K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech

František Daneš

[Články]

(pdf)

-

Soustavný výzkum výslovnosti cizích slov užívaných v češtině, který provádí — na relativně úplném materiále — ortoepická komise při Ústavu pro jazyk český, přináší mnoho zajímavých poznatků a nutí hledat obecné zákoni[162]tosti nebo alespoň tendence, které se v této oblasti spisovného jazyka více nebo méně zřetelně uplatňují. Tento náš článek se zabývá jedním z výslovnostních jevů, který je nejen důležitý vzhledem k spisovné vyjadřovací praxi, ale je zajímavý i z hlediska teoretického.[1]

Jak je všeobecně známo, existuje v češtině (podobně jako v jiných jazycích) tzv. spodoba (asimilace) znělosti; lze ji vyjádřit pravidlem, podle něhož párové souhlásky znělé a neznělé nikdy nestojí vedle sebe, nýbrž celá taková skupina je vždy znělá, nebo neznělá; přitom je rozhodující souhláska stojící na posledním místě (počítáno odleva): té se připodobňuje co do znělosti souhláska předcházející (jde tedy o tzv. asimilaci zpětnou). Tak např. ve slově sbírat (v němž se píše s- proto, že tu jde o předponu, jejíž základní podoba zní [s(e)], jak ukazuje např. příbuzné sloveso sebrat) vyslovíme celou počáteční skupinu zněle, tedy [zbírat], protože druhá souhláska, [b], je znělá. Naproti tomu ve slově zpustnout (v němž jde — morfologicky — o předponu z-, nikoli s-) vyslovíme náslovné souhlásky [sp-], neboť [p] je souhláska neznělá. (Zvláštnosti skupiny psané sh- na počátku slova tu ponecháváme zatím stranou.)

Spodoba se týká jen znělých souhlásek párových, s výjimkou souhl. [v] (vzhledem k tomu, že její neznělý protějšek [f] má v slovech domácích postavení zcela okrajové: rozlišujeme zřetelně i ve výslovnosti svolat od zvolat), a netýká se tzv. znělých souhlásek jedinečných (nepárových), totiž [m, ň, n, l, r, j]. Viděno z druhé strany to znamená, že rozdíl mezi párovými souhláskami znělými a neznělými se uplatňuje ve všech pozicích kromě postavení před souhláskami téže třídy (tj. znělými párovými, a ovšem též na konci slova).

Nás zde budou zajímat případy se znělými souhláskami jedinečnými; tedy např. ve dvojicích slov jako snášet - znát, nuzný - přesný, smát se - zmítat se, sráz - zrát, vesla - vezla, sjezd - zjasnit zcela zřetelně a bezpečně rozlišujeme ve spisovné výslovnosti neznělé [s] od znělého [z], k žádné asimilaci tu nedochází. Tím méně ovšem dochází ke spodobě v těch případech, kdy stojí jedinečná znělá na místě prvním (byla by to spodoba postupná, nikoli zpětná, a k té dochází v češtině jen výjimečně); opět tedy rozlišujeme znělou od neznělé ve slovech jako prsa - brzo, pánský - Honza, římsa - kamzík, nejsou - nejzadnější ap.

[163]Zmiňuji se zde o těchto známých věcech poněkud podrobněji proto, aby tím více vynikla ona překvapující skutečnost, že totiž uvedené zákonitosti neplatí (alespoň ne v plné míře) pro českou výslovnost slov cizích (a některých dalších slov okrajových), a to především pokud jde o dvojici souhlásek [s] - [z]. Ve velmi mnohých cizích slovech (hlavně řeckého, latinského nebo francouzského původu) vyslovuje se původní etymologické [s], většinou zachovávané i v pravopise (alespoň jako jedna z dvou možností), v sousedství znělých souhlásek jedinečných jako [z], v některých případech důsledně, v jiných jako jedna z možností. Uveďme si nejprve několik příkladů:

[ns] : [konzerva, inzerát, menza, penze; Nanzen; …]

[ms] : [komzomol (nespis.); Hamza; …]

[rs] : [arzén, korzár, verzus; Korzika; …]

[ls] : [pulzovat[2]; Nelzon; …]

[js] : [Krejza, Vajzar, …]

[sn] : [Majzner]

[sm] : [plazma, seizmický, -izmus, …]

[sr] : [Izrael, …]

[sl] : [dizlokace, …]

[sj] : [dizjunkce, …]

Nejčastější jsou skupiny ns a rs. Pokud jde o skupinu ns, je velmi příznačná situace u slov počínajících latinskou předponou con- (psanou kon-). Z celkového počtu 92 slov zaznamenaných ve „Slovníku spisovného jazyka českého“ [164](s 21 různými kořennými morfémy) objevuje se výslovnost [s] jen u 8 položek (jde vesměs o slova učená s nízkou frekvencí, jako konsensus (ovšem -sensus se vysloví [-senzus]!), konsekrace, konsenior; u některých může spolupůsobit i ta skutečnost, že se zde předpona kon- velmi zřetelně vyděluje vzhledem k tomu, že základové slovo je častější než je spojení s předponou). U ostatních 84 slov je situace takováto: výslovnostní kodifikace předpisuje výslovnost [nz] u 47 z nich (jde o základy konserv-, konsum-, konsul(t)-, konsol(e)-); v dalších 14 případech se připouští výslovnost obojí, [nz] vedle [ns] (v základech konsulent-, konsisto(r)-, konsistent-, konsil(ium)); u zbývajících slov se předpisuje pouze výslovnost [ns]; avšak ve skutečnosti v 11 případech se výslovnost [nz] ve spisovných projevech nejen objevuje, nýbrž (podle mých pozorování) převažuje (v základech konsorc(ium), konson(ant), konsolid(ovat)) a v dalších 8 případech je výslovnost [nz] poměrně častá, zejména u mluvčích méně školených,[3] (v základech konsekv(ence), konsign(ace), konsump(ce)).

Z ostatních slov,[4] v nichž se vyslovuje [nz], uvedu alespoň několik běžných příkladů (pro názornost užívám pravopisné podoby původní): censura, dimense, intensivní, mansarda, mensa, monsun, sensace, sensibilita, šanson; transakce; inserát, insultovat,[5] … Patří sem i jména vlastní, převážně cizí: Kansas, Arkansas; Anselm, Nansen, Robinson; najdou se i příklady na slova původu domácího: osobní jména Vansa, Jansa (psáno někdy též Janza; patří sem též Honza, srov. něm. Hans) vyslovují se většinou [nz], neboť pro většinu uživatelů ztratila svou motivaci a jsou tedy v slovní zásobě izolována.[6]

Uvedeme nyní několik příkladů se skupinou rs (vyslovovanou často nebo výhradně [rz]): arsen, bursa, forsírovat, garsoniéra, korso, korset, persekuce, persián, persifláž, personifikace, personál, universita, versifikace, versus, …; [165]vlastní jména: Korsakov, Larsen, Perseus, Ursus; Korsika, Persie (srov. též 2. p. Marsu, …); česká jména: Jirsa, Jirsák, Jirsík, Štursa; Harsa.

Skupiny ms, ls a js jsou řídké (ať už se vyslovují zněle, nebo nezněle). Kromě příkladů uvedených v úvodní části lze uvést alespoň několik vlastních jmen vyslovovaných často se [z]: Hamsa, Hamsík (psáno též Hamza, Hamzík); Elsa, Elsnic, Nelson, Pholsena, Quisling; Elsinor; Krejsa, Krejsek (psáno též Krejza, Krejzek); podmíněně sem patří i nepřímé pády typu Raise, Vajse (Wajse, Vaise, Waise, Weise), Aloise (srov. Lojza). — Slova jako Alsasko, Persapon (výrobní značka jednoho saponátu) se vyslovují jen se [s], asi proto, že se v nich pociťuje morfematická (slovotvorná) hranice mezi l - s, resp. r - s. Také jméno Šimsa se (podle mé zkušenosti) vyslovuje vždy jen [-msa].

Obraťme nyní pozornost ke skupinám, v nichž je s na místě prvním. U skupiny sm se výslovnost [zm] objevuje velmi často; v zakončení -ismus je výslovnost se [z] výslovností jedině možnou a totéž platí o slovech s kořennými morfémy plasm-, spasm-, seism- a o slovech jako aneurysma, klysma; ve slově dismembrátor výslovnost kolísá (jde o předponu!). V kořenech osmo-, kosm(o)-, (kosmet-) předpokládá kodifikace výslovnost původní, avšak výslovnost [zm] je často slyšet i v projevech spisovných.[7] Není bez zajímavosti, že výslovnost [zm] je u uvedených kořenů nebo slov běžná i v mnoha jiných jazycích, které v jiných souhláskových skupinách v našem článku probíraných převážně zachovávají výslovnost původní (např. v angličtině). Síla této asimilační tendence je potvrzována i tím, že se výslovnost [zm] (ovšem vedle [sm]) objevuje i v jistém počtu slov českých, která jsou v dnešním jazyce morfematicky izolovaná: kosmatice; Kosmas, Kosmák; Kosmonosy; srov. též cizí jména Isména, Ismail (avšak např. Asmus se většinou vyslovuje se [s] a Tasmánie jedině tak).

Ostatní skupiny tohoto typu, sr, sl, sj, sn, jsou málo doloženy. Např. Israel, Asrael, Kaiser (psáno též Kajzr), Misra (avšak umělá tovární značka Osram se vyslovuje se [s]), chrysler ([z] i [s]); dislokace, dyslalie ([z] i [s] — předpony!), Maisl (psáno též Maizl), Eiselt; disjunkce ([z] i [s]); porosní, porésní, pompésní (jedině [z]), Maisner (psáno též Maizner), Posner, Eisner.[8] [166]— Je přitom zajímavé, že protiklad [sn] - [zn] je častý v slovech domácích, kdežto skupina [zm] se u domácích slov neobjevuje v poloze středové a koncové, takže se do slov cizích dostává jako jev sloužící k jejich odlišení od slov domácích;[9] rovněž skupiny [sr], [zr] nebývají v domácích slovech v jejich centru nebo na jejich konci.

Poznámka: Bez zajímavosti není skutečnost, že v moravských nářečích nastává podobná asimilace všech neznělých před nepárovými znělými na slovních nebo morfémových hranicích; např.: k lesu [glesu], zas neví [zazneví], ať je [aďje], kupme [kubme], prosme [prozme]; výjimečně též uvnitř téhož morfému: (j)sme [zme].

Uvedené příklady ukazují, že tu máme co činit s třemi anomálními rysy české hláskové soustavy: (1) asimilace (pokud tento jev budeme za asimilaci pokládat) tu nastává v sousedství znělých souhlásek nepárových, (2) tato „asimilace“ se uplatňuje nejen jako zpětná, nýbrž i jako postupná,[10] takže (3) jejím výsledkem je vždy znělá výslovnost celé souhláskové skupiny. — V dalším výkladu se pokusím tuto situaci zdůvodnit a podat její systémové vysvětlení.

Výchozím momentem byla patrně situace, kdy vedle sebe stály latinské a řecké podoby typu lat. iluse, isolace, — řec. krise, isotop, přičemž v latině se [s] mezi samohláskami vyslovovalo jako [z], kdežto v řečtině nikoli. Odtud začala pronikat nepůvodní výslovnost [z] do slov řeckých. Situace se pak v češtině ještě více zkomplikovala tehdy, když bylo z českého pravopisu odstraněno psaní zdvojeného ss, označujícího původní výslovnost [s] ve slovech latinských (popř. i jiných), jako např. adressa, kompressor, professor, diskusse, bassin, associace, …). Tím vznikla nová situace, neboť se objevily páry slov jako kompresor [s] - revisor [z]; diskuse [s] - revise [z], takže se pak psané s mezi dvěma samohláskovými písmeny v některých případech i v latinských slovech vyslovovalo jako [s], v jiných však jako [z].[11] Poněvadž [167]pak v domácích slovech se v poloze mezi dvěma samohláskami rozdíl (protiklad) mezi párovými souhláskami znělými a neznělými uplatňuje zcela bez omezení a ve shodě s pravopisem (srov. dvojice slov jako koza - kosa; vozy - vosy), přivodila nejistota, s níž se mluvčí setkával u slov cizích, zdání (pocit), že [z] je hláska pro cizí slova příznačná. A tak začalo [z] pronikat (zčásti i v jazyce spisovném) ke slovům s původním [s], jako např. [bazén], [gymnázijum], [rezervace], [deziluze]; [dizertace], [renezance], [režizér], [rezort]; [diskuze], [demize], ba leckdy i [komprezor], [pezimizmus]; [zainterezovat] a hláskový rozdíl (fonologický protiklad) [s] - [z] byl v cizích slovech citelně narušen. Avšak poněvadž spisovná výslovnost mnoha slov s původním [s] mezi samohláskami se již dávno pevně ustálila ve shodě s touto výslovností původní (v slovech jako profesor, adresa, komise, asistent, …) a dále protože v mnoha případech jde o tzv. slova učená, a konečně i proto, že tlak ortoepických předpisů a školy vynucoval výslovnost původní (v starších dobách byla též znalost latiny téměř u všech, kdo aktivně užívali jazyka spisovného), nerozšířila se výslovnost se [z] do té míry, jak by bylo možno jinak očekávat, a objevují se četné výjimky a poměrně značné kolísání.[12]

Na druhé straně však se mohla tato tendence (částečně potlačovaná) uplatnit plněji právě v uvedených skupinách v sousedství znělých souhlásek nepárových, a to hlavně proto, že tyto hláskové kombinace (snad až na [sn], [zn]) se vyskytují v domácích slovech zřídka nebo vůbec ne a rovněž jejich frekvence je nízká. A tak ona „nová spodoba znělosti“ se nijak výrazně nekřížila s hláskovými zákonitostmi ve slovech domácích, neboť tyto zákonitosti byly převážně jen „teoretické“.[13]

Svůj výklad můžeme podepřít ještě několika dalšími zajímavými skutečnostmi. První z nich se týká hláskové skupiny [nž]. Vyskýtá se jen v několika slovech, z nichž některá se píší se ž (branže, dranžírovat, manžeta, planžeta), [168]jiná mají š (revanš-, blanšírovat) a vyslovují se (i ve spis. jazyce) obojím způsobem.[14] Sloveso dranžírovat představuje zajímavý příklad asimilace hláskové skupiny [tr + samohl.] > [dr + samohl.] (srov. franc. trancher, něm. tranchieren). Je to další doklad na preferování znělé souhlásky v postavení před nepárovou znělou v cizích slovech. Rovněž mezi dvěma samohláskami se vyslovuje [ž] místo původ. [š] ve slovech brožura, brož(e). A dodejme ještě, že skupiny [nš], [nž] jsou v domácích slovech velmi slabě zastoupeny. — Slovo manšestr se píše a také podle ortoepických požadavků vyslovuje s [š], avšak velmi hojně se vyslovuje též se [ž]. Toto [š] pochází ovšem z mylné výslovnosti anglického jména Manchester podle pravidel francouzské výslovnosti psaného ch. Ve skutečnosti se s „etymologicky“ oprávněným [č] setkáváme v české výslovnosti rovněž, často též se znělou variantou [dž]. Analogický proces můžeme sledovat u slova koncert, které se vyslovuje nejen (podle ortoepických předpisů) s hláskou [c], ale velmi často též s [dz]; V. Mathesius dokonce tvrdil (a soudím, že právem), že tato výslovnost ve spisovném jazyce převažuje.[15] Avšak takováto změna polozávěrových souhlásek je ojedinělá (koncern, koncept, koncese, … se vyslovuje jedině [c]; vysvětluje se to tím, že hlásky [c], [dz] nejsou dva různé fonémy ([dz] je jen znělá poziční varianta hlásky [c], tj. objevuje se jen jako výsledek asimilace).

Zajímavě se chová i písmeno x, jemuž odpovídá ve výslovnosti buď [ks], nebo [gz]. Přesto, že za základní podobu (tj. takovou, jež se objevuje tam, kde nenastává asimilace, tedy např. mezi dvěma samohláskami nebo na počátku slova před samohl.) považujeme [ks], jak ukazují příklady jako [prakse], [neksus], [aksióm], [kompleksu], [oksidace], [luksovat] atd., v počáteční skupině ex- se jeví jako základní naopak spíše podoba [egz-], a to nejen v případech, kde jde o původní předponu ex- (jako ve slovech existence, exil, exaktní, exekutor, exulant, exaltace, exarcha, exemplář, …),[16] nýbrž i v původní předponě exo- (srov.: exotický, exoterický, exogamní, exoderm, …). Při[169]tom však ve většině uvedených případů s předponou se z hlediska současného jazykového povědomí předpona už nevyděluje. V těch několika málo případech, kdy se zřetelně vyděluje (exjezuita, exministr, exlibris — abychom uvedli ty, v nichž by znělá výslovnost byla možná), vyslovuje se většinou nezněle [eks-]. Důvod je však zřejmě morfologický (morfematický), jak potvrzují potenciální (nedoložená) slova jako *exadmirál, *exoficír, *exinstruktor, v nichž bychom také (jak upozornil už Mathesius) vyslovovali patrně nezněle (popřípadě s rázem) přesto, že jde o polohu mezi samohláskami.[17] Věc je komplikována tím, že v latině měla předpona ex- v jistých pozicích, mimo jiné právě před nepárovými znělými, zkrácenou variantu e- (e-migrace, e-rupce a pod.), takže všechny (nemnohé) případy s ex- + nepárová znělá jsou nové, se zřetelnou předponou). — Stav výslovnosti u předpony ex- tedy jednak zčásti potvrzuje tendence k výslovnosti znělé (tentokrát je ovšem ve hře i [g], o němž bude řeč dále), jednak ukazuje značnou spletitost různých činitelů navzájem se křížících i spletitost výsledků jejich působení.

A konečně si povšimneme ještě počátečních souhláskových skupin obs- a abs-. V poslední době lze pozorovat, že slova observatoř; absorpce, absorbovat, absence se někdy vyslovují s počátečním [obz-], resp. [abz-].[18] Je to jev neobyčejně zajímavý, přestože se týká jen několika málo slov. (Ovšem i celkový počet slov s touto počáteční skupinou je velmi nízký a většina těch slov jsou výrazy učené, které běžný mluvčí vyslovuje zpravidla s jistou dávkou nejistoty; běžnější jsou jen slova absolvent, absolvovat, absolutní, absurdní; a ta se, podle mé zkušenosti, vyslovují s neznělým počátečním [aps-] i v nespisovných projevech.) Opět tu máme co činit s anomální spodobou postupnou. Můžeme ji vysvětlit tím, že tendence užívat znělého [z] jako příznaku cizosti slov působí jako prvořadý činitel: písmeno s zde v povědomí mluvčího reprezentuje [170]hlásku [z], takže není sebemenší důvod k tomu, aby se [b] asimilovalo na [p] (podle pravidel o normální zpětné asimilaci). A tak tedy znělá výslovnost skupiny [bz] je jen zdánlivě výsledkem předpokládané anomální spodoby postupné: ve skutečnosti se neděje vlastně žádná změna (spodoba), hláska [b] prostě jen nebrání tomu, aby se mohlo realizovat znělé [z]. Tento výklad můžeme podepřít slovy jako abstrakce, aspirant, respekt, asketa, … a dále inspektor, konspekt, …, v nichž po sykavce následuje souhláska neznělá: realizaci znělého [z] zde brání následující neznělé [p, t, k] podle pravidla o zpětné asimilaci, neboli vlastně předpokládané [z] se zde spodobuje k následující neznělé.

Jen je ještě k celému našemu výkladu zapotřebí pro úplnost dodat, že počáteční [s] zůstává před následující samohláskou beze změny a stojí v protikladu k [z] (srov. dvojice slov jako zefír - safír, sonorní - zonální). Podobně je tomu i u [š] - [ž]: jasně rozlišujeme šampión - žampión. (Přitom je však zajímavé, že v druhém z obou slov je počáteční [ž-] za původní fr. [š-]; zřejmě byla ve starším jazyce i v této poloze tendence ke znělosti, jak to potvrzuje i dnes už opuštěná výslovnost [žampaňské], [žampus].) Že dochází rovněž k normální zpětné asimilaci před znělými, resp. neznělými, je samozřejmé.

Naše předešlé výklady nám nyní už dovolují učinit zobecňující závěr: V cizích slovech přejatých se často původní [s] nahrazuje znělým [z] (jakožto rysem příznačným pro slova pociťovaná jako cizí), a to ve všech tomu příhodných hláskových situacích, ovšem za podmínky, že tato náhrada příliš rušivě nezasahuje do hláskových zákonitostí platných ve slovech pociťovaných jako domácí. (Tato podmínka je, zdá se, jedním ze základních principů koexistence několika hláskových systémů v témž jazyce.) Přesnější fonologická interpretace tohoto jevu zní asi takto: v cizích slovech lze zjistit tendenci směřující k přehodnocení fonologického protikladu fonémů [s] - [z] na vztah pouhých dvou variant fonému jediného, přičemž variantou základní se jeví znělé [z]. Užívání (rozvržení, distribuci) obou variant lze popsat těmito třemi pravidly: (1) varianta [s] se vyskytuje tam, kde před ní předchází nebo po ní následuje neznělá souhláska párová; (2) v jiném hláskovém okolí, s výjimkou polohy na počátku [171]slova před samohláskou, se vyskytuje [z]; (3) na počátku slova před samohláskou zůstává fonologický protiklad [s] - [z] v platnosti.[19]

Do souvislosti tohoto článku patří vlastně i vztah hlásek [k] a [g]. Poněvadž však jde o jev poměrně podrobně popsaný Mathesiem (viz pozn. 18) a nověji H. Kučerou,[20] mohu zde od jeho popisu upustit. (Vlastní pokus o hlubší fonologickou interpretaci tohoto jevu jsem podal v stati citované v pozn. 1.)

V závěru bych chtěl své výklady doplnit jedním upozorněním ortoepickým. Každému, kdo se podrobněji, na rozsáhlejším materiále, zabýval zkoumáním současné ortoepické normy cizích slov v češtině, je zřejmé, že je v ní značná rozkolísanost a nepravidelnost. Proto kodifikace takové normy musí být velmi uvážlivá, nemá-li se stát brzdou ve skutečném postupném ustalování normy, nemá-li ji ještě více rozkolísávat, místo aby ji perspektivně sjednocovala. A takové nebezpečí skrývá v sobě každý kodifikační postup, který řeší výslovnost každého slova izolovaně, případ od případu. Soudím, že v dané situaci nestačí jen zjišťování výslovnostního obyčeje u jednotlivých slov, nýbrž neméně důležité, ne-li důležitější, je hledat obecné zákonitosti nebo tendence, které jsou za těmito jednotlivými jevy skryty. Ve vlastní kodifikaci je pak zapotřebí pokud možno podřizovat jednotlivá slova zjištěné zákonitosti nebo tendenci, tedy někdy i „obětovat“ jednotlivost ve prospěch celkové perspektivy. Tento strukturní, jazykově systémový zřetel je, soudím, nutno nadřazovat vnějšímu požadavku shody s výslovností v původním jazyce. (To se ovšem netýká snad jen jevu, o němž v našem článku šlo. Domnívám se, že zejména uspokojivé vyřešení kvantity (délky) samohlásek v cizích slovech vyžaduje v dnešní jazykové situaci značně obecný pohled a výrazně perspektivní celkové řešení.) Chápeme-li jazyk dynamicky, jako „systém v pohybu“ a vidíme-li ideální stav jazyka v jeho „pružné stabilitě“ (a to bychom obojí měli), pak ovšem musíme počítat i v ortoepii s jistým počtem „dvojtvarů“ (dublet) a s jejich stylistickým rozlišením. Jen tak může kodifikace překonat strnulost a stát se pomocníkem jazyka na jeho cestě k pružné stabilitě i v oblasti ortoepie.

---

[1] Prohloubený teoretický rozbor a zhodnocení tohoto jevu podal autor v stati Some Remarks on the Phonemic Status of Loan-Words in Czech, otištěné v časopise Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 17 (1964), 162—168.

[2] V těchto a podobných případech lze ovšem vysvětlovat výslovnost se [z] jako důsledek (morfonologické) nejistoty o tom, zda koncové neznělé [s] je „původní“, anebo pouze zastupuje znělou souhl. [z] v poloze na konci slova, kde se znělá nikdy neobjevuje. Tato nejistota vede dost často např. u slova dres k výslovnosti [drezu, drezy, …] v ostatních pádech; podobně u slov los (avšak jen ve významu „cenný papír; úděl“, nikoli „zvíře“), chaos, patos. U jména Mars však výslovnost [Marzu, Marzem, …] pronikla do jazyka spisovného (soudím, že výslovnost [s] je tu dokonce nepřirozená). — Dodejme ještě, že u anglických slov zakončených na -ing se projevuje tatáž nejistota způsobem opačným, vede totiž k výslovnosti s neznělým [-k]: v současném spisovném jazyce je tu dost kolísání, většinou však převažuje výslovnost neznělá a nová úprava pravopisu z r. 1957 ji respektuje i v písmu (srov.: pudink i puding, mítink i meeting, trénink, fitink; u slova (auto)camping, které se rozšířilo teprve v posledních letech, doporučuje se nyní psát kempink; výslovnost ovšem kolísá). — Na celé věci je zřejmě pozoruhodné to, že jak výslovnost [z], tak [k] je zde v rozporu s původním pravopisem. Vyslovuje se vždy opačně, než se píše! Nabízí se tu vysvětlení v tom smyslu, že se tu uplatňuje obecné povědomí o tom, že v „cizích slovech“ bývá rozpor mezi výslovnosti a pravopisem. A neméně pozoruhodná je skutečnost, že se takováto převrácená výslovnost (co do znělosti) objevuje právě u [s] - [z] a [g] - [k], tedy u souhlásek, které se — jak ukáže tento náš článek — chovají i jinak anomálně. (U typu dres může ovšem spolupůsobit i vliv slov jako kurs, puls, … (2. p. [kurzu], [pulzu]), u nichž se zachovávání psaného -s na konci jeví i z tohoto hlediska jako neopodstatněné, ba pochybené).

[3] Je zcela přirozeným jevem, že se výslovnostní tendence snáze uplatňují v slaběji normovaném a nekodifikovaném jazyce obecném než v silně normovaném (standardizovaném) a kodifikovaném jazyce spisovném.

[4] Zde i jinde se v článku uvádějí některá slova, v nichž kodifikace uvádí jen výslovnost [s], která však přesto často slýcháme vyslovovat se [z] i ve spisovných projevech. — Tento článek si neklade za úkol podat kodifikaci výslovnosti uváděných slov.

[5] U předpony in- (na rozdíl od kon-) existuje řada slov, v nichž se obě složky pociťují jako poměrně samostatné (in-seminace), a proto se v nich vyslovuje [n-s]; jde tu vlastně o signalizaci hranice mezi morfémy.

[6] Na to, že morfematická izolovanost vede často ke kolísání a změnám ve výslovnosti, upozornil už V. Mathesius ve své průkopnické práci Cizí slova ze stanoviska synchronického (publikované původně německy r. 1935). Ukazuje se, že vlastní jména tvoří speciální jazykovou kategorii nejen v plánu morfologickém, ale též zvukovém a také grafickém (srov. např. jména jako Sirovátka, Auředníček apod.).

[7] P. Zima a M. Romportl v čl. „Výslovnost slova kosmický“ (NŘ 42, 1959, 191n.) soudí, že asimilace je tu v rozporu s ortoepickými zásadami; sami však zaznamenávají řadu případů, v nichž je asimilace zcela běžná a správná.

[8] Německá jména nejsou však plně průkazná, neboť česká výslovnost byla patrně ovlivněna německou. — V přítomné době, kdy přímý vliv němčiny i její znalost u nás značně poklesly, objevuje se naopak výslovnost německých jmen podle pravopisu: Basler slýcháme v rozhlase i jinde vyslovovat [basler], nikoli [bázler], Springer jako [springer] místo [špringr], Fuchs [-chs], nikoli [-ks] apod.

[9] Srov. k tomu důležitý postřeh Mathesiův, že v jazycích existuje vedle tendence přizpůsobit cizí slova přejatá zákonitostem slov domácích i tendence právě opačná, totiž snaha nějak vyznačit jejich cizost.

[10] V domácích slovech je postupná asimilace doložena jen u počáteční skupiny [sh-] > [sch-] (např. v slově shoda), a to jen na území Čech. Na Moravě se vyslovuje „normálně“ [zh-] a zdá se, že tento typ výslovnosti je na postupu, je expanzívní.

[11] Musíme si též dobře uvědomit, že prostí mluvčí leckdy neznají původní výslovnost a seznamují se s cizími slovy zpravidla v jejich psané (tištěné) podobě (platí to i o rozhlasových a televizních hlasatelích).

[12] O tom, jak je situace složitá, svědčí např. tyto případy: Tak třeba v novém slově tesil (uměle u nás utvořeném) se vyslovuje [s], patrně podle blízkého názvu silon (kasilon); jméno řeky Missouri si zachovává [s] zřejmě dík pravopisně zdvojeném ss, kdežto jméno státu Minnesota, nemajíc této opory, se vyslovuje často se [z]. Basilej se vyslovuje [-zi-], kdežto Brusel jedině [-sel] (snad vzhledem k původnímu pravopisu Brussel nebo vzhledem k výslovnosti v původních jazycích). V arabských jménech Násir, Kásim se zachovává [s] asi vzhledem k tomu, že písmeno á s čárkou tato slova graficky počešťuje. Nevylučuji však ani to, že u vlastních jmen je vůbec tendence k výslovnosti podle pravopisu.

[13] V době, kdy u nás bylo dosti silné působení němčiny (jistého typu), mohla tu spolupůsobit i německá výslovnost některých hláskových skupin. Avšak fakt, že s- na počátku slova (zejména před samohláskou) zůstává ve výslovnosti nedotčeno (v úplném rozporu s němčinou), svědčí o tom, že tento cizí vliv je nutno hodnotit velmi opatrně.

[14] Ortoepická kodifikace však předpisuje jen [š]. V jazyce obecném často slýcháme i podoby [revanč], 2. p. [revanče // revandže], [revančovat // revandžovat]. Avšak ve slovech revanšista, revanšismus se vyslovuje vždy jen [š]. — Výslovnost [č] je dána asimilací k [n], znělá výslovnost [dž] pak nejistotou v poloze na konci slova (srov. pozn. 2).

[15] Srov. sb. Čeština a obecný jazykozpyt, K výslovnosti cizích slov v češtině, s. 117n. — Objevuje se i třetí výslovnost, [konzert]; jde zřejmě o hyperkorektní výslovnost místo [dz] vzhledem k tomu, že v obecném jazyce se často vyslovuje [c], [dz] místo spisovného [s], [z] po souhl. [n] (srov. Honza [hondza], ženská [žencká]). Srov. i výše uvedenou výslovnost [revančovat // revandžovat].

[16] Je zajímavé, že v mnoha z těchto případů se vyslovuje [egz-] i v angličtině, která jinak zachovává původní výslovnost neznělou.

[17] Výslovnost předpon končících na znělou by vůbec zasloužila zvláštního rozboru. Zde jen tolik, že zejména předpony předložkové (jako lat. sub, ale i české nad, pod) si zachovávají v slovech značnou samostatnost, takže u nich dochází ke ztrátě znělosti koncové souhlásky (a to nejen vzhledem k následujícímu rázu): výslovnost jako [supdodavatel], [natnormativní], [supliminální], [potdodavatel], [natučitel] lze dobře doložit. Zřejmě se tu projevuje aglutinativní charakter mnoha předponových spojení; jde o jev typický pro tvary imperativu (hrabme [-pme], lezme [lesme] atp.) a rovněž pro složeniny bez spojovacího morfému (srov. u slov jako garážmistr, gázmaska častou výslovnost [garášmistr, gásmaska]). Mám doklad i na výslovnost Svazarm [svasarm], bez rázu.

[18] Podobu [obzervatoř] lze slyšet i od odborníků astronomů. Snad tu spolupůsobí i běžně spisovná výslovnost slova [konzervatoř], se [z], popř. též výslovnost některých cizích jazyků (např. angl.).

[19] Již Mathesius (citovaná práce, s. 115) upozornil, že i v případě hlásek [k] - [g] zůstává jejich protiklad v této poloze většinou zachován, zatímco v případech jako krém, lokál, balkón, cirkus, demokracie se ve výslovnosti obecné i vulgární objevuje [g]. (Patří sem i výslovnost [dizgrétňí], kde znělé [z] je třeba vykládat jako výsledek asimilace k následujícímu [g].)

[20] H. Kučera, Inquiry into Coexistent Phonemic Systems in Slavic Languages (ve sborníku amerických příspěvků pro IV. mezinárodní kongres slavistů), Hague 1958.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 3, s. 161-171

Předchozí Lubomír Doležel: Aktualizace v současném uměleckém jazyce

Následující Karel Hausenblas: Danešův Malý průvodce po dnešní češtině