Časopis Naše řeč
en cz

Dialektologie v učebnici o vývoji jazyka

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V příručce,[1] která je kolektivním dílem Fr. Cuřína, B. Koudely, A. Mátla a Fr. Svěráka (zvláštní partii o onomastice zpracoval V. Šmilauer), je v 23 kapitolách postupně probrána obecná teorie vývoje jazyka a genealogicky pojatá partie o jazycích indoevropských a slovanských (zde dále zvlášť o staroslověnštině s přihlédnutím k slovanským starožitnostem — II—IV), hláskový a gramatický vývoj staré češtiny s přihlédnutím k vztahu češtiny a slovenštiny (VI—VIII) a poučení o vývoji spisovné češtiny od 13. stol. do doby současné (IX—XVI); celkem neorganicky se sem dále vřazuje XVII. kap. o matematických metodách v jazykovědě, v závěru se pak podává uvedení do onomastiky, obecná teorie dialektologie a přehledná klasififkace českých nářečí, jakož i ukázka rozboru staročeského a nářečního textu (XVIII—XXI). Knihu doplňují seznamy novější literatury (chybí v nich edice staročeských textů), shrnující otázky a rejstřík.

Jako celek má příručka vyhovět jistě mnoha požadavkům, které při neobyčejné stručnosti zpracování jednotlivých kapitol vždy dokonale plnit nemůže. V převážné části však představuje toto kolektivní dílo dobrou a didakticky účelně koncipovanou práci, která nadto podává vhodný ilustrační materiál. Škoda, že to nelze říci též o oddílu dialektologickém, zejména o přehledu nářečí českého jazyka, kde se vyskytuje řada závažných nepřesností a chyb. To je tím důsažnější, že jde o učebnici.

Pokud se celkového rozvržení látky týče, je třeba kladně hodnotit, že autoři dokázali podat dialektologickou problematiku téměř encyklopedicky, chybí tu snad jen poučení o využití nářečí v literatuře a o jazyce folklóru. [103]Zvlášť obecné výklady od B. Koudely jsou vcelku instruktivní i dostatečně informativní. Někdy tu však přece dochází k zjednodušením, jež jsou na újmu žádoucí přesnosti. Tak metody přímého výzkumu se prý dá použít jen při zkoumání menších nářečních jednotek (165): touto metodou byla však přece vytvořena převážná většina nářečních atlasů (pracuje se tu ovšem jen ve vybraných bodech tzv. výzkumné sítě). — Výsledky přímého výzkumu se prý zpracovávají formou lokálních monografií (166): nerozlišuje se tu tedy lokální typ monografie, omezený na jednu nářeční jednotku, od dnes nejběžnějšího typu regionálního, který zpracovává materiál z širšího území i jazykově zeměpisně. — Marxistické kritérium pro řešení vztahu mezi dialektem a jazykem prý představuje míra úkonnosti (155): vedle hledisek příbuznosti a srozumitelnosti, s nimiž se stále nezbytně pracuje především tam, kde není příslušných jazyků spisovných, resp. kulturních, je jistě třeba vyzdvihovat hledisko úkonnosti, ovšem pod zorným úhlem národního povědomí mluvčích příslušných nářečí. Poněkud zavádějící jsou v této spojitosti argumenty o laštině jakožto přechodném útvaru mezi češtinou a polštinou (160): laštinu jako celek představují nesporně jen nářečí českého typu; naproti tomu nářečí na Těšínsku jsou strukturně a geneticky typem slezsko-polským, avšak protože se řada jejich nositelů považuje za Čechy, je třeba hodnotit tyto útvary i jako nářečí českého národního jazyka.

V kapitolce o vývoji nářečí mohla být plastičtěji podána problematika obecné a běžně mluvené češtiny (s případným poukazem na nedávnou diskusi) a rozhodně tu neměla být pominuta hierarchie útvarů národního jazyka. Nelze dále plně souhlasit s vymezením „stavovských jazyků“ (profesionálních nářečí), v nichž je prý minimální obraznost vyjadřování na rozdíl od Slangů: nespisovné termíny nejrůznějšího původu, obraznost, synonymičnost atd. charakterizují přece do značné míry i profesionální mluvu, takže ji nelze stavět do výlučného protikladu vůči zájmovým slangům a argotům. — Při výkladu o zapisování mluvené řeči by mělo být jasně řečeno, že jde o fonetickou transkripci, jíž se užívá v jazykovědě vůbec, a namístě by snad byla i zmínka o zápisu vycházejícím ze spisovné grafiky, jehož se užívá v beletrii, ve folkloristice apod. V odstavci o jazykovém vývoji v pohraničí se mluví především o rozšiřování původních nářečních oblastí a o procesech míšení, není však dosti poukázáno na základní vývoj, jenž spočívá v rychlém zanikání nářečí v těchto oblastech vůbec. Přes uvedené výhrady je tato kapitola vcelku zdařilá.

To však nelze říci o následujícím přehledu nářečí českého jazyka, který zpracoval F. Svěrák. Tato kapitola je vlastně jen řadou nejednotně uspořádaných, často i nepřesných výčtů nářečních jevů, o něž se opírá třídění českých nářečí, a naprosto zde chybí celostnější hledisko i v průvodním textu. Nepřipomíná se např. výslovně ani Havránkovo vývojové rozdělení na nářeční skupinu českou a hanáckou proti skupině moravskoslovenské a lašské. Na výklady z historického oddílu knihy se poukazuje jen sumárně, a tím [104]víc tedy vyniká nevhodnost uvádění diferenčních znaků v tom pořadí, jak byly probrány v historické mluvnici. Hranice mezi základními nářečními oblastmi je představena jen schematicky, jako obvod čtyřúhelníku hanáckého území s vrcholy Zábřeh — Přerov — Znojmo — Jihlava! Ani připojená mapka neuspokojuje, zvlášť oblast jihovýchodních českých (tj. českomoravských) nářečí je zachycena zcela zkresleně, lašská nářečí jsou podle ní i na Těšínsku. Uvnitř české oblasti jsou hranice nářečí určeny podrobněji, avšak i zde jsou nepřesnosti. Severovýchodočeská oblast prý leží mj. na východ od Havl. Brodu: představují-li jižní část této hranice Železné a Žďárské hory, je to od Havl. Brodu přes 20 km na severovýchod! Záhadný je výčet hraničních míst jihozápadočeské oblasti: „severně od Kralovic, severně od Plzně k Rokycanům, k Písku a odtud přímo k moravským hranicím“. Jak se sem dostala Plzeň? Celé toto rozmezí je třeba také klást o hodně více směrem do středu Čech. Ještě nepřesnější jsou výčty nářečních znaků. Nepřehledně je podána hned základní klasifikace podle střídnic za ý, ú; ve vzorové větičce tu nevhodně figuruje vozejk/vozék/vozík/vozik, jehož hranice se vůbec nekryjí se střídnicemi za ý, v laštině je pak forma vuzek.

Následuje výčet diferenčních znaků v pořadí historických změn, na jejichž základě vznikly. Hned první hranice typu kaše/kaša je udána nepřesně: kaša je sice už na Českomoravské vrchovině, zato je však kaše v celé sev. části hanácké oblasti. Přitom se stále traduje příklad slepica, ač na Hané je základní podoba slípka. Podoby viděli jsme vojáci, voňi dávaj, házej nelze považovat za celočeské, naopak představují dobré kritérium pro členění vlastních českých nářečí. Pro nářečí severovýchodočeská (nedoporučujeme termín „východočeská“) se okrajový pás klade jen do Poještědí a Podkrkonoší, pomíjí se příbuzné Kladsko a orlická oblast a rovněž zvláštní úsek litomyšlský (v historickém oddíle se na s. 48 depalatalizovaný „petácký“ typ medenec připomíná). Ještě hůř dopadl výčet hlavních znaků jihozápadočeských: jako společný znak těchto nářečí se na prvním místě bez omezení uvádí vysloveně reliktní jč. typ bjič, pjivo, kdežto běžná jč. výslovnost typu mjesto není vůbec připomenuta; u rodinných jmen typu Novákojc je uvedena i střčes. podoba Novákovic, typ jahla, čalo se prý v jz. Čechách vyskytuje jen místy, zč. typ bujď s epentezí j se přiřazuje bez rozlišení k jč. disimilaci typu přej zimu, obecně západočeský 3. p. mn. č. typu chlapom se kvalifikuje jako chodský. Podobně zaráží i zastaralá a zcela chybná charakteristika českomoravských (jihovýchodočeských) nářečí, která se kladou k Bystřici a Žďáru na severní (!) Moravě a k Třešti, Dačicím a Jemnici na jz. Moravě. Není zde tedy rozlišeno vlastní českomoravské nářečí s typy kaša, ešče, su od širší přechodné oblasti česko-moravské s typy žaba, dat (uvedeny až při hanáčtině!), háďet, holoubjata, vrac, jejichž hranice jdou vesměs mnohem západněji. V krajně stručném přehledu, kde by tento vnější a vnitřní pás česko-moravského přechodu nemusel být rozlišován, je ovšem nutné omezit se jen na diferenční znaky vlastních českomoravských nářečí.

[105]Velmi nevýrazně je podána i situace na Moravě. Ve všech základních skupinách se tak nadbytečně opakují i celomoravské znaky dat, ešče, zhoda, zato jejich zvláštní znaky nejsou náležitě vytčeny. Výčet hanáckých znaků je přitom zvlášť podrobný, a přesto tu chybí např. změna o→u (horský typ vuluvu) nebo změna i→ə (znojemský typ kaplčka). Za tímto výčtem následuje základní dělení jádra a okrajových úseků hanácké oblasti, kdežto u lašských nářečí se autor omezuje jen na atomizující výčet. U každé dlouhé samohlásky se tak zvlášť konstatuje, že byla zkrácena, o asibilaci ť, ď se nemluví, pominuty jsou analogické koncovky typu za našum stodolum. U moravskoslovenských nářečí se sice opět objevují jednotlivé dílčí úseky, jsou však charakterizovány jen namátkově: jako znak dolský se např. uvádí zúžené í, jako kelečský ej, ou (to je přece i v základním typu dolském), neoprávněně jsou pak oba tyto typy charakterizovány v následující přehledné tabulce nářečí českého jazyka (185) též zachováním aj (vajce). V připojených dobře vybraných ukázkách by měly být uvedeny prameny. Kratičké věty z cvičení jsou někdy k jednoznačnému určení dost obtížné.

Vcelku je třeba s politováním konstatovat, že pro zpracování dialektologického oddílu knihy nebylo víc přihlédnuto k novější literatuře, zvlášť k jazykově zeměpisným monografiím z edice Česká nářečí, nemluvě ani o klasickém díle Havránkově. Za nejzávažnější nedostatek této partie považujeme, že nepodává dostatečně plastický přehled právě po základním nářečním rozčlenění českého jazykového území a místo toho se uvádějí mechanické výčty jednotlivých diferenčních znaků, přitom s četnými chybami. Kniha měla být dále jako kolektivní práce pečlivěji zkoordinována, aby i její dialektologické výklady mohly sloužit jako solidní základ výuky na pedagogických fakultách a informativně snad i pro širší okruh zájemců.

[1] Vývoj českého jazyka a dialektologie. Učebnice pro pedagogické instituty — pod redakcí Fr. Cuřína. Praha 1964, 210 str.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 2, s. 102-105

Předchozí Jaroslav Machač: Jubilejní Slavica Pragensia o aktuálních otázkách jazykovědných

Následující Jan Sedláček, Milija Stanić (Bělehrad): Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura