Perspektivy rozvoje české jazykovědy

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

K desátému výročí Československé akademie věd

Bádání o češtině v rámci veškeré naší jazykovědy má od obrození do dneška ve svých čelných představitelích vcelku dobrou a pokrokovou tradici. Od konce dvacátých let, a zvláště v třicátých letech našeho století dosáhla československá jazykověda (v tzv. Pražské škole) v některých úsecích dokonce čelného postavení v mezinárodním měřítku, třebaže ovšem její ideologická východiska nebyla vždy správná. Už od dřívějška šlo však i v bohemistice zpravidla jen o výkony vynikajících jednotlivců nebo malých skupin a celkově nepatrný počet pracovníků v údobí kapitalismu zdaleka nestačil na splnění všech úkolů. Proto leckde musí být dnes ještě doplňováno to, co vzhledem k úrovni vědy vlastně mělo a z metodologického hlediska i mohlo být vykonáno již dříve, zejména pokud jde o shromažďování materiálu a nezbytné materiálové práce z oboru současného českého jazyka, jeho historie a nářečí, vztahů k jiným jazykům slovanským i neslovanským atd. Zároveň je nutno celou bohemistiku, resp. důležitá její odvětví spolu s veškerou jazykovědou dále rozvíjet na pevném marxistickém základě podle potřeb socialistické společnosti a v souladu s prudkým metodologickým rozvojem jazykovědy světové.

Založení nové, Československé akademie věd před desíti lety a v souvislosti s tím značné rozšíření a postupné dobudování staršího již akademického Ústavu pro jazyk český proti dřívějšku přímo převratně zlepšilo materiální a organizační předpoklady badatelské práce v oboru českého jazyka. K dosavadním vysokoškolským katedrám bohemistickým (jejichž počet od osvobození též vzrostl zakládáním nových vysokých škol), které vedle badatelské práce mají ovšem také úkoly pedagogické, přibylo tak rozsáhlé pracoviště, jehož hlavním úkolem je základní výzkum a jež se v těsné spolupráci s odborníky na vysokých [266]školách stalo přirozeným středištěm a koordinátorem bohemistického bádání. Přehled činnosti a pracovních výsledků Ústavu za uplynulých deset let, otištěný zde dále (s. 275—287), zřetelně ukazuje, jak jsou podle promyšlených plánů rozsáhlými syntetickými díly kolektivními a řadou speciálních monografií postupně odstraňovány mezery ve zpracování českého jazyka, zanechané dřívější jazykovědou, zároveň pak jak jsou vytyčovány závažné úkoly nové, vyplývající z rostoucích potřeb společnosti, z metodologického rozvoje oboru i z mezinárodní spolupráce s obdobnými centry pro zkoumání mateřského jazyka hlavně ve slovanských i neslovanských zemích socialistického tábora, ale i jinde.

Zvláště je třeba vyzvednout, že v duchu dobrých tradic naší jazykovědy je badatelská práce soustřeďující se dnes v Ústavu neoddělitelně spojena s potřebami jazykové praxe nejširších vrstev národa; proto např. zkoumání slovní zásoby jazyka vedle teoretických studií lexikologických vyúsťuje v rozsáhlé vědecky podložené slovníky spisovné češtiny, které mají být jazykovými rádci pro všechny, kdo to potřebují, zkoumání mluvnické stavby nebo stylového rozvrstvení jazyka přináší vedle vědeckých monografií též prakticky zaměřené příručky atd.

Analýza dosavadních výsledků bohemistiky z hlediska dnešních i perspektivních potřeb společnosti však zároveň ukazuje, kterými základními směry se musí zkoumání našeho národního jazyka dále rozvíjet. Význam jazykovědy vůbec, ne vždy doceňovaný, vyplývá z významu jazyka pro společnost. Není zde třeba dokazovat, že bez jazyka, bez možnosti vzájemného dorozumívání, by lidská společnost vůbec nemohla existovat, nebyla by možná organizace výroby, ani řízení společnosti. Jazyk vyspělé společnosti pak vyžaduje odborné péče, opřené o vědecké poznání jeho současného stavu i jeho vývoje. Epocha socialismu je údobím rozvoje socialistických národů, tedy i údobím rozvoje národních jazyků; proto u nás i nadále zkoumání českého jazyka zůstane jádrem veškeré jazykovědy. Vedle toho se ovšem v údobí socialismu zintenzívňují hromadné styky mezi národy, proto ještě naléhavěji než dříve vystupují do popředí též problémy jazykového dorozumívání mezinárodního. Pro jazykovědu, jež má značnou částí svých výtěžků napomáhat zvládání ci[267]zích jazyků, znamená to potřebu dalšího rozvoje studií konfrontačních a srovnávacích, vedoucích k prohloubenějšímu poznání stavby jednotlivých jazyků a jejich vývoje a zároveň umožňujících závěry obecně jazykovědné, které mají zpětně význam i pro zkoumání vlastního jazyka národního a jsou důležité z hlediska metodologického rozvoje jazykovědy vůbec. I při bádání konfrontačním a srovnávacím tvoří ovšem čeština jednu ze složek podrobených zkoumání, proto vůbec nelze bohemistiku od ostatní jazykovědy nějak stroze oddělovat.[1]

V přítomné době je jazykověda ve světě ve stadiu silného metodologického kvasu a vytyčuje si smělé, dříve netušené cíle. V souladu s pokrokem světové jazykovědy je nutno i u nás podporovat urychlený rozvoj tzv. matematické a aplikované lingvistiky, při němž půjde jednak o pokračující řešení a zdokonalování způsobů třídění a zpracovávání jazykového materiálu mechanizačními prostředky, a to nejen z hlediska potřeb jazykovědy samé, nýbrž i pro zpracování informací v nejrůznějších oborech, jednak o využití matematických metod a moderní logiky pro analýzu samých základů jazyka. Velkého úsilí si bude i nadále vyžadovat problematika strojového překladu, třebaže se pražská vysokoškolská pracoviště, zabývající se těmito otázkami, mohou již pochlubit jistými dílčími úspěchy. Ve všech těchto úsecích jsme však vlastně teprve v počátcích, a i když je možno počítat zde s širokou mezinárodní spoluprací, hlavně s pracovišti v SSSR a v jiných socialistických zemích, přece jen zejména základní zpracování češtiny (a podobně i slovenštiny) z hlediska potřeb analýzy a syntézy jazyka pro umožnění překladu strojem z češtiny a do češtiny (resp. ze slovenštiny a do slovenštiny) musí být provedeno u nás. Naše vyspělá věda a technika se nadto může s úspěchem podílet i na řešení některých dosud zdaleka neuzavřených problémů obecných, jako je otázka tzv. převodního jazyka, otázka informačního jazyka, otázka automatického vstupu tištěného nebo i mluveného textu do stroje aj. Praktický dosah bude mít také systematický fonetický výzkum češtiny (a slovenštiny) se zřetelem k potřebám telekomunikace.

Běží tu dohromady o velmi rozsáhlé okruhy problémů, které mají [268]zčásti význam pro veškerou jazykovědnou práci, zejména pokud jde o uplatňování a využívání nových metod a technických postupů v jazykovědě; proto jim všechna pracoviště, mezi nimi na prvním místě bohemistická, musí věnovat potřebnou pozornost. Vedle toho bude však potřebí koncentrovat síly k rozvoji bádání na těchto úsecích a vybavit je nezbytným zařízením strojovým atd.; proto bude účelné zřídit (asi k r. 1965) v rámci Akademie vedle Ústavu pro jazyk český a ostatních jazykovědných pracovišť zvláštní Ústav pro matematickou a aplikovanou lingvistiku a fonetiku, který bude jednak plnit samostatné úkoly (strojový překlad aj.), jednak bude výsledky svých výzkumů v oboru metodologickém i svým zařízením mechanizačním sloužit rozvoji dosavadního bádání na všech jazykovědných pracovištích ostatních.

V bohemistice samé nejdůležitějším úkolem naší jazykovědy i v příštích letech bude zkoumání současného stavu jazyka. Je nutno je rozvíjet v plné šíři, těžisko bádání musí být ovšem ve všestranné strukturní analýze spisovného jazyka s obecnými výhledy teoretickými, ale zároveň i s praktickými zřeteli, majícími za cíl dokonalejší kodifikaci spisovné češtiny pro stále rostoucí potřeby socialistické a komunistické společnosti, a to jak pokud jde o slovní zásobu, tak o mluvnickou stavbu a zvukovou stránku i o stylové rozvrstvení jazyka. Zevrubnému prozkoumání by měly být podrobeny také možnosti zásadního racionálního zjednodušení českého pravopisu, aby v něm řada tradicionalismů čistě jen formálního rázu zbytečně neztěžovala zvládání spisovného jazyka samého. Zvýšenou péči bude třeba konečně věnovat zkoumání celé jazykové situace v jejím dnešním pohybu, rozkladu starých nářečí, vývoji interdialektů a šíření zvláště tzv. obecné češtiny za současného stále vzrůstajícího působení spisovného jazyka, vytváření a upevňování hovorové spisovné češtiny a ústupu přežilých archaismů z vlastního jazyka spisovného. Odhalováním zákonitostí v těchto procesech, směřujících k celonárodní jazykové unifikaci, zároveň však k bohatšímu a jemnějšímu stylovému odstínění jazyka, a využíváním poznaných zákonitostí může jazykověda dalšímu vývoji napomáhat a přispívat tak v souladu s cíli socialistické kulturní revoluce k zvyšování jazykové kultury celého národa.

Jazykověda jako věda společenská musí být ovšem i v budoucnu v jistém rozsahu orientována historicky. Vědecké poznání his[269]torického vývoje jazyka jednak odhaluje zákonitosti onoho vývoje a umožňuje odborné porozumění dnešnímu stavu, jednak prohlubuje poznání vývoje společnosti, který se ve vývoji jazyka různým způsobem reflektuje. Vedle zkoumání starých jazykových památek má pro rekonstrukci minulých vývojových procesů značný význam též dialektologie a toponomastika. Historickosrovnávací studium jazyků více i vzdáleněji příbuzných pak přispívá i k osvětlování etap předhistorických. Se zřetelem k tomu, co bylo u nás na tomto poli vykonáno, na čem se pracuje a kde jsou nejzávažnější mezery, bude třeba i nadále vědeckými edicemi památek vytvářet potřebné předpoklady bádání a dále rozvíjet především zkoumání vývoje české slovní zásoby s cílem vypracovat větší staročeský slovník, potřebný i pro historiky, právní historiky atd., pokračovat ve zkoumání vývoje gramatické stavby a v souvislosti s vývojem společnosti komplexně zkoumat dějiny spisovné češtiny.

Na poli dialektologie, kde z vědeckých důvodů je nutno urychleně zachytit mizející materiál z rozkládajících se starých nářečí, bude velmi významnou etapou pro další rozvoj bádání vypracování českého nářečního atlasu a se zřetelem na potřeby slovanské komparatistiky také příprava jazykového atlasu slovanského, na kterém naše jazykověda významným způsobem spolupracuje s dialektology sovětskými, polskými atd. Podobně jako je tomu v jiných slovanských zemích, je třeba i u nás šíře rozvinout též studia onomastická, neboť studium místních jmen má rovněž svůj význam jak pro jazykovědu, tak pro zevrubnější poznání vývoje společnosti.

Pokud jde o bohemistická studia konfrontační, z hlediska státně politického je velmi potřebné věnovat systematickou odbornou pozornost vývoji vzájemných vztahů mezi češtinou a slovenštinou a upevňování kontaktu mezi nimi, v souladu se zvyšujícím se stykem příslušníků obou národů ve společném socialistickém státě. Na tomto poli bylo prozatím hodně zanedbáno, nemáme dosud např. ani dobrý slovník česko-slovenský a slovensko-český; a teprve v posledních letech začíná naše jazykověda soustavněji pečovat o to, aby se při dnešním velkém lexikálním rozvoji obou jazyků v souvislosti s celým rozvojem společenským, s rozvojem vědy a techniky atd. při vytváření nových termínů a jiných pojmenování čeština a slo[270]venština zbytečně od sebe neoddalovaly, nýbrž aby se při respektování svébytnosti jednoho i druhého jazyka podle možností vytvářela nová slova v zásadě společná a jednotná, která usnadňují vzájemné dorozumívání.

Podobně jako upevňující se vztahy mezi češtinou a slovenštinou bude třeba s praktickým zaměřením prohloubeněji zkoumat též zvyšující se kontakt češtiny (a slovenštiny) s ruštinou, třebaže na tomto poli zvlášť naše rusistika vykonala už hodně práce. Odbornou pozornost bude třeba věnovat i jevům plynoucím z teritoriální souvislosti češtiny a slovenštiny s oběma sousedními jazyky slovanskými, polštinou a ukrajinštinou, i neslovanskými, maďarštinou a němčinou.

Jednotlivé úkoly by bylo možno podrobněji rozvádět a precizovat, ale to už je věcí přípravy konkrétních pracovních plánů. I z našeho stručného nástinu je zřejmé, že před českou jazykovědou, která se v rámci nové Akademie se zvýšenou intenzitou a v nebývalé šíři v uplynulém desítiletí úspěšně rozvíjela, stojí i pro budoucnost na poli zkoumání českého jazyka řada badatelských úkolů společensky i vědecky neobyčejně závažných, jejichž úspěšným plněním bude jazykověda svým dílem přispívat k upevňování a k dalšímu rozvoji naší socialistické společnosti.

---

[1] Perspektivou zkoumání cizích jazyků se ovšem v této stati se zřetelem na zaměření našeho časopisu nezabýváme, s výjimkou některých zmínek v případech, kde běží zároveň o bezprostřední úkoly bohemistické.

Naše řeč, ročník 45 (1962), číslo 9-10, s. 265-270

Předchozí František Váhala: Kenja, či Keňa?

Následující Alois Jedlička: K další činnosti Naší řeči