Rubrika Jazyk našich knih v časopise Knižní kultura

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Redakce nového měsíčníku nazvaného Knižní kultura a obracejícího se podle slov úvodního programového článku[1] „jak k čtenářské veřejnosti, tak ke všem, kteří se podílejí na vzniku knihy, k spisovatelům, výtvarníkům, překladatelům, pracovníkům nakladatelství, knižního obchodu i všem dalším, kdo pracují na úseku knižní kultury,“ se rozhodla, že se časopis bude pravidelně [50]zabývat také jazykovou stránkou literatury, a zavedla proto pravidelnou rubriku Jazyk našich knih. Mají v ní vycházet stati podávající kritický rozbor jazykové a stylové úrovně současné české i slovenské literární produkce, a to nejen z oblasti beletrie, ale i z oblasti literatury odborné. Zaměření rubriky se pokusil charakerizovat Karel Hausenblas ve 4. čísle Knižní kultury takto:[2] „Tato rubrika má být věnována jazyku a stylu nové slovesné produkce, umělecké i jiné. Nemá přitom jít o reklamní chvalozpěvy, ani zase o lamentace postaru orientovaných ochránců tzv. čistoty jazyka a také ne o nezávazné sbírání různých zajímavostí a ‚perliček‘. Cíl je jiný: postihnout a pokud lze i vysvětlit typické tendence projevující se v současné literární produkci po stránce jazykové a slohové.“

Sledujeme-li příspěvky uveřejněné v rubrice Jazyk našich knih v desíti dosud vyšlých číslech časopisu, přesvědčujeme se, že autoři opravdu věnují pozornost různým aktuálním stylistickým problémům, že reagují na diskuse vedené mezi spisovateli a učiteli, že si všímají jazyka a stylu prózy i poezie, literatury odborné i popularizační a že neponechávají stranou ani problematiku literatury pro mládež. Zdá se tedy, že by se tato rubrika mohla stát dobrým podnětem pro širší diskuse o jazykové a stylové úrovni naší literatury.

V prvním čísle se obrací pozornost čtenářů k současné literatuře odborné. Její jazyk a styl stručně charakterizuje Karel Sochor. Vychází ze srovnání dnešních odborných publikací s odbornou literaturou z počátku století a konstatuje, že se dnešním autorům podařilo zbavit se stylové těžkopádnosti a přetíženosti, že větná stavba nabyla na přehledu a že se zpravidla ve větší míře uplatňuje vyjadřování slovesné. Skutečnost, že se v současných odborných publikacích neobjevuje tolik pravopisných, gramatických nebo terminologických chyb, je do značné míry zásluhou odborných a jazykových redaktorů, kteří dnes věnují jazykové stránce mnohem větší péči, než tomu bylo v minulosti.

Alexandr Stich se ve stati o nespisovných prvcích v současné české próze zabývá protichůdnou čtenářskou reakcí na stoupající tendenci využívat nespisovných prvků v původní i překladové próze. Ve shodě s názory Josefa Hrabáka[3] ukazuje, že nespisovné prvky jako jazykový charakterizační prostředek nejsou v naší literatuře něčím novým, že zde jen nastal posun vrstev nářečních k vrstvám interdialektovým, posun, který je v souvislosti s jazykovým vývojem naší společnosti zcela pochopitelný. Jednotliví autoři však využívají nespisovných prostředků v různé míře a Stich ukazuje jako typický dvojí rozdílný postoj. První, který nazývá způsobem čapkovským, se opírá o hovorovou stylovou vrstvu spisovného jazyka, slova a obraty obecné češtiny sem pronikají jen sporadicky, druhý, jehož významným představitelem je např. Josef  [51]Škvorecký v románě Zbabělci, staví na bázi obecné češtiny. Tento druhý způsob se však omezuje jen na tzv. ich-formu (vyprávění v 1. osobě, skazové vyprávění) a na speciální tematiku, zpravidla na příběhy o mládeži, využívající estetické působivosti neotřelých obrazných pojmenování, nové frazeologie a jazykové hravosti ve slangu mládeže. Upozorňuje však na trojí nebezpečí, které v této situaci autorům hrozí: (1) Slang proniká i do témat, která nejsou charakteristická pro běžný hovor. (2) V promluvách dochází k nežádoucímu prolínání stylistických rovin. (3) Využívá-li se jen některých nespisovných prvků, vznikají nesourodé texty, jejichž stylová disharmonie působí rušivě.

Stich připouští, že užití nespisovných prvků umožňuje autorům postihovat zvláštní sociální a ideovou atmosféru, ale upozorňuje na případy, kdy autor smíšením prostředků z různých stylových rovin dosáhne účinku esteticky negativního.

Spisovatel Jan Beneš považuje diskusi o možnostech využívání nespisovných prostředků v umělecké literatuře za spor generační: Dovolává se názorů F. X. Šaldy a proklamuje právo mladé spisovatelské generace vytvořit si vlastní kulturu slova. Hovoří-li ve svém temperamentním příspěvku o „jazyce chráněném“, má na mysli patrně takové chápání spisovného jazyka, které naše lingvistika zcela opustila, a to již před třiceti lety. Ale bohužel se stále ukazuje, že názory vědecké lingvistiky pronikají do veřejnosti velmi pomalu a že je zde často nahrazují názory zprostředkované školou.

Bohumil Hrabal uvádí, že expresívními slangovými pojmenováními se neustále porušuje jazyková konvence. Neříká však, že se (třeba jen uvnitř určité omezené skupiny uživatelů těchto nových pojmenování) současně také jiná konvence vytváří, jinak by jazyk ztrácel svou komunikativní funkci. A ani beletrista si nemůže dovolit napsat dílo takovým jazykem, který by širším vrstvám čtenářů porozumění příliš znesnadňoval nebo znemožňoval. Příkladem takového problematického pokusu mohou být Těsnohlídkovy knihy Kolonia Kutejsík a Vrba zelená, užívající nadměrně argotických prvků. A uvádí-li Hrabal jako příklad autora, který volil nespisovné prvky jako základní prostředek svého uměleckého jazyka, Jaroslava Haška, jde o tvrzení zcela neopodstatněné, jak dokazují Danešovy rozbory Haškova jazyka a stylu[4] nebo citovaný článek Hrabákův v Naší řeči. Právě Haškův styl je totiž příkladem funkčního využití nespisovných, stylově příznakových prvků na pozadí stylové vrstvy neutrální.

Příspěvek Josefa Škvoreckého je nesen základní myšlenkou: V literatuře se může všechno, když se to umí. (Ovšem formulace takového typu, jako že spisovatel si může dělat s jazykem všechno, co se mu „líbí a zlíbí“, jsou jistě přinejmenším problematické. Tak třeba Christian Morgenstern vytváří verše složené ze shluků hlásek bez veškerého významu. [52]Ale je to pak ještě jazyk?) Škvorecký klade důraz také na slova „když se to umí“ a říká tím, že se to musí umět. My bychom ještě dodali, že všechny experimenty s jazykem podniká autor na vlastní, umělecké riziko. Stanovení hranic mezi uměním a neuměním je záležitost literární kritiky, ale ta by ovšem měla využívat také všech výsledků jazykovědného zkoumání. Avšak ani zřetel k čtenáři nelze opomíjet.

Luba a Rudolf Pellarovi se zaměřili hlavně na kritiku nových Pravidel českého pravopisu, ovšem na kritiku paušální, nevěcnou, ve které si dokonce pletou i takové pojmy, jako jsou pravopis a gramatika. Bez přihlížení ke vztahu mezi kodifikací a normou znovu objevují dávno známou poučku, že hovorový jazyk si postupně vynucuje změny v kodifikaci, napadají dávno odsouzené snahy některých pedagogů vnutit dětem čistě spisovný jazyk i jako prostředek soukromého konverzačního stylu a na upraveném citátu z překladu Salingerova románu ukazují směšnost spojování slangových slovních základů se spisovnými koncovkami. Neuvědomují si ovšem, že právě tento postup bývá nejčastěji předmětem jazykové kritiky. Jazyk literárního díla je vždycky do jisté míry stylizován a jazykové kritice jde hlavně o způsob a míru jeho stylizace.

Článek Karla Hausenblase Pryč s rozbory básní? je příspěvkem jazykovědce k diskusi v časopise Český jazyk a literatura[5] o účelu a formách výkladů moderní poezie. Reaguje hlavně na negativní stanovisko básníka Miroslava Holuba, který apriorně odmítl jakoukoli formu rozboru poukazem na nerozložitelnost uměleckého díla. Hausenblas konfrontuje autorské stanovisko se stanoviskem čtenářským a vykladačským a ukazuje užitečnost takového výkladu, který dovede upozornit na esteticky působivou hru významů a na různé významové vztahy, které by mohly čtenáři uniknout.[6]

V článku Československá vlastivěda a popularizační styl rozebírá Alexandr Stich 1. část II. dílu Československé vlastivědy, podávající přehled historického vývoje na území našeho státu od prvního osídlení do roku 1781. Ukazuje na této publikaci dvojí pojetí popularizačního stylu. První, projevující se hlavně v části zpracované akad. Böhmem, je jen jistou modifikací odborného stylu vědeckého, to znamená, že projev je zaměřen jen na předmět sdělení, potlačuje se v něm slohové vyjádření autorské individuality, jazykovými a stylistickými prostředky se nenavazuje kontakt se čtenářem, jen zřetel na předpokládanou úroveň čtenářových znalostí vede k redukci terminologie a k výkladu termínů méně známých. Naproti tomu druhý typ, představovaný hlavně partiemi akad. Macka, obsahuje vedle vlastní informace také časté poukazy jak k autorovi, tak i k adresátovi a volí často takové jazykové prostředky, které [53]projevu dodávají emocionální zabarvení. Jde hlavně o užívání 1. osoby plurálu, zvolacích vět, hovorové frazeologie a obrazného vyjadřování, které přibližuje tento typ popularizačního stylu stylu publicistickému. Stich neřeší otázku vhodnosti obou typů, ale zdá se, že v publikaci takového zaměření, jaké má Československá vlastivěda, by bylo přece jen vhodnější dávat přednost prvnímu, objektivnějšímu postupu.

K otázce křížení a směšování jazykových prostředků z různých stylových vrstev se vrací Alexandr Stich v článku Trápení s řečí postav, analyzujícím novelu „Jana“ od Miroslava Hanuše. Na konkrétních případech ukazuje disonanci, kterou vyvolává křížení různých slohových vrstev v rovině slovníkové i mluvnické, a to nejen v řeči přímé, ale i v nepřímé nebo polopřímé, a upozorňuje zvláště na nebezpečí směšování pohledu vypravěče s pohledem postavy. Tento aspekt však už zabíhá z jazykové kritiky do kritiky literární.

Uplatňování jazyka minulých epoch v současné literatuře pro mládež si všímá Alexandr Stich v kritice Müllerova zpracování Příhod Václava Vratislava z Mitrovic, vydaného v SNDK pod názvem Dobrodružství Turčka z Mitrovic. Toto zpracování zachází s předlohou velmi volně, přechází z vypravování v 1. osobě k vyprávění referujícímu, dialogizuje vyprávění a převádí výrazové prostředky do roviny hovorového stylu, zachovává tedy jen obsahovou složku. Proti této praxi doporučuje Stich postup, který by parafrázoval starší materiál tak, aby umožnil dnešním čtenářům porozumění, ale přitom zachoval pokud možno co nejvíce z dobového zabarvení textu.

Poslední příspěvek Alexandra Sticha analyzuje slovník Holanovy sbírky Na postupu. V souhlase se stanoviskem K. Hausenblase zdůrazňuje i Stich užitečnost jazykových rozborů poezie, protože přispívají k hlubšímu pochopení myšlenkového obsahu básně, a to zejména v těch případech, kde autorům jde o vyjádření intenzívních a složitých životních pocitů pomocí silně aktualizovaných jazykových prostředků. Na příkladu Holanova jazyka pak ukazuje, že není možno vycházet jen z jednotlivých básní, ale pokud možno z nejširšího kontextu autorova díla, v němž se specifičnost individuálního stylu teprve ve větší míře projeví. Věnuje pak pozornost Holanovým neologismům, ukazuje, jak Holan vytváří formy ve spisovném jazyce sice možné, ale dosud nerealizované, jak využívá abstrakt, jak formuluje přirovnání mezi téměř nesrovnatelnými jevy, jak bere pojmenování z oblastí společensky tabuovaných a jak vyjadřuje eticky kladné hodnoty pomocí slov označujících negativní stránky života a světa. Myslím, že se Stichovi podařilo dokázat právě na materiálu z Holanovy poezie, že citlivý, nevulgarizující jazykovědný výklad může přispět k tomu, aby se ideově i formálně tak složitý básnický text zpřístupnil většímu okruhu vnímatelů. Bylo by vhodné, kdyby redakce Českého jazyka a literatury reagovala na Hausenblasův a Stichův příspěvek z Knižní kultury a znovu se k nedořešené problematice forem a metod výkladu moderní poezie vrátila.

Rubrika Jazyk našich knih přinesla tedy řadu podnětů k zamyšlení. Je [54]dobře, že iniciativa k diskusím vychází z řad jazykovědců, ale bylo by jistě prospěšné, aby se k dané problematice v dalších číslech vyslovovali nejen autoři a překladatelé, učitelé a metodikové literární výchovy, ale také odborní a jazykoví redaktoři. Má-li však být diskuse opravdu plodná, je třeba, aby se diskutovalo věcně a poučeně a aby účastníkům byl jasný obsah pojmů, o nichž se diskutuje. Ale z první a dosud jediné diskuse o jazykových otázkách, která se objevila na stránkách Knižní kultury, z diskuse vedené mezi jazykovědci a spisovateli, můžeme soudit, že v tomto posledním požadavku je patrně největší potíž. Podstata některých sporů spočívá totiž často v nedorozumění pramenícím z nepřesného chápání pojmového obsahu užívaných termínů. Např. Jan Beneš se dožaduje jen přesného pojmového rozlišení termínů slang a nářečí, ale z celé diskuse vyplývá, že by bylo potřeba naší širší kulturní veřejnosti ještě častěji objasňovat dnešní koncepci rozdílů mezi jazykem čistě spisovným, hovorovým, obecnou češtinou, profesionální mluvou, slangem a argotem. Pojmová jasnost v těchto základních termínech by pak jistě umožnila v započaté diskusi úspěšně pokračovat.

Snahou o objasnění postoje naší dnešní jazykovědy k otázkám jazykové kultury je veden vtipný článek Karla Hausenblase nazvaný Pověry kolem bujného oře. Hausenblas rozhodně odmítá diletantství při kodifikaci jazykových prostředků, omezování úkolů jazykové péče jen na stránku pravopisnou, lokální patriotismus při hodnocení jazykových jevů, plané nářky nad úpadkem naší mateřštiny, puristické hledisko při posuzování přejatých slov, přílišné spoléhání na individuální jazykové povědomí, nedůvěru k jazykovým variantám a představu o mentorském poslání jazykovědců. Článek by mohl vyvolat dojem, že při různých diskusích o kodifikaci spisovných jazykových prostředků jsou hlasy nelingvistů apriorně vylučovány nebo alespoň omezovány. Ale to jistě neměl autor na mysli. Vždyť v řadě oblastí, kde ke kodifikaci dochází, má rozhodující úlohu právě úzus těch příslušníků našeho národa, kteří spisovného jazyka běžně a uvědoměle užívají. Pro vytvoření ortoepických pravidel je směrodatná výslovnost herců, učitelů, řečníků nebo hlasatelů, při hodnocení spisovnosti lexikálních prostředků se řídí zpracovatelé slovníku praxí dobrých autorů, v kodifikaci slovních tvarů pomáhají ankety mezi autory, redaktory, učiteli i jinými uživateli spisovného jazyka, odborné názvosloví se ustaluje po konzultacích odborníků s jazykovědci, k otázkám racionalizace odborného stylu se budou jistě v budoucnu stále častěji vyjadřovat i pracovníci z oboru matematických strojů apod. Jisté však je, že při rozhodování o kodifikaci je nutno mít na zřeteli často několik křížících se, nebo dokonce protichůdných tendencí a ty mohou ovšem nejlépe postihnout a zvážit právě jazykovědci. Jazykovědec se musí snažit o objektivní poznání normy a při kodifikaci jazykových prostředků se má pokud možno vyvarovat subjektivity; naproti tomu spisovatel je a do značné míry musí být při vytváření svého osobitého stylu subjektivní, ale neměl by svou subjektivitu povyšovat na objektivitu.

[55]Má-li být náš spisovný jazyk opravdu dokonalým nástrojem dorozumění mezi příslušníky našeho národa a plnit všechny úlohy, které mu dnešní společnost klade, je nutno připomínkám nebo i věcné kritice dosavadní kodifikace z řad nelingvistů popřát sluchu. A bude jistě mnohem prospěšnější i pro jazykovědce, objasní-li širší veřejnosti své stanovisko ke sporným problémům na stránkách takových časopisů, jako je Knižní kultura, než aby se stávali terčem invektiv plynoucích často z neinformovanosti nebo z nedorozumění.

---

[1] Josef Grohman, Jak s knižní kulturou, Knižní kultura 1, 1964, s. 1.

[2] K. Hausenblas, Pryč s rozbory básní?, Knižní kultura 4, 1964, s. 113.

[3] Josef Hrabák, Několik úvah o obecné češtině a vulgarismech v současné české próze, Naše řeč 45, 1962, s. 289n.

[4] Srov. František Daneš, Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“, Naše řeč, 1954, s. 124n.

[5] Srov. Český jazyk a literatura 14, 1963, č. 3.

[6] Stejný názor hájí i slovenská publikace Štylistické rozbory, SPN Bratislava, 1964; srov. zprávu V. Formánkové, Naše řeč 47, 1964, s. 295n., a zprávu Al. Jedličky a V. Formánkové o smolenické konferenci o jazyce a stylu současné slovenské prózy, Naše řeč 47, 1964, s 299n.

Naše řeč, ročník 48 (1965), číslo 1, s. 49-55

Předchozí Viera Budovičová: O kultúre spisovnej slovenčiny

Následující Vladimír Mejstřík: Z 25. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého