf)

-

Před lety se pokusil prof. A. Frinta stanovit zásady výslovnosti slovanských, zejména ruských slov, přejímaných do češtiny.[1] V současné době se vyskytují přejatá obecná ruská slova nebo ruská jména vlastní v češtině mnohem častěji, než tomu bylo v době napsání Frintova článku, a také znalost ruštiny je mnohem rozšířenější a hlubší; následkem toho je jejich výslovnost mnohdy rozkolísaná, a vracím se proto k této otázce a pokouším se revidovat aspoň výslovnost ruských jmen vlastních v češtině.

Vyjdu z konkretního příkladu. Setkáváme se nyní ve zprávách často se jménem Korabeľnikova. Rozhlasoví hlasatelé tu obyčejně vyslovují buď karabjelňiková nebo karabelňiková. Shledáváme se tu při jejich české výslovnosti hned s několika otázkami. První z nich, umístění přízvuku (a snad i jeho sílu), je snad možno pokládat za nejméně spornou. Přechází-li totiž ruské jméno do českého kontextu, pak se zcela samozřejmě posune přízvuk na jeho prvou slabiku, má-li v ruštině přízvuk [132]na slabice jiné — stejně jako je tomu u slov přejatých.[2] Není třeba podotýkat, že i co do síly tu půjde o přízvuk český, slabší, než je ruský. Tuto zásadu zaznamenává v podstatě již prof. Frinta, a jak se domnívám na základě četných pozorování, je velkou většinou zachovávána.

Složitější je otázka, máme-li v české výslovnosti rušit t. zv. akání. Jak vidíme z uvedeného příkladu, který není ojedinělý, neruší se zde „akání“ obecně a je tu ve výslovnosti jisté kolísání. Podíváme se na tuto otázku blíže. Jak je známo, nazýváme akáním v ruštině onen jev, že se psané o nebo a v nepřízvučných slabikách vyslovuje stejně jakožto hláska více nebo méně blízká a. Podobné změně (t. zv. ikání) jsou podrobeny i psané nepřízvučné e a i. Všechny tyto změny můžeme však pokládat pouze za druhotné. Ruský přízvuk je nadprůměrně silný, klesá proto síla hlasu v nepřízvučných slabikách na velmi nízkou hodnotu a hlásky v těchto slabikách jsou zeslabovány nejen co do síly, ale i co do délky, mění se i jejich hlásková barva. Můžeme tedy t. zv. akání, ikání atd. (vlastně zeslabení samohlásky) pokládat za následek přízvukových poměrů, vlastních ruštině. Převedeme-li nyní ruské slovo do českého kontextu a klademe-li slabý český přízvuk na prvou slabiku, odpadají vlastní důvody pro akání, ikání atd. — Za druhé nelze ani zapomínat na ruský pravopis, který v písmu rozlišuje nepřízvučné o a a, e a i, a na jeho význam právě pro vlastní jména, u nichž změna grafického obrazu přináší sama nesnáze. Z výslovnosti ruských jmen, která byla známa již dříve, u nichž si však přesto uvědomujeme jasně jejich ruský původ, je nám i tato zásada zcela zřejmá. Nenapadne nás jistě vyslovovat s hláskou a jména typu Tolstoj, Borodin, Oněgin, ba ani slova obecná, jako kolchoz, sovchoz a pod. A přece u nověji přejatých zaslechneme vyslovovat uvedené jméno v podobě Karabelňiková anebo obecné vaprosňik, ačkoli ani tu není důvodu (chceme-li užít ruského termínu), proč neříci voprosňik. Je třeba zbavit se pochybené snahy po „korektní“ výslovnosti, abychom pak nevyslovovali „hyperkorektně“, třebas i — jak jsem zaslechl — dokonce ačerk, t. j. a ve slově, jež má i v ruštině přízvuk na prvé slabice, a kde se tedy hláska psaná o také jako o vyslovuje.

Snad by bylo možno namítnout, že se na př. v slově charašo, je-li ho použito v českém kontextu, vyslovují a, i když je přízvuk na prvé slabice. Jde tu však o případ podstatně jiný, neboť — nehledíme-li ani na to, že jde o slovo obecné — toto slovo bylo přejato především v mluvené podobě, užívalo se ho s jistým citovým zabarvením a ustálilo se napřed v řeči mluvené; odtud pak pronikalo i do češtiny literární.

Na příkladu, který jsme uvedli z počátku, však můžeme najít ještě další kolísání, jež zasluhují zmínky. Je to hlavně otázka výslovnosti měkkých [133]souhlásek. I když to není ve Frintově článku zvláště zdůrazněno, budeme jistě v češtině vyslovovat hlásky ď, ť, ň (tedy Turgenev s -ňe-, Potebnja s -ťe- a -ňa-, Borodin s -ďi- atd.), nebudeme však měkčit souhlásky ostatní, protože podobné souhlásky v českém hláskovém systému nemáme. Jak se však máme zachovat ke spojení retných souhlásek (p, b, m, v, f) se samohláskou e? Nevyslovujeme tu sice měkké souhlásky, ale velmi hojná je výslovnost retnice + je, podporovaná jistě též dosud běžnou populární transliterací novinářskou (retnice + ě).[3] Na tuto otázku naráží také prof. Havránek v článku Psaní ruských jmen v češtině,[4] kde doporučuje jako účelnější i pro běžné psaní formu retnice + e (tedy Belinskij, Sverdlov, nikoli Bělinskij, Svěrdlov). Při výslovnosti však přesto budeme narážet na určité potíže. U několika ruských jmen je ustálena výslovnost retnice + je, jako Bělinskij, Bědnyj, častější je tato výslovnost u některých přejatých slov obecných, jako sovět, Izvěstija, Vědomosti, poběda (auto) a j. Jedině po m převládá výslovnost s e (nikoli mje nebo dokonce mňe), jako ve slovech Mendělejev, Mečnikov, Parchomenko, menševik (zde proti původní výslovnosti dokonce i tvrdé n, nikoli ň), avšak i po ostatních retnicích je častá výslovnost s e, na př. jména Sverdlov, Veselovskij, Petrovič, Bezymenskij, Veresajev. Zdá se, že po retnicích bude existovat i nadále jisté kolísání. Přitom bude běžná výslovnost ovlivňována jednak výslovností tradiční — vázanou ještě na starý ruský pravopis, v němž se psalo ě —, jednak příbuzností s českými slovy, tak rus. Izvěstija bude srovnáváno na př. s čes. zvěst, Vědomosti s týmž slovem českým atd. Ovšem pokud jde o jména, je jejich počet zcela nepatrný.[5]

Jisté obtíže bude též působit výslovnost těch slov, v nichž se psané e po měkkých souhláskách vyslovuje jako o. Prof. Havránek doporučuje v citovaném článku přepisovat v češtině toto e jako jo, resp. po ť, ď, ň jako o (tedy Fjodorov, Poťomkin atd.).[6] Nebude tedy nic bránit tomu, abychom takto psaná slova také stejně vyslovovali. Nesnáz bude však u několika slov, u nichž se již ustálila výslovnost s e (na př. Potěmkinovy vesnice). Zde nezbude než zachovat tuto ustálenou výslovnost.

Konečně půjde v přejatých ruských slovech o problém délky samohlásek. Víme, že v ruštině nejsou samohlásky dlouhé a krátké a že se jisté prodloužení samohlásky projevuje jen v přízvučné slabice jako doprovázející znak přízvuku. Ve výslovnosti, zejména některých vlastních jmen, slýcháme občas v češtině výslovnost obojí. Tak můžeme zaznamenat výslovnost jmen Stalin, Lenin jak s dlouhým, tak i s krátkým a, resp. e. Poněvadž však [134]i v ruštině je v těchto přízvučných slabikách spíše polodélka než délka, a hlavně proto, že toto prodloužení je pouze zjevem průvodním, závislým na přízvuku (tedy podobně jako „akání“), domnívám se (na rozdíl od mínění Frintova), že bude lépe dát přednost výslovnosti krátké, pokud se snad v některých dříve přejatých jménech neustálila již výslovnost dlouhá (na př. Péťa, Váňa, Táňa). Potom však délku označujeme i v písmu.

To jsou asi hlavní sporné otázky, s kterými se setkáváme při výslovnosti ruských jmen v českém kontextu. V ostatních se budeme řídit zásadami, podle kterých upravujeme výslovnost slov přejatých z jiných jazyků, a to tak, že jejich hlásky přizpůsobujeme nejbližším hláskám českým. Tak ruské y (jery), i když se od našeho i značně liší, budeme nahrazovat ve výslovnosti tímto i, poněvadž je z našich samohlásek ruskému y přece jen nejblíže, ovšem při přepisu do latinky zachováváme psané y. Vyslovujeme tedy psané Krylov, Smyslov, Rybkov a pod. prostě s -i-[7]. — Že se těmito obecnými zásadami hláskové náhrady neřídíme vždy, přejímáme-li ruská jména a obecná slova (na př. v případě „akání“), je způsobeno hlavně příbuzností jazyků, která zaviňuje jisté nepravidelnosti při přejímání i v jiných oblastech.[8]

---

[1] Česká výslovnost slov původu slovanského, zvláště ruského, Slovo a slovesnost 3 (1937), 56—8.

[2] Stejně je tomu u každého jiného cizího jména, nejde-li ovšem o výslovný citát, kde bývají zachovávány věrněji prvky původní výslovnosti.

[3] Nikoli ovšem transliterací vědeckou. Srov. Slavia 20, s. 158 n.

[4] Naše řeč 33 (1949), 41—46; rovněž tak pravidla pro běžný přepis, uveřejněná v Sovětské vědě-jazykovědě 1 (1951), 147.

[5] Srov. i výjimečné připuštění psát ě po b, p, v tamže.

[6] Shodně i návrh pro běžný přepis, citovaný v poznámce 4.

[7] Nadto je tato náhrada posilována ještě tím, že v příbuzných slovech českých, kde se píše y, vyslovujeme i.

[8] Na př. v tvarosloví (na př. Tolstoj, Tolstého, ale tolstojovec), srov. v Naší řeči 35 (1951), 7 n.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 7-8, s. 131-134

Předchozí Miloš Dokulil: Nová skutečnost v zrcadle slovní zásoby češtiny

Následující Václav Machek, BHk (= Bohuslav Havránek): Výklady slov