Konference o jazyce a stylu současné slovenské prózy

Alois Jedlička, Věra Formánková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Patří k dobrým tradicím české a slovenské jazykovědy, že věnuje stálou a živou pozornost otázkám jazyka a stylu umělecké literatury. V české situaci jsou počátky této tradice spojeny zvláště s vystoupením Pražského lingvistického kroužku v r. 1932, s aplikací teoretických zásad na rozbor a hodnocení jazyka literárního díla, v situaci slovenské s pracemi členů Bratislavského lingvistického kroužku (zvláště E. Paulinyho).

Tento trvalý zájem se projevil v poslední době vydáním kolektivního sborníku „Knížka o jazyce a stylu současné české literatury“[1]; podobný cíl má i slovenský sborník „Štylistické rozbory“, určený především školské praxi.[2] Aktuálnost této tematiky byla dokumentována i hlasy spisovatelů samých na mezinárodním symposiu o současné próze, konaném v Praze 1963.[3]

Je nespornou zásluhou slovenských jazykovědců, že zorganizovali dvoudenní pracovní zasedání věnované otázkám jazyka a stylu současné slovenské prózy v červnu t. r. ve Smolenicích. Konference uspořádaná Sdružením slovenských jazykovědců při Slovenské akademii věd probíhala za účasti široké obce slovakistů z akademických ústavů i z vysokých škol, slovenských spisovatelů (v průběhu zasedání byli přítomni J. Poničan, M. Figuli, L. Ťažký, J. Chudoba. J. Kot, J. Johanides aj.), některých českých lingvistů (Fr. Daneše, V. Formánkové, K. Hausenblase, Al. Jedličky) a nakladatelských a školských pracovníků. Zvlášť je třeba vyzvednout účast slovenských spisovatelů, kterou jsme tak postrádali na nedávné konferenci o jazykové kultuře a perspektivách vývoje spisovné slovenštiny, i jejich aktivní vystoupení v diskusi. Právě tato účast potvrdila užitečnost a plodnost spolupráce jazykovědců a uměleckých tvůrců při řešení otázek jazykové formy literárního díla, ale vůbec i spisovného jazyka a jeho kultury. Zvláště mladí slovenští autoři ukázali, že dovedou říci i k otázkám literárního jazyka mnoho zajímavého a podnětného.

Program konference byl vhodně zvolen a dobře uspořádán; bylo dostatek času na diskusi, hodně přes polovinu jednacího času, a proto měla celá konference vysloveně pracovní ráz a splnila svůj cíl. Kromě úvodního slova J. Ru[300]žičky vyslechli účastníci čtyři referáty pracovníků Ústavu slovenského jazyka SAV: O vývojových tendencích v jazyce a stylu současné prózy (G. Horák), O výbojích ve stylu nejnovější prózy (J. Mistrík), Co dává jazyk spisovateli (F. Miko) a O stylistickém rozboru literárního díla (J. Oravec).

J. Ružička se ve svém projevu dotkl některých aktuálních otázek. Především obecně zdůraznil oprávněnost jazykově stylistické analýzy a vystoupil proti nepodloženým, avšak v poslední době zejména v pedagogických kruzích i u nás dosti rozšířeným názorům o škodlivosti rozboru při vnímání uměleckých děl. Dále se zabýval problematikou vyskytující se zvláště v souvislosti se zkoumáním a posuzováním nejnovějších prozaických děl: poměrem mezi jazykem uměleckých děl a normou jazyka spisovného, tendencí ke splývání stylu uměleckého se stylem hovorovým a odborným, otázkou kompozice textů zvláště z hlediska kontextových postupů, řešením protikladu mezi řečí autorskou a řečí postav v moderní próze a konečně otázkou autorských textových úprav děl již vyšlých.

G. Horák rozebral především jazyk a styl tzv. budovatelské prózy, od r. 1945 do počátku let padesátých, poukázal na kořeny a cíle této literatury, na převážně venkovskou tematiku a došel k závěru, že změny v poválečné próze se netýkají jazyka, jazykových prostředků samých, ale stylu, tj. výběru a frekvence jazykových prostředků; jde zejména o využívání prostředků nářečních, hlavně v syntaxi, dále o prostředky rétorické. Na otázku, co přináší beletrie spisovnému jazyku, odpověděl, že jsou to v největší míře lexikální neologismy, obvykle z oblasti západoslovenské, dále pak stále více frekventované prostředky morfologické a syntaktické, přejaté často z nářečí, ale v uměleckém díle přehodnocené. Pokud jde o charakterizaci postav nespisovnými jazykovými prostředky, zastával G. Horák stanovisko, že je možno využívat takovýchto prostředků lexikálních, nikoli však hláskových. Vývojové tendence nejnovější prózy, od poloviny let padesátých, vidí v rozšíření tematiky na nejrůznější oblasti a v její kombinaci, dále v subjektivizaci, která přináší i nové postupy, jako je např. velmi rozšířené užívání tzv. ich-formy (skazového vyprávění). K přílišné subjektivizaci se stavěl kriticky a vyslovil názor, že by neměla převážit nad realitou.

Stylem nejnovější prózy od let šedesátých se zabýval referát J. Mistríka. Za její hlavní znaky pokládá autor introvertnost (zaměření na vnitřní svět člověka) a zakotvenost v městském prostředí; pokud jde o literární žánry, převládají útvary krátké, blízké povídce. Mladé slovenské autory se pokusil J. Mistrík rozdělit do tří skupin podle toho, jak se v jejich díle uplatňují jednotlivé složky stylu: v díle některých autorů je dominující složkou jazyk (např. u Blažkové), u jiných je v popředí především kompozice (např. u Johanidesa) a konečně jsou autoři, u nichž jsou obě složky záměrně skryty (např. u Kota).

Stylová charakteristika moderních postupů vyplývá z napětí mezi jazykovou a kompoziční složkou díla. V jazyce prózy, a to jak v plánu řeči postav, tak v řeči autorské, se projevuje od počátku let šedesátých silný příklon k vrstvě [301]hovorové. Typickými jazykovými prostředky jsou jakési „magnetofonové“ záznamy myšlení a mluvení, s charakteristickou, někdy až „defektní“ syntaxí, dále městský, zejména mládežnický slang a nepřítomnost uměleckých obrazných pojmenování. Výboje v kompozici, překonávání ustálených kompozičních norem, jsou dány úsilím o postižení nového, subtilnějšího obsahu. Zároveň jsou překonávány i normy tradičních slohových postupů, patrně — podle referenta — pod vlivem filmové kompozice se využívá nejrůznějších typů tzv. ich-formy. Závěrem dospěl J. Mistrík k názoru, že u většiny nejmladších slovenských autorů ustupuje jazyková složka do pozadí před velmi propracovanou složkou kompoziční.

F. Miko řešil ve svém referátě otázku, co jazyk poskytuje autorovi a jaké je postavení jazyka jakožto hodnoty v hierarchii hodnot uměleckého díla. Zabýval se poměrem hodnoty prostředku izolovaného a užitého; užije-li autor nemotivovaně prostředku motivovaného, stává se z jazyka jen pomocník, který zakrývá bezobsažnost — tak vznikají různé módní efekty, které vedou k devalvaci hodnoty jazykového prostředku, k jeho — byť i dočasnému — opotřebení. V takových případech není možno mluvit o jazykové hodnotě díla, i když je tu jazyk vlastně jedinou hodnotou. Dále se referent zabýval rozdílem mezi jazykovou stylizací, zaměřenou na jazyk, a vnímáním, zaměřeným na tematiku, poměrem mezi stylizací a kompozicí, kriticky se postavil k paušálnímu odmítání tzv. formalismu a podrobně probral otázku estetického působení. V této souvislosti zhodnotil také funkci pojmovosti a její místo v uměleckém díle. Nakonec věnoval svou pozornost protikladu vyprávěče a postavy v uměleckém díle a ukázal na mnohotvárnost a komplikovanost této otázky. Závěrem zdůraznil nutnost opírat se o literární vědu, aby bylo možno vymezit estetickou hodnotu jazyka v uměleckém díle, a jako kritérium pro hodnoty jazyka stanovil dosažení výrazové kvality na základě posunu mezi významem potenciálním a realizovaným.

V úvodu referátu věnovaného stylistickému rozboru uměleckých děl shrnul J. Oravec názory z diskuse o těchto otázkách v časopisech Československá rusistika a Slovo a slovesnost. Uvažoval o předpokladech jazykového i stylistického rozboru literárního díla a o úkolech takového rozboru. Zabýval se přitom podrobně složitou otázkou poměru obsahu a formy v uměleckém díle. Referát vyústil v užitečný výklad o metodách (analytické, srovnávací, matematické ap.) a technice stylistického rozboru. Došel pak k správnému závěru, že není možno postupovat při takovémto rozboru a při hodnocení přímočaře a zjednodušujícím způsobem.

Diskuse k jednotlivým referátům byla bohatá. Vedle zajímavých, víceméně připravených příspěvků o jazyce a stylu jednotlivých slovenských autorů (např. Figuli, Tatarka, Mňačko, Mináč, Blažková aj.) byla pronesena řada příspěvků reagujících na myšlenky vyslovené v referátech a na otázky v nich nadhozené. Diskuse byla plodná zejména proto, že se nebála [302]průběžně se vracet k základním problémům. Diskutovalo se živě o jazyce literárního díla ve vztahu k spisovné normě, o poměru jazyka a stylu, o jednotě literární a jazykové složky v uměleckém díle, o podstatě uměleckého stylu, o uměleckém záměru aj. Tím se názory na základní problémy tříbily a alespoň zčásti ujasňovaly, a zároveň se vytvořila pevnější základna pro diskusi další.

Nejvíce se diskutovalo o otázce hodnotících kritérií a o otázce slangu. O slangu se mluvilo obecně, z hlediska jeho vymezení a poměru k profesionální mluvě, i o možnostech jeho využití, zvláště slangu mládeže, v uměleckém díle. Bylo vysloveno mnoho názorů, nakonec však diskuse dospěla k poměrně jednotnému stanovisku, že totiž záleží na motivaci a na funkčnosti užití slangových prostředků. Hojně se diskutovalo také o tzv. nových postupech. V diskusi se ukázalo, že tyto postupy existují ve slovenské literatuře už poměrně dlouho, nejnovější próza jich však využívá v nejvyšší míře. Také o různém poměru spisovatele, čtenáře a jazykovědce k jazyku uměleckého díla promluvila řada účastníků, kromě lingvistů i někteří spisovatelé, takže došlo k plodné konfrontaci názorů.[4]

Materiály z konference, přednesené referáty i diskusní příspěvky, budou po zpracování vydány v samostatném knižním sborníku; stanou se tak jistě východiskem dalších plodných a podnětných diskusí a budou moci trvaleji působit.

---

[1] Redigovali Lubomír Doležel a Jaroslav Kuchař, vydal Orbis, Praha 1961.

[2] Redigovali Jozef Mistrík a Josef Ružička, vydalo SPN v Bratislavě 1964; srov. referát o něm v tomto čísle Naší řeči na s. 295n.

[3] Srov. poznámky k tomu v Naší řeči 46, 1963, s. 158n.

[4] Nejnověji se rozvinula otevřená polemická diskuse o kultuře spisovné slovenštiny, o její normě i kodifikaci v časopise Kultúrny život; bohužel zatím nijak nenavázala na plodnou diskusi na této konferenci. — Po skončení diskuse přinese o ní Naše řeč úhrnnou zprávu. Red.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 5, s. 299-302

Předchozí Alois Jedlička, Věra Formánková: Popularizující úsilí v slovenské jazykovědě

Následující Bohuslav Havránek: L. Kopeckij sedmdesátníkem