Práce na Staročeském slovníku

Zdeněk Tyl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

O přípravách k vydání „Staročeského slovníku“, na kterém se pracuje v oddělení pro studium vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český ČSAV, přinesla Naše řeč zprávu už před časem;[1] v ní byla nejen stručně odůvodněna potřeba tohoto základního díla české jazykovědy, ale také naznačena jeho základní koncepce, jak byla prodiskutována na zvláštní poradě uspořádané v Liblicích ve dnech 28. února a 1. března 1957. Času, který uplynul od liblické konference, bylo plně využito k zajištění základních předpokladů velkého kolektivního díla: především byla podstatně rozšířena a zkvalitněna materiálová základna práce, tj. staročeský lexikální archív, a dále byly získány potřebné zkušenosti jak pro autorské zpracovávání hesel, tak pro jejich redakční úpravu. [177]Bez užitku pro realizaci Staročeského slovníku nebyla ani ediční příprava dalších dvou svazků „Výboru z české literatury“,[2] do značné míry provedená rovněž pracovníky oddělení pro studium vývoje jazyka ÚJČ; i když dočasně zpomalila práci na slovníku, poskytla jim cenné zkušenosti pro práci s texty a pro postižení jazykového vývoje.

Jedním ze závěrů diskuse na liblické poradě bylo zjištění jistého nepoměru mezi celkovou koncepcí dostatečně velkého dokladového historického slovníku, který má obsáhnout a lexikograficky zpracovat slovní zásobu staré češtiny od počátku jejích dochovaných písemných památek zhruba do konce 15. století (s přiměřeným zřetelem k vývojovým změnám zejm. ve stol. 14. a 15.), a lexikálním archívem staročeským, který tehdy obsahoval — vedle Gebauerova materiálu k části slovníku, kterou už nestačil zpracovat a vydat, v úhrnném počtu asi 300 000 dokladů na 100 000 lístcích — přibližně jen 350 000 nových excerpt, pořízených jak pracovníky oddělení, tak zejména spolupracovníky externími. Ne zcela uspokojivá byla — vzhledem k zaměření slovníku — i skladba tohoto materiálu, protože Gebauer vědomě přesunul těžiště svého slovníku do doby starší.[3] Bylo proto prvním úkolem dobudovat v nejkratší době lexikální archív staročeský, aby vyhovoval jak počtem excerpt, tak výběrem excerpovaných památek, a to i pro konec XIV. stol. a pro celé XV. stol. Po stránce kvantitativní to znamenalo rozmnožit počet lístků nově získaných na čtyřnásobek, po stránce kvalitativní pak zajistit, aby celá časová oblast slovníku byla excerpcí pokryta pokud lze rovnoměrně. Tento úkol je dnes v podstatě už splněn, počet excerpt v tzv. novém materiálu přesáhl již půldruhého miliónu; s připočtením materiálu Gebauerova, lexikálního archívu z pozůstalosti J. Zubatého a E. Smetánky a některých menších sbírek lze odhadnout materiálovou základnu našeho „Staročeského slovníku“ úhrnem na tři milióny excerpt. Při tomto doplňování lexikálního archívu staročeského bylo pečlivě dbáno i toho, aby v něm a dále pak i v „Staročeském slovníku“ byla rovnoměrně zachycena slovní zásoba různých druhů literárních i různých vrstev jazykových, tedy vedle literatury nábožensky vzdělavatelné i próza historická, vedle počátků prózy zábavné i památky obsahu právního, dále jazyk stč. překladů biblických, cestopisů, listin, dopisů atd. Zvláště cenným přínosem byl pro náš archív materiál shromážděný v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská pro připravovaný „Slovník středověké latiny v českých zemích“; značné procento excerpt v něm obsahuje vedle latinského textu i slova česká a laskavostí vedení KŘŘL i ochotou jeho pracovníků nám bylo umožněno pořídit si kopie vybraných lístků. Hodnota těchto excerpt je dána tím, že z valné části pocházejí z nevydaných rukopisů, městských knih apod. a že jde [178]o české glosy zapsané v rukopisech tak řídce, že by bylo nehospodárné usilovat o jejich zachycení speciální excerpcí. Celkem jsme tak získali 36 000 dokladů.

Protože základem každého velkého historického slovníku je dokladový materiál (výstavba hesla může být podle různých zřetelů zpracována různě, avšak hodnota užitých dokladů nezávisí na stavu lexikografického a lexikologického vědění té doby), je třeba i u „Staročeského slovníku“ zajistit v nejvyšší možné míře filologickou přesnost a spolehlivost citovaných dokladů. Proto se při pracovním postupu několikrát kontroluje každý citát, a to v míře co nejširší, i u památek dosud vůbec nevydaných, popř. nevydaných spolehlivě, které bylo proto třeba excerpovat přímo z rukopisů. Aby byly zajištěny reálné předpoklady pro provádění této kontroly dokladů, bylo ještě v roce 1958 započato s budováním archívu fotokopií stč. památek, jejichž slovní zásoba byla nebo ještě bude vyexcerpována pro „Staročeský slovník“; dnes obsahuje tato sbírka už přes 100 000 listů z více než 310 památek a koná dobré služby nejen při práci na „Staročeském slovníku“, ale i při plnění jiných úkolů oddělení.

Orientaci v rozsáhlém základním lexikálním archívu stč. umožňuje heslář, který obsahuje i číselné údaje o počtu dokladů na jednotlivá slova, odkazy na odchylnou grafickou podobu některých slov a některé další informace. Na základě tohoto hesláře bude ještě třeba zpracovat retrográdní rejstřík staročeský, který umožní přihlížet při práci na autorském rukopisu „Staročeského slovníku“ k slovům téhož nebo příbuzného slovotvorného typu; v další pracovní perspektivě našeho oddělení se tento rejstřík dobře uplatní při soustavném studiu tvoření slov v staré češtině.[4] Žádoucí jednotnosti při lexikografickém zpracování některých speciálních hesel, zejm. abstrakt, bude obdobným způsobem napomáhat pomocný archív latinsko-český, obsahující materiál ze stč. památek přeložených a slovníkových, řazený podle lat. ekvivalentů; dnešní stav tohoto pomocného archívu je asi 60 000 lístků, což je přibližně třetina jeho předpokládaného rozsahu. Tyto fondy spolu s dalším dokumentačním materiálem a obsáhlou příruční knihovnou vytvářejí z oddělení pro studium vývoje jazyka v ÚJČ moderní, komplexně vybavené badatelské středisko, které má nejen reálné předpoklady pro zpracování „Staročeského slovníku“, ale v budoucnu i pro zvládnutí dalších úkolů v oblasti mnohostranného studia historického vývoje českého jazyka.[5]

Náš „Staročeský slovník“ není zamýšlen jako pokračování Gebauerova „Slovníku staročeského“ pro tu část abecedy, kterou Gebauer už nestačil zpracovat a vydat, ani jako přepracování části vydané,[6] nýbrž jde o slovníkové dílo v základě nové. Zásady jeho lexikografického zpracování vycházejí ovšem také ze zkušeností Gebauerových, ale některé metodické postupy, které se u Gebauera [179]objevují spíše jen příležitostně a v náznacích a v jisté omezující závislosti na materiálu, který měl Gebauer k dispozici, snažíme se prohloubit a dotvořit v ucelený systém. To platí např. o detailním řazení dokladového materiálu v heslech, popř. v jednotlivých významových odstavcích, o zpracování významové stránky slovníku vůbec a do značné míry i o možnosti využití latinských ekvivalentů a lexikálních variant.

Snaha řadit jednotlivé doklady v heslech, popř. ve významových odstavcích, v podstatě chronologicky, se v jistých náznacích projevuje už v slovníku Gebauerově; zdá se však, že kusý materiál zabránil Gebauerovi využít výhod tohoto zcela přirozeného a objektivního postupu ve větší míře. Uplatnění chronologického principu při detailním řazení dokladů vychází z rozdělení všech excerpovaných pramenů do šesti časových vrstev (A — do r. 1300, B — 1350, C — 1380, D — 1410, E — 1450, F — 1500); uvnitř jednotlivých vrstev je stanoveno ještě další, podrobnější pořadí, pochopitelně jen pracovní povahy a bez nároků na obecnější platnost, ale přesto vnášející do řazení dokladů namísto subjektivních kritérií jasný a přitom relativně objektivní řád. Jestliže jsou pro to materiálové předpoklady, snažíme se každý význam slova v každé časové vrstvě dokumentovat alespoň jedním dokladem; protože vedle toho je třeba ještě respektovat některá další výběrová hlediska, např. zastoupení různých jazykových vrstev, vynikajících autorů apod., počet dokladů v našem slovníku u valné většiny hesel podstatně převyšuje počet dokladů v slovníku Gebauerově, i když zpravidla lze k výstavbě hesla využít jen menší, a někdy docela nepatrné části materiálu, který je uložen v archívu.[7] Tak rozsah našeho slovníku ve srovnání s Gebauerovým sice značně narůstá, ale zato jednotlivá hesla, popř. významové odstavce poskytují názorný a dostatečně dokumentovaný vhled do historického vývoje jednotlivých slov, popř. jejich významů.

Klíčovou otázkou každého výkladového slovníku — a tím spíše slovníku historického — je sémantická klasifikace. U slovníku současného spisovného jazyka vychází lexikograf v podstatě také z předem připraveného materiálu, ale může jej podle potřeby doplňovat a hlavně kontrolovat jazykovým povědomím vlastním i kolektivním; stanovení významu je pak výsledkem kritického zvážení těchto obou složek. U slovníku historického jsme však v nevýhodě potud, že máme k dispozici vlastně jen materiál, podložený ovšem z největší části dostatečnými kontexty (nejen na lístcích, ale i v edicích, na fotokopiích nevydaných památek aj.), avšak „staročeské“ jazykové povědomí nám chybí; pronikání jazykového povědomí novočeského může mnohdy působit dokonce rušivě. Jen do jisté a nepříliš velké míry může je nahradit dostatečně důkladná sčetlost v staročeských památkách a z ní vyplývající znalost jejich jazykové a stylové specifičnosti; tuto znalost nelze ovšem podceňovat, protože jen ona [180]umožnila Gebauerovi analyzovat jeho skrovný materiál způsobem — s ohledem na tehdejší stav lexikografické teorie i praxe — velmi uspokojivým. Náš mnohem bohatší materiál na jedné straně dovoluje sice významovou analýzu podrobnější a snad i přesnější, avšak na druhé straně skrývá v sobě větší nebezpečí subjektivního hodnocení. Proto je třeba usilovat o využití všech objektivních kritérií při stanovení významů; jedním z nich je důsledný, ale ovšem i kritický zřetel k ekvivalentům čerpaným z latinských předloh staročeských památek.

Podstatná část stč. památek 14. století a ještě i značná část památek mladších se opírá těsněji nebo volněji o latinské předlohy a odtud vyplývá mimořádný význam lat. ekvivalentů při určování významu četných stč. výrazů. Přihlížel k nim už Gebauer, ale v míře celkem nevelké, zejm. u dokladů ze stč. překladů biblických. Naše lexikální excerpce však přihlížela k latinským předlohám od samého začátku a další lat. předlohy se snažíme opatřit si ještě dodatečně. S latinskými ekvivalenty nelze ovšem pracovat mechanicky, je třeba přitom přihlížet k specifičnosti středověkého způsobu překládání: mezi lat. výrazem a jeho stč. obdobou může být mnohostupňová škála složitých vztahů, od snahy o překlad co nejpřesnější (což je vlastně výjimka) až k překladu zcela volnému a spíše parafrázi, která je chápána jako samostatné dílo. Také nemáme právo předpokládat jako samozřejmost, že stč. překladatel měl k dispozici tentýž text, kterého my užíváme jako předlohy; musíme mít na mysli, že lat. rukopisy obíhaly u nás ve znění ještě více porušeném a variabilním než rukopisy stč., a třebas stč. „překlady“ nejsou bez chyb, přece lze četné diference mezi předlohou a stč. zněním vysvětlit právě rozdílnou předlohou. Konečně musíme mít na mysli, že vícevýznamovému stč. výrazu odpovídá rovněž vícevýznamový výraz lat. a že tu mnohdy nestačí běžná školská znalost latiny starověké, protože může jít o výrazně odlišný význam vzniklý až v latině středověké. Ale přes všechny tyto výhrady a potíže stojí za to k lat. předlohám důsledně a pozorně přihlížet; nejsou ojedinělé případy, že jen zřetel k lat. ekvivalentu nám umožní správné významové určení stč. výrazu.

Praxi v podstatě už také Gebauerovu rozvádíme, zpřesňujeme a prohlubujeme i při práci s lexikálními variantami. Umožňují nám to nejen některé kritické edice stč. památek, jejichž počet od doby Gebauerovy přece jen vzrostl, ale také fotokopie nevydaných stč. rukopisů. Hlavním pramenem variant jsou ovšem stč. překlady bible, ale cenný materiál poskytují i některé památky jiné, např. Dalimilova kronika, stč. Pasionál, Životy svatých otců, Comestorova Historia scholastica, některé spisy Husovy, Štítného, Trojánská kronika aj. Kritické zvážení variant vede k přesnějšímu vymezení významového pole stč. výrazu a často ukazuje i směr dalšího významového vývoje. Lexikální a také slovotvorné varianty (nikoli také hláskoslovné a tvaroslovné) připojujeme ve vhodné grafické úpravě k příslušným dokladům a tím zpřístupňujeme příštím uživatelům slovníku cenný synonymický materiál, jinak namnoze rozptýlený.

Lexikální bohatství staré češtiny, které je shromážděno v našem archívu, [181]nás však zároveň zavazuje, abychom při jeho zpracování využili všech přiměřených výtěžků moderní lexikografické teorie i praxe, především tedy bohatých zkušeností získaných v Ústavu pro jazyk český při obou základních lexikografických dílech, devítisvazkovém „Příručním slovníku jazyka českého“ (1935 až 1957) i právě vydávaném čtyřsvazkovém „Slovníku spisovného jazyka českého“ (od r. 1957) a dále při „Slovníku jazyka staroslověnského“, který se zpracovává v Ústavu jazyků a literatur ČSAV a vychází od r. 1958.[8] Je možno přihlédnout i ke zkušenostem zahraničním, např. polským, protože „Słownik staropolski“ vychází pravidelně už od r. 1953 a jeho problematika má — vedle některých rozdílů — také mnoho styčných bodů s naší prací.[9] Pozoruhodné příspěvky k specifickým otázkám historické lexikologie a lexikografie byly před časem předneseny na olomoucké konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků,[10] konkrétně se některými, dosud s konečnou platností nevyřešenými otázkami našeho „Staročeského slovníku“ zabývá J. Daňhelka v čas. „Die Welt der Slaven“ 8, 1964, 149—162.[11] Ale i tak je problematika historického slovníku, viděná z hlediska současné vyspělé lexikologie a lexikografie, natolik složitá, že je třeba postupovat při jejím řešení se vší rozvážností a odpovědností.

V uplynulém období 1958—1964 byla zpracována značná část autorského rukopisu „Staročeského slovníku“ (hesla začínající písmenou N až k při-, což představuje bezmála čtvrtinu celé abecedy) a byly vyzkoušeny i některé metody redakční práce na sjednocování, doplňování a revizi tohoto rukopisu. Je tedy shromážděn materiál postačující k tomu, aby jeho rozborem byla ještě jednou prověřena celková koncepce slovníku a podle potřeby zpřesněny, popř. doplněny pracovní směrnice platné v podstatě od liblické porady. To bude prvním úkolem redakce „Staročeského slovníku“, která byla jmenována na počátku letošního roku: hlavním redaktorem díla je akademik B. Havránek, dalšími členy redakce jsou akademik Fr. Ryšánek, univ. prof. J. Daňhelka a někteří pracovníci oddělení. Diskuse o vybraných teoretických i praktických aspektech práce na Staročeském slovníku se vedle redakce účastní všichni členové autorského kolektivu a podle potřeby i další pracovníci ÚJČ a přizvaní odborníci externí. Diskusní příspěvky obecnějšího dosahu budou pak vydány ve zvláštní publikaci ještě před začátkem vydávání celého díla.

Uvážení aktuální potřeby historického slovníku češtiny do konce 15. století i pracovních možností vedlo — ve shodě s obecnou tendencí — k tomu, že [182]byla opuštěna perspektiva velkého thesauru českého jazyka, který měl obsáhnout vývoj české slovní zásoby od nejstarších dochovaných památek až do doby přítomné. Proto bylo rozhodnuto zpracovat „Staročeský slovník“ v rozsahu poněkud větším, než bylo původně zamýšleno (pro celou abecedu v pěti svazcích běžného lexikografického formátu průměrně po 1000 stranách). Tento slovník by pak tvořil první díl slovníkového souboru, který by nahradil pův. plánovaný thesaurus. Druhý díl by tvořil slovník střední češtiny, zaujímající materiál XVI., XVII. a XVIII. století; třetí díl by obsáhl lexikální vývoj češtiny od počátku našeho národního obrození do přítomnosti. Pro vybudování lexikálního archívu středního období bylo už v našem oddělení započato s pokusnými excerpcemi.

Jak už bylo dříve rozhodnuto a odůvodněno, bude zahájeno vydávání „Staročeského slovníku“ jeho třetím dílem, tj. od začátku písmene N. Část abecedy N—Z vyplní tři díly, začátek abecedy A—M díly dva; ty vyjdou nakonec, protože tento úsek je zatím kryt slovníkem Gebauerovým (A—netbalivost). Ústav pro jazyk český navrhuje, aby přibližně současně se začátkem vycházení „Staročeského slovníku“ vydalo Nakladatelství ČSAV fototypický přetisk obou svazků Gebauerova Slovníku staročeského,[12] který by sloužil uživatelům našeho slovníku po dobu, kdy by vycházely závěrečné tři svazky (III, IV, V). Podle současného stavu příprav a pracovních možností kolektivu lze počítat se začátkem vycházení Staročeského slovníku v první polovině roku 1968; úvodní sešit je plánován na rok 1967. Tempo vydávání a tím i celkovou dobu vycházení Staročeského slovníku nelze dosud odpovědně stanovit do podrobností; bude snahou všech pracovníků, kteří se na jeho přípravě jakkoli podílejí, aby se celé dílo dostalo do rukou četných zájemců u nás i za hranicemi co nejdříve a tím byl konečně splacen jeden z dluhů české jazykovědy.

---

[1] Zdeněk Tyl, Přípravy k vydání Slovníku staročeského. Naše řeč 40, 1957, 227—231.

[2] Výbor z české literatury doby husitské I/II, Praha, Nakl. ČSAV 1963 a 1964.

[3] „Chci zejména, aby (Slovník staročeský) obsahoval všecku lexikální látku památek do polovice stol. XIV. incl., skoro všecko ze sklonku stol. XIV. a všecko důležitější z XV., ano i z poč. XVI. stol.“ (v předmluvě k Slovníku staročeskému, s. IV).

[4] Tvoření slov v stč. měl být věnován II. díl Gebauerovy Historické mluvnice; zůstalo však dodnes nezpracováno.

[5] Srov. E. Michálek - I. Němec, Významný pramen historické lexikologie. Slovo a slovesnost 24, 1963, s. 55—57.

[6] Hesla A — netbalivost, 1901—1916.

[7] Protože však náš lexikální archív není zařízení jednoúčelové, tj. neslouží jen přípravě „Staročeského slovníku“, poskytuje vynikající studijní možnosti četným odborníkům domácím i zahraničním jako podklad jejich monografických prací z různých oblastí staré češtiny, prací historickosrovnávacích apod.

[8] Hlavní redaktor J. Kurz, dosud 9 sešitů, až k heslu dostignǫti.

[9] Vyd. Polska akademia nauk, hl. red. St. Urbańczyk; 1964 vyšel 3. sešit IV. dílu, obsahující hesla marcha — mieszkać.

[10] J. Daňhelka, Uplatnění historickosrovnávací metody při studiu a popisu vývoje slovní zásoby. Sb. „K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků“ (Praha 1958), s. 158—164; V. Blanár, Niektoré problémy slovanskej historickej lexikológie. Tamtéž, s. 165—172.

[11] Probleme des alttschechischen Wörterbuches (jde např. o otázku, mají-li být do našeho slovníku pojaty bohemismy z česko-církevněslovanských památek, v jaké míře využít materiálu onomastického aj.).

[12] Podobně jako už vyšly a setkaly se s živým zájmem všechny tři svazky Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého: díl III/2 Tvarosloví — Časování 1958, díl III/1 Tvarosloví — Skloňování 1960 a díl I Hláskosloví 1963.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 176-182

Předchozí Karel Hausenblas: Danešův Malý průvodce po dnešní češtině

Následující Antonín Tejnor: Diskuse o spisovné slovenštině a péče o kulturu spisovné češtiny