Diskuse o úpravě ruského pravopisu

Blažena Rulíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Sovětském svazu se již několik měsíců velmi živě diskutuje o úpravě ruského pravopisu. Stále rostoucí požadavky na vzdělanost nejširších mas obrátily totiž pozornost jazykovědců, učitelů a ostatní veřejnosti i na podmínky dobrého zvládnutí psané řeči. V nemalé míře pak ukázaly na potřebu úpravy ruského pravopisu, zvláště odstranění nedůsledností a zbytečných výjimek, špatné výsledky vyučování pravopisu na školách (především neruských národností) a stížnosti na množství času, které pravopisný výcvik zabírá na úkor ostatních složek jazykového vyučování.[1]

Jak je z diskuse patrno, nejde však o přípravu nějaké radikální reformy, nýbrž pouze o návrhy na dílčí úpravy některých zastaralých, zbytečně složitých a nedůsledně provedených pravidel. Potvrzuje se, že radikální pravopisná reforma tak vyspělého a po celém světě rozšířeného jazyka není možná a že základní principy ruského písma i pravopisu jsou opodstatněné a účelné.

Protože se v ruském pravopise v posledních padesáti letech jen málo změnilo, je pochopitelné, že některá pravidla zastarala, nevyhovují již potřebám společnosti, a že nebyly odstraněny nedůslednosti. Reforma z r. 1917—1918 musela v těžkých podmínkách občanské války urychleně vyřešit nejpalčivější otázky, tj. především redukovat počet nefunkčních písmenných znaků, aby při likvidaci negramotnosti ulehčila širokým masám osvojit si psaní. Opírala se proto o starší návrh, vypracovaný Akademií věd ještě před Říjnovou revolucí (v r. 1912, s úpravou z r. 1917). Z grafického systému byla např. odstraněna písmena ѣ, θ, ъ, ι, bylo upraveno psaní některých předpon a koncovek, ale některá pravidla, již tehdy zastaralá, zůstala nedotčena a platí dodnes (např. psaní měkkého znaku [jeru] v 2. osobě jednotného čísla sloves — dělaješь). Po celou řadu let pak docházelo jen k drobným změnám v psaní některých slov. Větší zjednodušení se uskutečnilo až v r. 1956 při vydání „Pravidel“, ovšem ani touto úpravou nebyly zdaleka vyřešeny problémy všechny.

S konkrétními návrhy na řešení některých nedostatků máme možnost se seznámit v metodickém časopise „Russkij jazyk v škole“, v němž redakce otevřela pro diskusi zvláštní rubriku.[2] Důležitou sou[152]částí diskuse je teoretické zdůvodňování navrhovaných úprav, osvětlování obecných zásad ruského pravopisu a vůbec teoretický přístup k řešení problematiky psané podoby jazyka. Z tohoto hlediska je zvlášť významný článek S. G. Barchudarova (Russkij jazyk 1963, 1, s. 15n.), V. F. Ivanovové (Russkij jazyk 1963, 1, s. 19n.) a především A. B. Šapira, autora knihy o ruském pravopise a člena dnešní i minulé komise pro úpravu pravopisu (tento článek byl otištěn v časopise Izvestija AN SSSR, otdělenije literatury i jazyka, 1962, 6, s. 465n.).

Z diskuse je vidět, že se v Sovětském svazu objevují nyní návrhy na řešení mnoha problémů, které jsme při dřívějších úpravách, a zvláště při poslední úpravě v r. 1957, museli řešit i my (např. psaní přejatých slov, zdvojených souhlásek, příslovečných spřežek, dělení slov ap.). Ty představují jádro otázek, o nichž se nejvíce diskutuje, ovšem vedle problémů specificky ruských, jako je psaní měkkého a tvrdého znaku, přízvučných a nepřízvučných samohlásek po sykavkách, psaní částice ne aj. Přestože diskuse není ještě u konce, vyplývá již nyní z jejího průběhu, že i návrhy na řešení se většinou shodují s tím, jak byly stejné nebo podobné problémy řešeny u nás.

Téměř ve všech diskusních příspěvcích se objevuje požadavek, aby bylo ještě více zjednodušeno psaní přejatých slov. Ve velmi četných případech se totiž píší v ruštině ještě zdvojené souhlásky (grammatika, intelligencija, klass, apparat, kommunist, metall ap.). Odporuje to obecné zásadě, podle níž se psaní přejatých slov přizpůsobilo výslovnosti (srov. např. poezija, rajon, dokonce i psané podoby cizích vlastních jmen: Šekspir ap.). Kromě toho u jednotlivých slov bylo již dříve psaní zjednodušeno (koridor, desert). Má proto své opodstatnění návrh, aby všude tam, kde psaní zdvojené souhlásky není vázáno na „prodlouženou“ výslovnost, psala se jen souhláska jedna. — Jak známo, i my jsme museli otázku zdvojených souhlásek v přejatých slovech řešit. K určitým úpravám došlo už v r. 1913. Důrazně pak byl požadavek „zrušit poslední zbytek psaní zdvojených souhlásek v přejatých slovech“ proklamován pravopisnou komisí ve 20. letech, avšak teprve při poslední pravopisné úpravě došlo k výraznému uplatnění této zásady, ovšem s výjimkou slov výlučně odborných (srov. např. psaní pasívum, ilegální, mezanin, puding, iracionální ap.).

Předmětem živé diskuse jsou též velmi složitá pravidla o psaní dvojího nebo jednoduchého n v příponách přídavných jmen a příčestí (srov. např. typ varenyj kartofelь × včera varennyj kartofelь a dále rozdílné psaní např. topolinyje listьja × smorodinnyje listьja, serebrjanaja ložka × děrevjannaja ložka aj.). I zde bude možno pravidla podstatně zjednodušit a zavést ve většině případů psaní jednoho n, ovšem pokud není nutné přihlížet k morfologickému složení a k vý[153]slovnosti (na tu kladou někteří účastníci diskuse značný důraz). — K podobné úpravě došlo vlastně i u nás, např. již dříve u slov typu deník, podle posledních „Pravidel“ u slov cenina, viník, vinice atd., ale vinný ap., ač i u nás jde zde o obdobnou potíž (poměr: vinný - viník, denní - deník ap.).

Jednu z nemalých potíží působí v ruštině psaní příslovečných spřežek. Především proto, že dosavadní pravidla jsou málo důsledná a připouštějí příliš mnoho výjimek. Tak např. jasná příslovce se píší jako v češtině dohromady (naspech, vmestě), ale začíná-li slovo samohláskou, píše se zvlášť (v upor, v otkrytuju). Kromě toho se projevuje nejistota v psaní dohromady nebo zvlášť u případů, kdy je slovo možno chápat jako příslovce i jako spojení podstatného jména s předložkou. Zde přímočaré řešení sotva bude možné, i když se takové návrhy vyskytují; na to klade důraz i prof. Šapiro. Uznává, že tato otázka zůstane i nadále složitou a pisatelé si budou muset někdy správné psaní ověřit v pravopisném slovníku. Určité zjednodušení může nastat tím, že v rámci zásad „Pravidel“ z r. 1956, které určují způsob psaní příslovcí podle určitých typů tvoření, bude rozšířeno psaní dohromady na některé další skupiny. Naše pravopisná kodifikace — jak známo — vychází snadnějšímu psaní vstříc tím, že připouští v těchto přechodných typech obojí způsob psaní.

V diskusi se rovněž jasně objevila snaha odstranit z ruského pravopisu vše, co je dáno pouze tradicí a co nemá plnou oporu v současném jazyce v plánu tvaroslovném nebo zvukovém; u těchto návrhů však není v diskusi té jednotnosti jako u typů předchozích. V příspěvcích se např. navrhuje zrušit psaní měkkého znaku tam, kde neplní dnes již žádnou funkci, v 2. osobě jedn. čísla sloves (dělaješь) a na konci některých příslovcí po sykavkách (splošь, lišь aj.). Jako spornější se jeví návrhy odstranit psaní měkkého jeru po sykavkách ž, š, č, šč i tam, kde tento znak dnes sice neoznačuje již měkkost, ale je ukazatelem formy nebo typu slova (např. infinitivu, rozkazovacího způsobu, podstatného jména ženského rodu). Toto označování má své opodstatnění, je důležité pro zachování jednoty tvaroslovného systému (všechny infinitivy jsou zakončeny na měkký znak atd.) a kromě toho usnadňuje vybavování (učitьsja × učitsja). Celkem nesporné je odstranění užívání dvou rozdělujících znaků, tvrdého a měkkého jeru (srov. psaní obezьjana a obъjavit’, a dokonce i v přejatých slovech konъjunktura, ale serьjoznyj ap.). Protože dnes je zde výslovnost již stejná, pravopis by vystačil jen se znakem jedním a pisatel by si nemusel pamatovat psaní jednotlivých slov. Stejně tak — podle některých návrhů — není třeba rozlišovat v písmu samohlásku o nebo a jen proto, že slova [154]s rost- jsou ruského původu a slova s rast- mají kořen staroslověnský (srov. porost, ale rastěnije, vozrast ap.).

Vedle těchto odůvodněných a uskutečnitelných návrhů se v diskusi pochopitelně objevuje i řada rozptýlených návrhů jiných, u nichž uskutečnění je značně diskusní. Proto je třeba v diskusi řešit i některé otázky teoretické.

Jednou z nich je otázka, do jaké míry je možno ruský pravopis přiblížit výslovnosti. Velmi podrobně se jí zabývá ve svém článku prof. Šapiro. Osvětluje základní princip ruského pravopisu, neboť na něj je třeba při každé úpravě brát zřetel. Je to princip morfologický, to znamená, že při psaní se přihlíží k jednotné podobě slov ve všech tvarech a k jejich vnitřnímu skladu. Navrhované úpravy je kromě toho třeba posuzovat nejen z hlediska funkce zaznamenávací, ale i z hlediska funkce vybavovací. A právě psaní založené na požadavku „jednotného označování morfémů“, nezávisle na tom, jak se v různých podmínkách vyslovují, je pro vybavování při čtení důležité. Proto se i přes různou výslovnost píše v ruštině např. gora, gorka, gorňaki, a ne podle výslovnosti gara, gorka, gъrňaki. Fonetický pravopis by vzájemné významové souvislosti těchto slov porušil a tím by pochopení čteného textu ztížil. Tam, kde není třeba brát zřetel na morfologický princip, je možno pravopis skutečně více přiblížit výslovnosti (např. v psaní zdvojených hlásek v přejatých slovech i v některých případech slov domácích).

V. F. Ivanovová upozorňuje, že při revizi jednotlivých pravidel je třeba uvážit, zda jde o jevy čistě pravopisné (kde změna může být věcí dohody), nebo o jevy pravopisně mluvnické, anebo takové, které souvisí s významovými rozdíly (u těch zjednodušení většinou nemůže být provedeno, protože pouze zaznamenávají určitou jazykovou realitu).

Jak je třeba střízlivě se dívat na otázku zjednodušení pravopisu a na problémy vyučování pravopisu ve škole, ukázal S. G. Barchudarov. Ruský pravopis — jak píše — nemůže se přizpůsobit jenom potřebám školy. Každá změna musí být pečlivě uvážena a všestranně prozkoumána z hlediska odborného i z hlediska účelnosti, a to v širším měřítku než pouze školském. Nesmí poškodit ústrojnost pravopisného systému a úlohu snadného čtení. Ve škole je však třeba učit pravopisu rozumně, stanovit pro každou třídu minimum pravopisných znalostí a neučit věcem podružným a zbytečným výjimkám. Pravopisný výcvik není věc zbytečná, jak se někteří domnívají. Protože pravopis je těsně spojen se strukturou jazyka, učí se při něm žáci poznávat i systém mateřského jazyka.

Pokusili jsme se čtenáře seznámit aspoň s nejdůležitějšími návrhy a názory vyslovenými v diskusi o úpravě ruského pravopisu.[3] Ukazuje [155]se, že nejsou pro nás zajímavé jen jako informace o řešení pravopisných problémů v Sovětském svazu, ale i jako příležitost k srovnávání s pravopisnou kodifikací u nás. Potvrdily i naši zkušenost, že každá úprava je věc velmi složitá a že vyžaduje důkladného prozkoumání a zvážení, přípravy i diskuse.

---

[1] Kritickou poznámku o tom uveřejnil v deníku Izvestija 24 III. m. r. profesor moskevské university A. I. Jefimov. Podrobně se touto otázkou znovu zabývá v článku Jazyková kultura a pravopis v časopise Russkij jazyk v škole, 1963, 1, s. 6n.

[2] Russkij jazyk v škole, 1962, 4, s. 100—108; 5, 96—100; 6, s. 87—94; 1963, 1, s. 6—33; diskuse pokračuje i v dalších číslech tohoto časopisu.

[3] Teprve po vysázení této zprávy vyšel v časopise Voprosy jazykoznanija zásadní článek M. V. Panova O zdokonalení ruského pravopisu. O něm i o dalším průběhu diskuse budeme čtenáře informovat v některém z příštích čísel Naší řeči.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 3, s. 151-155

Předchozí Karel Hausenblas: Monografie o českém infinitivu

Následující Red. (= Redakce): Ohlas životního jubilea akad. Bohuslava Havránka