Sympozium o životě a díle Vuka St. Karadžiće

Sáva Heřman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve dnech 14.—22. září 1964 se konalo v Bělehradě sympozium s mezinárodní účastí věnované životu a dílu Vuka St. Karadžiće (1787—1864), jedné z nejoriginálnějších osobností jihoslovanské, ba lze říci i evropské kultury.

Tento samouk bez jakéhokoli vyššího školního vzdělání dovedl v krátké době zvládnout tolik vědeckých poznatků mnoha oborů (folklór, jazykověda, historie), že byl již v mládí s to vytvořit si jasnou představu o nutných perspektivách vývoje spisovného jazyka srbocharvátského. Toto zvláštní spojení výjimečných duševních schopností, nezatížených řadou tradovaných a již přežitých učeností, s obdivuhodnou tvůrčí aktivitou, s praktickým smyslem pro odhad možností realizace vlastních myšlenek a v neposlední řadě i vzácný pevný charakter, to vše umožnilo Vuku St. Karadžićovi sehrát v první polovině 19. století významnou úlohu v jihoslovanském kulturním a politickém životě.

Karadžić nebyl pouze vynikajícím jazykovědným pracovníkem, který v souladu s potřebami doby dovedl rozhodně odmítnout dosud užívaný spisovný jazyk, zatížený mrtvou tradicí církevní slovanštiny s neorganicky vřazenými ruskými prvky. Karadžić se rozhodl pro revoluční řešení, jsa v tom podporován svým učitelem a přítelem, slovinským učencem J. Kopitarem, a rozhodl se opřít se o živý lidový jazyk a jeho folklór, postavit proti tradici vlastní jazykovou zkušenost.[1]

[223]Není proto divu, že jméno Karadžićovo je dodnes slavné v celé jihoslovanské oblasti, že jeho dílu byla věnována dlouhá řada prací a že jeho vliv je stále živý. O tom svědčil i celý průběh jednání sympozia. Přednesené referáty — jen v jazykovědné sekci jich bylo více než dvacet a kromě toho skoro stejný počet v sekci folkloristické a historické — se nezaměřily jen na osvětlení historického významu Karadžićova činu, nestaly se panegyrickými, ale snažily se kriticky se vyrovnat i s dílem Karadžićovým i s aktuálními problémy spisovných jazyků vůbec a srbocharvátštiny zvláště.

Uvedu zde některé problémy,[2] které se dotýkaly i širší problematiky spisovného jazyka a jež byly podnětné i v širších souvislostech.

Stěžejním bodem se v jazykovědné sekci stala otázka poměru staré tradice a nových požadavků, které vývoj společnosti klade na spisovný jazyk. V širším a obecnějším osvětlení byla tato otázka probírána v řadě referátů. Někteří referenti, zejména B. Havránek, M. Ivićová, D. Brozović, N. I. Tolstoj aj., poukázali na skutečnost — často ne dosti zdůrazňovanou a uvědomovanou —, že jakýkoli dialekt, byť sebevíce rozšířený, nemůže se stát spisovným jazykem ve svém celku, nýbrž nutně podléhá specifickým zákonům spisovného jazyka, musí dbát jeho specifických potřeb a čerpá i z jiných zdrojů — z jiných dialektů, z mluveného jazyka kulturně a ekonomicky pokročilejších oblastí, z mluvy měst, dále ze starších kulturních jazyků vývojově příbuzných nebo i nepříbuzných.

Výhody Karadžićova postupu, totiž opřít spisovný jazyk o lidový jazyk (heslo: Piš, jak mluvíš), jsou nasnadě. Je to široká přístupnost, srozumitelnost, bez kastovního odlišování uživatelů spisovného jazyka („znalců“) od „prostého“ (tj. jazykově speciálně neškoleného) lidu, dále i větší soudržnost různých společenských složek.

Ovšem již sám původce tohoto postupu si byl vědom řady úskalí: příslušníci jednotlivých dialektů si mohou osobovat právo na spisovný jazyk svého typu — odtud malá autorita spisovného jazyka vůbec a značná rozkolísanost —, dále malé možnosti stylistické diferenciace, neboť není po ruce dost široká škála od prostředků vysloveně nespisovných, avšak použitelných přes prostředky „neutrální“ k výrazům a obratům zcela knižním.

Tento typ spisovného jazyka opřeného o jazyk lidové slovesnosti a vůbec o mluvený jazyk je charakteristický pro mladší spisovné jazyky, nezatížené tradicemi minulých věků; přitom ovšem nejsou zcela imunní před nebezpečím povrchních řešení.

Výhody a nevýhody spisovného jazyka jiného typu — s dlouhou tradicí — známe z naší mateřštiny, uvědomují si je i např. Francouzi (srov. sérii knih, článků a přednášek věnovaných rozdílu mezi jazykem spisovným a mluveným) a jinde, kde si vývoj společnosti vynucuje podobné otázky. Teritoriálně rozlehlé území od Istrie až po Karpaty, od Panonské nížiny až k Jadranu má [224]k dispozici jeden spisovný jazyk, který má však dvě varianty, které jsou skoro úplně shodné v tvarosloví, ale v lecčems se liší jak v skladbě, tak i v slovní zásobě.

Proto se i na sympoziu zdůrazňovala nutnost postupného sjednocování, vytváření obecného jazyka. Tyto tendence ovšem narážejí na řadu překážek: ekonomická rozdrobenost jazykového území, různé národní tradice, lokální zájmy. Byl vysloven požadavek zkoumat městský jazyk, v němž se tvoří z řady dialektů nový prostředek komunikace, jakási koiné. K tomu se vyslovila řada diskutujících; poukazovali na to, že proces vytváření městské mluvy na srbocharvátském území je teprve v začátcích a že jednotlivá menší města si dosud převážně podržují původní nářeční základ.

Karadžićovo řešení není zcela ojedinělé; existují obdoby např. i ve Skandinávii. Zmínil se o tom ve své přednášce A. Galis, probíraje poměr tradičního spisovného a lidového spisovného jazyka v Norsku.

Bělehradské sympozium, kterého se zúčastnili badatelé z užší oblasti jihoslovanské filologie, prokázalo svou užitečnost, neboť na rozdíl od velkých reprezentačních sjezdů bylo daleko pracovnější, efektivnější a aktivnější. Každý účastník měl co říci a cenné podněty nezapadly, jak se snadno stává na příliš široce pojatém kongresu.

Organizátoři sympozia učinili vše, aby průběh odpovídal Karadžićovu významu, a připravují k vydání všechny přednášky i záznam diskuse.

---

[1] Srov. Havránkův článek ve sborníku Slavica Pragensia VI a referát o něm zde s. 219n.

[2] V této stručné zprávě se omezuji se zřetelem na zaměření časopisu jen na problémy jazykovědné.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 4, s. 222-224

Předchozí Alois Jedlička, Emil Dvořák: Slavistické sborníky Karlovy university

Následující Miloš Dokulil: Pozoruhodná slovenská práce o stavbě slova